Po noci strávené v Bangkoku přilétáme do Laosu. Vízum se vydává teprve na hranicích za 30 USD a nebýt Číňanů, kteří neustále bezohledně prezentují, že oni přece nebudou stát ve frontě s ostatními a přitom nemají ani připraveny potřebné dokumenty a fotografie, probíhalo by všechno hladce.
Vientiane – největší vesnice na světěZnakem Laosu je trojhlavý slon, který symbolizuje, že země vznikla sjednocením tří království – Luang Prabang, Vientiane a Champasek. Toto sjednocení provedl v letech 1353 – 1365 král Fa Ngum a vytvořil tak Lan Xang, říši „miliónů slonů“ . Dnes je hlavním městem Vientiane, což doslova znamená „santalové město“ a založeno bylo v polovině 14. století. Letiště Wattay je nové, postavené v roce 1997 za pomoci Japonců. Otevřeno bylo o dva roky později. Ubytováni jsme v hotelu Royal Dokmaideng přímo na hlavní třídě Lan Xang poblíž monumentu Pratuxay.
Hlavní město Vientiane má 500 000 obyvatel a říká se o něm, že je to „největší vesnice na světě“ – široké třídy, v řadě maximálně jednoposchoďových domů se ztrácí i strohé budovy ministerstev. O to nápadnější jsou barevné střechy a stúpy četných klášterů a chrámů.
V klášterech žijí mnichové, kteří ve chvíli našeho příjezdu spí. Jakmile zazní buben na bubnové věži, vydávají se do ulic pro jídlo. Každý z místních obyvatel a obchodníků jim dá do kotlíku alespoň hrst rýže. Téměř 90 % obyvatel Laosu jsou totiž buddhisté, 9 % vyznává animistická náboženství, která jsou dodnes rozšířena především mezi horskými kmeny.
Chrám Wat Si Saket
Chrám postavil v roce 1818 král Anouvong, poslední král samostatného laoského království. V roce 1820 se země dostala do války se Siamem (Thajskem), který nad ní převzal na čas kontrolu a koncem 19. století se stala společně s Vietnamem a Kambodžou součástí francouzské Indočíny.
V areálu chrámu se nachází 6840 soch Buddhů vyrobených z různých materiálů: dřeva, sádry, bronzu, kamene. Buddhové jsou jak laoského, tak khmerského typu, doplněny hadem Nagou nad hlavou a byli vytvořeni v rozmezí 8. až 20. století. Spousta z nich však byla zničena během lao-siamských válek v průběhu 18. a počátkem 19. století. V modlitebně uprostřed nádvoří stojí kromě dalších Buddhů také vzácný vyřezávaný a pozlacený svícen.
Chrám Smaragdového Buddhy
Za nejposvátnější chrám ve Vientiane je považován Ho Phra Keo, který byl po 219 let domovem Smaragdového Buddhy, jež se nyní nachází v Královském paláci v Bangkoku. Chrám byl postaven v roce 1565 králem Setthathiratem, který přestěhoval královské město z Luang Prabangu do Vientiane, a původně sloužil jako soukromá kaple královské rodiny.
Smaragdového Buddhu, kterého Laosané uloupili v Chiang Mai, si Thajci opět vzali zpět v roce 1779. Na podstavci, kde původně stával, je dnes kopie Zlatého Buddhy z Luang Prabangu. V kapli se kromě toho nachází další vzácné sošky shromážděné z celého Laosu a dary z jiných zemí.
Přestože byl chrám zničen v roce 1828 během lao-siamské války, byl v roce 1940 zrekonstruován podle originálních plánů. Z původní stavby se zachovaly nádherné vyřezávané dveře, které byly v roce 1928 na výstavě v Paříži.
V zahradě chrámu je umístěna nádoba pocházející z Planiny džbánů, ležící v provincii Xieng Khouang východně od Luang Prabangu. O těchto džbánech, z nichž některé dosahují výšky až tři metry a stáří přes čtyři tisíce let, se dosud přesně neví, k jakému účelu sloužily. Někteří archeologové se však domnívají, že šlo o pohřební schránky dosud neznámé civilizace. Samotná Planina džbánů se však bohužel nachází na území, které bylo rozbombardováno Američany a dodnes není zcela vyčištěno.
Procházka Vientiane
That Luang, nazývaná též Zlatá pagoda je symbolem Vientiane. Nachází se tři kilometry severovýchodně od města a vystavěl ji v roce 1566 král Setthathirat, jehož socha také stojí před ní. Podle archeologů byla ale na tomto místě již stúpa, kterou dal postavit ve 3. století král Ashoka z Indie, a dále khmerský chrám z 11. století.
Pagoda je vysoká 30 metrů a má tři patra, která mají symbolizovat nebe, peklo a ráj. Na volném prostranství vedle ní se konává každý rok při listopadovém úplňku velký That Luang Festival, trvající tři dny.
Na průčelí přilehlého kláštera vidíme typická laoská vyobrazení. Kromě tříhlavého slona jsou to také čtyři ikony, znázorňující zprava doleva čtyři významné události v Buddhově životě: Buddhovo narození, Buddha medituje pod stromem, Buddha učí své žáky a Buddha se po své smrti dostává do nirvány.
Monument Pratuxay byl postaven v 60. letech po vzoru pařížského Vítězného oblouku – s tím rozdílem, že je vyzdoben hinduistickými motivy, vycházejícími z eposu Ramayana. Jeho strana měří 24 metrů, výška je 49 metrů a na střeše se nachází vyhlídková terasa.
Je pět hodin odpoledne. Lidé, vracející se z práce se zastavují na tržnicích. Tržnice Thong Khan Kham dostala jméno podle vesnice, která se zde dřív nacházela. Na večeři se vydáváme do jedné z místních hospůdek na nábřeží Mekongu, kde se každý večer scházívá zdejší mládež. Laosem protéká Mekong v délce 1665 kilometrů a v tomto místě zároveň tvoří hranici s Thajskem.
Horské kmeny
Máme před sebou 390 kilometrů dlouhou cestu z Vientiane do Luang Prabangu. Budeme přitom projíždět pohořími, kde sídlí místní horské kmeny. Jejich příslušníci tvoří téměř třetinu z 5,5 miliónů obyvatel Laosu.
Silnice, po níž jedeme, byla otevřena z důvodu bezpečnosti teprve před pěti lety. V průběhu indočínských válek v letech 1964 – 1973 totiž dopadly na Laos více než dva milióny tun trhavin, čímž se stal jedním z nejbombardovanějších území na světě. Více než 30 % z tohoto množství neexplodovalo, a hrozí proto stále nebezpečím. Americké týmy dodnes systematicky prohledávají krajinu a snaží se nevybuchlé bomby a miny zneškodnit. Nezřídka se stane, že je náš rozhovor během jízdy přehlušen z dálky mohutnou detonací.
Jedním z míst, kde se lze seznámit s různými kmeny, jsou tržnice, protože sem každé ráno přichází horalé prodat svoje produkty. Na tržnici ve vesnici Phonsavang jsou to především Hmongové. O práci a prodej se starají hlavně ženy a děti. Dětí je všude plno, každá rodina jich má průměrně pět až šest, o ty menší se starají jejich sourozenci. Laos je skutečně velice mladá země…
Projížďka laoským venkovem
V okolí města Vang Vieng se nad řekou Nam Song rozkládají nádherné skály a vápencové jeskyně. V minulosti byl tento kraj vyhlášeným střediskem pěstování opia, dnes je znám díky cementárnám a jako rodiště Laoské revoluční strany.
Ve vesnici Nadao se právě koná buddhistický pohřeb. Rakev s nebožtíkem je postavena na hranici, polita benzínem a zakryta ozdobnými oltáři. Zatímco se mnichové a jeptišky modlí za zemřelého, jsou příbuzným rozdány jakési klacíky se svíčkami, které slouží k zapálení hranice. Poté, co začne hořet, odcházejí všichni zpátky do vesnice.
Po třech dnech se rodina vrátí pro kosti a popel. Tyto pak uloží do malé stúpy na hřbitově. Jelikož malé vesnice v horách většinou nemají své hřbitovy, vytvářejí se jakési malé hřbitůvky s pár stúpami za vesnicí pod lesem. Kdo je chudý a nemá peníze, zakope sem jen plastikovou láhev nebo kanystr s popelem.
Kolem hranic provincií Vientiane a Luang Prabang leží vesničky kmene Kamu. Tito lidé se dodnes zabývají výrobou střešní krytiny a košťat ze zdejší trávy. Pokrokem pro ně dnes je to, že k sušení a mlácení trávy mohou používat asfaltové silnice.
Ve vesnici Phou Khoun se silnice definitivně rozděluje – na východ vede do Xiang Khouang, na sever do Luang Prabangu. Tam přijíždíme večer a ubytováváme se v hotelu Souvannaphoum, pojmenovaném po princi, kterému tato vila dříve patřila.
Posvátné jeskyně Pak Ou
Jediná možnost, jak se dostat k posvátným jeskyním Pak Ou, je najmout si loďku. Leží totiž 25 km severně od Luang Prabangu proti proudu Mekongu. Řeka teď nemá mnoho vody, takže z ní trčí kameny, skály a ostrůvky, na nichž si zemědělci zřídili políčka. V období dešťů tady ale pravidelně stoupne hladina vody až o 15 metrů.
Během plavby se zastavujeme ve vesnici Xang Hai. Dříve byla známá jako centrum keramiky, dnes se vesničané živí pálením rýžové whisky. Většinu prací zde obstarávají ženy. Muži údajně chodí na rýžová pole, vzhledem k tomu, že jsme ale v kraji bývalých opiových plantáží, kdo ví, co dělají právě dnes…
Jeskyně Pak Ou se nacházejí v místě, kde se řeka Nam Ou vlévá do Mekongu. Pak Ou doslova znamená „ústa řeky Ou„. Dolní jeskyně Tham Ting leží 60 metrů nad hladinou vody, horní jeskyně Tham Phum 150 metrů.
Jeskyně byly objeveny v 8. století, svého významu nabyly v 16. století, kdy z nich král Setthathirat učinil královskou kapli. Královská rodina se sem chodívala modlit na Nový rok a jako dar přinesla vždy sošku Buddhy. Další králové a místní věřící sem přicházeli v následujících staletích, takže dnes se v každé jeskyni nachází 2500 soch Buddhů z různých materiálů. Horní jeskyně je hluboká 54 metrů a prohlédnout si ji můžete pouze s baterkou. Před sochami Buddhů stojí podstavec, na němž se modlili králové.
Město Zlatého Buddhy
Luang Prabang je malé město, ale historicky velmi významné. Založeno bylo v roce 1353 králem Fa Ngumem, který vytvořil první laoské království Lan Xang, tzv. „Říši miliónů slonů„. Město samotné dostalo svoje pojmenování po oblíbené sošce Zlatého Buddhy.
Prabang Buddha dnes stojí v samostatné místnosti v pravém křídle Národního muzea, které se nachází v bývalém Královském paláci. Budova byla postavena v roce 1904 králem Sisavang Vongem a jeho následovníkům sloužila až do roku 1959. Kromě přijímací haly a trůnního sálu, v němž je uložena nádoba s jednou z královských korun, je možno si zde prohlédnout také ložnice královské rodiny. Všechny tašky a fotoaparáty je však nutno před vstupem odložit v šatně.
Samotná soška Prabang Buddhy je vyrobena ze zlata, stříbra a bronzu, váží 54 kilogramů a je vysoká 83 centimetrů. Svým postojem vyzývá k míru a k zastavení všech bojů. Podle legendy se soška Prabanga objevila poprvé v 1. století na Srí Lance. V 11. století ji král Srí Lanky daroval do Kambodže a odtud se v roce 1356 dostala do rukou krále Fa Nguma, kterému ji khmerský panovník věnoval po sňatku s jeho dcerou, aby dál rozšiřoval buddhismus v Laosu. V roce 1779 byl Prabang ukraden Thajci společně se Smaragdovým Buddhou, ale krátce nato byl vrácen do Laosu.
Prabang Buddha byl postupně umístěn v několika chrámech, odkud byl vynášen v průvodu při slavnostních příležitostech. V zahradě před muzeem se pro něj nyní staví definitivní příbytek – Prabang Hall, který ovšem není ještě dokončen. Po levé straně za hlavním vchodem pak stojí bývalé Královské divadlo, dnes konferenční hala, a před ním socha krále Sisavang Vonga.
Luangprabangské chrámy
Chrám Wat Vissounnarath, zvaný též Wat Vissoun, byl postaven králem Vissounnarathem v 16. století. Jelikož původní dřevěná stavba shořela, byl v 19. století zbudován znovu. Je to jediná stavba v Luang Prabangu postavená ve stylu Xieng Khouang. Uvnitř se nachází jedna z největších soch Buddhy ve městě.
Stúpa That Pathum ve tvaru rozpůleného vodního melounu byla původně součástí chrámu z počátku 16. století. Ten byl zničen během barmské invaze a jediné, co z něho zbylo, je právě tato stúpa.
Poblíž stojící chrám Wat Aham pochází z 19. století, stráží jej sochy yaků a byl postaven proto, aby přitáhl k buddhismu lidi, kteří dosud vyznávají animistická náboženství. Dvě stúpy před ním obsahují popel dědečka Phou Nheu a babičky Gna Gneu – ochránců města.
Nejvýznamnějším chrámem v Luang Prabangu je Wat Xieng Thong, který dal postavit v roce 1560 král Setthathirat jako královský chrám. Najdeme zde kromě kopie Prabang Buddhy spoustu pozlacených vyobrazení na černém podkladu, zachycujících život na vesnici, královská procesí, ale také buddhistické peklo. Malé kaple, obklopující hlavní chrám, jsou zdobeny obrazy sestavenými z barevných sklíček a uvnitř obsahují další sochy Buddhů. V přístavku jsou umístěny dvě lodě, které se zařazují do fregaty při vodních slavnostech. Nově postavená budova byla v roce 1962 zřízena pro 12 metrů vysokou královskou pohřební loď, na níž stojí stúpy s popelem posledního krále, jeho manželky a syna.
Chrám Wat Saen byl postaven v thajském stylu počátkem 18. století z darů místních věřících.
V chrámu Wat Pafang, který se teprve renovuje za pomoci UNESCO, začínají schody vedoucí na horu Phou Si, která dominuje městu. Schody jsou lemovány hadem Nagou a při cestě vzhůru se lze zastavit u několika menších chrámů, z nichž je nádherný výhled na řeku Nam Khan, vlévající se do Mekongu.
Chrám Wat Phrabat Neua se pyšní třímetrovým otiskem Buddhovy nohy, následuje skalní chrám Wat Pham Phou Si, klášter se sochou ležícího Buddhy a těsně před koncem výšlapu je to dělo, sloužící na obranu města proti vrtulníkům v roce 1975.
Kolem stúpy Wat Poan Pao na protějším kopci nad řekou Nam Khan prolétávají malá letadla, která přistávají na nedalekém místním letišti. Z něho budeme zítra ráno také my odlétat…
Buddhův park ve Vientiane
Jelikož máme na zpáteční cestě do Bangkoku při přestupu ve Vientiane ještě asi tři hodiny času a protože letiště je zde pouze čtyři kilometry od města a doprava v Laosu není nikterak hektická, rozhodujeme se ještě navštívit Buddha Park. Leží asi 25 kilometrů východně od Vientiane.
Jedeme cestou mířící směrem do Thajska. Hraniční přechod zde tvoří Most přátelství (Mitapab Bridge), který vede do thajského Nong Khai. Tento most je jediným mostem přes Mekong v této oblasti a byl vybudován v letech 1991-1994 jako společné dílo tří zemí – kromě Laosu a Thajska poskytla 30 miliónů dolarů také australská vláda. Most je 1774 metrů dlouhý a 12,7 metrů široký.
Míjíme také jediný laoský pivovar, kde se vaří pivo Beerlao. Pivovar byl postaven v roce 1973 a zpočátku produkoval tři milióny litrů piva ročně, dnes je to dvojnásobek.
Buddha Park je místními nazýván Wat Xieng Khouan podle zahrad, v nichž se rozkládá. Založen byl v roce 1958 mnichem Luang Pu Bunleau Sulilatem, který předtím pět let studoval v Indii. Je zde shromážděno několik set soch symbolizujících spojení buddhismu s hinduismem. Sochy pocházejí většinou z darů a znázorňují Buddhu v různých pozicích a některé příběhy z jeho života. Největší z nich je ležící Buddha, dlouhý 43 metrů a 19 metrů vysoký.
Mezi vyobrazeními neschází ani běžný výjev z laoských měst a vesnic, když se mnichové ráno vydávají se svými miskami do ulic a dostávají jídlo od místních lidí, nebo trojhlavý slon, který symbolizuje sjednocení země.
Převzato z www.kasp.cz
