Po Friendship Highway ze Lhasy do Káthmandů: Gyantse, Shigatse, Rongphu, Everest base camp

Cesta přes Himaláje

K dispozici máme čtyři džípy s pohonem na čtyři kola, s nimiž přejedeme Himaláje. Kromě toho potřebujeme asi tři úrovně povolení. Na čínském vízu se praví: „Toto vízum vás opravňuje ke vstupu do všech míst Číny s výjimkou zakázaných oblastí. Seznam zakázaných oblastí je tajný.“ Je zbytečné diskutovat o smysluplnosti tohoto sdělení, Tibet mezi ty zakázané oblasti prostě patří, takže pokud tam chcete, potřebujete další povolení.

Toto se ovšem vztahuje pouze na Lhasu a okolí. Pokud chcete dál, je nutno mít „třetí“ úroveň povolení a nakopírovat si ji v dostatečném množství, protože každá kontrola ji po Vás bude vyžadovat. Nejen to – pokud budete při kontrole procházet více přepážkami, je nutno mít kopii pro každého vojáka či úředníka. Naše první etapa vede ze Lhasy do Gyantse a je dlouhá 270 kilometrů. Přestože je ještě tma, poutníci v hlavním městě Tibetu již obcházejí poutní okruhy. Zastavujeme se ještě u tibetské rodiny. Náš průvodce Dobje nás vzal ke svým příbuzným, žijícím poblíž vesnice Chushul. Dostali jsme, jak zde bývá zvykem, jačí čaj a ti odvážnější místní pivo chang. To se vyrábí ze zkvašeného ječmene a zahušťuje se slinami. Doufáme akorát, že ho vyráběla dcera a ne babka… Jedna místnost v každém obydlí je tady vyhrazena rodinné kapličce. Na rozdíl od křesťanství nebo islámu se totiž buddhisté většinou nescházejí na společných modlitbách, ale každý se modlí sám doma nebo se vydává na soukromou pouť do některého z posvátných míst.

Hned na počátku naší cesty horami náš čeká zdržení. Průsmyk Kamba-La (4793 m) je momentálně neprůjezdný, takže musíme jet vedlejším průsmykem Tjaro-La, který se nachází přibližně ve stejně výšce, ale asi o 30 kilometrů dál. To na zdejších cestách znamená hodně. Naštěstí je stále se na co dívat. Každý kopec nebo sedlo je považováno za posvátné místo, takže pokud zde nestojí nějaká stúpa, tak určitě někdo sestavil z kamenů alespoň malý pomníček a o modlitební praporky taky není nouze. Modlitební praporky mají podobný význam jako mlýnky. Každý praporek má barvu jednoho z pěti živlů země a jsou na nich vytištěny posvátné mantry. Pověsit praporek do větru je postačující, jelikož ten již roznese vaši modlitbu do všech končin, aniž byste ji museli znovu opakovat. Hned za průsmykem Tjaro-La se otevírá pohled na tyrkysové jezero Yamdrok-Tso (4500 m n.m.). Na jeho úroveň musíme zase sestoupit o 300 metrů níž. Jediným městem na břehu jezera je Nangartse, kde se nachází široko daleko jediná restaurace.

V průsmyku Karo-La (5045 m) se poprvé na této cestě a většina z nás také poprvé v životě dostáváme do výšky 5000 metrů. Někteří se sice okamžitě vrací zpátky do džípu, celkově lze však konstatovat, že jsme čekali mnohem větší problémy s nadmořskou výškou. Výraznější problémy zde v minulosti nemělo zřejmě ani britské vojsko, vedené Francisem Younghusbandem. Průsmyk Karo-La je totiž významným strategickým místem a v roce 1903 se tady odehrála nejvyšší bitva v historii britského válečnictví. Tibeťané s meči a zápalnými ručnicemi neměli žádnou šanci proti britské lehké artilerii. Rovněž výhled na okolní hory je uchvacující. Severně od průsmyku leží Nojin Kangstan, vysoký 7254 m, s nádherným ledovcovým splazem. Šestitisícovka Chomokandza na druhé straně vypadá sice ještě vyšší, ale to je dáno tím, že je blíž. Posledním průsmykem, kterým projíždíme již těsně před Gyantse, je Siri-La (4333 m), nazývaný rovněž „ďáblův chřtán“. Dříve tímto údolím procházela stezka Chang La, dnes je zde přehrada.

Gyantse stranou čínského vlivu

Gyantse (3950 m) je druhým největším městem provincie Tsang a říká se, že je to čínským živlem nejméně zasažené místo v Tibetu. Gyantse je přitom relativně nové město. První zmínky o zdejší pevnosti Gyantse Dzong pochází až z 15. století. Téměř celou pevnost zničili Britové počátkem 20. století, přesněji řečeno při dělostřeleckém ostřelování se jim náhodou podařilo trefit muniční sklad. Zbytek obránců pak raději skočil z hradeb a spáchal sebevraždu. Pevnost je dodnes ve špatném stavu a nachází se v ní Antibritské imperialistické muzeum. Na druhé straně kupodivu přežil klášter Phelkor, přestože již Britové po pádu pevnosti ovládali celé město. Bylo to způsobeno zřejmě tím, že v klášteře sídlili zástupci tří sekt pohromadě (žluté, červené i černé čepice), což byl svým způsobem unikát. Mnohem větší škody tedy vznikly v klášteře během kulturní revoluce. Hlavní shromažďovací hala byla ale již opravena a ostatní budovy byly postaveny nově. Největší chlouba Gyantse, stúpa Kumbum, nacházející se rovněž v areálu kláštera Phelkor, je navíc zcela původní a pochází z poloviny 15. století. Kumbum doslova znamená „Deset tisíc Buddhů“ a uvnitř stúpy se skutečně nachází tisíce Buddhových soch a vyobrazení, a to celkem ve 108 kapličkách na pěti patrech. Tato díla jsou považována za dobrou ilustraci vývoje tibetského umění a na jejich důkladné prohlédnutí by znalci nestačil ani celý den.

Druhé největší město Shigatse

Cesta z Gynatse do Shigatse je nenáročná. Je dlouhá sotva 100 kilometrů a navíc po rovince. Dokonce se dostáváme ještě asi o 150 metrů níž. Více než jinde se v této oblasti proto rozvinulo zemědělství. V mlýnicích se vyrábí tsampa, která je hlavním jídlem tibetských venkovanů. Jejím základem je mletý ječmen. Ten se jí přímo nebo se ještě praží. Poté se smíchá s jačím čajem nebo slinami, pokud pastevci nic jiného po ruce nemají. Shigatse (3800 m) je druhým největším městem Tibetu a zároveň bývalým hlavním městem království Tsang. V klášteře Tashilhunpo je pohřben první dalajláma. Králové Tsangu vládli z pevnosti Shigatse Dzong. Pevnost původně vypadala jako Potala (přesněji řečeno Potala byla stavěna podle pevnosti v Shigatse), byla však zničena během kulturní revoluce a od roku 1959 jsou z ní ruiny.

Tashilhunpo je největším fungujícím klášterem v Tibetu, dnes v něm žije přes 900 mnichů. Klášter založil v roce 1447 mnich Genden Drup, který byl v příbuzenském vztahu se zakladatelem sekty gelugpa. Genden Drup stanovil znaky, podle nichž se pozná nástupce po jeho smrti. Jeho následovník se zachoval stejně a následovník tohoto následovníka si stanovil titul dalajláma, který také přiřkl zpětně předchozím dvěma. On sám byl tedy třetím dalajlámou. Dalajláma byl v tu chvíli nejvýznamnějším duchovním představitelem země. Pátý dalajláma navíc prohlásil svého učitele „Buddhou světla“ a přiřknul mu titul pančenláma. Rovněž pančenlámové se vybírají na základě předem určených znaků. Na rozdíl od dalajlámů však zůstali pančenlámové vždy pouze duchovními vůdci, zatímco 5. dalajláma se stal rovněž světským vládcem a přesídlil do Potaly. Sídlem pančenlámy je dodnes klášter Tashilhunpo, i když se zde již dlouho nevyskytuje. Třináctý dalajláma se totiž nepohodl s 9. pančenlámou a ten utekl do Číny, kde se stal členem Maovy Organizace pro zřízení autonomie Tibetu v rámci Číny, a výběr následujících pančenlámů byl vždy problematický. Desátý pančenláma, který během svého života prodělal změnu od čínského postoje až k protičínskému, zemřel v roce 1989 na infarkt, ale mluví se rovněž o možnosti, že byl otráven. Jedenáctého pančenlámu, kterého schválil dalajláma, uvrhli Číňané do vězení a dosadili svého vlastního, který ovšem sídlí v Pekingu.

Momentálně tedy existují pančenlámové dva, ani jeden z nich ovšem není v Shigatse. Prohlídku kláštera začínáme v kapli Maitreyi. Socha „Buddhy budoucnosti“ je měděná a je pokrytá zlatem. Socha je vysoká 26 metrů, váží 23 tun a jedná se o jednoho z největších Buddhů na světě. Nejdůležitější prostory Paláce pančenlámů zabírají kaple, v nichž jsou umístěny chorteny 10. a 4. pančenlámy. Pohřební stúpa 10. pančenlámy byla postavena v roce 1990 a je pokryta 550 kg zlata. Pohřební stúpa 4. pančenlámy je naopak jednou z nejstarších a pochází již z poloviny 18. století. Pohřební kaple 5. až 9. pančenlámy je umístěna v chrámu Kelsang. V chortenu se nachází popel všech, socha ve výklenku patří 9. pančenlámovi. Kaple s pohřební stúpou 1. dalajlámy je momentálně uzavřená.

Poplatky za focení dosáhly v Shigatse naprostého vrcholu:

– Kaple Maitreyi: video 850 juanů, foto 75 juanů
– Kaple 10. pančenlámy: video 1500 juanů, foto 150 juanů
– Kaple 4. pančenlámy: video 1500 juanů, foto 75 juanů
– Kaple 5. – 9. pančenlámy: video 1500 juanů, foto 150 juanů

Celkem tedy za video 5350 juanů, což je asi 700 dolarů. Za foto je to sice „pouze“ 60 dolarů, ale vztahuje se to vždy jen na jeden obrázek v každé kapli. Bez komentáře. Nejstarší částí kláštera je shromažďovací hala. Více než kaple se sochami Sakyamuniho a Bílého Tary nás však vzrušilo „představení“, jehož jsme se stali náhodnými svědky. Mniši se totiž právě chystají k předčítání. Průvodce se nás snaží vyhnat ven, ale mniši nemají vůbec nic proti naší přítomnosti. Buddhisté se totiž vlastně nemodlí (nemají ani ke komu, protože Buddha není Bůh), buddhisté studují posvátné spisy. Jedná se buďto o kagyur, což jsou původní spisy, nebo tengyur, tedy komentáře k těmto textům. I když jsme někde viděli samostatně studujícího mnicha, vždy si četl Buddhovy spisy nahlas.

Teď je na řadě kolektivní čtení. Jeden z mnichů předčítá, ostatní memorují. Neustálé opakování textu vede k jeho zapamatování. Trochu to připomíná naši školní výuku v dobách Marie Terezie. Po předčítání následuje výdej stravy, čímž se myslí jačí čaj a placky. Pro stravu chodí s termoskami mladí mniši. Ti úplně nejmladší mají na rozdíl od svých starších kolegů tmavé úbory. Kora kolem kláštera Tashilhunpo je dlouhá dva kilometry a patří k jedněm z nejkrásnějších. Celá poutní trasa je lemována modlitebními mlýnky, za bílou zdí pro umístění thangky jsou skalní kresby. Okruh končí na místní tržnici.

Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Friendship Highway

Za Shigatse najíždíme na Dálnici přátelství (Friendship Highway), která vede ze Lhasy až do Kathmandu. Doposud jsme jeli vlastně po její staré jižní větvi. Některé kousky Dálnice přátelství jsou vyasfaltovány, počet těchto úseků však lze spočítat na prstech. Větší část představuje prašná cesta, kde lze na mnoha místech v oblacích prachu a písku identifikovat protijedoucí auto jen díky jeho klaksonu. Tím ovšem řidiči opravdu nešetří… Dnešní etapa vede ze Shigatse do Shogaru a je dlouhá 240 kilometrů. Projíždíme sedly Tanga-La (4000 m) a Tso-La (4500 m), kilometrovníky označují vzdálenost od Pekingu. Na kilometrovníku „5000“ ve výšce přibližně 4500 metrů n.m. stojí malý klášter, zbytky pevnosti a památník, který zde údajně ještě loni nebyl. Jelikož je na něm znázorněna televizní věž v Šanghaji, chvíli se hádáme, zda jsme v tuto chvíli 5000 kilometrů od Pekingu nebo od Šanghaje.

Po průjezdu sedlem Yulung-La (4950 m) začínáme opět klesat a dostáváme se do města Lhatse (4050 m), kde se od Dálnice přátelství odděluje cesta do západního Tibetu. My se zde ovšem zastavujeme kvůli obědu. Pak již následuje prudké stoupání, vedoucí až do průsmyku Gyatso-La ve výšce 5220 metrů n. m. Kromě toho, že zde začíná rezervace Qomolangma, jedná se zároveň asi o nejvyšší bod celé naší cesty. Proč si nejsme tou výškou jisti? Tibetské mapy jsou značně nepřesné a výškové údaje jednotlivých míst se v nich liší. Existují dokonce takové, kde jsou vyšší hory než je Mt. Everest. Na některých místech jsme si navíc ještě trochu přidali a vylezli alespoň o pár desítek metrů výš (pokud bylo kam), takže nejvyšší bod našeho putování nelze určit zcela přesně. V každém případě se pohyboval někde mezi 5200 a 5300 metry. Dnešní nocleh máme v hotelu Qomolangma v městečku Tingri, což ovšem opět podle některých map může být zavádějící. Původní název tohoto města je totiž Shogar podle místní pevnosti. Dnes se spíše jmenuje Nové Tingri – většina map totiž udává pod názvem Tingri město vzdálené odsud asi ještě 80 kilometrů po Friendship Highway. V každém případě tady byla pěkná kosa…

Nejvýše položený klášter světa Rongphu

Dnes nás čeká vrchol našeho putování přes Himaláje. Začátek rezervace Qomolangma byl ještě loni za Shogarem. Dnes je již u sedla Gyatso-La, kterým jsme projížděli včera. Kontrola je však stále až tady. První pohled na panoráma hlavního himalájského hřebene se otevírá ze sedla Pang-La, nacházejícího se ve výšce 5120 metrů n. m. Měli bychom odsud vidět v jediném záběru všechny význačné osmitisícovky této oblasti: od Makalu přes Mt.Everest a Lhotse až po Cho Oyu. Některé z nich nám však zakrývají mraky. Přestože jsme již stále ve výšce nad 5000 metrů, nepociťujeme nijak výrazně její vliv. Většina z nás po ránu vysmrká do kapesníku trochu krve, bolení hlavy a problémy s rovnováhou, které bývají obvykle s delším pobytem v takovýchto výškách spojeny, nás však naštěstí míjejí.

Abychom byli ještě trochu výš, rozhodli jsme se vystoupat na malý kopeček, tyčící se nad sedlem. Samozřejmě, že výstup to byl značně pomalý – přece jen se člověk nemůže pohybovat tak rychle jako „v našich nížinách“ a občas se musí zastavit, aby se rozdýchal. Pokud jdete po vrstevnici, je to dobré, stačí ale udělat pár kroků směrem nahoru a už stěží popadáte dech. Výhled seshora se díky mrakům o mnoho nezlepšil, máme ale dobrý pocit z toho, že jsme „vylezli“ na pětitisícovku. Ve výšce 5000 metrů budeme dnes dokonce i spát.

Klášter Rongphu je nejvýše položeným klášterem na zeměkouli a zřejmě je to taky nejvyšší místo na světě, kde ještě můžete spát pod střechou. Vrstevnice 5000 metrů prochází přímo klášterem, ubytovna je asi o pět metrů níž. Ubytování je samozřejmě velice skromné – svítí se svíčkami nebo baterkami, voda by měla téct z hadice ve stráni (momentálně je však zamrzlá), záchod je lépe nenavštěvovat, pokud se nechcete pozvracet… Klášter Rongphu byl založen teprve v roce 1904, v následujících letech prodělal však velký rozvoj. Před kulturní revolucí tady bylo 500 mnichů. Obnoven byl v roce 1995 a je to jedna z mála výjimek, protože se jedná o společný klášter. Mnišek zde žije dokonce více než mnichů – 40 mnišek a 20 mnichů. Do kláštera jsme dojeli kolem poledne a po jeho prohlídce jsme si ještě obešli místní koru. Byla sice krátká, problémy s dechem nám ji ovšem trochu prodloužily.

Tibeťané tyto starosti nemají, protože jejich krev obsahuje o třetinu více červených krvinek, které na sebe vážou kyslík, takže fungují vlastně jako jakýsi kondenzátor. Času jsme ale teď měli dost. Zbytek dne jsme totiž strávili „čekáním na Mt. Everest“. Při této příležitosti se samozřejmě nelze ubránit diskusím o tom, jak se asi cítí výpravy, které se dlouhé roky připravují na cestu a na Mt. Everest se nakonec kvůli počasí vůbec nedostanou. Povolení pro slezení hory totiž stojí 100 000 USD a vydává se pouze na tři týdny. Kdo to v uvedeném termínu nestihne, má smůlu.

Everest Base Camp

Přesto, že nás dnes celý den provázely mraky a pěkná zima, toho nejdůležitějšího pohledu jsme se nakonec dočkali. Kolem 17. hodiny právě onen vlezlý ostrý vítr mraky rozfoukal a před námi se začala vynořovat silueta vytoužené hory. To byl pro nás zároveň signál k odjezdu do základního tábora pod Mt. Everestem. Základní tábor je vzdálen od kláštera Rongphu asi osm kilometrů a tato cesta nám trvala 40 minut. Jedná se zároveň o nejvyšší místo, kam lze dojet džípy. Tady se pak již veškeré zásoby a vybavení horolezeckých výprav překládá na yaky. My už ale dál stejně nemáme povolení. Dříve umožňovala čínská vláda také vstup do druhého a třetího tábora, protože však někteří turisté přecenili své schopnosti a umrzli, končí naše možnosti na hranici prvního tábora.

Mt. Everest je vysoký 8848 metrů, poslední měření udávají dokonce 8850 metrů. Čínsky se jmenuje Qomolangma nebo Chomolungma, nepálsky Sagarmatha, přičemž všechny tyto názvy znamenají v překladu prakticky totéž – „Matka hor“ nebo „Boží matka hor„. Nejkurióznější je ovšem právě název Mt. Everest. Toto jméno dostala hora teprve v polovině 19. století. Dlouhou dobu se totiž za nejvyšší horu světa považovala Kanchengzanga. Teprve když se vrátila do Kalkaty jedna ze zeměměřičských expedic z Qomolangmy, zjistili porovnáním výsledků v tamním kartografickém ústavu, že se jedná o nejvyšší horu světa. Protože tato hora dosud neměla oficiální název, napsali zaměstnanci do příslušné kolonky jméno svého nadřízeného. Mt. Everest je tedy nejvyšší ukázkou pocty zaměstnanců svému šéfovi.

První expedici na Mt. Everest podnikli v roce 1922 John Noel a George Mallory. Expedice byla neúspěšná a další pokus v roce 1924 skončil dokonce tragédií, když Mallory se svým společníkem zmizeli beze stop a jejich těla se nikdy nenašla. Nenašel se bohužel ani fotoaparát, který by mohl potvrdit či vyvrátit tvrzení, že dosáhli vrcholu a ztratili se až na zpáteční cestě. Za prvního pokořitele Mt. Everestu je proto považován až Sir Edmund Hillary, který se sem dostal z nepálské strany v roce 1953 společně se šerpou Tenzingem Norgayem. Několik rekordů je spojeno rovněž s minulým rokem, kdy probíhaly oslavy 50. výročí prvního výstupu a jednotlivé země se předháněly v počtu a úspěšnosti svých expedic – od sólových výstupů až po třísetčlennou čínskou výpravu.

Základní tábor, který je dnes z poloviny volný, byl tehdy zcela zaplněn. V Nepálu dokonce začali vyrábět speciální pivo s názvem Everest, na jehož nálepce se objevuje Šerpa Tenzing Norgay ve vítězném postoji. Paradoxem je, že po několika úspěšných výpravách právě jemu vlezla sláva do hlavy a nakonec se uchlastal. Základní tábor pod Mt. Everestem se nachází přibližně ve výšce 5200 metrů n. m. a uprostřed stojí ještě malý kopeček s vlajícími modlitebními praporky. Těch pár metrů navíc jsme už samozřejmě taky vylezli, někteří dokonce až třikrát, jak se postupně posouvaly mraky a odkrývaly nám pohled na stále větší část severní strany hory. Ty nejhezčí záběry se daly pořídit kolem 20. hodiny, kdy před námi stál majestátní Mt. Everest zcela odhalený.

Pokračujeme po Friendship Highway

Po noci v klášteře Rongphu se pokrčení a promrzlí vrháme co nejdříve do džípů a pokračujeme v cestě. Zkratky, kterými nás naši řidiči protahují, vedou místy koryty potoků, které se jen o pár desítek kilometrů dál slévají v mohutné „brahmaputry“ a „mekongy“. Většinou vůbec nechápeme, jak hledá v této pustině náš průvodce správnou cestu. Sedlo Nam-La ve výšce 5250 metrů n. m. patří k nejvyšším bodům celé naší trasy. Po celou dobu jízdy tímto průsmykem bychom měli mít výhled na Cho Oyu. Ta na nás však vykoukne z mraků až poté, co projedeme městem Tingri (4390 m), přesněji řečeno Staré Tingri, kde jsme se opět napojili na Dálnici přátelství.

S pětitisícovými výškami se loučíme v průsmycích Lalung-La (5124 m) a Tong-La (5120 m), odkud se nám otevírá pohled na další část Himalájí, které vévodí osmitisícovka Shishapangma. Pak již následuje prudký sjezd dolů, při němž opouštíme Tibetskou náhorní plošinu. Deset kilometrů severně od města Nyalam (3700 m) se ve svahu nachází Milarepova jeskyně. Milarepa byl zakladatelem sekty kadampa, psal také texty a skládal písně. Právě ve zdejší jeskyni Milarepa v 11. století meditoval. Sekta kadampa byla velice významná před vznikem sekty gelugpa, která ji však potom potlačila, takže dnes má jen málo příznivců. Z Nyalamu je to již jen asi 30 kilometrů do pohraničního města Zhangmu (2300 m). Řidiči již cítí blížící se konec cesty, my se však při pohledu na rozbahněnou silnici a příkré stěny kaňonu pod námi raději dáváme na modlení.

Převzato z www.kasp.cz