HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Myanma


POSLEDNÍ DISKUSE

Země tisíce pagod: Yangon, Mandalay, Irravadi, Bagan a další

Země tisíce pagod: Yangon, Mandalay, Irravadi, Bagan a další

Pomalu končí první měsíc nového tisíciletí. Po dvou dnech cestování, čekání a vyřizování konečně ve středu večer přilétáme do Barmy, které se dnes stále častěji říká jejím oficiálním názvem Myanmar. Toto pojmenování přijal stát po revolučním převratu v roce 1948.



Myanmar patří mezi pět nejchudších zemí světa. Průměrný výdělek činí 16 dolarů za měsíc. Nebývalo tomu tak ale vždycky - ještě počátkem 20. století se řadila Barma mezi nejbohatší britské kolonie. Po druhé světové válce, kdy zemi okupovali Japonci, se však moci chopila vojenská junta a následovala prakticky několik desetiletí trvající občanská válka, která ve spojení s korupcí zemi zcela vyčerpala a vyhladověla. Teprve koncem 90. let se začala situace uvolňovat, s čímž souvisí také to, že se sem dnes můžeme již podívat jako turisté. Loni jich sem přijelo 200 tisíc, což je sice stále velice málo, ale dá se předpokládat, že tento počet se bude zvyšovat, protože je to nádherná země plná milých a příjemných lidí.

Schwedagonská pagoda –dominanta Yangonu

Yangon, známý pod britským názvem Rangún, má asi 3,5 miliónu obyvatel. Hlavním městem je od roku 1886, předtím jím bývala Mandalay. I když kdysi patřil ke skvostům britské koloniální architektury, dnes reprezentují Yangon především široké bulváry s budovami v duchu socialistického realismu.

Dominantou města je Schwedagonská pagoda - nejposvátnější místo všech buddhistů. Denně sem proudí zástupy poutníků, kteří vyzouvají své boty již pod kopcem, na němž pagoda stojí a bosí k ní pak přicházejí se svými dary a modlí se. Značnou část našeho pobytu v Barmě jsme i my museli absolvovat bez bot.

Stupa Schwedagon

Schwedagonská pagoda zabírá plochu 5,6 hektarů a její hlavní stúpa je vysoká 119 metrů. Postavili ji Monové v 6. –7 .století př. n. l. a do jejích základů bylo vsazeno osm Buddhových vlasů. Její dnešní podoba pochází z roku 1769, kdy byla přestavěna po zemětřesení.

Celá pagoda je komplex, který tvoří spousta zedí, stúp, chrámů a svatyní. Většina poutníků přichází z jižní strany a hlavní stúpu potom obchází po terase ve směru hodinových ručiček. Osm menších svatyní po jejích stranách je zasvěceno jednotlivým dnům buddhistického kalendáře. Věřící se u nich zastavují podle dne svého narození, dávají dary příslušnému Buddhovi a polévají ho vodou vždy jedenkrát více, než kolik mají let. Uvádí se, že 86 % Barmánců vyznává buddhismus, a to buddhismus theravádský, který je striktnější a čistější než mahajánský buddhismus.

Hlavní stúpa je pokryta množstvím zlata, kterého je údajně víc, než tvoří poklad celého britského impéria. Samotná kopule navíc každý rok narůstá o novou vrstvu zlata na základě darů Barmánců. V lodi na samém vrcholu stúpy je pak vsazeno 13 tisíc smaragdů a safírů.

Zvon Maháganta byl odlitý v roce 1778, váží 16 tun, je vysoký 2,5 metru a má 30 centimetrů tlusté stěny. Angličané se jej pokusili odvézt, ale parník se s ním potopil. Marně se jej pokoušeli z vody vytáhnout, to se podařilo teprve po osvobození Barmáncům.

Další místa Yangonu

Pagoda Maha Wizya je moderní, pochází z roku 1980 a byla postavena na protějším vrchu, takže je z ní nádherný pohled na Schwedagonskou pagodu.

Chrám Chau Khta Ki byl vybudován v roce 1964 a uvnitř něj se nachází socha odpočívajícího Buddhy, která je 18 metrů vysoká a 70 metrů dlouhá. Říká se, že uvnitř ní se ukrývá tisíc malých Buddhů.

Národní muzeum je umístěno v budově bývalé Indické banky. Prohlédli jsme si tady vývoj kaligrafů a zpodobňování Buddhy v jednotlivých obdobích historie tohoto území: v 1. až 8. století zde vládli Pyjové, od 10. do 13. století to byl Bagan a přes další královská města v následujících stoletích se dostáváme až ke království Mandalay (1856-1885), ze kterého pochází také nejvzácnější památka muzea - Lví trůn. V další expozici se lze seznámit s oblečením a tradicemi sedmi hlavních kmenů, které tvoří také dnešní myanmarský svaz: Chinové, Rakhinové, Bamarové, Kachinové, Shanové, Kayahové a Kayinové.

Scott Market je největším trhem v Yangonu, založil jej v roce 1935 generál Scott. V bočních uličkách jsme narazili také na prodavače betelu. Betelový list se pomaže piniovou šťávou a balí se do něj anýz a nasládlý betelový oříšek, který mu dodává lehce halucinogenní účinky. V ústech pak tato kombinace vytváří červené šťávy, proto se můžeme s rudými plivanci setkat ve městě prakticky na každém kroku. Žvýkání betelu zahání hlad, ale u většiny náruživých žvýkačů se jedná spíše o návyk. Poznáme je bezpečně podle červené huby a vypadaných zubů.

Typickým místním oděvem je longi - sukně, přesněji řečeno sešitý kus látky, který nosí muži i ženy. Většina žen a dívek má tváře potřeny tanakou, která slouží především k ochraně obličeje proti slunci.

Mandalay - někdejší královské město

Celonoční přejezd vlakem z Yangonu do Mandalay trval 16 hodin, přičemž jsme urazili 716 kilometrů místní vratkou železnicí za neustálého houpání zleva doprava a naopak. Železniční síť je v Barmě velice řídká - úzká jednokolejka pokrývá vlastně pouze hlavní tah z jihu na sever s pár odbočkami na východ či západ - a její stav je katastrofální.

Na každé stanici obklopí vlak davy prodavačů a dětí, což také dotváří kolorit této země - je neuvěřitelně krásná a neuvěřitelně chudá. Jídlo je vždy velice dobré a ceny jsou zde i pro nás až šíleně nízké - celý oběd v restauraci včetně piva vyjde maximálně na dva dolary. Vyvrcholením v tomto směru byla právě večeře v jídelním voze, kde jsme si každý dali oblíbenou fried rice (smaženou rýži s kuřetem a hromadou zeleniny), přičemž jsme i s pitím za šest lidí zaplatili v přepočtu asi 200 našich korun.

Mandalay je dnes druhým největším městem v zemi, žije v něm asi 700 až 800 tisíc obyvatel a je to důležité obchodní centrum, protože přes něj proudí na sever do Číny smaragdy, rubíny, ale také "bílé zlato", tzn. heroin a opium.

Mandalay bývala hlavním městem země před Yangonem a v jejím okolí se nachází další čtyři bývalá královská města. Nejznámější z nich je Mingun, který leží asi 11 kilometrů proti proudu řeky Irravadi. Již zdálky vidíme mohutnou stavbu Mingun Min, vypínající se na jejím břehu. Tento chrám začal budovat král Bodopaya, který vládl v letech 1790 až 1819. Stavba měla být původně vysoká 150 metrů, jak vidíme také na jejím modelu, a král na ni osobně dohlížel z protějšího ostrova. Po jeho smrti v ní ale již nikdo nepokračoval, protože tato megalomanská myšlenka prakticky vyčerpala královskou pokladnici, takže byla dostavěna "pouze" do výšky 50 metrů. I toto torzo bylo však ještě narušeno při zemětřesení v roce 1838, stejně jako dva ohromní třicetimetroví lvi, chránící vstup.

Z vrcholu Mingun Minu lze spatřit další dvě významné památky - chrám, v němž je umístěn Velký zvon, a Pagodu princezny. Velký zvon (Mingun Bell) je vysoký 4 metry a váží 90 tun. Původně měl být zavěšen v Mingun Minu. Pagodu princezny dal postavit král Bodopaya pro svou ženu. Sedm jejích okruží symbolizuje sedm částí posvátné hory Meru.

Královský palác v Mandalayi

Mandalay se stalo královským městem v roce 1852. Královský palác založil král Mindon a je to vlastně "město ve městě". Každá z jeho stěn má délku 2,5 kilometru. Toto místo se mělo původně stát středem světa, místo toho tady však po prohraných barmských válkách musel předat král vládu do rukou Britům. Většina budov v paláci pak byla zcela zničena v roce 1942 během bojů britsko-indické a japonské armády za druhé světové války.

Mandalay je také jediným místem, kde se vyrábí zlaté plíšky. Středověkým způsobem tady pomocí osmikilových kladiv roztloukají dělníci zlato na tenké vlasové plátky o tloušťce několika setin milimetru, kterými se potom pokrývají stúpy a zedí. Jako mezivrstva při vyklepávání se používá bambusový papír a každý z těchto plíšků se na závěr zaregistruje.

Nejvýznamnější památkou Mandalaye je Mahamoni Pagoda, kterou dal postavit v roce 1784 také král Bodopaya. Uvnitř se nachází jedna z nejposvátnějších soch Buddhy, která je vysoká čtyři metry. Tento Buddha pochází z rakchinského období, pravděpodobně z 1. století n. l., a původně byl celý bronzový. Dnes jej však již pokrývá patnácticentimetrová vrstva zlata. Socha je přístupná z nejbližší vzdálenosti pouze mužům a zdejší mnichové si jí velice váží. Každé ráno ve čtyři hodiny Buddhu umývají a čistí mu zuby.

Představu o tom, jak původně vypadaly budovy zničeného Královského paláce, si můžeme vytvořit díky Schwenandan Pagodě, která je kopií příbytku, ve kterém bydlel král Mindon a zdobí ji nádherné řezby z teakového dřeva.

Kuthotaw Pagoda bývá nazývána "největší knihou na světě". V 729 stúpách jsou zde umístěny kamenné desky s posvátnými texty tripitaky, sepsané v jazyce pálí. V tištěné formě by to představovalo 38 svazků po 400 stranách. Při významných příležitostech tuto "knihu" čte 2400 mnichů nonstop po dobu 6 měsíců. Stúp je ve skutečnosti 730, v té poslední je popsána její historie a myšlenka, která se zrodila opět v hlavě krále Mindona.

K večeru vyjíždíme na vrchol Mandalajské hory (Mandalay Hill), která se tyčí do výšky 236 metrů nad městem a stojí na ní bohatě zdobená pagoda Su Taung Pyai. Odsud také sledujeme poněkud nepovedený západ slunce.

Irravadi

Dnes nás čeká plavba po proudu řeky Irravadi z Mandalay do Baganu. Řeka Irravadi (Ayerarwaddy) je skutečnou tepnou Barmy, a to jak z hlediska posvátného, tak obchodního. Ve svazích na jejím břehu vidíme stovky pagod a stúp. Opět poznáváme, že ne nadarmo se Barmě říká "země tisíce pagod".

Irravadi pramení v horách na severu a protéká napříč celou zemí, kterou prakticky rozděluje na dvě půlky. Její délka je 2000 kilometrů. Rudyard Kipling ji ve své slavné básni nazval "cestou do Mandalaye" a mnoho se od té doby nezměnilo - o tom se můžeme přesvědčit díky čilému ruchu na každé zastávce.

Cestu dlouhou 150 kilometrů urazíme asi za 11 hodin. Jiný způsob dopravy ale v Barmě prakticky neexistuje, protože nejdůležitější "silnici" v zemi představuje právě řeka Irravadi. Pozdě odpoledne se blížíme k cíli naší plavby - z paluby lodi již vidíme některé z tisíců pagod Baganu.

Tanaka

Nesčetné pagody Baganu

Území bývalého královského města Baganu pokrývá plochu 42 km čtverečných a je tím pádem v této části světa srovnatelné jedině s Angkorem v Kambodži. Dnes se rozprostírá mezi třemi vesnicemi - Starým Baganem, Novým Baganem a Nyaung U. Náš ranní program zahajujeme právě v Nyaung U na typické barmské tržnici.

Tato část Barmy byla osídlena již v 6. století Pyji, kteří také dali tomuto místu jméno, z něhož vyšel i pozdější název Bagan, resp. anglicky Pagan (někdy též uváděn jako Pugam). Období největšího rozmachu Baganu však spadá do 11. až 13. století. Zásluhu na tom má především král Anawrahta, který v roce 1044 přesvědčil Mony, aby sem přivezli 32 posvátných knih tripitaky a přemístili hlavní město. V následujících 250 letech se tady vystřídalo 11 králů, z nichž každý dal vystavět několik pagod a stúp.

Velké pagody financovali králové, menší ministři a ty nejmenší vlivní a bohatí obyvatelé města. Z původních téměř 5000 pagod jich byla zhruba polovina pozlacená. Do dnešních dnů se jich dochovalo asi 2200, ostatní byly zničeny při zemětřeseních a válkách, z nichž nejhorší byl vpád Mongolů pod vedením Kublajchána, takže od roku 1298 dochází postupně k zániku Baganu.

Schwezigon Pagoda, v jejíchž základech je údajně ukryt zub Buddhy, se začala stavět za prvního krále Baganu Anawrahta, který však v roce 1077 zemřel podivnou smrtí - byl zabit buvolem. Stavbu pak dokončil jeho následovník. Pagoda je zlatá, je vysoká 26 metrů a má přesný čtvercový půdorys, takže sloužila jako příklad pro další stavby. Překlad jejího názvu doslova znamená "zlatá pagoda, která stojí na břehu řeky".

Wetkyi In Gubyauk Gyi Pagoda pochází z 13. století a je uvnitř bohatě zdobena znázorněními Buddhy.

Kolem chrámu Law Ka Hman Kin z 11. století, který dnes slouží především místním obyvatelům, přijíždíme k pagodě Hti Lo Min Lo. Tuto pagodu postavil ve 12. století král stejného jména, a protože nebyla nikdy zrestaurována, je celá tato stavba i veškeré její dekorace původní.

Dhamma Yan Gui Pagoda pochází z 12. století. Začala se stavět v roce 1167 a původně se předpokládalo, že stavba bude trvat tři roky. Dnes je to nejmasivnější a nejmohutnější pagoda na tomto území.

Bílá pagoda That Byin Nyu je vysoká 61 metrů a je tím pádem nejvyšší stavbou v Baganu.

Chrám Ananda (Ananda Phaya) z konce 11. století je považován za nejkrásnější stavbu v Baganu. Dal jej postavit král Naratha v roce 1090 a uvnitř stojí čtyři desetimetrové zlaté sochy usmívajícího se Buddhy. Dvě z nich - severní a jižní - jsou originální. V přilehlém klášteře Ananda (Ananda Okk Yaung) se dochovaly nádherné malby z 18. století.

V chrámu Manuha (Manuha Phaya) z konce 11. století se nachází dvě sochy - 20 metrů vysoký sedící Buddha a 15 metrů dlouhý odpočívající Buddha. Obě lze charakterizovat slovy "velký Buddha a malý prostor", protože stěny budovy těsně doléhají k oběma sochám.

Podle pověsti byl král Monů Manuha zajat na jedné z prvních Anawrahtových výprav. Byl ale čestným zajatcem a byli mu ponecháni dvořané i část pokladnice. Manuha prodal královský rubín a postavil za něj právě tento chrám. Buddhové jsou v něm proto symbolicky utiskováni stěnami stejně jako zajatý král.

Zastavili jsme se také ve výrobně lakových předmětů, které jsou pro Barmu typické. Jejich základem je bambusové dřevo, ze kterého se utká síť nebo uplete košík, tento se pak lakuje, brousí, znovu lakuje a vypaluje. Výsledná nádoba se potom pomaluje nebo pozlatí. Takto zhotovený výrobek je velice lehký a dekorativní.

K večeru pak vystoupáme až na páté podlaží pagody Shwe Hsan Daw, odkud sledujeme západ slunce a pak nás ještě čeká představení populárních barmských loutek.

Cesta venkovem do Pindaye

Při cestě z Baganu do Pindaye projíždíme barmskými vesnicemi a městečky, což nám umožňuje pozorovat život místních obyvatel. Přestože my jsme letos vstoupili již do 21. století, způsob jejich práce zůstává stejný jako před staletími.

S východem slunce přijíždějí vesničané se svými voly ke studni pro vodu. Olej z burských oříšků se dodnes lisuje s pomocí rumpálu, poháněného voly. Sběrači šplhají po palmách todo a sbírají cukrovou šťávu. Ženy vaří z palmové šťávy karamel.

V Barmě se jezdí vpravo, ale většina aut má volant na pravé straně, protože jsou dovážena z okolních států, zejména z Thajska. Mimo velká města však nemá tento protiklad téměř žádný význam - prakticky všechny silnice v zemi jsou určeny pouze pro jedno auto a občas se navíc docela ztrácejí v písku a prachu. Když se setkají dvě protijedoucí vozidla, záleží tedy zcela na nich, jak se vyhnou. Stejným problémem jsou skupinky chodců s košíky na hlavách, klátící se cyklisté, koňské drožky či volská spřežení. Osobní automobily jsme prakticky neviděli, zato všechny náklaďáky a pick-upy jsou naloženy zbožím, lidmi a slepicemi nejen po střechu, ale vysoko nad ni.

Malebný pohled nabízí klášter tyčící se na poutní hoře Mt. Popa ve výšce 1250 metrů nad mořem. Mt. Popa znamená "Hora duchů". Dobré i zlé duchy uznává buddhismus podobně jako takřka každé jiné náboženství. Tady se jim říká natové a je jich celkem 37.

Mnichové vycházejí každé ráno v zástupu z kláštera a místní lidé jim dávají do jejich nádob jídlo. Jíst mohou do 12:00 hodin, pak již jen pijí vodu. Pro jídlo se vydávají většinou novicové, tedy chlapci do 15 let, oblečení v červených oděvech. Při vstupu do kláštera je každému z nich během přijímacího obřadu vyholena hlava. V celé Barmě je údajně 250 až 300 tisíc mnichů. Morální povinností každého muže je totiž vstoupit alespoň na pár dnů do kláštera, resp. aby vždy alespoň jeden člen rodiny byl mnichem.

Dnešní trasu 260 kilometrů jsme nakonec absolvovali přibližně za 12 hodin, což představuje průměrnou rychlost 22 km/hod, a to jsme jeli prakticky stále po hlavním tahu a měli jsme výborného řidiče i autobus. Není se tedy opravdu co divit, že doprava na větší vzdálenosti se v Barmě soustřeďuje zejména na skromnou síť železnic a řeku Irravadi. Ve druhé části cesty se na klikatících se prašných horských silnicích naše rychlost ještě zpomalila. Nakonec jsme ale přece jen překonali horský hřeben a octli se na území Shanského státu.

Kalaw bývalo důležitou obchodní křižovatkou východní Barmy už v době britské kolonizace. Mohli jsme se tady mimo jiné přesvědčit o tom, že stejně jako ráno mnichové, tak i jeptišky se proplétají jako had ulicemi a dostávají od lidí jídlo. Rozdíl je v tom, že jeptiškám se dávají rýžová zrna, která si teprve potom v klášteře samy vaří.

Jeskynní komplexy Pindaya

Pindaya je malé městečko, ležící ve výšce 1300 metrů n. m. a je proslavené především jeskynními systémy a pitoreskními jezírky, která jej obklopují. Říká se dokonce, že tyto jeskyně jsou spojeny podzemními chodbami až s Baganem (?).

K jeskyním proudí každoročně zástupy poutníků. Posvátnost a význam těchto míst tkví především v tom, že spousta mnichů včetně těch, kteří byli osvíceni (tzn. že se z nich stali Buddhové), žila původně v jeskyních, když se ještě nestavěly chrámy a kláštery.

Největší a nejnavštěvovanější z místních jeskyní je Schwe Oo Min Paya, která je dlouhá 160 metrů a nachází se v ní 8049 soch Buddhů. Tito Buddhové sem byly umístěni přibližně před 100 lety a jsou vytvořeni z různých materiálů - alabastru, laku, zdiva, teakového dřeva, mramoru i pískovce. Nejoblíbenějšími jsou tři bronzoví Buddhové, kteří mají na sobě díky jeskynnímu prostředí neustále vlhký povlak a lidé věří, že když se jich dotknou, budou mít štěstí a zdraví.

Ve městečku Pindaya se dnes koná velký trh, protože je den před úplňkem. Proudí na něj především příslušníci dvou kmenů, které v této oblasti žijí - Pa-Ové a Danové.

Plovoucí zahrady na jezeru Inle

Jezero Inle (Inle Lake) se nachází ve výšce 1328 metrů nad mořem, je dlouhé 22 kilometrů a široké 11 kilometrů. Místní rybáři vyvinuli zcela specifický a jedinečný způsob veslování, založený na pohybu jedné ruky a jedné nohy. I když jsme měli možnost je takto pozorovat několik hodin, nikdy jsme nepochopili, jakým způsobem se jim daří udržet rovnováhu a raději jsme o tom přestali přemýšlet a spokojili se s tvrzením, že se to učí již od dětství... Na březích jezera Inle i přímo na ostrovech leží stovka chrámů a klášterů. Nejstarší a největší z nich je pagoda Phaung Daw U, která pochází ze 13. století. Svůj název dostala podle loděk, které se po jezeře pohybují. S touto pagodou je svázána legenda - pět Buddhů, kteří sem byli dopravováni, se utopilo, když se s nimi právě takováto loďka převrhla. Poté, co byli nalezeni, se zde jedenkrát ročně konají Oslavy jezera Inle, při nichž se po vodě vozí pátý Buddha na zlaté bárce, kterou jsme před chvílí také viděli v blízkém "doku". Buddhové jsou už dnes tak oblepeni zlatými papírky, že lze jen ztěží rozeznat jejich tvar.

 

Poblíž pagody se koná každý pátý den "plovoucí trh". Pátý den je sice právě dnes, ale máme smůlu - trh již skončil. Všechno stihnout prostě nemůžeme.

Jezero Inle

Jezero Inle je svět sám pro sebe - skládá se z několika vesniček a staveb, postavených na vodě. Na jezeře samotném a v jeho okolí žije údajně 120 tisíc lidí. Většinou jsou to Inthové, což je také zvláštnost, protože Inthové jsou potomci Monů, kteří žijí na jihu Barmy, zatímco jezero Inle leží uprostřed Shanského státu.

Jednou takovou typickou jezerní vesnicí právě proplouváme. Inthové se živí převážně rybolovem a pěstováním zeleniny na plovoucích zahradách. Jezero je celkem ploché, takže tyto zahrady jsou dole upevněny a nepohybují se. V klášteře Nga Phe Chaung se nachází 70 soch Buddhů. Raritou jsou však především kočky, které zde žijí a které místní mniši naučili proskakovat obručemi. Proto se mu říká Klášter skákajících koček. Se západem slunce sledujeme plavení vodních buvolů a vracíme se do městečka Nyangshwe, kde máme nocleh. Další ráno se vydáváme opět na jezero Inle - tentokrát na malých domorodých kánoích, což je sice mnohem pomalejší, ale umožní nám to projíždět se také úzkými kanály, kterými jsou protkány místní vesnice. V jedné z nich sledujeme při práci děvčata, která balí zdejší typická cigára, zvaná charot.

Odpoledne odlétáme z Heho do Yangonu. Cestou na letiště se ještě zastavujeme u Shwe Yan Pai - malebného dřevěného kláštera s oválnými okny. Heho patří mezi těch několik malých barmských městeček, která vznikla v blízkosti bývalých vojenských letišť a dnes plní vzhledem k absenci jiných způsobů dopravy nepostradatelnou funkci pro turisty a počínající obchod.

Zpět v Yangonu

Při první návštěvě jsme si v Yangonu prohlédli především chrámy a posvátná místa. Dnes máme přibližně dvě hodiny, které nám zbývají do odletu navazujícího spoje, na centrum města.

Středem Yangonu je Sule Pagoda, která byla postavena před 2000 lety, je tedy o něco mladší než Schwedagonská pagoda. Na centrum pak navazuje indická čtvrť se spletí ulic, plných stánků a obchůdků.

Cestou na letiště ještě projíždíme nábřežím, kde se dochovalo několik koloniálních staveb, z nichž nejznámější je hotel Strand. Večer odlétáme do Bangkoku a odtud po půlnoci zpět do Prahy. Loučíme se s Barmou - překrásnou zemí, kam zatím turisté běžně nejezdí a kde snad právě proto žije dodnes spousta chudých, ale o to hezčích a milejších lidí.

Převzato z www.kasp.cz

 



Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Tallinn je vše, co jste si kdy přáli a potřebovali.

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ

Sponzorováno