HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Turecko


POSLEDNÍ DISKUSE

Velká záchranná akce v tureckých horách aneb Kačkarská skorotragédie s prvky frašky - 1 díl

Velká záchranná akce v tureckých horách aneb Kačkarská skorotragédie s prvky frašky - 1 díl

Poklidný letní den v tureckých horách. Z počátku bezproblémový sestup z téměř čtyřtisícového vrcholu Kaçkar Dağı se však náhle změnil v boj o život německé turistky. Záchranná akce se nečekaně komplikovala, hodiny běžely a pomoc stále nikde...



Bylo krátce po poledni a naše sedmičlenná skupina se kochala kruhovým rozhledem na vrcholu téměř čtyřtisícového vrcholu Kaçkar Dağı. Po deseti dnech pochodu přes Pontské hory jsme za sebou měli bouřky i husté mlhy, dnes však byl perfektní červencový den: nebe bez mráčku, bezvětří. Na severu bylo jasně vidět linii pobřeží Černého moře, v dálce na severovýchodě pak k našemu překvapení výrazný zasněžený dvojvrchol, který nemohl být nic jiného než Elbrus.


 

Dějiště pádu - během výstupu netuším, že zde strávím noc, TureckoDějiště pádu - během výstupu netuším, že zde strávím noc

Rozhovor s Němci na vrcholu Kačkaru za hudebního doprovodu dud, TureckoRozhovor s Němci na vrcholu Kačkaru za hudebního doprovodu dud

Část naší skupiny s Rakušáky po nehodě sestupuje k jezeru Deniz, TureckoČást naší skupiny s Rakušany po nehodě sestupuje k jezeru Deniz

Prohlédněte si další fotografie k článku...


Jen co jsme pořídili obligátní vrcholové foto, dorazila osmičlenná rakousko-německá skupina se dvěma kurdskými průvodci. Zavěsili se za nás brzy ráno u jezera Deniz a po celý zbytek výstupu nám vytrvale dýchali na záda. Vzhledem k tomu, že všichni s výjimkou průvodců byli o generaci starší než my, museli jsme je za jejich výkon obdivovat.

Dal jsem se do řeči s jedním manželským párem okolo šedesátky, diskutovali jsme o tom, jakým směrem by mohl být vidět Ararat a jestli ten Elbrus na severovýchodě je skutečně Elbrus. Když jim průvodci zaveleli k odchodu, rozhodli jsme se v klidu dojíst oběd a dát jim náskok, abychom na ně v prudkém suťovitém terénu neshazovali kameny.

Jezero Deniz a hora Kačkar Dagi, TureckoJezero Deniz a hora Kačkar Dagi

Kolize

Po půl hodině skupina zdolala vrcholovou kamenitou část a sestoupila na rozsáhlé, strmé sněhové pole sto výškových metrů pod vrcholem. Jelikož se tím dostali z dosahu případných kamenů, začali jsme se sbírat k odchodu. Vtom jsme si všimli čehosi zvláštního: od skupiny se oddělily dvě postavy a rychlou chůzí hraničící s během sestupovaly kamsi níže.

Pátrání dalekohledem odhalilo, že dalších sto padesát výškových metrů pod zbytkem výpravy leží lidské tělo, kolem něhož je na sněhu patrná krev. Bylo jasné, že se někdo z jejich výpravy po sněhovém poli zřítil. Nebylo jasné, kdo to byl a zda je naživu. Čas: půl druhé odpoledne.

Sněhové pole, kde došlo k pádu - trasa pádu, hora Kačkar, TureckoSněhové pole, kde došlo k pádu - trasa pádu

Krize

Zprvu jsme měli pocit, že do situace nemůžeme zasáhnout. Od místa nehody nás dělil více než půlhodinový sestup. Do té doby průvodci jistě poskytnou první pomoc (pokud ještě bude komu) a zavolají horskou službu. Na rozdíl od zbytku Pontských hor  je vrchol Kaçkar Dağı signálem celkem dobře pokrytý a vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně běžný cíl batůžkářů i cestovek, nepovažovali jsme za naivní očekávat, že tam jakási forma horské služby funguje. Ale co když o 300 metrů níž signál už není? Rozhodli jsme se tedy pro jistotu přeci jen zavolat.

Vytáhl jsem papír s tureckými krizovými čísly a zkoušel je jedno po druhém. Několik z nich nefungovalo, snad kvůli špatné předvolbě. Pak jsem se konečně dovolal, a to na český konzulát v Istanbulu. Popsal jsem situaci, nadiktoval naše GPS souřadnice, své jméno a číslo. Konzulka mi slíbila, že vše urychleně přetlumočí tureckým orgánům. Po chvíli zavolala zpět s tím, že Turci prý o nehodě ještě nevěděli, takže dole nejspíš signál opravdu není.

Upozornila mě, že mi chtějí volat nazpátek a upřesňovat si informace. Dohodli jsme se tedy, že ačkoli potřebujeme sami včas a bezpečně sestoupit, pokusím se zůstat s telefonem po co nejdelší dobu co nejvýše. Moc jsem v tu chvíli nechápal, co by si ještě Turci mohli chtít upřesňovat - ví, že se stala vážná nehoda, mají dost přesný popis místa, počasí je ideální... co víc si jako záchranář přát? Ale budiž.

Čekání na záchranu

Kamarád Miloš mezitím dalekohledem pozoroval, co se děje dole. Jedna z postav od těla po chvíli odběhla do údolí. Druhá u něho zůstala klečet, zdálo se, že zcela bezradně. Zbytek jejich výpravy zatím čekal v místě, odkud onen nešťastník spadl.

Začali jsme rovněž sestupovat, pod dojmem událostí velmi pomalu a opatrně. Brzy mi zazvonil telefon, z jehož druhého konce se ozval jakýsi turecký záchranář. Rychle jsem zjistil, že komunikace s ním bude zoufale obtížná. Přestože konzulka Turky informovala, že hovoříme anglicky, o jimi vybrané styčné osobě toto ani při dobré vůli říci nešlo. Byl jsem nucen mluvit pouze v primitivních větách, mučivě pomalu, všechno několikrát opakovat.

Při opětovném diktování GPS souřadnic byl schopen zpracovat sotva jednu cifru za půl minuty, přičemž mě vytrvale prosil: „Martin, plíís, sloouly. Sloooooouly!“ Vrcholem všeho bylo, když mi po zapsání severní šířky poděkoval a chtěl zavěsit. Stihl jsem ho zarazit a sdělit mu, že mám pro něj ještě jednu souřadnici...

Když komunikace vázne...

Přestože jsem to do telefonu nedal znát, vyrazil mi průběh a především závěr telefonátu dech. Čeho se ještě dočkáme?Zatímco jsem telefonoval, sestoupili zbylí členové německo-rakouské skupinky k tělu a odtransportovali ho ze sněhu na asi deset metrů vzdálený suťový ostrůvek. Až k nám nahoru se nesl křik a úpění. Aspoň je tedy dotyčný naživu.

Během dalšího sestupu ke sněhovému poli mi volali různí další Turci. S každým se opakovalo ono komunikační martyrium - znovu popis místa a průběhu nehody, souřadnice... Už uplynula tak hodina a pořád se nic nedělo. Kde to vázne?!

Když jsem dosáhl přibližně místa, kde došlo k pádu, stále jsem měl dobrý signál. Našel jsem si čekací místo a zůstal, kdežto většina naší skupiny sestoupila k raněné. Čekal jsem a minuty ubíhaly. Občas mi zatelefonoval nějaký Turek a opět si upřesňoval informace. Zbylý čas jsem trávil tím, že jsem si na papír přepisoval čísla, z nichž mi Turci volají, snažil jsem se k nim přiřadit volající osoby, co jsme s daným člověkem řešili apod. Mluvil jsem totiž tou dobou už s mnoha lidmi a takto se celkem dařilo si v tom držet pořádek. GPS souřadnice a čas nehody jsem si zapsal již dříve.

Helikoptéra je na cestě

Vtom mi opět volá Turek, s nímž jsem mluvil již vícekrát, a oznamuje, že za 25 minut již přiletí helikoptéra. No sláva! Dali si na čas, ale hlavně aby už tu byli... Jenže čas vypršel a helikoptéra nikde. Po několika dalších slíbených a nesplněných lhůtách Turkům přestávám důvěřovat a kontaktuji znovu naši konzulku, aby zjistila, v čem je problém.

Okolo 5. hodiny k mému vyvýšenému stanovišti stoupá Miloš se zbylým kurdským průvodcem. Informuje mě, že Němci dole signál nemají, takže sami si pomoc zavolat nemohli. Dále zjistil, že „průvodce“ je vlastně pouhý kuchař, který nic neumí a je vystresovanější než sami Němci. Mluví kurdsky, turecky trochu a anglicky vůbec. Navíc je oblečený dost nalehko. Skutečný průvodce odběhl do údolí pro pomoc; než zmizel, ukázalo se, že nemá ani lékárničku. Ošetření raněné na svá bedra tedy vzali ostatní členové výpravy, kteří naštěstí vybavení měli a uměli ho i použít.

Samotná raněná je šedesátiletá Němka jménem Karin. Má sečnou ránu na hlavě (od kamenů, které ze sněhového pole porůznu vyčnívaly) hlubokou tak, že by člověk čekal, že v ní bude vidět mozek. V jednu chvíli trochu zvracela krev. Je ale při vědomí, úpí, částečně komunikuje a její stav je setrvalý.

Hora Kačkar, TureckoHora Kačkar

Minuty se vlečou, pomoc v nedohlednu

Němci jí s pomocí obvazů zastavili krvácení na hlavě, co nejopatrněji přenesli ze sněhu na lůžko z kamenů vystlaných oblečením, zabalili ji do izofolie. Snažili se ji povzbuzovat, kvůli možnosti vnitřního zranění jí nedávali pít, pouze zvlhčovali rty. Naše skupina přidala další oblečení a izofolie, Miloš ještě poradil povolit tkaničky na botách pro usnadnění oběhu krve. Žádné přehlédnuté zranění neobjevil. Teď už nezbývalo než doufat, že doktor dorazí dřív, než bude pozdě.

Obě výpravy se dohodly, že kromě mě a Miloše všichni Češi sestoupí a odvedou s sebou rakouskou polovinu druhé skupiny. Nebylo totiž záhodno, aby ve výšce 3700 metrů s vyhlídkou na nouzový bivak zůstávalo více lidí, než bylo nezbytně nutné. Zároveň nám tak mohli nechat nějaké jídlo a oblečení. U raněné tak kromě nás zůstanou tři Němci: Regina a Brigitte, Karininy dávné spolužačky z univerzity, a Wolfgang, Brigittin manžel. Všichni sympatičtí, kultivovaní a schopní lidé.

Předešlu, že sestupující skupina později večer v pořádku dosáhla jezera Deniz. Odtud Rakušané pokračovali již sami ke svým stanům v base campu Dilberdüzü, kdežto česká část se vydala do našeho tábořiště u menšího jezera jménem „Nameless lake“ na jih od Denizu.

Teplota klesá, helikoptéra stále neletí

Po této výměně informací se Miloš vrátil k raněné, kuchaře jsem si však nechal u sebe. Třeba se bude hodit alespoň na telefonování, oproti mému „merhaba“ a „teşekkürler“ umí turecky přeci jen líp. Nechávám ho někam volat (snad skutečnému průvodci výpravy), později ho ale posílám do údolí, protože se citelně ochladilo a jemu začíná být zima. Má totiž jen tenkou softshellku, kterou navíc přes svůj pivní, ayranový či jiný pupek ani nedopne.

V půl šesté mi přichází zpráva od konzulky, že v blízkém městě Rize bohužel není volná helikoptéra, záchranáři budou muset letět ze vzdálenější Malatye a budou u nás až v 9. Mám u sebe přehledovou mapku Turecka, tak se snažím na ní Malatyi najít. Kroužím zrakem v blízkém i vzdáleném okolí Kačkaru, ale pořád nic. Pak zjišťuji důvod: Malatyi od Kačkaru dělí čtvrt Turecka, skoro 400 kilometrů vzdušnou čarou. To je snad špatný vtip...

Pro odpověď konzulce volím urgentnější tón: jestli přiletí až v 9, tak kromě smrti raněné hrozí, že za tmy celá operace v už tak složitém terénu nebude možná. Navíc nejsme vybavení na bivak, teplota klesá k nule, hrozí podchlazení. Konzulka se mě snaží uklidnit informací, že o celé situaci ví guvernér provincie a do záchrany je zapojena armáda. Když nic jiného, alespoň to berou vážně. Ta Malatya je však definitivní.

Jak nakonec záchranná akce v tureckých horách dopadla si můžete přečíst v článku: Velká záchranná akce v tureckých horách aneb Kačkarská skorotragédie s prvky frašky - 2 díl.

Stavba "domova"

Miloš mezitím náhodou zjišťuje, že my u raněné na rozdíl od Němců signál máme. Opouštím tedy své zcela zbytečně vyvýšené stanoviště a připojuji se ke zbytku. Postupně padá tma. Protože kromě občasného telefonování v podstatě nemáme co dělat, pouští se Miloš a posléze i já a Wolfgang do stavby závětří z kamenů. To se ukazuje jako dobrý nápad. Jednak nás to udržuje v činnosti (což chrání před prochladnutím a letargií), jednak nám to umožňuje si v té pustině vytvořit jakési „doma“. Brigitte a Regina se zatím střídají v psychické podpoře raněné kamarádky.

Postupně se také dovídáme, jak k nehodě došlo: Karin se během chůze po sněhovém poli propadla a při snaze se vyprostit ztratila rovnováhu. Nešlo však čistě o nešťastnou náhodu: průvodci od samého začátku nasadili tempo, které nebylo přiměřené kondici účastníků. Někteří se kvůli únavě chtěli vrátit, či se výstupu původně dokonce vůbec nechtěli zúčastnit, průvodci to však nerespektovali. Náš dopolední obdiv rychlého postupu jejich skupiny tak zastínilo rozhořčení.

Obtížný terén je velkou překážkou

Stavění závětří a rozhovor s Němci přerušuje zvonící telefon. Turci se mě ptají, jestli v místě nehody půjde přistát, tvrdí, že je to nutné. Tím se naplňuje naše velká obava. Na ZDrSEMáckém kurzu první pomoci  nás kdysi varovali, že vytahovat nosítka po laně neumí zdaleka každá helikoptéra a že na přistání je potřeba docela velká rovná plocha. Vzhledem k tomu, že se nacházíme v prudkém suťovém svahu, o přistání nemůže být řeč. Tvrdím záchranářům, že snad lze přistát níže v údolí, kde vidím jakési náznaky rovinky. Sám tomu moc nevěřím, ale děsím se možnosti, že to zapíchnou a my tam budeme ještě kdoví jak dlouho čekat na pěší četu.

Zhruba v půl desáté k nám konečně k naší úlevě doléhá zvuk motorů. Zapínáme čelovky, abychom byli vidět. Chvíli na to blízko nás prolétá helikoptéra, k našemu překvapení bez jakéhokoli osvětlení. Vzápětí opět odlétá. Přece nás nemohli přehlédnout? Po chvíli ale helikoptéra přilétá znovu. A znovu. Vždy udělá nálet, zpomalí, zřejmě s pomocí nějaké vojenské technologie navzdory tmě zkoumá terén, odlétne, dá si kolečko kolem hory, a tak pořád dokola.

Pak ji vidíme odlétat a nevíme, co si o tom celém myslet. Brzy však volá Vojta z našeho tábora u Nameless lake. Vrtulník u nich právě přistál, jedná se údajně v celém okolí o nejbližší místo, kde to je možné. Jeden z vojáků mu vysvětlil, že v naší výšce je již řídký vzduch a jim se obtížně manévruje. Vysadí proto v táboře dva členy posádky a nějaké vybavení a zkusí to znovu.

Během čekání na záchranu jsme vybudovali závětří, hora Kačkar, TureckoBěhem čekání na záchranu jsme vybudovali závětří

Jeden problém za druhým

Vrtulník opět přilétá a celý scénář se až po Vojtův telefonát opakuje, s tím rozdílem, že tentokrát vojáci nemají problém s hmotností, nýbrž s došlým palivem. Odlétají tedy kamsi dotankovat, zanedlouho jsou však zpět. A opět se vše opakuje, tentokrát však, svět div se, mají paliva příliš mnoho a jsou opět moc těžcí! Musí tedy přes půl hodiny naprázdno kroužit nad horami, než část paliva spálí a odlehčí si. Ani to však nepomáhá.

V jednu chvíli se sice z vrtulníku po laně hbitě spustí temná postava, těsně nad zemí se však zastavuje a nechává se vytáhnout zpátky. Princip očekávání a zklamání je tím doveden k dokonalosti. Další přistání v táboře a další Vojtův telefonát. Údajně to ještě vojáci naposledy zkusí, a pokud to nevyjde, alespoň nám shodí batohy s vybavením, které nám náš podpůrný tým připraví. Napjatě čekáme. Vrtulník opět přilétá, krouží, hledá místo, ale nakonec vzdává a odlétá. Takže to nezvládnou. Nu což, stejně jsme už byli napůl smíření s nutností přenocování.

Aspoň že nám shodí to vybavení. Vojta ale dalším telefonátem všechno mění. Vystresovaně hlásí: „Přistáli tu, ale najednou se s náma vůbec nebavili, řekli jenom, že to zkusej znova ráno, a když to nepůjde ani za světla, vyrazí někdo z údolí. Pak prostě odlítli. Batohy si od nás nevzali.“ Nemoci zabránit odletu vrtulníku byl bezpochyby dost traumatický zážitek. Snažím se Vojtu alespoň uklidnit tím, že počasí je u nás nahoře stále ideální a snad jediné, co nám hrozí, je, že nám bude trochu zima a nevyspíme se.

Hranice života a smrti

Pro raněnou to ovšem může být rozdíl mezi životem a smrtí. Cožpak to ti Turci nechápou? Rozhoduji se zavolat naší konzulce, je to pro mě během akce jediný kontakt, který funguje a kterému důvěřuji. Úřední hodiny jsou dávno pryč, ale telefon mi ochotně zvedá. Prosím ji, aby Turky přesvědčila, že mají někoho z údolí vyslat už teď a ne čekat, až záchrana vrtulníkem selže i ráno. Slibuje udělat, co bude v jejích silách.

Kromě toho však navrhuje něco, co nás mělo napadnout už dávno: kontaktovat taky německý konzulát. Nechává si nadiktovat osobní údaje raněné (já si je při té příležitosti připisuji na svůj papír) a jde na to. Asi po hodině (to je již kolem půlnoci) mi píše, že pěší četa z údolí údajně již vyrazila a že nám brzy zavolají z německé ambasády, kterou se jí konečně podařilo zverbovat. Brzy skutečně zvoní telefon, který obratem předávám Wolfgangovi. Na ambasádě se zajímají o to, jaká cestovka celý zájezd pořádala (byla to CK Ceven Travel). Následně se zřejmě situaci snaží řešit s ní. My si zatím krátíme chvíli budováním závětří.

14 hodin čekání

Ve 3 hodiny ráno k nám doráží dva muži s batohy, patrně ona „pěší četa“. Je to náš starý známý kuchař s průvodcem. Přinášejí spacáky a karimatky Němců, které sbalili dole v táboře, a nějaké jídlo - ale žádného doktora. Jednu z karimatek s jejich pomocí podsouváme pod raněnou, neboť si předtím stěžovala, že ji kameny tlačí do zad. Přestože je nás na to 7, na svažující se suti se nám nedaří být úplně šetrní, raněná úpí.

Manévr naštěstí dopadá dobře (má i nadále cit ve všech končetinách), bylo to nicméně dost o nervy a těžko říct, jestli to vůbec stálo za to riziko. Průvodce s kuchařem posléze odchází zpět do údolí. Já začínám pociťovat únavu a jdu spát do postaveného závětří. Ostatní jdou brzy za mnou, někdo z Němců však vždy drží stráž u raněné a dokola - v tu chvíli již 14 hodin - jí opakuje, že to bude v pořádku a že záchranáři už tu brzy budou.

Ve čtyřech lidech je v závětří poněkud plno: zády a bokem se opírám o kamennou stěnu, skrze niž nepříjemně táhne, z druhé strany je na mě namáčklý Miloš. Kolena mám přitažená k bradě a na špičkách pohor mi sedí Wolfgang. Téměř se nemůžu pohnout. Na chvíli usínám, úsvit však je pro mě vysvobozením.


20.07.2015, Martin Golan


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Je sladké být bláznem v pravou chvíli!

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ