Pár kilometrů jižně od Biškeku, hlavního města Kyrgyzstánu, se táhne pohoří Kyrgyzský Alatau, které vytváří za dobrého počasí dokonalé pozadí města. V těchto horách se nachází poměrně známé údolí Ala Arča vedoucí k ledovcům a vysokohorským jezerům. Z údolí se dá ale také vystoupit do překrásné ledovcové kotliny Ak-Say, kam se právě chystáme. Touto kotlinou totiž protékají hned tři ledovce a je ohraničena nejvyššími vrcholy celého pohoří.
Guláš, vodka, meruňky
Většina návštěvníku se složí na taxík a nechají se dovézt až na začátek údolí Ala Arča. My jsme ale jen dva, takže volíme levnější ale zajímavější kombinaci veřejné dopravy a pohorek. Až do vesnice Kaška Suu jezdí maršrůtky z Biškeku. Na konečné obědváme ve vývařovně ve staré maringotce, která zároveň slouží jako útulek pro řidiče. Velmi sympatická asymetrická (tj. asi metr vysoká a asi metr široká) paní kuchařka nabízí vynikající guláš a boršč. Tak nám zachutnalo, že si u ní schováváme „přebytečnou zátěž“, kterou nepotřebujeme do hor.
Stopujeme něco na dalších 7 km k bráně národního parku, případně až do tzv. alplageru Ala Arča – východiska do hor, které leží ještě o dalších 11 km dál. Přitom na nás něco kyrgyzsky huláká chlapík se strašně dlouhými vidlemi. Pak ukazuje na můj batoh a ptá se rusky: „Kolik ti to váží?“ „Asi dvacet kilo,“ říkám. „Cha! Já nosím sedmdesát, a to je mi 64 let!“ Tím o takové měkkoty jako my ztratil zájem a rozbíhá se jako mladík za odjíždějící maršrůtkou. Inu, horský vzduch dělá svoje.
Nakonec nás berou dva chlapi, Ahmet a Bejmen, s luxusním VW, kteří jedou do chatové osady poblíž vstupu do parku. Přibírají i místní paní s vnučkou. Mají ohromnou radost, že kápli na Čechy a že rozumíme rusky. U brány po nevyhnutelném focení celé naší posádky se strážcem parku načínají vodku (v kufru se válelo několik „příručních“ lahví). Pije samozřejmě i řidič Bejmen. Nakonec nám dávají svoje telefonní číslo, že by prý rádi, abysme jim do Čech zařídili pozvání a našli jim tam nevěstu. Strážce si pochvaluje svoji dovolenou v Karlových Varech a protože chlapi jsou jeho známí, pouští nás do parku zadarmo.
Po vodce se nám šlape po asfaltce do alplageru velmi zvesela. Podél silnice trháme malé výborné meruňky. Zkoušíme stopovat, ale jede jen pár fajnových Mercedesů a BMW, všechny plné.
Na svazích začíná les. Dva měsíce jsme žádný neviděli, naposledy v Turecku. Údolí řeky se postupně zužuje a hory zvyšují. Pozdě odpoledne dorážíme do alplageru (2150 m n. m.), což je osada, kam bohatší Biškečané jezdí na pikniky, kde má pár nejbohatších svoje chaty a odkud se vychází buď do kaňonu Ala Arča, nebo do ledovcové kotliny Ak-Say.
První kumys
Kousek za osadou jsme nacházíme krásné skryté plácky na stan a pak se vracíme na večeři do malého kafé. Nejde elektřina, takže nám nabízejí pouze šašlik, který už se griluje venku. Sedí tu veselá trojice: Mehmet (Kyrgyz), Isa (Čečenec) a Rašíd (Ujgur), kteří nás hned zvou na večeři a na vodku. Tvrdí, že pro muslimy je host posláním od Boha, takže se nedá odmítnout (tahle veselá večeře bude popsána v plánovaném článku „Lidé v Kyrgyzstánu“). Nejenže pak od nás odmítají jakékoliv peníze, ale ještě nám kupují láhev kumysu (čerstvě kvašené kobylí mléko). Odjíždějí zpět do Biškeku a my se vracíme ke stanu, rozděláváme oheň a popijíme náš první kumys. Jeho chuť? Jako nakyslé tučné mléko s bublinkami s lehce uzenou chutí (projímavý efekt, který Češi často referují, jsme nepozorovali).
Po lučinách
Ráno snídáme zbytek kumysu s chlebem a vyrážíme vzhůru smrkovým lesem po označené odbočce na Ak-Say. Smrky se postupně snižují a přidávají se cypřiše. Na konci tohoto krpálu jsme se vyhoupli na pozvolněji stoupající louky, které i na začátku srpna stále ještě nádherně kvetou – mimo jiné hořce, zvonky, kopretiny, vrbka či mateřídouška. Na pěšině jsme vyplašili hada, raději ale bere nohy na ramena.
Hluboko pod námi hučí divoká řeka Ak-Say, která odvádí vodu z tajících ledovců ve stejnojmenné kotlině. Její pravý břeh budeme stále sledovat až k ledovcům. Přecházíme boční údolí, v jehož potoce nabíráme křišťálově čistou vodu. Slunce pěkně pálí, takže žízeň je veliká. Předbíhá nás trojice Rusů z Jekatěrynburgu. Jako všichni ruští trekaři mají na bedrech víceúčelový pruch měkké pěny.
Po 2,5 h se blížíme k vodopádu vytékajícímu překvapivě přímo z pukliny ve skále. Padá do ostrůvku lesa, který zde přežívá v krytém dolíku. Jinak už hranice lesa zůstala dávno pod námi. Fotím tu květiny s velikými žlutými květy lemující mokrý břeh potoka. Ve stínu stromů také obědváme vynikající sýr.
Výstup do ledovcové kotliny
Údolí se zde stáčí doprava, prudce stoupá a zařezává se mezi dva skalní masivy tvořící tak jakousi bránu do kotliny Ak-Say. Stoupání je velmi příkré, navíc ho stále znepříjemňují podkluzující oblé kamínky. V polovině traverzujeme exponovaný suťový svah. „Zpestřením“ je i kousek lezení.
Po úmorných třech hodinách svah konečně zdoláváme. Terén se narovnává a přes krásné travnaté plácky kolem potoka přicházíme ke kamenné Rackově chatě ve výšce 3350 m n. m. (její jméno skutečně pochází z češtiny). Jsme v cíli. Čistého času skoro 6 h. Netušíme, proč průvodce Lonely Planet uvádí 3 h, protože i nezničitelní Rusové to šli 5 h.
Za chatou stojí celý pestrobarevný stanový tábor – ruská výprava z Jekatěrynburgu totiž čítá sto hlav! Suší tu na slunci chlebové placky, nakrájenou mrkev a jablka. Vytáhli sem i velké hliníkové bandasky s máslem a sýrem, které teď trůní v ledovém potoce. Není tu už ani místečko pro náš stan. Tři Francouzi ale ten svůj zrovna balí. Radí nám: „Pojďte výš, ti Rusové dělají do noci bordel.“ Kempujeme tedy s nimi a se všemi ostatními, kteří nejsou z Jekatěrynburgu, výše nad chatou.
Pod ledovcem
Vylézáme na morénu a ocitáme se tváří v tvář rozpraskanému čelu mohutného ledovce Ak-Say, který tu stéká přes skalní hranu. Za ním se bělají štíty čtyřtisícovek. Jsme na prahu ledovcové kotliny Ak-Say. Máme odtud výhled i zpět na část údolí a na panorama snižujícího se předhůří. Celou tu nádheru fotíme v krásném pozdním slunci. V ledovci praská a občas se sesype trochu suti po jeho stranách – neklamný důkaz jeho pomalého pohybu.
Od stanového tábora se najednou ozývá pronikavý řev – to jeden Rus si dopřává ledovou sprchu pod vodopádem. My se pak radši komfortně sprchujeme vodou z pet lahví solárně ohřátou na hliníkové fólii.
Po západu slunce rychle přichází chladná noc. Jak klesá teplota, na druhé straně ledovcového splazu několikrát hrozivě duní sesuvy kamenů ze stěny hory Boks. Naštestí tábor nemohou nijak ohrozit díky údolí, moréně a velké vzdálenosti. Zde, v nejextrémnějších podmínkách, tedy můžeme pozorovat jinak velmi pomalé geologické procesy v reálném čase.
Z ptačí perspektivy
Druhý den vstáváme brzy, chceme totiž vidět kotlinu shora, takže se potřebujeme dostat co nejvýše. K našemu záměru se hodí hora Pik Učitěl (4540 m n. m.). Nad kotlinou se zatím honí mraky, ale bude hezky. Rusové po skupinkách vycházejí na ledovec.
Cesta na horu nám začíná hned za stanem. Stoupáme příkrým kamenitým svahem. Ostatně tak vypadá celý výstup na Pik Učitěl – nezáživných šest hodin po ostrých kamenech přímo vzhůru. Kameny jsou vystřídány jen jednou sutí a jednou „rovinkou“. Cestu značí kamenní mužíci, ale v některých úsecích chybí.
Kousek nad táborem překvapivě vykukuje z kamenů kousek potoka doprovázený zelenými ostrůvky bylin – jakoby si tu sama příroda vytvořila květinové záhonky. V suťovém svahu se také zelenají velké tvrdé polštáře azorelly, které na pohled vypadají jako měkkoučké bulánky mechu.
Jak nabíráme výšku, stále se vylepšuje vyhlídka na okolní hory ohraničující kotlinu: Boks, Ak-Tau (Bílý Dům), Svobodnaja Koreja. Vykukuje i doposud schovaná Teke-Tjor, Semenov Tianšanski a nádherná Korona. Všechny mají výšku kolem 4500 m. V celé své mohutnosti se samozřejmě ukazuje i ledovec Ak-Say plazící se po dně kotliny, kterou sám vymodeloval. To ale není vše, z levé části kotliny oddělené ostrým hřebínkem totiž ještě přitékámenší ledovec Učitěl a za ním malý ledovec Korona. Pod čelem Učitěle se také zelená ledovcové jezírko. Tak nádherný pohled, jaký člověk spatří jen párkrát za život, je tou nejlepší odměnou za veškerou námahu.
Učitěl odolal
Nad námi zůstává už jen vrchol Pik Učitěle. Po jeho stranách leží malá sněhová pole, ale samotný vrchol je na rozdíl od okolních čtyřtisícovek bez sněhu. Přelézání kamenů v tomto šíleném svahu už máme plné zuby, navíc focení zabralo během výstupu víc času než mělo, takže zůstáváme zhruba ve výšce špice protějšího Boksu (4293 m n. m.) asi 1,5 h pod vrcholem Pik Učitěle. Usazujeme se na fantastické vyhlídce a raději se v klidu věnujeme dalšímu focení, protože s postupujícím odpolednem se v kotlině pěkně prodlužují kontrastní stíny. Zatímco přes hradbu hor na jižní straně kotliny nevidíme, na západě naopak do nekonečna ustupuje celé horské pásmo. Zakládám i černobílý film pro zvláštní příležitosti a přichází řada i na sérii snímku pro složení celkového panorama.
Potom scházíme zpět do tábora. Odpočíváme ve stanu a před osmou hodinou si pak v kliduvychutnáváme západ slunce a růžovějící sněhové špičky okolních hor – nejkrásnější rozloučení s kotlinou před zítřejší cestou zpět dolů. Opět zanecháme tento nadpozemský svět svému tichu.
Praktické
Z Biškeku z Ošského bazaru odjíždějí pravidelně maršrůtky č. 365 do Kaška Suu (asi 25 km od Biškeku a 18 km před alplagerem), pět z nich (8:15, 10:50, 13:30, 16:15, 18:30) zajíždí až bráně NP „varata zapovednika“ (11 km před alplagerem). Vstupné do NP 30 S (18 Kč).
V alplageru (2150 m n. m.) silnice končí, je zde ubytovna, drahý malý hotel, pramen vody, dvě kafé (jídla za normální ceny), outdoorová prodejna North Face, koně k pronajmutí. Stanovat se dá dobře asi 300 m za osadou. Odtud můžete pokračovat buď rovně kaňonem Ala Arča, nebo naproti hotelu doleva na Ak-Say (5 – 6 h, 3350 m n. m.).
Mapa NP Ala Arča 1:50 000 se prodává v turistických kancelářích (např. NoviNomad, ul. Togolok Moldo 28) nebo v prodejně map Geiod (ul. Kiev 107, Po – Pa 8:00 – 16:30. Naproti Geoidu je také výborný supermarket Caravan na nákup do hor (výběr všeho jako u nás).
