HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Nepál


POSLEDNÍ DISKUSE

Nepálem na Enfieldu

Nepálem na Enfieldu

 

Průzkum Nepálu trochu jinak? Třeba na legendárních motorkách Royal Enfield, kterých jezdí po zemi tisíce. Levná doprava a blízkost místním je nesmírnou výhodou takového cestování, stejně jako i možnost vniknout přímo do nejdivočejší přírody po terénních cestách.



Setkávám se se svými novými kamarády na letišti v Dillí, abychom spolu podnikli motorkářskou průzkumnou výpravu po krásách Nepálu. Před pár lety jsme takto vyjížděli za kulturou severní Indie a přejížděli nejvyšší sedla světa (až 5 600 m). Tato cesta mne tak uchvátila, že jsem hledal její další pokračování - Nepál se stal dalším důstojným cílem, který splňoval veškeré požadavky - levná země, exotická kultura, mírumilovní lidé, rozmanitá příroda od tropů po osmitisícovky - co víc si přát?

Legendární motorka Royal Enfield

V pět hodin ráno vysedáme v Rudrapuru, kde na nás již čeká spolehlivý mechanik Anel - nejdůležitější osoba naší výpravy a s ním sedm motorek Royal Enfield 500ccm, vzduchem chlazený jednoválec, čtyřtakt. Koncepce motocyklu se v podstatě nezměnila od r. 1949, kdy se začal Enfield vyrábět v Anglii, odkud se výroba přesunula do Indie a pokračuje s kosmetickými úpravami dodnes.

Prvních 70 km k hranicím s Nepálem probíhá hladce ve znamení seznamování se s motorkou (nožní brzda vlevo, řazení vpravo) a specifiky indického provozu - jezdí se vlevo, přednost má silnější, ale také posvátné krávy, kdokoliv může udělat cokoliv a všeobecně panuje vzácná ohleduplnost očekávající se i od nás. V provozu je třeba dát o sobě vědět klaksonem - však také BLOW HORN (pořádně zatrub) čteme ze zadu na každém náklaďáku. Naše stroje se mohou chlubit novými nosiči zavazadel, což není v našem případě zrovna výhodou. Soudruzi nezvládli technologii ohybu držáku nosiče a tak první musíme nechávat svařovat již před hranicemi - žádný problém, čtyři držáky jsou svařeny a vyztuženy za necelou hodinku. Indicko - nepálská hranice z Banbasy do Mahendranagaru se podobá té v pohádce Tři veteráni. Úřednici si zapíší do tlustých knih několikrát naše údaje - pořádek musí být. Zatímco na indické straně se nesmí fotit, Nepálcům to vůbec nevadí. Rovněž se nám ochotně nabízí s výměnou peněz. Vyberou dolary a někam zmizí a po půl hodině přinesou částku posbíranou snad po všech sousedech. Stejně nám nebyli schopni vyměnit vše, ale aspoň něco, směnárnu jsme tu hledali marně.

Přírodní parky aneb jak se zeptat na cestu

 

Cesta do Arunghat, Nepál

Naším prvním cílem v Nepálu je přírodní rezervace Sukla Phanta. Děláme první školáckou chybu - dbáme na radu prvního chlápka, kterého se ptáme na cestu, aniž bychom si ji ověřili nejméně u dalších dvou osob. Když Nepálec dostane otázku: ,,Pane, vede tato cesta do...???" (nejhorší je, když navíc ukážete předpokládaný směr) téměř vždy odpoví YES a to i v tom případě, že nerozumí, na co se ptáte, protože vás nechtějí zarmoutit odpovědí NE. A tak vjezd do NP dnes nenacházíme, zato si umiňujeme při návratu za tmy, že příště se rozhodně musíme noční jízdě vyhnout. Neosvětlení chodci, krávy, ovce, buvoli, motoristé i cyklisti jsou zbytečně vysokým rizikem.

V pondělí ráno již po menších oklikách nacházíme vstup do rezervace Sukla Phanta. Její rozloha je asi 400 km a může se pyšnit největší populací Swamp dear - jelena bahenního, ale také několika nosorožci, divokými slony a tygry indickými. Využíváme nabídky průvodce Rajena, ale i s jeho pomocí trvá koupení lístků a zajištění povolení hodinu. Do rezervace je nám dokonce povolen vjezd na motocyklech a již víme proč. Rezervace je totiž hlídaná, především před pytláky z Indie, armádou (asi 1000 mužů), která má na několika místech pozorovací stanoviště, takže je tu jízda motorovým vozidlem na denním přádku. A tak máme možnost obdivovat klidnou hladinu jezera Rani Tál (Královnino jezero).

Vodní plochu obklopuje divoký prales a samotné jezero je místem, kde se zastavil čas - nad mlčenlivou hladinou se naklánějí prastaré stromy, u břehu se honí jeleni a z hustého porostu vodních hyacintů občas vykoukne krokodýl. Navštěvujeme pozorovací věže u zdrojů vody, kam se chodí napájet zvěř. Náš průvodce ukazuje na čerstvé tygří stopy. Část parku je spíše savana, ale není zrovna nejlepší roční období pro pozorování zvířat. Tráva totiž dosahuje výšky několika metrů. Park je v nadmořské výšce 250 m a je tu i na podzim vedro, proto jedu v kraťasech - jaká chyba.

Při průjezdu místy zcela zarostlé cesty ji rozhrnuji koleny a posléze je mám pěkně pořezány od ostrých stébel. Při jedné z odpočinkových a kochacích zastávek slyšíme několik desítek metrů od nás hlomoz lámajících se větví. Náš průvodce okamžitě zbystří, upozorňuje na slony a nabádá nás k návratu. Bereme si k srdci jeho radu - když zaútočí slon, tak to otoč a rychle pryč. Takto poučeni pokračujeme obezřetně dál, překonáváme několik vodních toků se zničenými mosty a oceňujeme relativní nízkou váhu našich 160 kg strojů, to když je vytláčíme z bahnitých úseků. Podvečer dne patří přejezdu 1,6 km lanového mostu, širokého tak akorát na dvě motorky. Ještě návštěva sloní farmy, nezbytné focení a rychle alespoň za nějakého světla do hotelu.

 

NP Bardia, Nepál

Další den jsme opět domluveni s Rajenem, vezme nás do druhé sloní farmy a po té na druhou stranu do kopců. Sloni jsou ale zaneprázdněni prací v buši a mají přijít za několik hodin a tak jdeme poznávat život ve vesničkách tharuských kmenů. Právě probíhá sklizeň rýže, koupání vodních buvolů - život tu plyne klidně a bezstarostně. Banány rostou u každého stavení postaveného z bláta a kamení. Obyvatelé v těchto úrodných nížinách nemusí řešit teplé oblečení a topení přes zimu. Život jim za to ztrpčují občasné návštěvy slonů z rezervace v polích, kde jim ničí úrodu. Aby je včas zpozorovali a zahnali, jsou tu zbudovány 10 metrů vysoké pozorovatelny, ve kterých se drží hlídky. Každoročně tu přijde o život několik vesničanů napadených slony. Rajen domlouvá ukázku tradičních oděvů - krojů a tak dvě místní krasavice se za veselí a podpory celé rodiny předvádějí v celé kráse. Jsme tu prý první turisté v jejich vesnici, tak ať vzpomínáme v dobrém - budeme. Vše se nějak protáhlo, sloni jsou opět pryč a my se rozhodujeme pokračovat dále v cestě na východ.

Dalším cílem je NP Bardia. Dosahujeme jej snadno po kvalitní silnici spojující Nepál od východu na západ nížinami zvané teraje. Můžeme se po ní řítit rychlostí 70 km/hod, o takové silnici s tak malým provozem se nám může v Indii jen zdát. Ve středu ráno vjíždíme do brány NP Bardia za dalšími zážitky. Cesta je zpestřena 20 ti metrovým nehlubokým brodem a po dalších 15 km v šotolině dosahujeme srdce NP - vesnici Thakurdwara. Na snídani si hodinku počkáme, čas nám vyplňují hoteloví naháněči. Jsme tu opět jediní turisté, tak se snaží, jak můžou. Zažít prales ze hřbetu slona a mít při tom možnost spatřit slona či tygra si nenecháme ujít, je to sice maximálně komerční, ale co. Alespoň podpoříme NP a její obyvatele. Cena slona na 1 hod. je 1000 NRs = 330 Kč + 500 NRs za vstup do NP a domlouváme si tuhle akci na pátek, neb zítra máme program již zajištěn. Na raftu v bočních ramenech řeky Karnali chceme zažít den v divočině.

K začátku plavby jedeme 45 km až za impozantní most. Naší průvodci sice raft moc neovládají, ale nevadí, řeka není divoká a posléze vplouváme do bočních ramen, kam chodí pít zvěř - sloni, tygři, nosorožci... Nemáme na ně ale štěstí, všude je sice plno stop, ale zvěř žádná, ani krokodýli, ani gaviáři, jen vodní ptáci. Plavba končí u sloní farmy s mláďaty. Jedno z nich, pěti měsíční drobeček o váze 200 kg, z radosti ze života či ze strachu o potravu drclo do naší 50ti kilové Marcely, která odletěla dva metry do větví. Další ráno se již za šera proplétáme na sloním hřbetu mezi stromy podél řeky, všude ranní rosa, opar se zvedá z porostu a já dostávám znamení od druhého slonaře, že narazili na nosorožce - stojí v řece, větří a po chvíli odbíhá do hustého porostu. Pokračujeme dál a narážíme tentokrát na párek. Najednou ale výhružně stojí jeden 20 metrů od nás a my zaznamenáváme úlek na slonovi i slonařovi. Naštěstí se nosorožec otáčí a mizí s dusotem v džungli. Zbytek vyjížďky již probíhá bez extrémních zážitků.

Zkratka byla delší, o to horší cesta, Nepál

Včera potkal Peter profesionálního fotografa a dostává tip na super trasu pro motorky, sice obtížnou, ale se skvělými výhledy. Cílem má být Jumla, 240 km mimo asfalt v podhůří Himalájí. Odsud je to dva dny pěšky do NP Rara, kde žijí černí himalájští medvědi, kozí antilopy a vzácná panda červená. Statečně vyrážíme k novému cíli, ale cesta je obtížnější, spíše pomalejší než jsme čekali. Po čtyřech hodinách máme za sebou asi 30 km prašnou cestou plnou kamení a výmolů. Cítím slábnoucí výkon mého stroje a poslední kilometry dojíždím s vypětím sil.

U mostu ve vesnici Dugeswar za světla čelovky, Anel sundává hlavu a verdikt je jednoznačný, popraskané sedlo ventilu - dál se nejede. Motorku ráno potupně nakládám na vlečku náhodně projíždějícího traktoru a pomalu se drkotám zpět do města Sukhet. Anel s hlavou a ostatními jedou přede mnou na motorkách, prý to opraví, ale jak, to si nedovedu představit.  A tak když vjíždím pozdě odpoledne do města, vše je OK. Místní šikula na předválečném soustruhu dokázal vyrobit sedlo ventilu, vyfrézovat a kouzelník Anel již jen zabrousil ventil. Jak soustružník trefil ten správný přesah pro nalisování bez mikrometru či šuplery, jen s jakýmsi obkročným měřítkem, je nám dosud záhadou. Důležité je, že od této chvíle motorka šlape jak hodinky. Do Jumli již nejedeme, nemáme na to dostatek času.

Za kulturou Nepálu

Naším nynějším cílem je nejposvátnější místo více jak miliardy buddhistických věřících - Buddhovo rodiště Lumbini. Obnáší to přesun 340 km úrodnými nížinami až k hranicím s Indií. Přesun zvládáme téměř za den - frčíme si to krajinou vesniček s probíhající sklizní rýže, kvetoucí řepkou olejkou, banánovníky u každého stavení, s hrajícími si dětmi - je to tu téměř jak na svatých naivních jehovistických obrázcích. Žije se tu chudě, ale v poklidu. Samotné Lumbini je velikášský projekt, na kterém se podílí buddhistické organizace z celého světa. Své kláštery tu mají Korea, Čína, Austrálie,...  a ve výstavbě je několik dalších projektů. Někdy v budoucnu to tu bude bezpochyby velkolepé, ale na nás to tu působí jako buddhodisneyland.

Nejdůležitějším místem tu je Posvátný háj, kde se r. 543 př.n.l. narodil princ Sindrahárta Gautana, který žil do svých 29 let v palácovém přepychu chráněn před těžkostmi světa. Když poznal stáří, nemoc a smrt znamenající konec života, odvrhl dosavadní způsob života a dal se na rozjímání a odříkání, při kterém strávil pět let. Ale pravdu života ani tehdy nenašel. Osvícením a tím osvobozením z koloběhu životů dosáhl až po 49 dnech meditace pod stromem v Bodhgaji. Následně pronesl svoji první promluvu a tím uvedl do pohybu kolo života dharmu, která je základem buddhistické filozofie - podle ní je třeba se vyvarovat všech krajností, ať už jde o smyslové rozkoše nebo asketické sebetrýznění.

Z Lumbini míříme na sever do Pokhary a nocujeme v městečku Tansen, odkud má být za jasných dní vidět himalájský hřeben s osmitisícovkami. My takové štěstí nemáme, neb viditelnost není dnes stokilometrová. Zato zjišťujeme, že v džungli na břehu řeky Kálí Gandaki stojí zřícenina paláce. Nechal jej tu postavit koncem 19. století jistý ministerský předseda ještě před tím, než byl po nezdařeném pokusu o palácový převrat poslán do exilu. K paláci se dá údajně dojet na motorce a to je pro nás jasná výzva. Endurová vložka stála opravdu za to.  Ze začátku jedeme mezi políčky, ale končíme 1,5 km před cílem u již opravdu nesjízdného brodu. Náš cíl Ráni Ghát je působivý, užíváme si prostředí fantastického strašidelného paláce v deštném pralese a pohostinnosti místních lidí. Při cestě zpět opět oceňujeme skvělé vlastnosti strojů Royal Enfield - při malých otáčkách vysoký kroutící moment. Převýšení v terénu 800 m na 10 km zvládáme v pohodě a v našich vzpomínkách je to jedna z nejlepších akcí, co jsme v Nepálu podnikli.

Dnes také zažíváme jeden z mnoha nepálských svátků - Tihár, ten berou děti opravdu vážně, na silnicích zastavují vozidla a za zpěvu a tančení se domáhají malého finančního dárku. Když nás v průběhu dalších tří dní zastavují asi po padesáté někdy nevybíravým způsoben (nataženým lanem přes silnici), již nás to nebaví. Za neposkytnutí dárku si občas někdo vyslouží v lepším případě starým pomerančem do zad. V Pokhaře obdivujeme kreace tradičních nepálských tanců a tanečnice od čtyřletých holčiček až po dospělé. Někteří mají tradiční pestrobarevné oděvy s ozdobami, někteří tančí v tom, co mají zrovna na sobě. Všude vládne pohoda a dobrá nálada, lidé všeho věku se spontánně baví, radují a to i bez alkoholu. Něco takového u nás již neznáme.

 

Královny krásy v přírodní rezervaci Sukla Phanta, Nepál

Pokhara je druhým největším nepálským městem a je východištěm mnoha trekařů, směřujících obdivovat krásy osmitisícových vrcholů. Dvě turistické části Pokhary ovládá turistický ruch. Dá se tu koupit veškeré turistické a horolezecké vybavení a to za podezřele výhodné ceny. Zboží je totiž většinou dokonalou kopií světových výrobců outdoorového vybavení. O kvalitě se dá diskutovat, ale pokud nečekáte např. od goratexové bundy, že bude nepromokavá (goratex stejně tuto vlastnost ztratí), je poměr cena, kvalita, užitná hodnota, design velice výhodná. V obchodech nechybí ani spousty rukodělných ozdob, buddhistických relikvií, kvalitních map, panoramatických fotografií a turistických průvodců snad všech zemí celého světa.

Trekaři tu nabírají síly po mnohadenních tůrách, využívají nabídek západních kuchyní. Spojení s domovem je snadné z mnoha internetových kaváren a veřejných telefonních stanic. Téměř povinností každého turisty je pozorovat vycházejícím sluncem ozářené fantastické panorama himalájského hřebene na severu. I my časně ráno vstáváme a nenecháváme si ujít tohle skvělé přestavení. Na počasí máme štěstí a pořizujeme působivé fotografie s našimi stroji s pozadím vrcholů Annapuren  8091 m, Dhaulágiri......, Makčapučhe,... Návrat se bohužel neobešel bez nehody a Petr má problém s kolenem (natažené vazy), přestože havaroval s kvalitními chrániči.

Měníme plán na následující dva dny, kdy jsme chtěli využít jedné ze služeb mnoha cestovních kanceláří k dvoudennímu  raftu na řece Marsyandi, jejichž přítoky jsou napájeny ledovci tekoucími z Manaslu a Annapuren. Splouváme pouze peřeje Seti Khola a pro většinu z nás je to první skvělá raftová zkušenost. Po oschnutí a zahřátí startujeme za dalšími zážitky a po 70 km stoupáme efektními serpentinami do městečka Bandipur 1000 m. Jeho nejlepší časy již skončily s vymícením malárie v úrodných nížinách. Atmosféra budov s neoklasicisními fasádami na nás působí zvláštně. Tohle místo jako by do Nepálu vůbec nepatřilo. Hlavní rozkvět Bandipuru byl za dynastie Ránů, kdy bylo významným obchodním střediskem mezi Indií a Tibetem.

Druhý den se vydávám hledat nedávno objevenou jeskyni Siddha Gupha, cesta k ní vede kolem mandarinkového sadu, prudce klesá a noříme se do mlhy subtropického pralesa s opicemi a spousty ptáků. Po několika zacházkách skutečně stojíme u vchodu a vydáváme se dovnitř. Krápniková výzdoba, netopýři, žebříky a úzké spáry nás nezklamaly v této 400 m dlouhé jeskyni, objevené v r. 1987. Druhá část našich kamarádů, kteří nemají rádi pěší pochody, se věnuje hledání endurových úseků a posléze záslužné činnosti vození dětí na motocyklech. Odpoledne ještě přejíždíme 40 km do dědičného sídla nepálské královské rodiny Gorkhy. Ta zaujímá významné postavení v dějinách Nepálu. Na vršku nad tržištěm se nachází hinduistický palácový komplex, zvaný Gorkha Durbar - klenot stavebního umění, který je hoden slávy gorskhých králů a dynastie šáhů.

Není divu, že tu strávíme dvě noci s poznáváním těchto jedinečných památek a endurovým výletem do Arunghatu (odtud jsem před šesti týdny vycházel na trek kolem Manaslu). Zdržuje nás tekoucí nádrž Petrova stroje a náročnost terénu. Dojem drsné jízdy nám občas kazí projíždějící autobus - pro místní je to tady normálka (věta vypůjčená z DVD Himalayo Enfieldmo). Cíle nedosahujeme a za tmy se vracíme do našeho Arit Lodge se zablácenými a zaprášenými stroji. Večer ještě diskutujeme se sympatickým majitelem hotelu otázku Komunistické strany Nepálu - Maoistů, kteří v roce 1996 zahájili ,,Lidovou válku" jíž padlo za oběť na 3000 lidských životů. Gorkha je jedním z maoistických center a na bráně při vjezdu do města zaznamenáváme známé symboly - srp s kladivem. Při odjezdu potkáváme skupinku mladých lidí hrdě nesoucí rudé prapory se stejnými symboly. Možná to myslí dobře, ale my víme, že jsou na nesprávné straně.

Naše cesta pomalu končí, nedosáhli jsme původního plánu, nedojeli jsme do Jiry k hranicím s Tibetem, ani do Káthmandů. Zato jsme navštívili spoustu neplánovaných míst a zážitky z nich patří k těm nejlepším. Nyní zbývá přejet po ose posledních 300 km ze 2000 km do Gorakhpuru, odsud vlakem s motorkami nazpět do Dillí. Za sebe můžu říct, že Nepál mě nezklamal, naopak, již nyní mám představu další cesty - dále na východ až do Sikkimu  nebo na sever do Tibetu. Otázkou jen je kdy a s kým?

Autorem článku je Honza Odehnal z CK Rajbas.

Chrám v buddhově rodišti Lumbiny, Nepál


HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství" a „objeví pro sebe" nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.


16.06.2009, Jan Odehnal


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Co v mládí procestuješ, ve stáří můžeš znova.

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ

Sponzorováno