Lolo, Dzao, Nung, Hani: za etnickými menšinami severního Vietnamu

Lolo, Dzao, Nung, Hani: za etnickými menšinami severního Vietnamu

Některá etnika jsou početná, patří k nim milion příslušníků, dalších je pouhých několik set. Žijí v malých osadách nebo ve vsích s ostatními etniky a své zvyky ztrácejí ještě rychleji, než ty početnější skupiny. I do severního Vietnamu dorazila „moderní civilizace“, telefony a technika pomalu, ale jistě vytlačuje staré tradice a kulturu tamních lidí.

Tak tedy nastartovat motorku a třítýdenní cesta za etniky severního Vietnamu může začít – tři týdny pouze na etické skupiny může vypadat jako dlouhá doba, ale podaří se mi projet jenom malou část severu a krátce se setkat s těmito etnickými skupinami: Lolo, Ko Lao, Dzao, Nung, Pupeo, Bo Y, Tay, Lači, Pa Then, Thu Lao, Pa Zi, Tu Zi, Nahi, Lao, Lü.

Je hustá mlha, mrholí, je vidět tak na deset metrů a stmívá se. To mi ten výlet pěkně začíná. Jednu zatáčku střídá druhá, silnice je široká tak na jedno auto, není tu ani jeden patník a na asfalt plynule navazuje sráz dolů. Nemá cenu přemýšlet o tom, že je možná lepší dolů nevidět, protože jsem tu už před třemi roky jel a vím, že to je opravdu hloubka.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Jedu možná dvacítkou, ale není pořádně vidět ani na tachometr. Mlhou se nese zvuk motoru a po chvíli vidím světla. Předjíždí mě místní na motorce! Jeho rychlost není ani zdaleka přizpůsobena stavu vozovky a aktuálnímu počasí, ale protože se setmělo už opravdu dost, není o čem přemýšlet, zavěsím se za ním a nechávám se touhle horskou dráhou vyvézt. Konečně prvních deset metrů rovné silnice, městečko se tedy blíží. Pán odbočuje k domku u cesty, moje velmi upřímné hlasité poděkování se ztrácí v mlze.

Už si ani nepamatuji, kdy mě začaly etnické skupiny jihovýchodní Asie přitahovat, ale bylo to dávno před moji první cestou do oblasti před dlouhými 17 lety. S každou další a další návštěvou se moje fascinace dále zvyšovala a s ní i frustrace z vědomí, že nemám naprosto žádnou šanci proniknout do jejich života, tradic a víry nijak hlouběji, než jenom na povrch. K té frustraci přispívalo i to, že jsem s každou další a další návštěvou viděl, jak to všechno mizí, stále rychleji a rychleji pod nánosem asfaltu, „moderního oblečení“, mobilů a osadníků z nížin.

A opravdu nás vyfotíte?

Je den opice, ve vsi se tedy koná pravidelný trh. Trochu fotím a zkoušíme domluvit focení ve vsi. „Ale jo, pojďte s námi, bydlíme tady ve vsi kousek odsud, nejdřív rovně a pak trochu do kopce, to je pár minut.“ Cestou se ukazuje, že „kousek odsud“ je asi osm kilometrů a že místní tedy do vsi dorazí dost pozdě. Otáčím motorku a postupně je vozím domů – na klín dostávám otep cukrové třtiny a ještě nůši s nákupem.

Přečtěte si i Rozhovor: S Janem Styblíkem o jeho druhém domově v Jihovýchodní Asii i lásce k fotografování.

Konečně jsme všichni a paní domácí se začíná připravovat na focení. „A opravdu vám nebudeme muset platit, že nám pak ty fotky pošlete? Posledně byl na trhu fotograf z města a ten chtěl hodně peněz.“ A přípravu bere opravdu svědomitě, pečlivě si obléká všechny součásti kroje a navléká na sebe několik kilo nádherných stříbrných ozdob, příprava jí trvá skoro hodinu a půl – co se týká parády, je to někde na světě jiné? Mezitím se rozkřiklo, že přijel fotograf a místo jedné domluvené paní jich nakonec fotím šest.

Mizející tradice

Některá etnika jsou početná, nejpočetnější čítá přes milion příslušníků, k jiným patří několik desítek tisíc, maximálně několik set tisíc osob. Dalších je pouhých několik set, žijí v malých osadách nebo ve vsích s ostatními etniky a své zvyky ztrácejí ještě rychleji, než ty početnější skupiny. Najít je není nijak snadné a ještě obtížnější je najít někoho, kdo má stále tradiční oděv. Po třech dnech objíždění oblasti a vyptávání to vypadá, že mám štěstí. „Chtějí si mě vyfotit? A v kroji? Tak to moc ráda! Ale mám ho ještě?“ Babička, které je údajně kolem osmdesáti, viditelně ožije. Vnučka po čtvrt hodině hledání na půdě nese pečlivě svázaný balíček. Pomáhá babičku obléci a ta má z focení snad ještě větší radost než já!

U mě ve vsi se fotit nebude!

Všechno na focení je připravené, babička je nastrojená v kroji, navlékla si několik prastarých stříbrných náhrdelníků a už se nemůže dočkat, až začneme – bude mít svoje fotky! „Tady fotit nemůžete!“ Nevnímám, připravuju si foťák, aby babička nemusela tak dlouho čekat. „Tady opravdu nemůžete fotit! Posílá mě táta, je velitel zdejší posádky.“ „Můžu s ním mluvit?“ „Je po obědě a spí.“ „Tak ho asi vzbudíme.“

Velitel zdejší posádky se posadil na postel, a protože nemá uniformu, na stolek položil aspoň důstojnickou čepici. Následuje několik šálků čaje a trocha společenské konverzace a teprve pak můžeme mluvit o tom, proč jsem tady. „Chtěl bych se vás zeptat, jestli si tady můžu vyfotit místní paní v tradičním kroji.“ „No, to nejde.“ „Budu fotit jenom tu paní, za ní bude černé pozadí a nic jiného tam vidět nebude.“ „Já tomu rozumím, ale to opravdu nejde.“ Na další naléhání bere do ruky mobil a volá na provinční velitelství: „Mám tady nějakého cizince a chce fotit místní, že se to tady nesmí?“ „No vidíte, já jsem vám to říkal, ale snažil jsem se vám pomoci. Ale další vesnice téhle etnické skupiny je v okrese kousek odsud, to je tak necelých 150 km.“ Díky, tak zklamanou babičku jsem dlouho neviděl.

Nejširší nabídku průvodců a map Vietnamu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Zkušenosti čtenářů

[email protected]

Hezký den pane Jane,
vzhledem k vašim zkušenostem si dovolujeme zeptat se Vás na Váš osobní názor, zda má význam vydávat se na cestu do severního Vietnamu v červnu a červenci. Prší tam stále, nebo se dostavují silné lijáky a po nich přijde vyjasnění (aspoň na nějaký čas). Byl jste tam někdy v tuhle dobu?
Předem moc děkujeme za názor či doporučení.
S díky a pozdravem
Lenka Špillarová

Jan Styblík

Dobry den, Lenko,
omlouvam se za pozdni reakci!!

Snad uz neni na odpoved pozde. Koncem cervna jsem v severnim VN byl, dokonce na vylete na motorce v horach. Vyrazne moc neprselo, ale je to obdobi pestovani ryze a deste uz nejakou dobu jsou. Byly mraky, polojasno obcas dest, dost se to stridalo – jinak moc hezky a velmi fotogenicka krajina.
Hodne ale samozrejme zalezi na tom, kam presne chcete jet a v jakou dobu, jednotlive oblasti se mohou vyrazne lisit – oblast kolem Hanoje a dal na jih ma vyrazne jine pocasi nez hory dal na zapade a severu.
V cervenci uz by mely zacit silnejsi deste a bourky.Zaroven ale poslednich nekolik let uz presne ohraniceni jednotlivych obdobi vubec nefunguje, letos je vse jeste ovlivneno jevem El Nino, ktery byl za dlouhe obdobi nejsilnejsi, takze se neda vubec nic predpokladat.

[email protected]

Hezký den pane Jane,
vzhledem k vašim zkušenostem si dovolujeme zeptat se Vás na Váš osobní názor, zda má význam vydávat se na cestu do severního Vietnamu v červnu a červenci. Prší tam stále, nebo se dostavují silné lijáky a po nich přijde vyjasnění (aspoň na nějaký čas). Byl jste tam někdy v tuhle dobu?
Předem moc děkujeme za názor či doporučení.
S díky a pozdravem
Lenka Špillarová

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: