11 způsobů, jak se dorozumět na cestách… anebo taky ne

11 způsobů, jak se dorozumět na cestách… anebo taky ne

To, že se na cestách celkem hodí se dorozumět s místními, je asi bez debat. Jako jasný, umět jejich řeč je ta nejlepší cesta, ale tak co si budeme povídat… Spousta z nás je stále ještě ráda za trochu té lámané angličtiny. V dnešní době je situace o dost jednodušší díky všem možným překládacím aplikacím. Jenže pokud vám mobil někdo ukradne, tak jako třeba mně, nebo jste někde, kde není signál, tak jste celkem nahraní.

Vietnam mě v tomhle směru vážně inspiroval. Tam jsem se totiž setkala zatím s největší jazykovou bariérou. Pravda, v Číně jsem ještě nebyla :). Teď vůbec nemluvím o angličtině, ale prostě tam vůbec žádné osvědčené dorozumívací techniky nefungovaly, a to jsem vyzkoušela snad skoro všechno. Dost často jsem opravdu narazila a zažila u toho spoustu bizarních, frustrujících i veselých příhod. Takže postupně:

1. Naučit se základní slovíčka

Joo, to jsem udělala. Nějak naivně jsem si představovala, že když přijdu do kavárny, kde podávají jen čaj a kávu a já řeknu „mo“ (jeden), přitom ukazuju palcem jedničku a dodám „čá“ (čaj), tak že je to nad slunce jasný, že chci prostě jeden čaj. Jenže pan číšník na mě vyloudil neuvěřitelně nechápavý výraz. Věděla jsem, že ve Vietnamu je to dost o tom přízvuku, tak jsem zkoušela všechny možné mírné zvukové odchylky, ale výraz pána se nezměnil. Rozhlédla jsem se tedy po kavárně, vidím týpka s čajem, tak přistoupím k jeho stolu, ukážu na ten čaj a číšník vítězoslavně něco jako „ahááá, čá“ 😀

2. Používat jednoduché mezinárodní výrazy

Jako jsou třeba „bus, market…“ Když jsem si pak chtěla koupit něco k jídlu, zkoušela jsem se ptát na „market„. Když kroutil hlavou první dotázaný, nevzdávala jsem to a ptala se dál, ale když takhle zareagoval asi desátý, došlo mi, že tudy cesta nevede.

3. Jasná gesta

Myslela jsem si, že to bezesporu zachráním tím, když si začnu ukazovat do pusy a třeba u toho i mlaskat. Ale nechápal opět nikdo. Pak jsem si vzpomněla, že na ty gesta vlastně bacha, že v jiných kulturách a končinách gesto, které má pro nás jeden význam, může mít pro místňáky význam naprosto odlišný. V lepším případě půjde o situaci, kdy se seknete například v mávnutí, jako já – kdy jsem si jejich „počkej“ vyložila jako loučení… a vesele jsem odcupitala a pak dostala hrozně vynadáno, že jsem na dotyčného nepočkala. No a horší případ může nastat třeba v Řecku při pokusu o „high five“, protože až vám za to někdo jednu ubalí, tak pak třeba zjistíte, že to znamená něco jako „fuck you“. Takže gesta jako způsob komunikace jsem se rozhodla také opustit.

4. Kreslení obrázků

Začala jsem se tedy snažit cosi nakreslit prstem do písku. Nebylo to ale moc vidět, tak jsem to zkusila na vydlážděnou podlahu. To ovšem ke mně hned týpek přistoupil, čapnul mě za ruku a začal mi čistit ten prst a hned vzápětí otírat tu podlahu a vůbec nechápal, o co mi jde. Už jsem začala být celkem zoufalá.

5. Google translator

Uvědomila jsem si, že na hotel (jejich místní) to mám kousek, a že tam mám počítač a je tam i wifi. Vrátím se tam a vygooglím si, jak se řekne „Prosím vás, kde je trh?“. Téměř to obkreslím do zápisníku (hlavně kvůli té jejich diakritice), ať zase nevznikne prostor pro nějaká nedorozumění a jdu radostně zpátky mezi domorodce.

Ukážu to staršímu pánovi na autobusové zastávce. Ten na to koukne, kroutí hlavou a vrátí mi to. Nechápu, co jako? Neví, kde je tady trh? V tomhle pidiměstečku, kde musí znát každičký kout? Zkusím dalšího, div, že bloček nezkoumá vzhůru nohama… pak pochopím. Neumí číst. Pak se bločku chopila mladá slečna, ta na větu mrkla, usmála se, jakože chápe a protože si nejspíš myslela, že jsem hluchoněmá, tak mi odpověď napsala zpátky do mého zápisníku, samozřejmě ve vietnamštině. Naskočila do autobusu a odjela.

Autorka článku Bohunka Kosová kromě Vietnamu procestovala také například Indii. Po celém světě sbírá recepty na originální místní speciality a o některé se s námi podělila. Až si budete chtít uvařit exotiku, inspirujte se třemi recepty indického státu Kerala.

Nevím, jestli bych dřív umřela hlady nebo by mi totálně ruply nervy, ale naštěstí jsem v ten moment v dálce viděla paní s košíkem, ze kterého koukala nať čerstvé zeleniny. Zakoukala jsem se na ostatní a viděla dalších pár lidí s nákupem. Vydala jsem se do protisměru a sláva, došla jsem na tržiště. Tím ale zábava ještě neskončila. Sice už jsem byla najedená a tuhle vísku opustila, ale jazyková bariéra ve Vietnamu mě doprovázela všude.

6. Google translator  (nebo různý překládací appky) – hlavně jednoduše

Řešení drobných problémů na jednom ubytování (jako že se na pokoji něco rozbilo) se jevilo jako celkem jednoduché. Zase to bylo ubytování s wifi, tak to hodím do Google translatoru. Pán se tváří, že chápe. Uplyne den, já na to víceméně zapomenu, dorazím na hotel, když v tom se ke mně s úsměvem přitočí recepční a na mobilu mi ukazuje větu, která zněla „muž zatčen, pokrok bude„. Musela jsem se smát, ale tušila jsem, na co odpovídá a jelikož v pokoji byla nefunkční věc opravena, měla jsem radost z dalšího komunikačního úspěchu. I přesto jsem se raději při dalším používání překládacích výdobytků moderní doby snažila volit co nejzákladnější slovíčka a co nejjednodušší věty, a i tak se často děsila, z který strany přiletí facka (nebo jiná neočekávaná reakce), až pan Google přeloží něco o dost jinak, než měl.

Oproti tomu, Vietnamci v Čechách se s tím fakt nemažou. Ti využívají Google translator a podobné appky i na český popis vietnamského zboží ve svých obchůdcích. Třeba jako na nudlích na fotce.

Vůbec je dobrý při pokusech o komunikaci v nějakým mezinárodním jazyce volit jen základní slovíčka. Ideálně ta, která jsme se učili v prvních lekcích toho jazyka, který se chystáte použít. S velkou pravděpodobností se dotyčný učil podobná. Takže místo „large“,  „huge“, „monster“ – prostě vždycky „big„, místo: „How can I get to Lan Co“ se omezit jen na: „Lan Co?“ a tak. Hlavně žádný složitý větný spojení, slang a už vůbec ne gramatika. O rčeních typu „raining like cats and dogs“ nemluvě.

Nenechte se ovšem zmást, když na vás někdo promluví anglicky a vy zaplesáte a začnete anglicky odpovídat, nutně to neznamená, že totiž anglicky umí 🙂

7. Promluvit anglicky neznamená umět anglicky

Takhle na mě paní na imigračním úřadě (na cestách jsem přišla i o pas) při vyplňování jedné kolonky v jistém formuláři vybafla „plynule“ anglicky: „What time“? Já odpovím: „What time what„? A na konverzaci v tomhle duchu jsme se zacyklily asi 5 minut, protože paní vždy odpověděla „Yes“ a po krátkém mlčení následovala opět její otázka „What time?“. Po třetím pokusu jsem to vzdala a nějaký čas si prostě vymyslela a napsala jí ho do toho lejstra, ani nevím, jestli do správný kolonky.

8. Nechat si napsat žádost o pomoc v místním jazyce někým, kdo vám rozumí

Když víte, že jste v zemi, kde to s angličtinou fakt valné není, hlavně když máte v plánu se pohybovat v neturistických oblastech, tak když narazíte na někoho, kdo anglicky mluví, tak se celkem hodí ho požádat o napsání nějakého vzkazu s místním jazyce. Chystala jsem se totiž zrovna přesunovat z jednoho zapadákova a cesta byla dost složitá. Slečna mi napsala ve vietnamštině dopis, kde bylo (předpokládám) něco ve smyslu, že se potřebuju dostat tam a tam a ať mi prosím pomůžou. Použila jsem ho asi 10x. Sice jsem si připadala trochu jako prvňáček, kterého maminka poprvé pouští samotného autobusem, ale šťastně jsem dorazila do cíle.

9. Diakritika, mrška jedna

Už jsem zmínila, že ve Vietnamu to s diakritikou není vůbec jednoduchý. Nejen, že mají různý háčky, čárky, stříšky, tečky, podtržítka… A to nejen dole, nahoře, po straně, ale aby toho nebylo málo, tak kombinují několik z nich najednou. A to, že to slovo má pokaždé naprosto jiný význam, jen díky tomu malinkatému znamínku, je prostě fakt. Vzhledem k tomu, že mám projekt o autentickém vaření Authentic World Food, tak bylo nemyslitelné opustit Vietnam, aniž bych se naučila vařit pravou polévku PHO.

Takže když jsem v jedné rybářské vesničce na pláži narazila na domek s pár mini plastovými židlemi, nad nimiž visel nápis PHO BIEN (tu diakritiku si už nepamatuju), u domku seděla velmi přátelská rodinka, která mě hned zvala dál a na večeři (nakonec jsem u nich asi 5 dní bydlela), ráda jsem pozvání přijala a těšila se na kotel horký polívky a tajně doufala, že se jí zde třeba naučím i vařit. Nebylo ovšem co. Později jsem totiž zjistila, že jde jen o kavárnu a ten nápis na ní znamenal něco jako „krásná pláž„.

10. No anebo co zkusit rovnou češtinu

Když už jsem byla z místní komunikace celkem smutná, na recepci místního hotýlku mi opět nerozuměli, nechám tam pas a zalezu si do pokoje. Sotva se za mnou zavřely dveře, už na ně recepční ťuká, a když otevřu, tak mi podává ruku a celý rozzářený říká: „Ahoj, já jsem Milan“ a odvyprávěl mi spoustu zážitků z dob, kdy žil v Čechách 🙂

11. Úsměv

A bylo zase dobře. Vyloudilo mi to úsměv na tváři. A úsměv přeci, to je ten nejuniverzálnější jazyk na světě.

Napsáno podle skutečných událostí!

Autorka Bohunka Kosová (Bo on the road) je surfařka, která cestuje po světě a pro svůj projekt Authentic World Food natáčí místní, jak vaří, a sbírá od nich autentické recepty. Ať už v tradičních domácích kuchyních, na ulici či v malých místních restauracích. Více najdete na jejím YouTube, Instagramu či Facebooku.

Zkušenosti čtenářů

vietnamista.cz

Bohunko, super článek, přesně odpovídá mým zkušenostem. A ještě mezi pokusy patří: zkusit se dorozumět nad mapou. .. Zaručený neúspěch. Zdravím vás a přeji úspěch v cetování. Zdeněk

Bohunka
vietnamista.cz:

Jo tak na to jsem zapomněla, to je taky záruka, že bude o zábavu postaráno 😀

Michal

Podobné situace dobře znám. Hodně záleží na tom, jestli je snaha porozumět oboustranná. Pokud není, tak je to pak dost zoufalý boj. Pro všechny případy sebou vozím „Point it“ obrázkový slovník, což je malá brožurka s asi tisícovkou fotek všeho základního od potravin, jídla, přes dopravu, až po zdravotní problémy. Obrázky pochopí téměř každý. 🙂

Bohunka
Michal:

Tak to je dobrej tip. Ono je i takový point it triko, ale tam se toho zas tak moc nevejde, navic druhej den, kor v Asii, uz bude asi dost usmudlany, takze point it slovnik je dobrej point 😉

Ondřej

Pěkný článek, který vykouzlil né jeden úsměv. Díky .)

Bohunka
Ondřej:

Děkujuuuuu, já nějak přehlídla, že už to vyšlo 😀

Markéta

Ahoj,
přidám taky jeden veselý komunikační zážitek z Vietnamu. Podotýkám, že mou profesí je vyučování češtiny jako cizího jazyka a jsem schopna vysvětlit verbálně či neverbálně téměř cokoli téměř komukoli,bez jakéhokoli společného jazyka, dělám to den co den. Jak kdosi poznamenal výše – základem je ovšem snaha obou stran:)
Chtěla jsem se ve Vietnamu přihlásit na kurz angličtiny. Zašla jsem do domu, na kterém byl velký nápis, že se jedná o anglickou jazykovou školu. Naprosto zřejmý anglický nápis. Ve vestibulu byla krásná recepce s mladou elegantní slečnou. Hello, I´d like to study Eglish here. What courses do you offer? Víc nechápavý výraz jsem nikdy neviděla. Ok, možná jsem to na ní vystřelila moc rychle.. Ubrala jsem tempo. Pak jsem zredukovala veškerou gramatiku. Zbyla slova „study“ a „English“. Zbylo „English“. Napsala jsem „English“, napsala jsem „school“, což byl jen tak mimochodem název toho domu, ve kterém ta paní pracovala. Prázdný lehce ukřivděný pohled. Ukázala jsem na leták s fotkou studenta, kde byly i jakési časy a lekce. Ukázala jsem na studenta. Ukázala jsem na mě. „Study“ „English“ „Here“. Ukázala jsem na školu. „Student“ ukazuju na sebe. Celé jsem to nakreslila. Všelijak jsem začmárala ten rozpis lekcí. Paní pochopila jediné: že to nevzdám. Na řadu přišel strýček Google. „Lektor jeho manžel…“ Nepochopila jsem bohužel ani slovo. Neměla jsem ani sílu jí vysvětlit, že lektor-gay mi opravdu nijak nevadí, ať už mi tedy chtěla sdělit cokoli.
Prostě smůla, stane se. Zašla jsem na oběd a vlastně mi připadalo vtipné, že v anglické jazykové škole nerozumí slovu „English“. Napadlo mě, že si ta paní asi myslí, že moje angličtina je perfektní (v tamním měřítku patrně ano) a možnost, že bych chtěla studovat, ji vůbec nenapadla. Zkusila jsem štěstí o několik ulic vedle. Obrovský nápis sliboval English lessons. Nezpochybnitelné. Poučena, začala jsem pomalu a jednoduše. Teď můžu celou výše popsanou příhodu zkopírovat. To samé v bledě modrém. Vytrvala jsem déle, měla jsem totiž energii po obědě a venku pršelo. Co asi tak můžu chtít v jazykové škole, kde se vyučuje pouze angličtina? Co je nesrozumitelné na slovech „english“ „study/student“ nebo „school“? Co na tom může nechápat mladá paní v jazykové škole? Použila jsem všechna mezinárodní slova související se vzděláváním, všechna vietnamská slova, která jsem znala, všechny končetiny, citoslovce, vizuální a dramatickou tvorbu. Vzala jsem vizitku a ukázala na telefonní číslo. Nic. Ukazuju telefon, ukazuju, že telefonuju. Haleluja! Dostala jsem papírek s telefonním číslem. Světe div se, opravdu to zvedla lektorka angličtiny. Zdravím Chau a Johna, ke kterým jsem chodila na lekce, taky to vůbec nemuselo být!:) Kdo vytrvá, vyhraje!
PS: Opravdu to byla jazyková škola, opravdu tam vyučujou angličtinu, a to jen a pouze angličtinu. Nepochopila jsem to celé špatně. Nebyl to bazén, ani krejčovský salón, ani kadeřnictví. Opravdu na tom letáku byly vypsané kurzy. Nevěřícně jsem to vyprávěla té lektorce. Tu to vůbec nepřekvapilo.

„Traveller T-Shirt“ – má někdo zkušenosti?
http://www.boredpanda.com/travel-shirt-iconspeak-world/

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: