Jak zhořkla Sýrie

Sýrie, sladká Sýrie. To je to první, co mě při vyřčení názvu země napadá. Sladkost pravé arabské atmosféry nad kávou s kardamomem u Umajjovské mešity. Sladkost teplého jarního vánku na hoře Kásijún. Sladkost fík plněných mandlemi, které prodává stařík na břehu řeky Orontes.

Sýrie. Její strategická poloha na pomyšlené Ose zla ji dodala na tajuplnosti, kterou si ne každý dovolil prozkoumat. Na druhou stranu svou laskavostí místních a příznivosti cen si dokázala vydobýt prvenství coby ráj baťůžkářů a studentů arabštiny. Byla místem pro všechny, každý se cítil vítán, zejména poté, co ochutnal její pravé já v podobě dobré čočkové polévky a lahodného citronového džusu s mátou.

A pak přišla revoluce, a během několika týdnů se Sýrie změnila v mnohém, ale hlavně ztratila své hosty, své obdivovatele, své hloučky studentů u vodní dýmky v místních kavárnách, své návštěvníky co na kila nakupovali zátar a halabské pistácie. Její sladkost se míchá s hořkou myšlenkou na její nejistou budoucnost.

Vůně Šámu, fámy a nejistá budoucnost

„Už odsud cítím vůni Damašku,“ prohlašuje Ahmed hned poté, co s autobusem překonáme nejvyšší bod na silnici klikatící se v libanonských horách. Díváme se na údolí Bíká, a od Damašku nás dělí Antilibanonské pohoří. Ale Ahmed už cítí, že je blízko domova, že Sýrie je na dosah. „Zpět do jistoty, domova, řádu,“ vysvětluje mi realisticky svojí lásku ke své zemi. Když se za hranicemi objeví portréty Bašára al-Asada, jásá. Najednou jedeme po kvalitní silnici, ztratilo se značení ve francouzštině, ale také kolony aut a checkpointy. Divokost údolí Biká vystřídal klid a řád Damašského předměstí. Těšíme se na kebab a koftu na náměstí Marjeh, na nižší ceny než ty libanonské, a já také na dobré internetové připojení. V Damašku také nevypadává elektřina každý den na tři hodiny, jako je zvykem v libanonské metropoli. „Šám“, jak Damašku s láskou říkají jeho obyvatelé, voní domovem.

Moje kamarádka mi volá, a varuje mě – několik set metrů od našeho bytu ve čtvrti Muhajereen se prý střílí. Beru do úvahy fakt, že je Američanka a já zase flegmatik, oblíkám si svetr a vyrážím ven, do víru revolučního velkoměsta. Jedu mikrobusem přes Umajjovské náměstí a jediné, čeho se obávám je, že mi bude i v tom svetru zima, je totiž konec března a docela fouká. Fouká, ne střílí. Falešné zprávy se šíří rychle a o revoluci víme z televize, ale centrum Damašku je pokojné, a kromě občasných konvojů osobních aut s mladými Syřany, kteří křičí jako o život a mávají vlajkami, se nás zatím revoluce netýká. Snad to tak i zůstane.

„Basál, basáááál,“ křičí Lulu, čtyřletá dcera mojí učitelky arabštiny hned, jak vidí prezidenta v televizi. A směje se radostí. Už míň se směje její matka, která je samoživitelkou a její příjem je závislý na zahraničních studentech. Když se budou Sýrie bát, jak se bude Soha živit? Je jí jedno, kdo vládne, hlavně ať je klid, mír a Damašek zůstane Mekkou studentů arabštiny.

Dobrodruhové mají vyhráno

„A kde pracuje ona?“ Policajt ukazuje na mojí kamarádku, pak zase na další, a já arabsky vyjmenovávám jejich zaměstnání. Jsme na libanonsko-syrské hranici, je nás šest, z toho jenom já mám vízum. Ostatní ne, vždyť není problém si o něj zažádat přímo na hranicích. Ale v Sýrii je revoluce, mojí američtí kamarádi jsou už dávno pryč, mojí učitelce zůstal už jenom jeden student, a třeba se pod Muhajereenem opravdu střílí.

Čekáme hodinu, dvě. Nakonec, po posledním telefonátu s Damaškem, je nám vstup do země povolen. Policajt, který nám razítkuje pasy se usmívá a přeje nám příjemný pobyt. Usmívá se i taxikář, který nás vysazuje před mým bytem pod horou Kásijún. I Alího u šavermy těší, že jsem zpět, o nic míň není potěšen Ahmed, že může svůj autobus na pár dnů vyvenčit. Revoluce nejspíš zuří, ale v Damašku je pořád klid, a my se nebojíme vydat na cestu Antilibanonem na hrad Krak de Chevaliers.

Na hradě není nikoho. Klepeme proto na masivní dřevěná vrata, které jsem si nikdy předtím ani nevšimla, protože byla otevřená. Přichází ospalý kustod, prodává nám vstupenky a na majestátném Kraku jsme naprosto sami. Když pozdě odpoledne vystupujeme u Fakhredínovy pevnosti, jsme opět sami jenom s hluchoněmým prodejcem korálků, který nás tahá za rukáv.

Ale co místní?

Jaké to je vychutnat si Palmyru u vycházejícího slunce a bez jakýchkoliv turistů? To se pozná jenom v době revoluce. Jediným zvukem v celém komplexu byl štěkot psa, kterého probudili naše kroky. Ani žádní obchodníci nám nebyli v patách, naše návštěva nejspíš zůstala dobře utajená. Už vím, jak se asi cítil Johann Ludwig Burkhardt a jeho současníci, kteří stáli před Palmyrou v němém úžasu, nerušeni elementy masového cestovního ruchu. Pokud to byl pocit sladký, tak ten náš dojem z „revoluční“ Palmyry je ještě o to sladší, že dnes máme foťáky a kamery a beduín, který nám otevírá podzemní hrobky, nás nechává fotit interiéry, kde je focení přísně zakázané.

Cestování po zemi, ze které cizinci „pro jistotu“ utekli, má své kouzlo, ale jenom do chvíle, kdy si vzpomenete na místní a dopad situace na jejich život. Vůně Šámu má najednou horký nádech, veselé pokřikování jména prezidenta se mění v skeptický šepot a smích personálu hotelu utichá s odchodem pár dobrodruhů. Je přece pořád revoluce a ta je s turismem neslučitelná, a to i navzdory výhodám, které pro odvážné cestovatele v podobě prázdných památek a příznivých cen nabízí.

Katarína Maruškinová vystudovala manažment cestovního ruchu a již 8 let se
věnuje průvodcování zemí Blízkého východu, od Alžírska po Írán. Kromě
cestování je její další vášní studium arabštiny a perštiny. Své zážitky a
poznatky z cest a studií píše na: www.kouzloorientu.com.