HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Nepál


POSLEDNÍ DISKUSE

Národní Park Langtang - strastí plná cesta k Tserko Ri

Národní Park Langtang - strastí plná cesta k Tserko Ri

Národní Park Langtang (LNP) ležící severně nedaleko hlavního města Nepálu - Káthmándú, je vůbec prvním založeným národním parkem v této zemi. Titulem Národní park se Langtang pyšní už od roku 1976 a jeho hranice se rozkládají na 1.710 kilometrech čtverečních. Langtang sousedí na severu s proslulým Tibetem a svojí morfologickou strukturou tibetské plato také připomíná.



Hluboké údolí táhnoucí se v délce šedesáti kilometrů, vyústí při posledních dnech výstupu v doširoka otevřenou planinu, jejímž středem protéká stejnojmenná řeka Langtang. Při výstupech po přilehlých vrcholcích (Langtang Ri, Tserko Ri) vašim očím neunikne skalnatý a kamenitý ráz krajiny.


 

LangtangLangtang

Kanja LaKanja La

Večer v Kyanjin GompaVečer v Kyanjin Gompa

 

Prohlédněte si další fotografie k článku...


Pohoří, které tvoří přírodní hranici mezi Nepálem a Čínskou Lidovou Republikou (do Tibetu je to odtud asi tak 35 kilometru vzdušnou čarou), se jmenuje Langtang Himal, s nejvyšší horou a zároveň dominantou údolí Langtang Lirung, tyčící se do výše 6.995 metrů nad mořem. To jsou základní geografická fakta o tomto turisty opomíjeném kousku Nepálu.

Do Langtangu, respektive do města Dunche, které je považováno za jeho vstupní bránu, je to z hlavního města Káthmándú něco přes osmdesát kilometrů. Autobus vás sem doveze (jestli se "kosti natřásající" jízdě dá ještě říkat jízda) za devět hodin. Ano, neuvěřitelných devět hodin po úzkých, prašných a kamenitých stezkách, vinoucích se kolikrát i nad dvěstěmetrovými srázy. Autobusy jsou přeplněné k prasknutí, pohybují se průměrnou rychlostí patnáct kilometrů za hodinu a v některých místech se vám při pohledu z okénka dolů ze stráně zatají dech, slabší povahy raději přivírají oči.

Pokud cestu přežijete, po osmi až devíti hodinách se ocitnete na hlavní třídě, ve výše zmiňovaném nevelikém horském městečku Dunche. Odtud se vám nabídnou nádherné výhledy do nedalekého Tibetu. Je to odtud necelých čtyřicet kilometrů vzdušnou čarou. Park se rozkládá na 1710 kilometrech čtverečních a hluboká údolí činí jeho níže položené častí ne úplně zajímavými. Panoramata jsou zakryta prudkými svahy, a kdo se chce pokochat pohledy na zasněžené velikány, musí se chtě nechtě lopotit po dva dny do vyšších poloh.

Langtang LirungLangtang Lirung

Langtang Valley Trek

Je asi největším lákadlem místních končin. Tisíce turistů se ročně vydá na ne příliš dlouhý, za to však náročný výstup do Gyanjin Gumpy, usedlosti, která leží ve výšce 3.800 metrů nad mořem. Je hned několik možností, jak toto hlavni lákadlo LNP absolvovat. Pro ty, kteří si chtějí ušetřit den z itineráře, se nabízí kratší možnost. Místo vystoupení z autobusu v Dunche si můžete ještě tři hodinky posedět a pokračovat tak dal do Syabru Besi a započít výšlap odtud.

Ušetříte tím den pochodu, ale vrhnete se do velice příkrého a zdlouhavého začátku. Já volím druhou možnost nástupu na pochod. Začínám v Dunche, tak jako tomu bylo od sedmdesátých let minulého století. V té době Syabru Besi ještě nemělo podobu městečka zaplněného restauracemi a ubytovacími zařízeními. První návštěvníci parku začínali z Dunche a já bych šel rád v jejich stopách. Čas pro mě nehraje moc důležitou roli a tak volím delší z variant.

Poodhalte také Tajemství lidí kmene Limbu, žijící v nehostinných Himalájích pod vrcholky osmitisícovek.

Strastí plná cesta

Celý druhý den cesty mi v hlavě zní věta z průvodce: “Langtang nabízí nenáročné několikadenní výšlapy, které nevyžadují extrémní zdatnost, a zvládne je téměř každý.” Krůpěje potu stékající do mých očí mě nechávají na pochybách. S každým dalším krokem víc a víc pochybuji o pravdivosti tohoto tvrzení. V paměti si srovnávám náročnost okruhu kolem Annapuren, výstupu do základního tábora Annapurna, anebo trekování v regionu kolem třetí nejvyšší hory světa Kangdzendzonga. Nic z toho mi nepřišlo tak vyčerpávající, jako třídenní cesta do Gyanjin Gumpy.

Nevím, proč tuhle větu někdo do průvodce uvedl a snažím se ho omluvit tím, že cesta je vlastně celkem nezáživná, nenabízí žádné dech beroucí výhledy, postupuje se hustě zarostlým údolím, ze kterého není vidět dál, než na stěny kolem dokola vystupujících stěn horských velikánů, a to dost možná podvědomě dělá výstup náročnějším, než ve skutečnosti je. Jediné, na co se tu dá koukat, jsou krůpěje potu přelévající se přes má oční víčka, anebo na bosé nohy Šerpů, pomalu se šourajících přede mnou, prohýbajících se pod několik desítek kilogramů těžkým nákladem, pomalu, krok za krokem, vstříc svým výdělkům.

Scenérie se změní na konci druhého dne pochodu. Po dvou dnech supění do příkrého kopce podél hučící řeky, se údolí doširoka rozevře a pohled jež se vám naskytne, vskutku připomíná místa, která znáte z fotografií z nedalekého Tibetského Plata. Doširoka otevřené skalnaté údolí lemované sedmitisícovkami, bílým pískem pokryté dno údolí rozříznuté řekou, morény a suť po obou stranách. Žádné stromy, žádná klec, jen vyschlá krajina připomínající písečnou poušť. Scenérii barevně doplňují přítoková ramena tyrkysově modré řeky Langtang, divoce hučící po strmých stráních přilehlých skalnatých kopců. Za jasného počasí se nad tímto vším tyčí sedmitisícové, sněhem věcně pokryté velikány Langtangských Himalájí. Odměna po třídenním úpění více než královská, nejednou vás přinutí zastavit a vychutnat si krásu místních panoramat.

Kyanjin GompaKyanjin Gompa

Kyanjin Gompa (KG)

Pokud dorazíte do Himalájí v jarním období, každé odpoledne kolem druhé hodiny odpolední, se na obloze začnou objevovat první nadýchané mraky. Do doby před západem slunce je obloha zatažená, častokrát se stane, že svou denní dávku pochodu dokončujete v mlze a dešti. Nejinak tomu bylo při mém příchodu po předešlé noci. Pršelo a nebylo vidět na krok. To, že byly čtyři hodiny odpoledne, nehrálo žádnou roli na tom, že jsem se nestydatě oddal spánku.

Probuzení druhého dne ráno, za východu slunce kolem páté ranní, stálo za to. Obloha jak vymetená a náhorní plošina, která se zrcadlí přede mnou, mi bere dech. Stojím na střeše hotelu a v tichosti pořizuji snímky, krása místní přírody dává zapomenout na mé mrznoucí prsty na rukou. Postavám na střeše dvě hodiny a užívám si místní klid a relativní samotu. Obklopen vrcholky, s mapou v ruce se snažím zorientovat a zároveň lokalizovat Tserko Ri.

Tserko Ri je pětitisícovka, která má údajně být v tomto období snadno přístupná. Já bych si ji rád zapsal do svého deníku "stanu vších vrcholů". Netrvá dlouho a mé oči už studují vrchol, který se z KG jeví jako monstrózní velikán, mající vice než skutečných pět a půl tisíce metrů.

Přípravy na výstup

S neutichající touhou být na samotném vrcholu, sestupuji prozatím jen z hotelové střechy do jídelních prostor a objednávám snídani. Mezi sousty se snažím z provozovatele hotelu a dvou průvodců vyzvědět co nejvíc o samotném výstupu. Všichni mě varují před přítomností sněhové pokrývky v místech pres pět tisíc a já jen tiše přikyvuji. Předem si vědom této skutečnosti. Vyslechnu rady, zapíšu do paměti, že potřebuji osm hodin na cestu nahoru a bezpečný návrat zpět dolů do údolí.

Poděkuji za informace a snídani, na pokoji si zabalím fotovýbavu a vyrazím na lehký půldenní aklimatizační výšlap. Můj plán je obhlídnout začátek cesty na Tserko Ri, abych si zapamatoval směr cesty, na druhý den ráno. Budu totiž vyrážet za tmy a nerad bych se někde ztratil, což by znamenalo jednak ztrátu času a tak i možný neúspěch. Po dvouhodinovém supení do kopce narazím na skupinu Francouzů a tahám z nich informace o tom jak je to nahoře. Co mi neunikne je, že jsou všichni až po pas nasáknuti vodou.

"Nahoře je stále hodně sněhu, a to jak jsme promáčení, je od boření se a propadání se do sněhových děr," ukončuje moje spekulace jeden ze členů skupinky. "Jinak je to celkem snadný, až na tuhle jednu pasáž, kde jsme se vyloženě koupali ve sněhu." Dodává druhý. Kouknu na hodinky a vidím, že čísla ukazuji dvě hodiny odpoledne: "V kolik jste ráno vyrazili?," nedá mi nezeptat se. "Ne zas tak úplně brzo, možná v deset." Možná bych měl vyrazit ještě dřív, abych byl na cestě zpátky, než se slunce vyhoupne hodně vysoko na oblohu a sníh povolí, žene se mi hlavou, když pozoruji sestupující skupinu.

Tserko Ri vrchol - Kangja La Himal (Urking Kanggari 5863m)Tserko Ri vrchol - Kangja La Himal (Urking Kanggari 5863m)

Tserko Ri

Šramotím ve tmě a dohledávám poslední kousky výbavy. Jsou čtyři ráno, venku je klid a sebemenší pohyb se rozléhá pokojem, jako bych byl jediná živoucí bytost na planetě a nikde nebylo nic jiného, než tma a klid. Během půl hodinky jsem připraven vyrazit a před pátou se rozezní moje první kroky křupavou, mrazem zalitou krajinou. Vidět není nic a kužel čelovky pobíhá po místech, která jsem si snažil zapamatovat předešlé odpoledne. První hodinu šlapu v naprosté tmě a čelovku můžu vypnout až hodně vysoko nad vískou. To je v době, kdy se na obloze objevuje první známka vycházejícího slunce a po mé levé ruce se začíná do čista rýsovat silueta Langtang Lirung (7.227m), nejvyšší hory parku.

Jsem někde kolem 4.700m, přehopsám přes kamenité pole a dostavám se na sněžnou čáru. Chvilku posedím, než se vrhnu do poslední fáze výstupu. Popíjím čaj z termosky a pozoruji to, co je kolem mě. Údolí mi zmizelo z dohledu, zůstalo někde dole pode mnou a já jsem na další rozlehlé plosině, která vypadá jak z jiné planet. Nevím kam se dívat dřív, a cítím, jak mi tuhnou nohy. Mám za sebou hodinu a půl výstupu a nejsem daleko od vrcholu. Tahle myšlenka mě zdvihne ze země a pomalu se opět začnu soukat proti obrovské sněhové plotně, co mám před sebou.

Jak jsem předpokládal, sníh je jako kus ledu a musím byt chvilkami hodně opatrný. Nechci si radši představovat, co by bylo, kdyby mi ujela noha. Asi bych se pěkně projel po zadnici a kdoví kde bych skončil. Opatrnost hodně zpomalila můj výstup, stejně tak jako fakt, že jsem daleko za hranicí pěti tisíc metrů a kyslíku je o maličko měně. Když se přede mnou objeví buddhistické vlajky, vrchol slunce už hodnou chvilku poskakuje na obloze. Cítím, že sníh začíná maličko povolovat. Na vrcholu stojím po třech hodinách před osmou ráno. Mám dost času na to se porozhlídnout, udělat něco fotografii, posnídat a začít sestupovat zpátky do vísky.


Autor článku Jaryn Čapek je neúnavný tulák světem, pro kterého se cestování stalo velikou vášní. Na cestách je mu společníkem fotoaparát a zápisník. Snažší se fotit převážně lidský element se zaměřením na mizející kulturní tradice a unikátní minoritní skupiny. Nejraději se pohybuje kdekoliv v Asii. Je původem z Liberce, s přechodným bydlištěm na Britských ostrovech.


24.08.2015, Jaryn Capek


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Krávy v base camp vám můžou sníst jediné hrubé ponožky před výstupem na ledovec!

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ

VYBAVENÍ NA CESTY

Sponzorováno