HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

POSLEDNÍ DISKUSE

Omán od severu k jihu

Zaujala mne země na jih od Saudské Arábie a na východ od Jemenu - Sultanát OMÁN.



Omán

7.1.

Prapůvodní myšlenka dalšího vandru do neznámé země směřovala poněkud severněji, totiž do tajemného Íránu, ovšem nečekaně jsem dal na rady vyšších sil a vzhledem k nejistému klimatu a záležitostmi s vízy jsem udělal praktickou změnu.

Kdysi jsem sice při letu do Thajska pobyl v tranzitní hale Musqatu ale moje touha po dalším probádání a zážitcích z cizokrajných zemí bude ukojena až teď, v následujících 14dnech.  Země je to celkem velká, asi jako Německo. Na cestu jsem si opět přibalil svého přítele Karla, takže o zajímavé situace a překvapení zcela jistě nebude nouze. Před samotným odletem proběhly několika hodinové přípravy na internetu, pročítání různých cestopisů a nějaká ta videa na Youtube.

Náš plán, který logicky vyplyne z místních poměrů, našeho času a vize projet vlastně celou zemi od severu k jihu, nabude konkrétnějších rozměrů až na místě. Už teď však víme, že bychom rádi trávili čas na odlehlých plážích, v krásných horách, mezi obyčejným lidem a v neposlední řadě se necháme určitě překvapit a inspirovat tipy a radami od místních obyvatel.

8.1.

Po příjezdu do Musqatu /letenka 12.000kč s Jordan Airlines přes Ammán/kupujeme na letišti vízum na měsíc za 15EUR a hrneme se již v pět hodin místního času ven do tepla. Ještě před tím u batohů nacházíme menší stánek s informacemi, kde si hned vytahujeme celou mapu Ománu, no paráda, už máme vše, co potřebujeme. Sice hledáme před letištěm nějaké autobusy do centra, ale je nám jasné že v tuto dobu to bude poněkud problém. A tak sice oproti naší tradici neradi, ale nuceně smlouváme s taxikářem a za solidní 4OMR /1 Ománský rial - 49kč/chceme dopravit až před nějakou půjčovnu s auty, neboť už z domova jsme rozhodnutí cestovat po Ománu vypůjčeným osobním vozem. Jak by také ne, vždyť litr benzínu přijde bratru na směšných 7kč !!!! Varianta svého vozu sice bude poněkud „nepříjemně" pohodlná, nicméně nám bude skýtat i poměrně velkou svobodu v zastavování na pěkných místech a v aktuálních přesunech dle našeho rozhodnutí. Sice přímo miluji hledání domorodých možností přesunu, nicméně tato dovča bude v tomto poněkud jiná. Za 15min nás taxík vysazuje přímo v ulici, kde je snad 30 různých Rent-cárů vedle sebe a tak se s díky loučíme a čekáme až do osmé hodiny, kdy by měli první otevírat. Jenže míjí devátá a stále nikde nikdo. Naše neznalost místních poměrů nám uštědřila první výchovný políček - je přece pátek „soudruzi" z Evropy - budíček !!!! V arabských zemích je totiž víkend ve čtvrtek a v pátek!!!!, takže dnes je jako naše neděle a v neděli se přece co???? Nedělá!!!!

Nakonec se s pomocí kolemjdoucího dostáváme z této prekérní situace mistrně. Kupujeme telefonní kartu a voláme na některá čísla uvedená na dveřích půjčoven. Z jednoho telefonátu se nám ozývá ujištění, že za chvilku tam kvůli nám přifrčí. Chvilka je 45min a přílišné nadšení majitel nevykazuje, ani když mu sdělujeme naši objednávku - vůz na 13dní. Na výběr zrovna v této půjčovně moc nemáme - Toyota Yaris automat. Ovšem za solidních 9OMR /441kč/den/, na letišti je to u známých půjčoven nejméně dvojnásobek. V ceně je i limit 200km/den, poté za každý najetý km navíc 0,05OMR /2,45kč/km/. Po celkem rychlé prohlídce a kontrole vozu nasedáme a už před polednem se snažíme vymanit ze spleti ulic ven z hlavního města. Náš cíl je jasný, nejdříve směr jihovýchod k městu Súr.

Po zhruba hodince stavíme v prvním Wádí /kaňon/ Tiwi, abychom se pokochali okolními horami a možnou řekou. V tomto období je však všude sucho, takže to není s řekami tak horké a ke koupání to moc není. Nakonec sjíždíme před vesnicí se jménem Dagmar, kde je cedule na nějakou místní pláž. Už z dálky cítíme, že to bude ono a těšíme se do lednových vln stále ještě teplého Ománského zálivu. Na pláži je typický, krásný „hlaďoš". Tentokráte poněkud tmavější hnědavé barvy.

Do moře pospícháme poněkud kvapně i proto, že se již nedočkavě hlásí střevní, již zpracovaná odpadní hmota. Dávám na radu Karla a namísto klasického podřepu někdy za dunou odesílám po proudu vln svoje divoké hady, snažíce před jejich jedovatým uštknutím uplavat. Za svoji dobrou radu dostává Karel za chvíli zaslouženou odměnu, neboť se opozdil s nástupem do moře a málem ho moji jedouni na břehu dostihli a tak se rychle přemístil dále! Časem je na pláži víc a víc rušno, neboť Ománci mají velmi rádi svoje pikniky v přírodě, takže není nic neobvyklého vidět několik džípů, které vypustí celou rodinu na odpolední siestu. Kdekoliv v přírodě si pak rozloží různé rohože a deky na které nakladou dobroty a v kruhu si pak užívají outdoorového oběda či večeře. Jen ten následný úklid má parametry arabských zlozvyků, takže pro nás tristní situace všudypřítomných odpadků a zbytků.

Protože se stmívá celkem brzy /po 18hod a to rychle/, snažíme se nalézt místo na první bivak. Pláže se ovšem změnili dále podél pobřeží v kameny. Po večerní koupeli a všudypřítomném větru nalézáme těsně u cesty místečko, kde to po vyčištění není tak hrozné, takže stavíme stan, ve kterém je fajn. Jen ho pro jistotu zatížíme kameny, protože kolíčky do tohoto podloží nelze dostat.

9.1.

Již po šesté hodině ranní, kdy krásně svítá, vylézám poněkud rozlámaný. Samozřejmě že chvíli potrvá, než si ze své „zdravotní" matrace zase přivyknu na přírodní matraci matku Zemi vylepšenou pro nás „civilizované" lidi karimatkou. Takový východ slunce je vlastně výjimečnou událostí, neboť doma tuto úchvatnou podívanou jaksi míjím v důsledku svého opožděného vstávání a lenosti. Ranní protažení také dost bolí, ale to je ono. Alespoň člověk ví, že má nějaké tělo a musí mu cosi dávat. Vše vylepšuje ještě snídaně na kameni přímo u moře.

Poté sedáme do auta a hurá dále k jihu, směr želví pláže. Nejdříve přijíždíme k Al Hadd kde se opět vrháme do moře a hledáme nějaké informace o želvách. Krásné tři hodinky proložené lenošením na krásné pláži a koupáním trávíme také v želvím campu, který se tak sice jmenuje, ale žádné tam nevidíme. Jsou tu velmi vkusné bungalovy a zázemí pro turisty, takže vlastně nic pro nás.

Na další cestě však u Al Jinz objevujeme na konci silnice turistické centrum a zázemí pro pozorování želv, kde se objednáváme na 21hod, kdy by měla jít výprava s průvodcem k želví pláži, kam vyplavou z moře samičky klást vejce. Už 150milionů let probíhá tahle fascinující část želvího života, na kterou jsme velmi zvědaví.

Protože máme ještě dost času, zajíždíme zpět do vesnice, kde v pákistánském bufetu dáváme dobrý oběd a stále přemýšlíme, kam složíme dnes večer hlavu, protože po prohlídce už bude tma a bude se místo na spaní hledat těžce.

S příjemným, písčitým povrchem dnes problém nebude, všude okolo se to jen hemží příjemnými, zlatavými plážemi jen s tím nejjemnějším hlaďošem, který si dokážete představit.

Nakonec nás napadne, že půjdeme podél turistického centra, které je vystavené po celé délce průsmyku mezi skalami tak, aby nikdo nemohl k plážím. Po asi kilometru přijíždíme po prašné cestě k překrásnému místu, sevřenému mezi vysokými skalami. Nacházíme zde i několik desítek velkých děr a želvích stop, tak se možná i my můžeme těšit na večerní soukromou návštěvu.

Jako příprava nám budiž i s malým dárkem návštěva jednoho malého želvího miminka, které se snaží nedaleko nás sežrat krabíci. Osvobozujeme tohoto krásného tvora a pouštíme ho vstříc dalšímu dobrodružství a boji o přežití s predátory v moři. Když se tak díváme na ty obří díry v pláži, tak to možná nebude ani tak velká sranda až nás za tmy překvapí nějaká ta 200kg želví mamina připlazením do našeho spacáku.

Ve 21hod vyrážíme v rámci asi první, 15členné skupiny a s průvodcem na chráněnou želví pláž El Jinz.

Zhruba 100m od moře a na začátku pláže musíme zastavit a usednout v tichosti na bobek do písku. Ahmed nás seznamuje s několika důležitými informacemi ohledně chování a pohybu po pláži. V sezoně vylézá ke kladení vajec i několik stovek želv v průběhu jediné dne a noci. Teď to prý bude jen pár, když budeme mít štěstí. Po celou dobu není dovoleno ani fotit ani natáčet, z čehož jsme na začátku dost překvapení neboť nikdy o tom nebyla ani zmínka. Nicméně po krátkém uvážení jsem vlastně moc rád, neboť si dovedu živě představit, jak by se asi každý cítil v této intimní chvíli, když by se najednou spustila smršť cvakání a blesků. Při zemi je docela chladno a čekání trvá už dobrou půlhodinku. Vlastně si teď uvědomuji, že mne překvapuje moje vlastní myšlenka, že by mi vlastně vůbec nevadilo, kdybychom neměli dnes večer štěstí. Když sleduji ty tři skupiny dohromady v počtu asi padesáti lidí, jak jsou v očekávání a nervózně pošlapují, byl by větší klid pro koráby moře zůstat v tento večer doma. Čekání na pláži si krátíme neskutečným pohledem na překrásné, hvězdnaté nebe. I mléčná dráha je vidět v celé své nádheře. Jen ten malý a velký vůz se nám jaksi nedaří nalézt, neboť v této části země je někde úplně jinde než jsme zvyklí.

Co se velmi zajímavé instruktáže ohledně želv týče, zde jsou některé informace z jejich života.

Želva zelená /olivová/, která se vyskytuje právě v této části Ománu se dožívá až 80ti let. Tam, kde se narodí, připlouvá až po 37letech ke svému prvnímu snášení vajec. Je něco neskutečného, že vlastně nachází stejné místo, odkud vylezla před takovouto dobou z hnízda. Snášet vajíčka do pracně vyhrabaných hnízd přichází mezi 37-49rokem, a to i několikrát v jednom roce. Během 20-30min, kdy si najde vhodné místo na pláži, vyhrabe až 2m dlouhou,1m širokou a metr hlubokou díru, do které během 15min naklade přibližně 100vajíček. V zadní části díry naklade vajíčka a při další 20min těžké práci při zahrabávání udělá ještě jednu falešnou díru na opačné straně. Ta slouží jako zmatení při vybírání hnízd predátory, což jsou zejména rackové, krabi, lišky a další tvorové. Po všem tom úsilí, které stojí matku želvu velmi mnoho sil, se vydává velmi pomalu a unaveně zpět do moře. A teď pozor!!! V závislosti na vzdálenosti od moře a tím pádem teplotě písku v hnízdu záleží, zda-li se z nakladených vajec vylíhnou buď samci /teplota do 28°C/, samci a samičky přesně napůl /28-29°C/, nebo pouze samičky /teplota nad 29°C/.

Posloucháme tuto nesmírně zajímavou pasáž naší výpravy za poznáním želv a o to více pak pociťujeme nesmírnou úctu a pokoru před tímto tvorem a následně i před zázrakem přírody a jejího stvoření!

Dále se dozvídáme, že ze želvího hnízda se postupně během dvou měsíců líhnou mimča ve třech úrovních a intervalech. První se rodí horní vrstva želviček, která při vyhrabávání se na povrch posouvá písek ploutvičkami dolů pod další rodící se skupinku tak, aby zase za několik dní tato mohla z hluboké díry na povrch a nezůstala uvězněna pod přílišnou vrstvou. Nakonec se posledních zhruba 30 želvích miminek líhne a vylézá ze stejné vrstvy, jako ty dvě skupinky před nimi - fascinující !!!

Z nakladených vajec přežije do stavu dospělosti pouze každá tisící vylíhnutá želva, neboť i v moři hned od začátku čekají na mlaďoučkou potravu desítky dalších predátorů /žraloci, ostatní dravci/ !!!

Dlouhé čekání na pláži je nakonec korunováno i skutečným, obrovským zážitkem. Nejdříve pomalu přicházíme k velkému hnízdu, kde zrovna zhruba metrová samice klade vejce do připraveného hnízda. Průvodci svítí tlumeným, červeným světlem a všichni stojíme v zadu za samicí, abychom nerušili proces ukládání vajíček. Všechno ale skvěle vidíme a je to vskutku nádherný zážitek. Potom se potichu přesunujeme k dalšímu hnízdu, kde obdivujeme želvu již při konečné fázi zahrabávání hnízda ploutvemi, což je mimořádně obtížný úkol a máma musí kromě intenzivního hrabání i dlouze odpočívat. Naše mimořádné štěstí je tento večer korunováno i další navazující fází celého mateřského procesu a tím je odchod zpět do moře, kdy vidíme další obrovskou matku doplazit se až do velkých vln moře. Nakonec této neskutečné podívané uhýbáme z cesty i dvěma malinkým, právě se vyhrabaným želvičkám, které třepotavým pohybem ploutviček uhánějí do vody, co se dá.

Hned si člověk uvědomí jakou neskutečnou silou, inteligencí a nádherou oplývá naše země a že je potřeba aby člověk respektoval a chránil z plných sil to, co na ni stvořil Bůh.

Želvy připlouvají na tato místa již 150milionů let a patří po tomto zážitku již k našim nejoblíbenějším tvorům!

Nasedáme do auta a vyrážíme zpět hledat naše místo, které jsme si odpoledne vybrali pro svůj další bivak. S jedním zakufrováním a málem uvíznutím v písku přicházíme k hučícímu moři a mezi skalami nalézáme rovnou pískovou plochu pro naše podširákové spaní. Nedaleko už pospávají další tři lidé z řad domorodců, kteří obsadili druhou stranu malinkého zálivu. Vzhledem ke stále živým zážitkům ze želvího výletu, neskutečně dunícím vlnám o blízké skalisko, neznámým sousedům a s podvědomou „obavou" o případné želví noční setkání se nám moc dobře nespí, a co chvíli jsme vzhůru.

Nicméně i tak je vděk a štěstí z dalšího krásného dne a noci plné zážitků velké.

Tržiště, Omán


10.1.

Ráno vylézáme na útes nad námi a natáčíme krásné okolí, když tu najednou vidíme na vzdálené pláži, kde jsme včera byli něco se pohybovat. Okamžitě dávám na kameru stativ a ze vzdálenosti cca 300m vidím želví mámu, jak se plazí zpět do moře. No vida, tak ještě jeden zážitek za světla, díky !!!

U Indů v malém bufetu parádně snídáme oblíbenou omeletu, salát a chapati placky a sladký čaj s mlékem.

Cesta směrem k jihu je sice dlouhá, nicméně v této části Ománu krásná. Jede se téměř po pobřeží, většinou na vrchu skalisek, ze kterých je úchvatný pohled na blankytně modré moře. V 11hod už to nemůžeme vydržet, stavíme u pobřeží, kde zrovna tahají rybáři lodě z moře a za nedalekou skalou mizíme pod zpěněnými vlnami. Řvu jako malej kluk, neboť jsem si vzpomněl na fígl se skákáním pod vlnu a nesením se její rychlostí až ke břehu. Snad hodinu mi tahle zábava připadá jako nejlepší na světě a do sytosti se vyžívám v těchto radovánkách. Samozřejmě, že v dalekém a širokém okolí není nikoho, takže už od začátku naší cesty potřebujeme plavky jen sporadicky.

Na další zastávce stavíme po několika hodinách opět u Indické „občerstvovny" a kari kuře s rýží a salátem nám moc chutnají. Bodejť ne, cena 0,85OMR /40kč/ je také úchvatná.

Přes Muhut zajíždíme už v pozdním odpoledni opět k moři u vesničky Filim. Tato je ale velmi zaneřáděná a ošklivá. Pláže jsou posety odpadky a nikde se nedá spočinout. Rozhodujeme se tedy k dalšímu přesunu, a abychom nejeli zpět a oklikou po červené silnici přes Muhut, rozhodujeme se vzít šedou cestu přes Hilaybah do Ar Rakhiys. Za 20min ale celkem rychle šlapeme na brzdu - dá se říci v poslední chvíli. Vjeli jsme totiž z kamenitého podkladu do písečné duny, která úplně přehradila čepicí písku celou silnici, a kdybychom do toho vlítli se svojí Toytou Yaris nevím, nevím, kdo by nás tady hluboko v divočině tahal zpět. No nic, neradi, ale nuceně se vracíme přes Muhut na státní silnici a objíždíme celý záliv. Mimochodem když hovořím o cestách, bylo by dobré zmínit se v krátkosti o kvalitě silnic v Ománu. To, co je značené jako dálnice se může srovnávat u nás v klidu s kvalitou a prostorem pouze k letištní ploše. To, co je značeno jako červená státní silnice, je ve stejné kvalitě.

Tedy úplně neskutečné! Za celou dobu jsme nepotkali snad jedinou díru, asfalt je vynikající a prostor vedle pruhu pro auta za žlutou čarou je skoro tak velký jako u nás pruh pro osobní vozy ! Na šedou barvou označených cestách se pohybujeme také, ale je dobré mít na některých místech čtyřkolku.

Za celý den už máme cestování dost, takže z hlavní odbočujeme na Sidrah a po projetí malé vísky nalézáme krásné, opuštěné místo na pláži za menší skalkou která nás chrání od větru. Fotíme ještě a točíme zřejmě kost nějakého kytovce, která vyplula na pláž nedaleko našeho bivaku. Západ slunce a večeře na pláži jsou skvostné.

11.1.

Přišli jsme dnes na výbornou věc. Nežli si kupovat v obchodě jídlo do zásoby, je přímo výtečné se někde po osmě, někde po sedmé hodině ranní zastavit v nějakém Coffé shopu. Ona je to vlastně taková bufetová restaurace, která patří tu Indům, tu Pákistáncům, Bengálcům, no prostě přistěhovalcům kteří provozují levné pokrmy v každém městě, či zapadlé vísce. A co víc, od 1-2 OMR /50-100kč/dostanete výbornou snídani složenou z vaječné omelety, placek, zeleniny a čaje. Na oběd, který je připraven zhruba od 11hod je to vše obohaceno o různé druhy omáček a masa, ryb, kopce rýže, cizrny a dalších specialit. Nejlépe je si to rovnou po nonverbálním dovolení zamířit do kuchyně, kde si pod pokličkami v klidu vyberete, co vaše oči a nos zrovna zaujme a osloví. Všichni jsou tady moc milí a pohostinní, takže v klidu můžete zapomenout na občasnou „nasranost" a humor postrádající personál v našich civilizovaných, středoevropských končinách. Pokud jsem se zmínil o různých národnostech, které v Ománu potkáte na každém kroku, jednoznačně vedou Indové. Dozvěděli jsme se, že mohou na pracovní povolení zůstávat až 2roky a většinou zastávají práce při budování silnic, stavebnictví, pohostinství a ve službách. Profitují z toho obě strany, neboť rychlost s jakou se budují a kvalita silnic je obdivuhodná.

Po výborné snídani klesáme dále k jihu a po pěti hodinách a zastávce na další dobrou baštu přijíždíme k pobřežní vesničce Sawqrah, vypadající jako totální konec světa. Nejdříve jedna část cesty končí přímo u skály, kde je odpočívadlo a parkoviště. Na druhé straně poté cesta prý pokračuje dále do Shalim Wa Juzor, ovšem pouze pro čtyřkolky. Po chvíli diskutování a spíše gestikulace než rozhovoru je nám sděleno, že možná když pojedeme pomalu těch 80km se dá přejet i tím naším silničním ořem. Dáme na radu místních a pár kilometrů si vyjíždíme do hor otestovat, abychom ráno byli připraveni i na případnou variantu ústupu a 200km objížďky zpět po státní silnici. Dobrá zpráva je, že to ráno riskneme, protože cesta se nám zdá ještě docela v pohodě. To docela, je zítřejší odhadnutá rychlost pokračování - do 60km/hod . Ta horší zpráva je, že Bengálci už mají bufet vyžraný, takže večeříme z našich zásob na odpočívadle. Uleháme tedy celkem brzo a na oblíbeném místě - mezi rybářskými loděmi těsně u moře. Jedině tam je totiž v téhle vesnici písek a měkký podklad, jinak všude samé kamení.

12.1.

V průběhu noci mi zrovna tady nebylo nejtepleji, protože foukalo, Karel na tom hůř vzhledem ke svému spacáku a´la deka. Už po 7hod zkoušíme včerejší snědený krám, který pokračuje v předešlé nabídce - tudíž sežráno a nic zatím není. No Bengálci se tedy moc nepochlapili. Co se dá dělat, na zpomalenou jízdu po šotolinové cestě za dobrodružstvím „projetí nebo uvíznutí" vyrážíme hladoví. Za hoďku a půl potkáváme dvě protijedoucí 4kolky. To už bylo daleko více protijdoucích velbloudů, kteří se vlastně všude volně pasou, a máme podezření, že po rozvoji automobilismu jsou jaksi nepotřební.

Konečně přijíždíme do Shalim a Indové přímo u silnice nás nezklamali - výborná snídaně!

Snažíme se vyzvědět, jestli cesta dále na jih k Shuwaymiyyah a dále k jihu je OK. Naše chyba, že tohle tvrzení si nenecháme alespoň několikrát potvrdit /což se mimochodem vždycky vyplatí/. Přijíždíme totiž po půlhodince velkým sešupem z hor až k moři. Cesta ovšem končí přímo ve skále, kde jsou vidět stopy po sesuvu obří laviny z kamení. Vedle se sice buduje nová silnice, ovšem to bychom si museli pěkných pár měsíců počkat. No nic, otočka a cesta zpět 40km to jistí. Na benzině raději doplňujeme palivo, abychom měli pokud možno stále alespoň půlku nádrže. Od středního Ománu jsou totiž čerpadla daleko řidčeji od sebe. Na druhou stranu cena je všude velmi příznivá - 7kč/l superu.

Bereme sebou i dalšího stopaře, kterým je Egyptský učitel umění na místní základní škole. Dozvídáme se tedy nejen něco o místním školství, ale také o trošku větší lenosti Ománských děti a školním režimu. Egypťan si to namířil na jeden rok do Ománu za lepším výdělkem /cca 30.000kč/měsíčně/.

S krátkou zastávkou na oběd v Thumrayt přijíždíme v 17hod do krásné metropole jižního Ománu - Salalah. Užíváme si plnými doušky procházky po pláži a pozorujeme oranžovo-červený západ slunce. Všude je výběr z různých kavárniček a restaurací, zaplať pánbůh žádný hotelový komplex se zavřenou pláží. Na místním bazaru kupujeme něco dárků pro naše milé doma.

Podařilo se mi i přemluvit Karla, abychom vyhledali hotel a trošku se po namáhavé cestě dali do cajku. Velmi solidní hotel Salalah stojí ještě solidnějších 15 OMR /750kč vč.snídaně/za double room a úrovní se v klidu může měřit s našimi ***hotely.

13.1.

Ještě za brzkého rána se odehrává pod okny na ulici šílený koncert pištících gum. Nejdříve jsme mysleli, že došlo k nějaké divoké honičce mezi policií a lupiči, pod oknem však vidíme nudící se mládež, která totálně odrovnává pneumatiky na Jeepu v rámci zpestření nočního života. I na pláži posléze nevycházíme z údivu, protože místo aby se tu povalovali lidé a hltali pohodu sluníčka a krásného moře, velkou rychlostí popojíždějí sem a tam 4kolky různých značek a koňských sil.

Na druhé straně mapy Ománu je detailní mapa Salalah, takže zkoumáme, co by bylo vhodné navštívit.

Znenadání dostává Karel zajímavý nápad. „Hele, tady je nějaké Ministerstvo Turistiky! Takové Ministerstvo je přece pro turisty, no a kdo jsme my - turisté! Tedy není pochyb o tom, že bylo založeno pro nás - pro turisty, jedeme tam!"

Už předem se těšíme, jak pořídíme na takovém Ministerstvu, neboť si dokážeme živě představit, jak by taková návštěva dvou zarostlých otrhanců proběhla u nás. Hned za dveřmi je stánek s několika prospekty a letáčky, na tabuli další možnosti a v televizi běží sestřih o Ománu. Ihned se nás ovšem ujímá okolojdoucí ministerský úředník Ahmed, který nás dovybavuje stylovými taškami s prospekty, mapami, cd a dalšími informacemi. Také nás zve na dnešní výjimečný koncert Libanonské zpěvačky, která zavítala do Salalah na turné. V místním amfiteátru koncert začíná ve 20,30hod a je zdarma!

„Jasná věc!", říkáme si natěšeně. Kultura nám ještě scházela , takže měníme plány a zůstáváme až do večera.

Ještě téhož dne se ale zase vracíme z města na Ministerstvo, neboť nás napadlo zeptat se zda-li by neměli zájem o naše adrenalinové služby, tedy bungee jumping. Jsme přijati samotným náměstkem ministryně turistiky pro celou oblast Dhofar Mr. Khalidem Musallem Al Rawasem. Ten naši nabídku vyslechl a jeví se mu jako zajímavá, takže nám hned smluvil schůzku se šéfem místního Festivalu v Salalah který se koná každoročně jako velká zábava pro všechny lidi z celého regionu, turisty a další návštěvníky. No to je neskutečné!!! Máme radost už jenom z toho jednání a vůbec přístupu tak vysokých státních úředníků. Schůzka by se měla konat za dva dny, takže se musíme vrátit zpět.

Po archeologických vykopávkách, prohlídce mauzolea a privátním koupání na liduprázdné pláži uháníme večer za město hledat amfiteátr. Usedáme do hlediště, které je zaplněno cca z půlky a necháváme se unést úplně jinými rytmy a hudbou arabského světa. Zpěvačku doprovází celý orchestr a sboristé, takže zážitek je skutečně intenzivní. Bohužel po 1,5hod se už nám zdají všechny písně stejné a začínáme klimbat. Raději se tedy zřejmě těsně před koncem vytrácíme a ujíždíme ze Salalah směr západ, kde by měli být krásné hory.

Protože už je dost pozdě, nalézáme 80km od Salalah pěknou malou pláž a naše obligátní místečko mezi rybářskými čluny nás alespoň trošku kryje od mořského větru.

14.1.

Už před 6hod nás s omluvou budí rybáři, kteří vyrážejí za svojí obživou a potřebují tudíž lodě, mezi kterými jsme si ustali. Pozorujeme tedy další z krásných východů slunce a ujíždíme dále na západ. Následuje další, zatím neznámá zkušenost. Jak se blížíme k Jemenským hranicím, podstupujeme tři různé vojenské kontroly. Také vojáci jsou ovšem milí, chtějí vidět jen pasy a doklad o zapůjčení auta. Probíjíme se krásně hornatou krajinou, a jak by řekl klasik, kocháme se panoramatům. Najednou však přijíždíme k menší koloně vozů před námi a v dálce vidíme desítky bagrů, náklaďáků a další těžké techniky. Utrhla se tady obrovská skála a zcela zasypala stometrový kus silnice. Ze svodidel si udělal gumový pendrek a srolovala pevné plechy a železná madla jako hadrového panáčka. Na celém úseku opravuje silnici tak dvě desítky různých obřích strojů a zaprášení Indové s praporky mezi vším tím pouštějí po intervalech auta tam a zpět. Na cestě už jsme dlouho a tak se rozhodujeme zabočit směrem k moři do vesničky Ras Medrka. Krásná, prázdná pláž s blankytným mořem nám poskytuje to, co hledáme. Nádherné koupání a odpočinek u skal kde není ani živáčka. Ještě si domlouváme v místním obchůdku večeři a po celodenním lenošení, focení a užívání si přicházíme právě včas, neboť už zbylo jen pár porcí výborných omáček, kuřete a rýže. Bohužel už po 18hod se začíná opět stmívat a tak hledáme další pěkné místo ke spaní. Od našeho odpoledního se ale pakujeme poměrně brzo, protože hodně fouká. To na druhé straně pláže se po 2km roztahujeme na závětrné straně, kde je nádherný hlaďoš a privátní místo k večernímu odpočinku. Hvězdnatá obloha nadosah, šumějící moře a krásný klid ve stínu skal nám poskytují přímo nekonečné množství hotelových hvězdiček, které označují standard a služby pro svoje klienty. Díky přírodo!!!

15.1.

Vesniček je tady poskrovnu, všude jen překrásné hory. Před příjezdem jsem se mylně domníval, že tato část Jemenu je v tuto dobu jasně zelená a plná života. Nějak jsem totiž přehlédl, že se jedná o monzunové období jara a podzimu kdy se valí voda na hory, do údolí a kdy se vrchovatě naplní všechna říční koryta /Wádí/, která jsou v tuto chvíli vyschlá.

Nicméně i tak se jedná o překrásnou krajinu a energie hor je nezpochybnitelně magická všude na světě. Zde jsou navíc senzační terény pro všechny vyznavače lezení různě náročného profilu, anebo jen tak si vyrazit na trekkingové okruhy. Tady na jihu je teď v lednu krásných 20-25°C a moře odhadem kolem 23°C, tudíž značka ideál.

Vjíždíme po strmých serpentinách dále do hor až na opravdový konec Ománu.

V poslední Ománské vesničce u hranic s Jemenem Sarfayt, si vystrkujeme plastové židle ven před Coffe shop a z válejících se prkýnek vyrábíme mobilní stoleček. „No není to úžasný, takhle si v horách poobědvat další Indickou baštu?" Další „kámoši" sedí uvnitř a se smíchem nás pozorují. Vůbec nechápou, že je nám teplo a sami nabalení sedí uvnitř. Odhadem je na sluníčku dobrých 20°C a to není ještě zdaleka poledne. Do všudypřítomného papírového kelímku si necháváme připravit kořeněný, sladký, černý čaj s mlékem.

Vrcholný zážitek jsme si připravili na odpolednem, kdy se vydáváme po větší planině k výběžkům skal, které tvoří jakýsi ostrůvek nad krásným panorama moře z jedné strany a mohutných hor ze strany druhé. Pro nás je kolmý, asi 20m výběžek ztopořený směrem vzhůru nejen vzrušením, ale také výzvou! Prodíráme se skrze okolní kadidlové porosty až pod skálu, která je usazena v okolí jako čnějící lingam. Musíme ho ale napřed celý obejít, protože ze třech stran je absolutně nepřístupný. Až z té poslední se zdá vrchol skrze širší spáru dosažitelný. Jde nám to celkem pěkně a po jeho dosažení nás zalévá pocit uspokojení, krásy, vzrušení a klidu zároveň. Byť těsně na hraně skály, kdy usedáme s nohama dolů přes převis a pozorujeme okolí nás, se v oblasti konečníku přeci jen dostavuje mírně šimravý pocit. Úplně novou zkušeností a nádherným zážitkem je pozorování dravých ptáků, kteří létají ve stejné výšce, jako teď sedíme a předvádějí nám svoje vrcholné umění.

Vlastně jsme se shodli, že si stejně tak rádi hrají jako my. Schválně vyhledávají 50m proluku mezi dvěma skalami, kde fičí proud větru a nechávají se jím unášet. Při střemhlav letu dolů pak zase přikrčí křídla k veletočům o 360°, různě se prohýbají, zatáčí, plachtí a přitom si stále povídají jaké to je žůžo.

Krásný pocit zažíváme hlavně z jejich blízkosti a jakési přítomnosti, protože vše se odehrává vlastně pár metrů od nás, kdy můžeme detailně pozorovat schopnost, která je nám lidem zapovězena - „přirozeně létat".

Vrcholem našeho pozorování je najednou stoupavý proud teplejšího vzduchového sloupce, na který si různé druhy ptáků „nasedli" a nechávají se unášet směrem ke slunci. Začínají v naší úrovni a během několika minut je ztrácíme v kilometrové vzdálenosti zcela z dosahu našich očí. Závist sice není vlastností, se kterou bych měl nějaký problém či vztah, ale v tuto chvíli musím říct: „Kluci óóó jak vám závidím a přeju zároveň, hned bych do toho šel s vámi!"

Překrásné odpoledne zakončujeme osobní účastí na bohoslužbě v místní mešitě, kde vzbuzujeme samozřejmě velkou zvědavost místních. Žádný problém s naší přítomností však nemají. Spíše naopak, neboť jsou opět milí a jednoho křtěného křesťana s bezvěrcem tolerují v pohodě.

Po vzájemné poradě se rozhodujeme absolvovat návrat do Salalah /180km/, neboť zítra v 10hod jsme si smluvili prostřednictvím Ministerstva turistiky schůzku s ředitelem místního festivalu, kde bychom mohli zorganizovat skoky na bungee z jeřábu.

16.1.

Na desátou se hlásíme v kanceláři zástupce ministra a s ministerským řidičem odjíždíme do centra zábavního parku v Salalah kde jsme přijati ředitelem festivalu, který má na starosti organizaci a atrakce celé akce. Máme zpracovat nabídku a zaslat co jsme schopni udělat, tak uvidíme...

Dlouhým, pětihodinovým přesunem se pak přesunujeme až k městečku Mahasrat.

Paradoxně, a zcela překvapivě zjišťujeme, že místní pláž a skály nám něco připomínají a už je známe.

No bodejť, když už jsme tady jednou byli!!! Zjišťujeme, že na tomhle místě jsme trávili celý půlden minulý týden. „To je tím, že neděláš poznámky do mapy", říká Karel. „No ale zase víme, že tady to je parádní, opuštěné a krásné místo!"

Navečer odcházíme hledat do městečka Ras Medrka něco k snědku, což se nám u příjemných Bengálců daří. Samozřejmě jsme středem pozornosti, a co chvíli se u nás zastavují místní.

Velmi příjemný, asi hodinový rozhovor vedeme s anglicky mluvícím mladíkem Saúdem, který nás sám oslovil. Od svého učitele má prý doporučeno bavit se s turisty, aby poznal, co by se mohlo v této zemi pro ně zlepšit, co se jim líbí, nebo naopak nelíbí. Chtěl by se totiž sám věnovat větší propagaci tohoto města a pracovat v turistickém ruchu. Dostali jsme tímto řadu odpovědí na naše všetečné otázky o vztazích a životě lidí v Ománu. Například:

Tradice jsou v těchto menších městech ještě silné, takže o seznámení a případném „chození" dvou mladých lidí rozhoduje otec dívky. Tyto už dávno nejsou vedeny jen k domácím pracem, ale je kladen větší a větší důraz na jejich vzdělání a píli ve škole, aby mohli být dále zajímavé pro potencionální ženichy z řady vyšší vrstvy.

Jinak si tradičně mohou vybírat muži dle postavení svojí rodiny, svého vzdělání a pracovního zařazení a úplně nejvíce dle svých rodinných vazeb. Běžně jsou totiž upřednostňovány svazky bratranců a sestřenic ze spřízněných rodinných klanů.

Dívky chodí zahalené, stejně tak jako dospělé ženy a venku se pohybují pouze v doprovodu svých vrstevnic, tedy bez mužů. Ve městech je situace ohledně oblékání a chování daleko benevolentnější a někde zcela dle evropských norem. Islám sice dovoluje mnohoženství, ale Saúd nám říkal, že nezná manželství, kde by to dělalo dobrotu a hlavně na to prý muž „musí mít" peníze.

Tématem číslo jedna je však všude fotbal. Pokud bychom chtěli jako země prorazit svými obchodními aktivitami do těchto končin, vůbec není třeba brát sebou zástupy politiků. Stačilo by, kdyby firma „přibalila" Nedvěda, Čecha, nebo Baroše a je vyhráno na celé čáře!

Vědomosti o sestavách, jménech, klubech, výsledcích a vlastně všem co se točí okolo kulatého nesmyslu, jsou v Ománu neskutečné!

Ještě se dozvídáme, že Ománská vláda staví v každé vesnici větší, či menší počet domů /řadovek/, které vypadají stejně a jsou určeny potřebným rodinám. Nejsou to ale jen chudé rodiny, spíše ty které potřebují pomoc a sami se snaží přidat ruku k dílu. Kdo vůbec nic nedělá a nechce pracovat, prý nemá nárok. Opuštěné chatrče tak zůstávají jen pro líné a nesnažící se obyvatele. Hned nás napadá jistá paralela s některými našimi „vymoženostmi" sociální sítě, která je spíše nemotivující a pohodlná.

Noc mezi skalami pár metrů od hučícího moře byla opravdu pohádková, dokonce k ránu mírně sprchlo, takže jsme si zalezli do nedaleké jeskyňky a téměř odkrytí v teploučku si vychutnávali podširákové spaníčko.

17.1.

Spaní v pustině a pod širákem skýtá pro neprofesionály /míním tím občasné zkušenosti s tímto druhem ubytování/ zcela zvláštní zážitky. Kromě těch příjemných, což je pohled na nebe a hvězdy, totální svoboda a výběr, je zde i řada ostatních prožitků.

Člověk je tak trochu „na trní" a v průběhu noci je spíše ve stavu mírné bdělosti než hlubokého spánku. Stává se opět součástí všudypřítomné přírody, vlastně je tak trochu divokým zvířetem a čelí okruhu zvláštních druhů myšlenek a pocitů. Např. co to prasklo, neleze po mně něco, co kdyby někdo přišel, je tady bezpečno, může se mi něco stát, dívá se na mě někdo, můžu být v ohrožení???? Atd.

Prostě si stejně tak jako zvíře připadáte zvláště v tomto cizím prostředí jako v nějaké divočině, kde je potřeba být neustále ve střehu a i v době hluboké noci jste jaksi ve stavu bdělosti.

Jedinou kaňkou na jinak báječných místech kde jsme nocovali, nebo se koupali a odpočívali, je všudypřítomné stopy „vyspělé" civilizace ve formě odhozených odpadků. Tu více, tu méně směsice pet-lahví, papírů, igelitů, skla a dalšího čurbísku. Prostě hrabáči s odpadem hlavu nelámou a pohazují vše okolo, jak jim to odpadne z ruky. I na překrásných, opuštěných plážích se setkáte na bělostném písku s množstvím kontejnerové směsi.

Dneska ráno je opravdu teplo už od svítání, takže se vrháme do pěnivých vln a užíváme si blankytně modrého moře. Moc se mi hodí i plavecké brýle, protože déle vydržím ve vodě a můžu se mrskat ve vlnách, co moje tělo zvládne. Bohužel Karlem zakoupená šnorchlovací výbava je nám k ničemu, protože vlny jsou poměrně velké a do šnorchlu okamžitě vniká slaná voda a v ploutvích je člověk v na neklidné hladině nemotorný.

Rozhodujeme se posunout opět blíže k severu a ujíždíme dálnicí středem Ománu, směr Nizwa.

Cesta polopouští je celkem nudná, protože nikde nic a téměř žádné zatáčky. Tady by stačil autopilot a cihla na plyn. Opět bereme pár stopařů, se kterými se ale bohužel nedá přes jazykovou bariéru moc pokecat. Dostáváme se do městečka Sinaw, které je na naší starší mapě značeno spíše jako větší vesnice ovšem stalo se asi celkem nedávno svědkem rozkvětu, protože všude je spousta obchodů, kavárniček no a nakonec jsme také našli solidní Hotel Sinaw za přijatelných 10 OMR. Poprvé v životě jsem se také nechal holit profesionálním holičem, protože moje více než týdenní brada se začala ježit a svědit dlouhým vousem. Co nám kromě dobrot u Indů chutná nejvíce je i odšťavněné druhy ovoce, které si vyberete přímo z pultu. U hotelu v kavárně si dopřáváme ještě dým ze šišy. Byť oba nekuřáci, tak nakonec mátový tabák je z vodní dýmky celkem fajn a stejně neumíme šlukovat tak jen tak bafáme a čučíme na fotbal, který tady běží na 4různých kanálech.

18.1.

Dneska jsme se vyspali zatím nejlépe z celého pobytu. Klidná noc na příjemné posteli v zatemněné místnosti nás osvěžila a nakopla k dalším zážitkům. Do Nizwy přijíždíme ještě dopoledne a napřed procházíme staré tržiště a kupujeme něco z obrovského výběru stříbra pro naše holky doma. Na parkovišti se dáváme do řeči s příjemným taxikářem, na jehož doporučení se rozhodujeme k výjezdu do hor. Prý Jabal Shams je překrásné místo se štíty vysokými až téměř 3km.

Cesta po šotolině a kamenech někam k výšinám kde má být base camp je velmi strmá a naše Toyota funí, jak může. Téměř po hodince a za rychlého západu slunce vjíždíme do prostor campu. Jsou zde sice kabinky i se sprchou, ale cena 50EUR nás odrazuje, a za 10 OMR nepotřebujeme ani místo uvnitř campu na stan. Tak si klidně na radu a s dovolením správce campu stavíme stan u cesty přímo před bránou. Na výborný čaj jsme dokonce pozváni zdarma, a protože už je poměrně chladno, ve stanu u přímotopu je s šálkem výtečně. V noci se několikrát budíme zimou a navlékáme na sebe všechny vrstvy oblečení, co máme. Odhadem je kolem 5-7°C.

19.1.

Ikdyž tentokráte bylo spaní v důsledku chladu poněkud méně pohodlné, zase je tady na horách krásný vzdoušek a teď po ránu typicky horské klima i s krásným východem slunce. Už včera jsme se rozhodli, že nepůjdeme trek označený W4 na nejvyšší vrchol Jabal Shams až do 3.000m.n.m.kde je vojenská základna. Jednak je nám cíl s účastí vojáků protivný a také jsme viděli večer u ohně zrasované Němce, kteří šli 5hod nahoru a 4hod dolů, což se nám tedy nechce. Vybíráme si nakonec W6, která by měla být celkem na 5hod tam i zpět. Už za několika zatáčkami se nám naskýtá nádherný pohled až dolů do údolí, kde se krčí několik domků z vesnice, kudy protéká v době dešťů voda stékající po úbočích těchto překrásných hor, kterým se ne nadarmo říká Ománský Grate Canyon. Kolmé stěny se totiž tyčí až do 1,5km výšky a hra světel lámajících se ze slunce si pohrává s naším stavem ohromení. Moc přítomného okamžiku a krásy umocňuje ještě skutečnost, že v době celého dne potkáváme snad jen 4turisty. Nejdříve se zastavujeme v krajině s dechberoucím panorama, těsně před nástupem na horskou stezku. Tři zubožené domky jsou obydleny rodinami s malými dětmi, které jsou uzavřeny v jakýchsi oplocených kotcích, kde si hrají. Život tady na vrcholcích hor je opravdu těžký a na mini-políčkách se zelená pár hlaviček česneku a cibule. Po krátké snídani se vydáváme po horské pěšině mezi překrásné skály. Nikde nikdo, jsme uprostřed této výjimečné, kamenné krásy sami. Tedy skoro, neboť asi po hodince míjíme čtyři postarší Francouze s průvodcem.

Karel vyzvídá, co je na konci této cesty a zda-li se budeme muset vrátit, což ze své podstaty přímo nesnáší a vždycky se snaží na cestách najít jinou trasu zpět.

Přichází s jiskrou v oku a já už tuším „průser". Prý je na konci Via Ferata, nebo-li cesta vzhůru na kolmou stěnu lemovaná jistícím ocelovým lanem a nášlapnými železy.

Na dotaz je-li to možné vylézt bez jištění /sedáky a lana samozřejmě nemáme/, nám průvodce říká, že by to mohlo vyjít, byť přesvědčivě to neznělo ani trošku.

Tak jdeme dál a já jen tuším, co nás čeká na konci této překrásné horské túry.

Předtucha nakonec byla jen slabým odvarem toho, co následovalo. Propátráváme nejdříve stará kamenná obydlí pod převisem a dále obdivujeme několikapatrová políčka, která jsou pracně vytvořena na strmé jižní stěně, nedaleko obydlí. Každé z nich je lemováno tisíci kameny, které zpevňují jednotlivé terasy. Přes ně se snažíme vylézt do strmého kopce po kamenech a hledat nějakou cestu ven z těchto krásných a vysokých hor. Před námi se tyčí poslední stometrové stěny a jen v dálce vidíme pár koz, jejichž mekot se rozléhá po celém údolí.

Když nás stádo uvidělo, pomalu se přesouvá směrem vzhůru a tak nás napadlo stopovat naše horské průvodce. „Třeba kozy ví, jak se odtud bezpečně dostat?", povídám a následujeme zvířata pár set metrů vzhůru. Bohužel žádná schůdná cesta se neobjevuje. Když tu náhle Karel radostně volá: „Hele, támhle vidím jak se blízká nějaké ocelové lano, tam v té stěně vidíš to???"

Krve by se ve mně nedořezal, když vidím v jakém místě je přichyceno na skále. Už vůbec nemluvím o tom, co se uvnitř mého ztuhlého nitra děje když jsme přišli přímo pod nástup do stěny, pod ocelové lano! Budu se snažit popsat co nejobecněji tuto nezapomenutelnou chvíli, protože vibrace, chvění, obavy a třesot mne neopouštějí ani teď, po nějakých 10hodinách od onoho zážitku.

„Hele pojď, to je v pohodě podívej. To lano je nově udělané a jsou tady i celkem solidní zavrtané a lepené ocelové tyčky na nohy. To dáš, hele!", první věty Karla.

„Hele tohle je na mně trošku moc. Na tohle já fakt seru, vždyť ta stěna má nejmíň 40m, je úplně kolmá, vůbec nevidím kde je jí konec a tohle mám lézt úplně bez jištění! Ty ses asi posral ne?!"

Toť moje první věty.

Konverzace dále: „Víš co, tak to zkus a já polezu za tebou. To půjde, uvidíš." No, jestli si myslíš, že mně ukecáš, tak to jsi na omylu. Ty ses úplně zbláznil, copak si myslíš, že já tady chci umřít blbým lezením bez jištění po skále? Já to balím a jdu zpátky, ty 3hod mě nezabijou!"

Tak tohle je demo-verze v té nejmírnější a nejslušnější podobě, která se odehrála na začátku.

Teď k popisu onoho místa ze spodu.

Asi 30-40m téměř kolmé stěny, konec není vůbec vidět, protože je tam další množství převisů. Na skále se blízká ocelové lano, sem tam přichycené sponami do stěny a jsou vidět i „ježkovy trny" z rotorů, které jsou zavrtány jako nášlapy pro nohy. Po cca 40m je neznámé pokračování, protože až na vrchol je to vzdušnou čarou dobrých 100-150m.

Konverzace dále:

„Běž ty, já tohle fakt nemám zapotřebí. Co já tady dělám, o čem tady přemýšlím. Přece nemůžu lézt bez jištění takovouhle stěnu. Jsem nějakej Messner, nebo co?"

Karel tedy nastupuje sám a celkem v pohodě. Sice říká, že se taky trošku bojí, ale každou chvíli mě ujišťuje o tom, že se to dá a vcelku bez problémů. Na začátku si utáhne batoh a tkaničky u bot a rychle se posunuje vzhůru až na viditelný převis, vzdálený asi 40m. Tam usedá a povzbuzuje mě, že to prý dám. Prožívám opravdu muka a musím říct, že mi v životě takhle nadělal strach do gatí jen opravdu párkrát. Možná při prvním skoku na bungee z mostu a při zkušenosti s Thajským kriminálem.

„No nic, tak já to zkusím a uvidí se. Když to nepůjde, tak se vrátím."

 

Jabal Shams, Omán

Srdce mi buší ve zběsilém tempu, stávám se zvířetem. Myšlenky a ego v mžiku mizí z hlavy. Dochází k téměř okamžitému přepnutí celého organizmu na maximální soustředění, hluboké dýchání a koncentraci. První problémy přichází v zatáčce, kde nejsou nášlapy na nohy, takže je vrážím do spár a držím se ocelového lana se vší silou. Klíště je v této chvíli jen cucálek, já vysávám z ocele krev jistoty tak, že mi úplně zbělely prsty. Křečovité sevření není ale tou dobrou technikou, protože v místech kde nemůžu uchopit příchytku ke skále, mi ocelové lano ve zpocených rukou klouže a propadám mírné panice. Už z jeskyně však vím, že jediné možné řešení je, uklidnit se. Proto se v jedné větší spáře přitlačím ke skále, nohama se pořádně zapřu a odpočívám s několika hlubokými nádechy a výdechy. Dolů už nemůžu, protože jsem tak v půlce a asi by to bylo horší, než pokračovat vzhůru. Dolů se raději nedívám. Ne že by mě to úplně rozhodilo z hlediska nějaké závratě, ale teď je nejdůležitější soustředit se ne na kochání, ale bezpečný postup vpřed, či spíše nahoru. Step by step, jak se zpívá.

Dva, tři metry a zase odpočinek a hluboké dýchání. Mysl je totálně koncentrovaná na každý pohyb.

Nic jiného neexistuje než najít bezpečné místo pro zapření nohou, chycení lana a posunování těla.

V kolmé stěně by asi bylo rozumnější držet se spíš spár ve skále a jejich výčnělků, protože ocel mi v dlaních ujíždí a dostává mě to do mírné paniky. Ale nejde to, prostě to nejde, chytit se jen tak skály a lézt bez jakéhokoliv jištění. Lano je pro mě přece jen jakousi jistotou.

Adrenalin a strach šlehají ze všech pórů mého těla, endorfiny /přirozené opiáty v těle/stříkají, ale ženou mě dál, protože vracet se už nemá cenu. Není kam a já to vím!

Ještě 20m, 10,5 a za velký balvanem už vidím Karla, jak sleduje moje poslední metry sedíc na převisu.

Moje vytřesené tělo dopadá na dvoumetrovou podestu. Hluboce oddechuju a kleju jak zedník.

Vůbec ale nepropadám nějakému nadšení, nebo hrdosti. Spíše se v duchu modlím k Bohu hor, ať není pokračovaní téhle cesty ve stejném duchu.

„Byl ses už podívat dál, jak to tam vypadá?" „Za zatáčkou jsem ještě nebyl, jen asi tak 10m."

„Karle, jestli kecáš, tak tě zabiju. Další takovouhle stezku už nezvládnu!"

Jdeme tedy úzkou, 30cm pěšinou podél kolmé stěny a přidržujeme se ocele. Za zatáčkou se na nás vyloupne další Ferata, tentokráte asi 20m. Naštěstí nevypadá tak hrozivě, nicméně pohled do údolí budí z toho místa opravdový respekt. Co respekt?? Je to na posrání!!

Pod námi 50m, nad námi asi 20 a pak zase převis a na vrcholek je to ještě pěkný kus.

Opět se soustředím na to nejdůležitější. Jak by řekl sám velký Mistr Eckhart Tolle - Moc přítomného okamžiku. Nic jiného neexistuje. Je pouze přítomnost. Minulost a budoucnost jsou pouhou iluzí a nejdůležitější je žít teď a tady. Jen tento okamžik je reálný.

Ještě se modlím ať už je tohle poslední Ferata a nic nás nečeká a jdu do akce.

Stoupání už mi jde trošku líp, nicméně moje totální sevření ocelového lana je vidět už na čtyřech místech mé dlaně a prstů. Puchýře jsou do krve a pálí jako čert.

Poslední úsek, jen asi 10m už není tak kolmý a nad ním je vidět sedlo vklíněné do okolních štítů. Pomalu nabývám jistoty, že tento pro mě mimořádný výstup opravdu dám a vše dobře dopadne. Tady nešlo o nějaký mimořádný sportovní výkon, nebo lezeckou cestu. Jen síla strachu a podvědomí bičující mysl a tělo vylézt nahoru, bez jištění a s pražádnou možností chybovat!

Na úplném vrcholu děkuji Bohu za pomoc, křičím v euforii, ale hlavně sprostě kleju a vytrvale nadávám, což není úplně můj styl.

„Prostě jsem to DAL, tak jdeme dál!"

Po této super zkratce jsme již za 15min v kempu a dáváme zaslouženou spršku. Na doporučení ještě stavíme v krásné horské vesnici Misfat-Al-Abriyyin, která je protkána zavlažovacími kanály a zelení. Všude jsou krásné palmy, malá políčky místních obyvatel a spousta míst na krásné, meditativní posezení s výhledem. Úplně odlišné od všech těch suchých, skalních měst. Životodárná voda, tekoucí všude kolem přináší opravdový život, energii, plodiny a atmosféru, podobnou oázám v poušti.

V 15hod nasedáme do auta a uháníme k severu, protože bychom se ještě rádi cákli v teplém moři nahoře u Musqatu. Nakonec se nám v městečku Barka asi 60km západně od hlavního města moc nelíbí a tak stavíme přímo u silnice v penzionu, kde mají báječnou thajsko-čínsko-arabskou kuchyni a za 11,80 OMR se z večeře o třech chodech málem kutálíme do pokoje nacpaní jak balóny.

20.1.

Už ráno trošku litujeme, že jsme nezůstali déle v horách a rozhodli se pro přesun 2dny před odletem. Sice se v Musqatu na pláži užíváme, ale krása moře a opuštěnost bílých pláží nám tady dost schází. Opět se nás ale drží štěstí, protože si chci ověřit odlet na letišti a Karel nerad, leč zajíždí k odletové hale. Při této příležitosti mne napadá zeptat se někoho z cestovních kanceláří, zda-li neví kde se nachází ta úžasná a obří propast, kterou jsem si doma našel na youtube, kde skákal šílenec base-jump. Velmi ochotný chlapík vůbec neví, o čem mluvím, dokonce volá i nějakému kamarádovi, ale ten také nic. Tak nás nakonec pozval, ať mu ten zázrak ukážu na netu. Div mu nespadla brada, protože úplně vykřikl úžasem, jak je možné že on Ománec o něčem takovém neví a musí mu to říct cizinec.

Ještě nám velmi děkuje a my už víme, že určitě nebudeme hnít tady a jedeme cca 100km zpět k jihu, kde by měla být propast vysoko v horách u vesničky Umq směr Sur, kde jsme paradoxně začínali naše Ománské putování.

Správně Karel poznamenal: „No nic, asi se mají zážitky stupňovat a to nejlepší nás ještě čeká nakonec!" Po cestě jen zhltneme omeletu, abychom se příliš nezdržovali, protože už je odpoledne a do setmění nemáme moc času /po 17hod/. Odbočujeme z cesty do vysokých hor přibližně v místě, kde očekávám podle naší mapy ten správný směr. Určitě to ale říct nemohu, protože těch cest vede do hor Jabal Bani Jabir spoustu. Navíc cesta je dost kamenitá a pro svoje osobní auto bych do takových kopců nehnal. Po 20min stoupání už se nám to zdá dost daleko, takže zastavujeme na menší planince, kde jsou v dáli vidět tři domy a nějací lidé, kteří zrovna točí fasádu na vnější stěně.

Kolem spousta koz, dětí a nakonec se vylezou podívat i zahalené ženy, které, jak velí tradice, stojí opodál a sledují, co že to přišlo za bílé „fešáky?"

Naprosto skvělá komunikace pomocí pouhých gest a malování v písku překračuje zatím veškeré zkušenosti se domluvit s Ománskými lidmi. A to je právě ten fór, protože tohle přímo miluju. Když se vlastně dozvíte potřebné informace, aniž byste hovořili nějakým společným jazykem nebo alespoň pár slovy. Prostě nic, žádná podoba!

Po prvních minutách se my dozvídáme, že jsme dobře a místní, že hledáme propast El-Jinn.

Propast je prý dost daleko v horách, přímo až nahoře a ruce domorodců ukazují téměř až k polednímu slunci. Naším autem na to můžeme zapomenout, pěšky by to trvalo půl dne.

„A což takhle vaše terénní Toyota kluci?" První nabídku 30 OMR rázně odmítáme a vlastně stále nejsme přesvědčeni, zda-li se chceme s těmito chlapíky vydat tak daleko do hor, když nevíme vůbec jak to může dopadnout. Úspěšné smlouvání nás ale v naší dobrodružné povaze a lákadlech s tím spojených utvrzuje. Za dohodnutých 20 OMR /1000kč/ nás naše nemýlící se intuice utvrzuje v přesvědčení, že nás čeká něco mimořádného. Necháváme tudíž naše auto v údolí a jinou cestou se s oběma domorodci vydáváme do neznáma hledat fantastický přírodní úkaz, o kterém se například vůbec nepíše v průvodcích, není značen ani u silnice, ani na mapách, na ministerstvu, prostě nikde!

Dokonce ani profíci z řad místních obyvatel nabízející možnosti turistům nevěděli, která bije.

Na vrchol se drápeme skučící Toyotou 1,5hod. Za tu dobu se kocháme nádherným okolím vysokých hor, úbočí, kaňonů a srázů. Panorama je pompézní a nabité energií kamene. Míjíme i dvě mini-vesničky, jako vystřižené z doby středověku. Jen ta terénní auta zaparkovaná u stanů označují naši „pokročilou" dobu. Mnohokrát řidič přeřazuje na první stupeň, samozřejmě po celou dobu s náhonem na všechna čtyři kola. Zvláště pak prudké zatáčky a nájezdy k dalšímu štítu jsou opravdovou lahůdkou.

Už téměř nedoufáme, že se dočkáme někdy vrcholu. Za každou zákrutou a stoupáním totiž číhá další, nový horizont. Přeci jen projíždíme poslední zatáčkou a téměř u samotného nebe najíždíme na náhorní plošinu, která má rozměry cca 500x500m. Co je zajímavé, stojí zde dva opuštěné domy a menší mešita. Toyota zjevně odfukuje a kluci otevírají kapotu, aby si oddychla po tomto náročném stoupání. Vzápětí nám ukazují před sebe, kde by měl být ON, velký El Jin.

Je to k nevíře, průrva o rozměrech 20m se nachází ničím neoznačená, neohraničená, neoplocená uprostřed této planiny. Prostě jen tak, najednou díra v zemi, jejíž dno je téměř 200m pod námi!

Ne nadarmo nazývají velkého El Jina také Devil meeting room - Ďáblův obývák.

Přicházíme pomalu k okraji propasti, která je druhou největší na světě, co se týče hloubky. Rozměry jsou vskutku impozantní 20m otvor nahoře, 180m hloubka, a dole jeskyně kam by se téměř přesně vešla Cheopsova pyramida z Gízy!!!

Bohužel vzhledem k pozdnímu odpoledni a ještě zimnímu postavení slunce, osvětlují jeho paprsky a světlo pouze 30m horní části. Zbytek nám zůstává zahalen tajemnou tmou.

Energie a magie tohoto místa však na nás sálá i z té tmy. Zážitek umocňuje naše neustálé přecházení okolo „Ďáblova chřtánu". Téměř 1,5hod točíme, fotíme a nasáváme s tichým obdivováním.

Fantastické je i to, že během té doby není nikdo kolem. Prostě ani živáčka!!!

Neuvěřitelná věc, když vezmeme v potaz různé přírodní úkazy a zajímavá místa po světě, kde se srážíte s davy turistů. Tady nikdo!

Žádná kanceláře, vstupenky, hlídači, ploty, poutače, reklama, nařízení - zhola nic!!!
Jen my a Ďáblův obývák - EL JIN.

Snad jedinou malou kaňkou na tomto famózním výletu bylo to, že vzhledem k nízko položenému sluníčku jsme nemohli nahlédnout ďáblovi blíže do tváře. Ale co, možná tady nejsme naposledy. Vždyť taky Karel prohlásil, že slanit dolů by byl mimořádný zážitek a zkušenost.

Při cestě zpět dolů do údolí zažíváme daleko větší adrenalin než nahoru. Mnohé kolmé zatáčky bereme s urputně sevřeným zadkem, protože auto téměř klouže se zablokovanými koly až na samou hranu kolmého, stovky metrů hlubokého srázu. Technice a řidiči však věříme, byť i on si v rámci úlevy vždycky po projetí šikany hlasitě odfoukne.

Na silnici se dostáváme po hodině, tedy o půlhodinku dříve než při cestě k vrcholu.

Kdyby měl někdo zájem, nejlepší je si někde u vesničky Umq najmout místní, anebo opravdu dobrou čtyřkolkou zabočit po Wadi Fins do hor - je to fakt hustý!!!

Už v podvečer, kdy se smráká, hledáme opět dobré místo ke spaní a stane se nám neuvěřitelná věc.

Vlastně již podruhé se náhodně dostáváme na stejné místo k moři, kde jsme tentokráte před téměř 14dny už byli.

Sice nás trošku trápí komáři, ale zase jsme se potěšili prvním ohýnkem, který zatím nebyl v Ománu potřeba.

21.1.

Do překrásného rána a zlatavého východu slunce den před odjezdem jsem se zcela neočekávaně probudil jako druhý. Karel už v dáli stepuje po pláži a užívá si nového dne, vlastně posledního v zajetí krásné pláže a moře.

Den je to sice předposlední, nicméně vrcholící snad už opravdu posledním adrenalinovým zážitkem.

„Nemám klíče! Už jsem prohledal všechno. Asi jak jsem šel po tmě při východu k moři a vzal si věci z kufru, tak jsem je tam zabouchnul!" Toť opravdu povzbudivá zpráva do krásného rána. Tři hodiny před tím, než je potřeba vrátit zpět auto v Musqatu vzdáleného 70km od nás!

„To si děláš prdel, ty zabouchneš klíče v kufru poslední ráno před odletem!!!" Vybruju jak parní hrnec před dovařením polévky. „Ach jo, s tebou fakt není nuda!"

Raději se jdu kousek projít, abych vydýchal mírnou nasranost a starost co bude následovat.

Na horizontu u moře potkávám tři adolescenty, kteří se šli zřejmě ještě před vyučováním projít.

Napadlo mě dát se s nimi do řeči a vysvětlit jim naši prekérní situaci. No do řeči, to je trochu silný výraz neboť se opět dostáváme k oblíbené komunikaci posunků a gest.

Nicméně kluci chápou a dokonce v rámci páčení řidičových dveří odbíhají a na naši prosbu odněkud přitáhnou drát nutný k vyháknutí vnitřní páčky na dveře.

Karel s veškerou snahou šmátrá škvírou ohnutým drátem a celkem brzy se mu daří dveře otevřít.

„Hurááá, jsme zachráněniJ"

„Hovno, máme jen otevřené auto, prohlašujeme oba posléze!" Neboť ani po vyramování celého kufru klíče nenacházíme! „Možná jsem je vytratil z kapsy od bundy, když  jsem na procházce šmátral po věcech?" Věcné konstatování této skutečnosti ještě zvýšilo moji tepovou frekvenci a umocnilo dramatickou zápletku našeho návratu z Ománu. „No nic kluci," povídám. „Jdeme hledat klíče na pláž, což je něco jako hledat jehlu v kupce sena!"

Tam kde se Karel procházel je úsek cca 50x500m, ne-li víc takže máme co dělat.

Nezbývá než zapojit mentálně-psychologické cvičení koncentrace a pocitu „děj se vůle tvá".

Samozřejmě je potřeba požádat nejvyšší vrstvy o pomoc a být v meditativním rozpoložení klidu a důvěry. Výsledek se vždycky dostaví!
„Bůh je živý, Bůh je všudypřítomný, má nás rád!" Už po nějakých 5minutách vykřikuje jeden z kluků radostí a zvedá ze země stříbrný klíček od auta s dotazem, zda-li je to on.

„To víš, že je to on kámo!" Poskakujeme kolem všichni radostí a pleskáme se jako při vstřelení fotbalového gólu.

„I prayed in Allah", odpovídá nakonec překvapivou angličtinou nálezce. „To víš, že jo, taky jsem se modlil", odpovídám. Díky, že to funguje!

V Musqatu nacházíme hned u dálnice celkem fajn indický hotel Al-Jisr za 20 OMR.

Do půjčovny dorážíme za 5min 10hod. Což je ideál, protože majitel přichází opět jako minule s kyselým ksichtem o 15min později. As


20.03.2010, Bronislav Mikulášek


Diskuse


Zdravim omanske cestovatele, chystame se tam letos na Silvestra, urcite bychom ocenili dalsi dobre rady, klidne i osobne. Budu se tesit na zpravy, K.
20. 09. 2010, 19:14:40
Hola hola , moc se mi líbí to místo (Maskat Omán ) a rád bych ho navštívil (podzim,zima ?)a hledám chlapa s angličtinou , který by se přidal .Představa 14-20 dní ,auto,hotel , stan . Doufám , že nodradí můj věk 59 a vyšší váha ! Merhaba
30. 08. 2012, 11:32:21
Zdravim cestovatele! Super pribeh, proste omanska klasika. Ja tu ziju uz nejakym rokem, konfrontace s cekou a mistni kulturou by vydala skoro na roman. O krasach Omanu nemluve. NEjvic me rozesmala situace s klicema.. ja jsem je taky posledni den, kdy jsem majestatne 14 dni vozila rodinu autem krizem krazem nechtene zabouchla v kufru na parkovisti v Mutrah! Pomohl mi kamarad omanec, ktery nahodou byl po bliz. Hodil me domu pres celej Muscat pro nahradni, takze krize zazehnana:) Preji hodne stesti na dalsich cestach!:)
28. 03. 2014, 20:33:21
matej.blazek2@seznam.cz
Matěj

Ahoj..Zajímá mě na kolik tak takovýto výlet vyšel? Díky

21. 01. 2016, 21:24:51

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Když mi nejde o život, není to dovolená!

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ

Sponzorováno