Nepálem s kytarou do šesti tisíc

Naše partička si vybrala za svůj trekařský cíl jeden z nejobtížnějších nepálských treků – netradiční trasu ve východním Nepálu do základního tábora pod Makalu 8463 m (pátá nejvyšší osmitisícovka), následně přechod sedel East Col 6 188 m, West Col 6135 m, Amphu Laptsa 5 885 m s koncem v Lukle – tradičního výchoziště k cestě do Everest base campu. Většina z nás už byla na treku kolem Manaslu a v Mustangu, a to také v rámci CK Rajbas.

Příprava na trek

Trasa pod Makalu vede přes jednu z nejizolovanějších oblastí Nepálu a rovněž přes sedla přesahující nadmořskou výšku 6000 m. Proto se nesmí podcenit příprava a výstroj. Jsme vybaveni 400 metry fixních lan, přetlakovým pytlem (pro potenciální léčení horské nemoci), ledovcovými šrouby a satelitním telefonem. Na 23 denní pochod vyrážíme z Tumlingtar, z asi 450 m. Do něj jsme pohodlně přiletěli za 45 min z Kathmándu letadýlkem pro 16 osob se všemi zavazadly. Zde, na břehu řeky Arun Kosi nás čeká osm vyzkoušených a silných nosičů. Pro první úsek využíváme ještě silnice, terénní Toyotu a traktor a přejíždíme do Khanbary 1020 m. V jednom z obchůdků kupujeme nejdůležitější zbytečnost – kytaru nepálské značky a náhradní sadu strun.

Od tropů až po vrcholy

První den pochodu byl pro mne asi tím nejtěžším. Stoupáme vesnicemi a rýžovými políčky. Teplota přes 30°C , nedostatek vody, převýšení 900 m mi dává celkem zabrat a jsem rád, že do vesnice Chichile 1840 m pozvolna sestupujeme z hřebene. Večírek s kytarou vysoko nad údolím nás alespoň trochu sbližuje s našimi nosiči. Samozřejmě došlo i na nepálské písně a tance. Ráno fotografujeme Chamlang 7319 m, Makalu a Jaljale Himal. Následující dny procházíme stezkami přes zemědělské vesničky, sestupujeme džunglí a překračujeme po visutém mostě řeku Arun Kosi v 650 m, abychom sedmý den vystoupili do sedla Shipton La 4216 m a opět slezli k břehu Barun river. Krajina se mění dle nadmořské výšky z tropického až po alpínské vegetační pásmo. Dole bují pralesy s nenasytnými pijavicemi a nahoře přežívají odolné rododendrony. Obyvatelé jsou milí a přátelští, spáváme ve zbudovaných tábořištích, jedno z nich vlastní matka šerpy, který několikrát stanul na vrcholu Mt. Everestu. Všude nám rádi dělají dal bat, vaří brambory, nudlové polévky, pivo a coca-cola jsou k mání i v těchto oblastech. Již z Tumlingtaru jdeme stejnou cestou jako skupina sympatických rakouských alpinistů, mající v plánu podobnou trasu jako my. Nepřekračují poslední ze tří náročných sedel Amphu Lampcha , ale do Lukly pokračují údolím řeky Hunku s výstupem na Mera Peak 6 476 m.

Tato oblast řeky Barun je mnohem deštivější, než kterákoliv jiná část Nepálu a proto nejsme překvapeni, že při přechodu Shimpton – La nás zastihují přeháňky. Stejně tak jako následující dny. Atmosféra pralesa, kde dominují obří rododendrony, je působivá a tajemná. Kdyby se odněkud vynořil pterodaktyl, vůbec bych se tomu nedivil. Za deště docházíme k letos nově zbudované chatě Yangri Kharka. Jeden z našich nosičů je ale nemocný. Dnes mu jeho náklad museli nést kamarádi a vůbec nevypadá dobře. Dalšího pochodu není schopný, téměř nepřijímá potravu a nekomunikuje. Po poradě s náhodnou anglickou lékařskou (mluvící nepálsky) se rozhodujeme přivolat záchranný vrtulník. Satelitním telefonem se spojujeme s Pasangem – šéfem naší nepálské agentury. Vrtulník zajistí, ale nad Nepálem a částí Indií je extrémně špatné počasí a silné deště. Do těchto podmínek nemůže bezpečně vrtulník vystartovat a navíc díky silným dešťům v jiných oblastech jsou vrtulníky velice zaneprázdněny. V těchto dnech přišly o svá obydlí v horských částech Nepálu spousty lidí. Nezbývá, než vyčkávat. Již tři dny téměř neustále prší a za tuto dobu jsme naši chatu vylepšili o kamna, několikrát přehráli známé písně, vypili několik litrů slivovice a setkali se s českou výpravou se stejným cílem jako my. Čtvrtý den vylétá vrtulník, ale pro špatné podmínky nemůže přistát a tak pokračujeme dále bez jednoho nosiče.

Večírek s kytarou a harmonikou v Makalu BC

Stoupáme dále do Makalu BC a máme pocit, že čím jsme výš, tím jsou srážky slabší. Mezi mraky se občas objevují vrcholy Peak 6 6 524 m, Peak 7 6 758 m, Chamlang 7 321 m.  Přesto nás ráno v tábořišti Sherson vítá slabá souvislá vrstva sněhu. Děláme aklimatizační výstup na boční hřeben a obdivujeme stěnu Makalu. V BC pod Makalu kromě obsluhy již žádná expedice není. Večer se rozjíždí další z večírků – takové párty tu prý ještě nezažili. Edgar s Laňkem hrají na kytaru, Nepálci vytahují harmoniku, nosiči předvádějí své taneční umění. Máme důvod k dobré náladě, neb dostáváme zprávu z domova, že v následujících dnech má být skvělé počasí. Třináctý den pochodu stoupáme po ledovcové moréně do French campu.  Zde nastává problém.  čtyři nosiči stávkují, prý dál nejdou a tak nezbývá, než abych se vrátil a zjistil, jak se věci mají. Včera večer jsme byli nejlepší kamarádi a teď tohle. Během cesty nazpět vymýšlíme, jak pokračovat dál bez nosičů. Nakonec není situace tak vážná. Večer to prostě přehnali s alkoholem a teď už nemůžou. Zítra však vše napraví a budeme pokračovat dle původního plánu až do tábořiště High Camp. Tak se také stalo a žádné časové ztráty nakonec nevznikly.

Do High Campu

Čtrnáctý den pochodu dosahujeme za slunečného počasí High Camp 5700 m. ležící pod ledovcovým splazem, z kterého dokonce vytéká pramen čisté vody. Následující den patří k nejdelším a nejnáročnějším a hlavně nejhezčím z celé akce. Vstáváme ve 4 hodiny a vycházíme v 6 h již za světla. Stoupáme po ledovci do sedla. Je záhadou, jak se vlastně jmenuje. Dle některých zdrojů East Col, dle jiných Sherpani Col. Nakonec se shodujeme, že ani jedno, že jsme o sedlo více na sever a naše GPS ukazuje 6190 m, jsme v nejvyšším bodě naší výpravy.   Nosiči jsou ve svém živlu a nestačíme jim. Jak kamzíci stoupají do 6190 m sedla, které je zakončeno asi 50 m dvojkovým lezením. Na druhou stranu slaňujeme 60 m po nachystaném fixním laně. Na oslavu zahrajeme pár songů a pokračujeme po ledovci do sedla West Col 6150 m.  Máme modrou oblohu, ledovec lemují šesti a sedmitisícové vrcholy, co více si přát. Snad jen více kyslíku, neb v 6000 m se nedýchá nejlépe. Poměrně snadný vrchol Baruntse nás láká k výstupu, nemáme ale povolení a ani dostatek času. Na ledovci je postaveno několik stanů. Z West Col opět slaňujeme a čeká nás už jen sestup do Baruntce BC postaveného u jezera. Máme čas a tak se kocháme skvělými výhledy.

V BC je asi třiceti členná výprava a mezi nimi i slovenská emigrantka žijící v Německu.  Je ráda, že potkává krajany. Nosiči přicházejí se setměním a všichni jsme pořádně unaveni. Tato noc je nejhorší pro Zdenála, má problémy s průduškami a polovinu noci musí prosedět ve stanu. Rozhoduje se pokračovat do Lukly dolinou řeky Hunku,  stejnou cestou jako Rakušáci. Loučíme se slivovicí a Zdenál se svojí ženou Ivanou (nejzdatnějším, nejhyperaktivnějším členem výpravy) a Jiřím odcházení dolinou Hunku a přes sedlo Mera La pokračují do Lukly. Nás ostatní čekají dva lehké odpočinkové dny u jezer Panch Pokhari a následně asi nejtěžší ze tří sedel Amphu Lampcha. Informace o něm se různí, od těžkého až po pohodové. Náš nepálský průvodce nepříliš sympatický Noan se tváří, jako že pohoda, prý není o nic těžší než West Col a ten nijak těžký nebyl. Poslední den před výstupem do sedla stavíme stany pod ledovcovými splazy v 5540 m a Noam s několika nosiči jdou natáhnout fixní lana.

Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Sedlo Amha Lapcha

Také přichází skupina s nosiči, všichni s jasným cílem zdolat obávané Amphu Lampcha. Opět vstáváme za tmy a vycházíme do sedla jako první. V těsném závěsu jdou za námi členové francouzské skupiny. Nemá cenu s nimi soutěžit, klienti jdou nalehko a na nosiče nemáme. Ledovcové splazy zdoláváme s rozvahou jako poslední, nic se nemá uspěchat, zvláště když je tak krásné počasí a výhledy. Sluníčko začíná příjemně hřát a osvětluje okolní stěny. Nepříjemným faktem je, že působí i na několikametrové rampouchy visící přesně nad našimi hlavami při překonávání prvního čtyřmetrového ledovcového stupně. Noam nás také důkladně popohání a nemá pochopení pro naše fotografické aktivity. Při následujícím výstupu již žádné nebezpečí nehrozí a v pohodě a pomalu dosahujeme sedla Amhlu Lapcha 5885 m. Před námi je spousta nosičů a Francouzů a není kam spěchat. Vytahujeme kytaru a do prostoru letí oblíbené písně. Kdopak si mohl zazpívat skoro v 6000 m a kochat se pohledy na pět jezer a vrcholy Lhotse, Everest, Ama Dablam, … Sestup ze sedla obnáší 50 m slanění, následný traverz a strmý sestup sněhoviskem, posléze 600 výškových metrů kamením. Opět oceňujeme schopnosti našich nosičů zvládnout náročný strmý terén s těžkými a rozměrnými zavazadly, které nesou v koších zavěšených na pásce přes čelo. Dole v bezpečí hledáme ve stěně naši sestupovou trasu. Stěna je prudká, téměř kolmá a zdá se neprostupná. Je téměř neuvěřitelné, že jsme tudy před hodinou sestoupili.

Kousek od Mt. Everestu

Nyní nás ženou kupředu dobroty restaurací v nejbližší vesnici. Restauračka je obsazena českou grupou, ale to nám nebrání, abychom po šesti dnech nedali pár piv, steaků, čajů, momo,… Zvláště, když je tu takové příjemné teplo v kamnech, kde se topí jačím trusem. Dobrodružství je u konce a je třeba to řádně oslavit. Naše letadlo z Lukly odlétá za 4 dny. Rozdělujeme se. Edgar s Longym a nosiči jdou do Lukly na pohodu nejkratší cestou, zatímco já s Laňkem a Martinem přerezervováváme letenky a stíháme odbočku k Everest BC s výstupem na tradiční Kala Patar. Nemůžeme si nechat ujít možnost spatřit co nejblíže  Mt. Everest, Lhotse, Pumori, … Nejhorší, nejdelší a nejnekonečnější se nám zdá poslední den pochodu z Namche do Lukly. Cesta je opravdu frekventovaná, někteří průvodci mají hodně práce s přidržováním svých klientů, aby se jim nezranili při překonávání nástrah.

Nakonec se všichni šťastně setkáváme v Káthmandském Everest Steak House, zdoláváme alespoň několik piv značky Everest a plánujeme další důstojné akce.