HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Nepál


POSLEDNÍ DISKUSE

V zemi kamenných střech a drsných klimatických podmínek

V zemi kamenných střech a drsných klimatických podmínek

Trek k posvátnému jezeru Phoksumdo je cílem putování divokým nepálským západem. Silnice sem nevedou a čas ubíhá jinak než v Evropě. Mystickou atmosféru vesnic dotváří Dok-pa, tváře vyřezané do dřeva. Ochrání nás před zlými duchy?



Náraz o zem byl tak prudký, až nezkušeného cestujícího přepadne pocit, že jsme museli urazit kolo. Letadélko zastaví a hned vedle nás víří prach startující nákladní helikoptéra. Přistávací dráhu tu mají pouze jednu a kvůli absenci radaru je letecký provoz možný jen pár hodin brzy ráno, kdy se roztrhá oblačnost. Vítejte v Jumle, divokém západu Nepálu, v jednom z nejodlehlejších a nejchudších regionů.

Čočka s rýží na sto způsobů

Uniformovaný chlapík se samopalem přehozeným ledabyle přes rameno si píše do upatlané knihy naše jména a čísla pasů. Malá dřevěná místnost sloužící jako příletová hala ústí rozvrzanými dvířky přímo na hlavní komunikaci - úzkou nezpevněnou cestu, po jedné straně lemovanou plotem letiště s ostnatým drátem a na druhé řadou domků z plechu a kamenů. Hned u krajnice se suší prádlo, okolo pobíhají bosé děti s nudlí u nosu. Letiště zrovna míjí stádečko horských koz, té v čele na krku cinká plechový zvonek.

Jumla leží v nadmořské výšce 2370 metrů a díky letišti a výhodným klimatickým podmínkám pro pěstování rýže slouží jako hlavní obchodní a zásobovací centrum oblasti severozápadního Nepálu. Z Kathmandu sem neletí přímý let. K přestupu a přenocování se nabízí průmyslová metropole jihu, Nepalgunj, nebo ospalá vyprahlá díra dále na západ, Surkhet. Silnice tu nemají, ale nepálským tempem chůze se sem prý dá dojít horskými stezkami za dvanáct dní.

Kousek od primitivního náměstíčka nacházíme na břehu kalného potoka obsypaného odpadky ubytování v hotelu s příznačným jménem Snowland. Dřevěné palandy s tenkou tvrdou matrací, nepovlečená těžká vypelichaná deka, vedle záchod v neutěšeném stavu, studená sprcha dole venku hned naproti vstupní brance. To vše za  500 rupií (asi 125 korun) za pokoj bez možnosti smlouvání. Ale vaří tu i něco jiného, než jen dal bhat, a mají tu příjemné zahradní posezení ve stínu slunečníků.

Dal bhat platí za národní jídlo Nepálu a není to nic jiného, než hustá čočková polévka a k tomu vařená rýže. Když má člověk štěstí, dostane ještě kupičku brambor nebo kousků květáku osmažených v kari. Domácích rodinných variací může být spousta. Dal bhat je ale spíše východiskem z potravinové nouze něž nějaká kulinářská specialita.

Zajištění alespoň základního jídla zůstává pro většinu Nepálců problémem k řešení číslo jedna. Nepál patří k nejchudším zemím světa, kde téměř třetina obyvatel žije pod hranicí chudoby. Tady v horách vás chudoba potkává na každém kroku a nastavuje žebravou ruku a úpěnlivý prosebný pohled jen proto, že jste bílí a máte velký batoh: podle jejich představ nacpaný jídlem a léky.

Se slepičkou pod paží

Cesta z Jumly do Dunaje, hlavního města sousedního distriktu Dolpo, trvá přibližně šest až osm dní. Vede převážně hornatým zalesněným terénem, přes rozdrobené malé vesničky vsazené do strmých svahů kdekoliv, kde se ještě dá vypěstovat nějaká kukuřice nebo brambory. Z Dunaje potom začíná třídenní trek na sever k posvátnému jezeru Phoksumdo, cíli naší cesty.

Za Jumlou stezka prochází úrodným údolím řeky Tila Khola, rozparcelovaným terasami rýžových polí a zavlažovacích kanálů. S nadmořskou výškou ubývá oslích karavan obtěžkaných pytli s rýží, a také pocestných táhnoucích na svých hřbetech nejrozmanitější náklady co do velikosti i obsahu. Někdy třeba obrovské otepi obilí napěchované do masivních pletených košů, jindy jen dítě schoulené do uzlíčku z šátku a v ruce konvičku s vodou. Nebo malou slepičku pod paží - kdo ví, jestli jsou již její dny sečteny a na konci poutě ji čeká ostrý nůž nebo jen skončí na trhu a za získané peníze si majitelka pořídí pár drobností pro domácnost a nějaké suroviny pro zpestření jídelníčku.

Stezka stoupá vzhůru a vine se zaprášenými vesničkami s hordami ušpiněných dětí v plastových pantoflích. Občas se k nám některé připojí a provází nás i několik kilometrů. Někdy znají i pár anglických slov, jindy se jen smějí a pak se před objektivem foťáku stydlivě schovávají za sukně svých maminek.

Pouhých 60 procent nepálských dětí dokončí základní školu. Většina dětí v horách musí pracovat - pomáhat na poli, pást dobytek nebo shánět dřevo na topení a na vaření. Státní školy, zejména ty v odlehlých oblastech, se potýkají s akutním nedostatkem peněz a mnohdy postrádají i základní nábytek. Navíc jsou učitelé často nedostatečně vzdělaní nebo zcela bez kvalifikace. Výsledkem je pouhá padesátiprocentní gramotnost národa.

V údolí Suli Gaadu, Nepál

K telefonu půlden cesty

Hned mezi prvními domky vesničky Chotra nás obklopí uvítací výbor tlupy pokřikujících dětí pochtívajících bonbony. Otevřeme jeden sáček a podáme jej starší ženě s masivními ozdobami v nose a v uších a bohatým náhrdelníkem z kamenů, aby bonbóny mezi děti rozdělila. Většina z nich ani neví, jak sladkost rozbalit.

Místní obyvatelé pocházejí původně z východního Tibetu. Ve větru se tu třepotá několik desítek barevných vlaječek s buddhistickými modlitbami, které jsou roztažené provazy křížem krážem mezi domy.  Ortodoxního Buddhistu tu ale jen těžko najdete. Místní se již dávno přiblížili hlavnímu nepálskému proudu - jak oblékáním, tak i zvyky a náboženským vyznáním. Výsledkem je jakýsi mix hinduismu a buddhismu, praktikovaný v různých variantách více méně ve všech oblastech nepálských Himalájí. Aby to bylo ještě komplikovanější, místní himalájská etnika vyznávají ještě šamanizmus, snad nejstarší z náboženství v himalájských oblastech vůbec.

Mystickou náladu vesnic umocňují také tajemné Dok-pa, tváře vyřezávané do dřeva, které mají chránit před zlými duchy. Často jsou posazené na střechy domů nebo zdobí sloupky dřevěných mostků.

Praví šamani, Jhankri, prý dokáží komunikovat se světem duchů. Jsou to mužové léčitelských schopností, ovládající nadpřirozené síly, což v místech, kde je nejbližší nemocnice minimálně dva týdny cesty, přijde určitě k užitku.

Někdy asi ale ani šaman nepomůže. Ve vesničce Muni Sangu jsme narazili na zoufalou ženu s malou holčičkou na zádech. Šla půl dne do vesnice s telefonem, jen aby mohla někam zavolat o radu kvůli infekci, která se její holčičce rozlezla za uchem do hnisavého boláku. Kousek cesty nás následuje a žadoní po nás léky, kterých je v horách akutní nedostatek. Nepálská vláda ročně investuje do zdravotnictví v průměru na jednoho obyvatele pouhých 78 dolarů. Z těch však tato žena neuvidí asi ani cent. I turistické průvodce upozorňují na fakt, že oblast disponuje více zdravotními zařízeními pro dobytek než pro lidi.

Smutné statistiky Nepálu

Na kraji ohrady pod lesem u další tibetské osady Naphukany se k nám došourá mladá žena, čistě oblečená v květované sukni a nachovém svetru přes vyšívanou blůzku. Za ruce si přivedla dvě stydlivé děti, které se choulí u jejích nohou.

 

V údolí Churta Khola, Nepál

Průměrná nepálská žena porodí za svůj život čtyři děti. Vysoké číslo, zvážíme-li obrovská rizika spojená s porodem v primitivních a nehygienických podmínkách. Zde v horách drtivá většina matek přivádí své děti na svět doma, za pomoci příbuzných. V celostátním měřítku odborník asistuje ani ne u pětiny porodů. Každý čtyřstý porod v Nepálu tak končí smrtí matky. Více jak polovina dětí trpí podvýživou a každé dvacáté dítě se nedožije věku pěti let.



Žena ve svetříku na nás chvíli mlčky a bez hnutí kouká, a pak bez výrazu vzrušení krátkými posunky prosí o jídlo. Podle statistik jí čekají ještě minimálně dvě těhotenství a člověku běhá mráz po zádech při představě, co ji ještě asi v jejím životě čeká za bolesti.

Bosky do bláta

Hned za hřebenem v průsmyku Mauri Lagna ve výšce 3820 metrů cestička klesá prudce dolů. V mlze není vidět skoro na krok, až málem narazíme do stojícího ohromného jaka, jen pár desítek metrů pod vrcholem. Z oparu odkudsi pod stezkou se ozývá slabý cinkot velkých plechových zvonců. Za chvíli se z kup oparu vyloupne i chatrč s mladým pasáčkem, který v tom tichu a kouři husté mlhy vzbuzuje dojem ducha ze záhrobí. Až na ten malý přehrávač a sluchátka v uších. Sám se svými jaky ve výšce 3800 metrů. V létě vyhánějí pasáci krávy a jaky vysoko do hor, kde je vzrostlá tráva, a walkman je zde v horské pustině pasáčkovi jedinou zábavou a možná i jediným majetkem.

Cesta dále míjí malý kemp stanů z klacků potažených modrým igelitem, kde v bahně cupitají bosé děti a shánějí krávy, které se s houstnoucím šerem stahují z lesa domů. Zpod plachty doutná oheň a vykukuje odtud i několik hlav - lidských a telecích. Všude je cítit pach kravího lejna, zpoza stanu zuřivě štěkají psi. Muži líně vylézají ven, aby nás okoukli. Psi utichají, svůj úkol už splnili, dobytek se doklopýtal až ke stanům. Děti hlasitě křičí a boří se po kotníky do bláta mezi kravince. Na ramínkách jim dolů plandají ušmudlané mikiny se záplatami, zadek mají holý. Člověk se neubrání úvahám, kde a jak asi tito lidé žijí v zimě, kdy se to tu zavalí metry sněhu a teploty klesnou hluboko pod bod mrazu...

Čtyři hodiny cesty za dva dny

Na rozcestí v průsmyku Balangra La (3760 m) narazíme na mladého učitele z Rimi, vesničky vzdálené dobrý den chůze odtud. Z průsmyku vybíhá několik stezek, a tak se ptáme na cestu. Doporučuje zkratku - hodinku k další křižovatce a odtud dvě hodiny do vesničky Liku. A pak už jen hodinu do Tibrikotu, starého pevnostního městečka, kde mají obchod a několik malých jídelen.

 

Pod průsmykem Pattata Lagna 2830m, Nepál

Trasu nakonec urazíme za dva dny, tempu Nepálců prostě nestačíme. Hbitě jako kamzíci sbíhají v pantoflích a s nákladem na zádech prudké bahnité stezky, kde turista ze západu opatrně našlapuje v trekových kotníkových botách a ještě se jistí hůlkami, aby neuklouzl na volných kamenech. Silnice zde neexistují, a jediným dopravním prostředkem jsou koně nebo osli. 50 tisíc rupií za koně nebo 60 tisíc za oslíka si může dovolit jen málokdo, a tak je drtivá většina místních odkázána na své vlastní nohy. Není divu, že jejich kotníky vydrží mnohem více, než eskalátory zhýčkané nožičky Evropana.

V Tibrikotu uprostřed vesnice trčí u zdi vysoký sloup, od kterého se všemi směry rozbíhají dráty, a v malém kiosku dokonce zahlédnu zaprášenou zásuvku, a tak se ptám na elektřinu. Smějí se. Elektřina prý půjde až ve tři hodiny. Možná.

Ještě v roce 2000 mělo přístup k elektřině pouhých patnáct procent populace. Dnes díky solárním panelům je situace mnohem lepší. Přes den si nabíjejí autoakumulátory, aby si večer mohli dopřát to pohodlí si chvíli posvítit. Mnohdy to vypadá komicky: moderní technologie třetího tisíciletí v podobě malé blyštící se solární destičky přidrátované na dřevěném kůlu vyrůstajícím ze střechy z kamenů a hlíny.

Kámen v horských oblastech zůstává stavebním materiálem číslo jedna. Zdi jsou poskládány často jen z volně ložených neopracovaných kusů, někdy zpevněných hlínou, jindy zaplácnutých kravským lejnem v největších mezerách. Sofistikovanější pojivo a otesané kameny to tvaru cihel si mohou dovolit jen ti nejbohatší.

Střecha domů v horách má základ z ručně tesaných trámů. Přes základní dřevěnou konstrukci se přeloží placaté balvany a ty se překryjí tlustou vrstvou hlíny. Výsledkem je pevná rovná plocha, která slouží často jako sklad materiálu nebo úrody, nebo zahrádka či jako společenská místnost pod širým nebem. Někdy na střeše vysedávají celé rodiny a perou, vaří, zpracovávají úrodu nebo prostě jen odpočívají.

Jezero Phoksumdo, Nepál

Začarovaný kruh

Obloha se občas zatáhne těžkými olověnými mraky, které rychle kličkující mezi okolními pětitisícovkami. Za celý týden toho ale moc nenapršelo - ke smůle místních obyvatel. Region Dolpo patří k relativně suchým oblastem a úroda závisí právě na vláze z monzunu.

Kukuřici vysazují na terasovitých políčkách ale i na prudkých svazích sbíhajících dolů k potoku, prakticky všude, kam jen se dokáží vyšplhat s krátkou zahnutou motykou. Políčka jsou často řídká, rostliny zakrslé, a kdo ví, jak velké klasy po suchém létu farmáři sklidí, nebo jestli vůbec nějaké.

Drtivá většina Nepálců si vydělává na živobytí právě zemědělstvím. Dvacet procent rozlohy země je osázených zemědělskými plodinami a Nepál se tak řadí na přední místa na světě dle celkového podílu obdělávané půdy. Zde ale příznivá čísla končí.

Neefektivní zemědělství na strmých horských svazích v drsných klimatických podmínkách, nedostatečné hnojení a téměř žádné zavlažování má za následek, že objem výnosu nedosahuje ani poloviny výnosu v sousední Číně.  Navíc se rozlohy farem se z generace na generaci neustále snižují, protože půda se dělí mezi syny, a tak políčka často ani nestačí rodinu uživit. Nezřídka se tak lidé v odlehlých oblastech stanou v předjaří obětí hladomoru a jsou odkázáni pouze na humanitární leteckou potravinovou pomoc.

Produkce zemědělství se sice každým rokem zvyšuje o jedno až dvě procenta, to ale nestačí pokrýt nárůst populace. Podle odhadu v roce 2008 Nepál čítal 29,5 miliónu obyvatel a každým rokem jich přibude dalších 640 tisíc. Nedostatek půdy spolu s rostoucí poptávkou po palivovém dříví vede k dalšímu nekontrolovanému kácení lesů. Odlesňování území pak způsobuje rozsáhlé eroze často v podobě velkých sesuvů, způsobujících degradaci a úbytek obdělatelné půdy. Nepálské zemědělství se tak točí v začarovaném kruhu.

Nejmodřejší modrá světa

Phoksumdo, posvátné jezero pohádkové modři, položené vysoko v horách v nadmořské výšce 3610 metrů, je nejhlubším jezerem Nepálu. Oficiální prameny uvádějí 650 metrů, někteří místní z vesnice Ringmo na břehu jezera však věří, že dno je ukryto pod hladinou v hloubce dvou kilometrů. Přesně však hloubka nebyla změřena nikdy. Podle místního učitele poslední pokus o změření skončil neúspěchem proto, že si vědci přivezli příliš krátký provaz.

Cesta k jezeru začíná u soutoku řek Suli Gaad a Thulo Beri, kde se také otvírá vstupní brána do národního parku Shey Phoksumdo. Trek sleduje střídavě oba břehy řeky Suli Gaad, které se ke konci dvoudenní cesty zvedají do vysokého kaňonu.

Stezka stoupá prudkými serpentinami směrem k hřebenu až do výšky 3780 metrů, kde se otevírá pohled do slepého údolí s další regionální raritou - nejvyšším vodopádem Nepálu. Zpěněný Suli Gaad tu padá do hloubky dvě stě metrů a i přes tu dálku ozvěna přináší slabý šum roztříštěné vody, odrážející se od protější skalní stěny.

 

Malé kamarádky z Gothichauru, Nepál

Vysoko nad vodopádem se v dáli rýsuje malý modrý trojúhelník - první dotek s jezerem Phoksumdo. Již odtud se modř zdá neuvěřitelně čistá a jasná. Ale největší okouzlení člověka přemůže až v okamžiku, kdy hledí na klidnou hladinu rozlitou mezi strmé stěny holých skal. Modř je tak čistá a jasná, že vám připadá, jako by ani nebyla z tohoto světa, a postupně ve vás narůstá pocit posvátnosti místa.

Kromě neznámé hloubky provází jezero i další zvláštnosti. Například to, že se v tyrkysově modré vodě nikdo nekoupe. Podle mýtů udržovaných místními mnichy je prý voda z jezera prostoupena neposkvrněnou čistotou a pošpinění způsobí nedostatek vláhy v příští sezóně. Vesničané z Ringma to vidí mnohem pragmatičtěji, voda je příliš studená a jezero na koupání moc hluboké. To, že neumějí plavat, už nepřiznají.

Obejít jezero je možné jen z jedné strany extrémně úzkou kamenitou stezkou, vytesanou do téměř kolmé skalní stěny. Zde také začíná pro cizince zakázané posvátné území horských šamanů a tajemných klášterů prastarého náboženství Bon. Za lidový poplatek 700 dolarů tam s průvodcem vláda pouští omezený počet turistů.

Good bye wild west

Letiště na náhorní plošině v Juphalu ve výšce 2510 metrů nabízí ještě divočejší zkušenost s himalájskou leteckou dopravou než v Jumle. Tedy pokud se vyprahlá louka obehnaná plotem s ostnatým drátem a 490 m dlouhá přistávací dráha dá nazvat letištěm. Z Dunaje to sem trvá tři hodiny, z toho přes dvě výšlapem serpentinami do prudkého kopce. 490 metrů je prý absolutní minimum pro přistání. Dráha je nezpevněná, pokrytá hrubým udusaným štěrkem a zakončená velkou skálou.

Na zadním sedadle v bolestech sténá stará žena, kterou sem vynesli na zádech. Cesta do nemocnice v Nepalgunji je asi její poslední šancí. Příbuzní se s ní loučí hlasitým brekotem.

Motory letadla Yeti Arlines opět hučí a vata v uších, kterou rozdává sličná letuška, hluk moc neutlumí. Letadélko se rozjíždí a poskakuje po kamenech. Někteří cestující se modlí. Brzy jsme ve vzduchu a dole ubíhají horské hřebeny a údolíčka, které za okamžik mizí pod houstnoucí oblačností. Ve vzpomínkách se vracím na patnácti denní túru s osmdesátilitrovým batohem na zádech a spoustou času k přemýšlení.

Čas má v nepálských horách zcela jinou váhu. Zatímco u nás se čertíme nad rychlostí internetového připojení, že musíme čekat o pár sekund déle, místní se radují, když jim nový mostek přes řeku zkrátí cestu o půlden. Běžné hranice našeho pohodlí jsou zde posunuty až na okraj a lidskou činnost řídí pouze nejzákladnější instinkty: najíst se, neonemocnět a vyspat se v suchu.

Z Tibrikotu do Dunaie, Nepál


První velká cesta Pavla Hénika vedla stopem do Rotterdamu za pět dní přes Polsko, Švédsko a Dánsko, s noclehem pod širákem u dálnice nebo v tureckém kamionu. Tento dobrodruh, fotograf, básník a kytarista studoval pět měsíců ve Finsku, pracoval čtyři měsíce v New Jersey a žil tři roky na Novém Zélandu. Obchodní zájmy ho dovedly do Číny, kde se naučil kung-fu. Oblíbenou cestovatelskou destinací mu je Indie a Austrálie.


21.12.2009, Pavel Hénik


Diskuse


Marek Zajac
Marek Zajac
Jsem potěšen, že mohu jako prvý vložit příspěvek, a to i kvůli tomu, že autor má téměř stejné zájmy jako já. Při přečtení podobných reportáží, cestopisů, mne napadá jediné. Řekl to tuším Seneca "Smysl života spočívá ve vytvoření Božího království na zemi, neboli v tom, že vyměníme sobecký, závistivý, násilnický a nerozumný život za život lásky, bratrství, svobody a rozumu..." Měj se Pavle a někdy třeba na Athosu nebo na jiném místě, v jiné "zlaté" kapličce. MZ
21. 02. 2010, 23:22:10
Jitka
Jitka
Ahoj Pavle, moc krásný článek i fotky! Nemáš někde na netu album? Je super prohlížet si známá místa.
04. 03. 2010, 13:16:48
Zdravím. Díky za pěkný článek a inspiraci. Přemýšlíme, že bychom tento trek šli letos v červenci. Bohužel jiný termín nemáme, ale z ostatních dostupných informací mi zatím vyšlo, že je tato oblast v monzumovém stínu, tedy vhodná i na letní období. Jen jsem se chtěl zeptat na dvě věci. 1) Mohu se zeptat, kdy jste tento trek šli vy? 2) Zajímalo by mě, jestli je možné jít jej úplně na vlastní pěst jen ve dvojko s batohem,stanem a spacákem..? Na tento styl cestování a trekování jsme zvyklí, spíše mě zajímá jestli to není v oblasti třeba zakázané nebo nebezpečné (zvěř atd.) Díky a ať se daří! Mirek
27. 01. 2015, 10:04:01

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Co v mládí procestuješ, ve stáří můžeš znova.

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ

Sponzorováno