HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Japonsko


POSLEDNÍ DISKUSE

Jaká je japonská Fukušima pět let po tragédii?

Jaká je japonská Fukušima pět let po tragédii?

K večeři jsme dostali okurkový salát od jednoho z japonských dobrovolníků, který byl nadšený, že se mu okurky podařilo vypěstovat. Až po jídle nám došlo, že jíst zeleninu z oblasti Fukušimy asi nebyl úplně ideální nápad. Vláda se přece jen snaží situaci stále tutlat a my potkávali dva druhy lidí. Jedni tvrdili, že je situace pod kontrolou a není se čeho bát, ti druzí jim zase oponovali. Pravda leží asi někde mezi oběma tábory.



Než jsme se vydali do oblasti postižené velkým zemětřesením a tsunami, ani nás nenapadlo, co všechno taková katastrofa vlastně způsobí. V médiích se totiž mluvilo výhradně o jaderné elektrárně a rozhodně šlo (a stále jde) o velkou pohromu, ale je třeba brát v potaz, že zasažená oblast je mnohem větší a ovlivňuje statisíce lidí daleko od Fukušimy.


První čtyři patra hotelu smetlo tsunami, Japonsko První čtyři patra hotelu smetlo tsunami, Japonsko

Ne vždy stačí betonové zábrany proti tsunami, JaponskoNe vždy stačí betonové zábrany proti tsunami, Japonsko

Jedna paní neměla prostory na zřízení dětského centra a tak v něj proměnila svůj vlastní dům, JaponskoJedna paní neměla prostory na zřízení dětského centra a tak v něj proměnila svůj vlastní dům, Japonsko

Prohlédněte si další fotografie k článku...


Japonci onu událost označují jako Velkou východní katastrofu v Tohoku. Oblast Tohoku sestává z šesti prefektur na severu hlavního ostrova Honšú a my měli možnost navštívit hned tři z nich – Iwate, Miyagi a právě Fukušimu, pod kterou si všichni vybaví jen jadernou elektrárnu. Fukušima je ovšem obrovská prefektura, jejíž hlavní město je právě Fukušima-ši, vzdálené asi 60 km od pobřeží, kde stála elektrárna.

Centrum města Fukušimy, JaponskoCentrum města Fukušimy, Japonsko

Pro nás a většinu lidí, kteří takové starosti s přírodou nemají, je dost těžké si představit už jen samotné zemětřesení, a co to vůbec znamená. Pro představu – u slabších zemětřesení je to zhruba stejný pocit, jako turbulence v letadle. Jen u toho stojíte na zemi. Z hloubi Země se ozývá hluboké burácení, všechno se třepe a u sebemenších otřesů vás napadá jediná myšlenka: „Kdy to přestane?“

Tragédie v Otsuči

Ještě děsivější však byly příběhy přímo samotných lidí. Město Otsuči by mohlo být příkladem za všechny. Po obrovském zemětřesení se spousta místních okamžitě přesunula k radnici, kde měli dostat pokyny, co dělat dál. Tou dobou už přišli o domy a majetek, ale na životech se zatím moc nestrádalo. Zemětřesení totiž nebylo tím hlavním vražedným živlem, ten se na ně teprve hnal zhruba stejnou rychlostí, jakou letí letadlo. Tsunami dosáhlo zhruba 13 metrů, na některých místech šplhalo až na děsivých 30 m. Radnice v Otsuči byla ale položená dost nízko, město navíc leží v zátoce a je z obou stran obklopené řekami. Jakmile přišla vlna a lidé ji zahlédli, v záchvatu paniky se všichni snažili vylézt na střechu radnice. To se však podařilo jen několika jedincům a ti museli pozorovat zhruba pětistovku svých známých umírat ve vlnách moře.

Model města Otsuči před pohromou, JaponskoModel města Otsuči před pohromou, Japonsko

V zemi, kde je úcta národní vlastností, to brali přeživší hodně špatně a sebevražda tak nebyla výjimkou. Lidé si připadali zbaběle, že neumřeli po boku svých milovaných. Samotná návštěva Otsuči byla provázena notnou dávkou nevraživých pohledů.

„Tohle není turistické místo. Stala se tady katastrofa,“ říkají místní a my tak fotili jen bez jejich přítomnosti. Městem nás navigoval průvodce, jehož prací ostatní opovrhovali. On se ale odhodlal přes všechna zlá slova s prováděním zpustošeným Otsuči pokračovat a zasáhl nás posledním příběhem.

„Tehdy jsem přišel o někoho, koho jsem miloval… ale své city jsem nestihl dát najevo. Dodnes toho lituji. A právě proto dělám tuhle práci. Abych vám mohl říct - važte si svých blízkých a lidí, které milujete, dokud můžete.“

Je tedy jasné, že z něčeho takového se Japonci jen tak nevzpamatují. Bude to trvat minimálně dvě generace, během kterých by se ovšem nesmělo nic stát. A to už teď není pravda. Není tomu dávno, co na jihu zase řádilo zemětřesení o síle 7.3 Richterovy škály.

Dalším skrytým problémem je migrace. Lidé z Fukušimy se začali přesouvat do okolních měst, nejčastěji do města Sendai za vidinou pracovních příležitostí. S přílivem poptávky se tak automaticky zvedly ceny pozemků a nemovitostí, které si teď místní nemohou dovolit a vinu tak svalují na lidi z Fukušimy.

Dětská centra v Tohoku

Pak je tady taky fakt, že děti přichází o své dětství – nemají si kde hrát a kde se potkávat se svými kamarády, tudíž navazovat pro život tak důležitá sociální pouta. Hřiště a pozemky škol se často nacházejí na vyvýšeném místě a byly tak mezi prvními zastavěnými místy kvůli dočasným domům pro rodiny. Dočasné domy v Tohoku stojí dodnes, a to nejen pro bydlení, ale i pro družiny. Navštívili jsme spoustu dětských center, kam rodiče odkládají své děti přes den, protože dlouho pracují. V prostoru několika metrů čtverečních tráví svůj čas klidně i 60 dětí. V jednu chvíli si hrají, pak šikovně poskládají stoly a učí se, dělají si úkoly nebo obědvají. To vše v jednom malém prostoru dočasně postavené buňky.

Hráli jsme s dětmi spoustu her, ale většinou jen v tělocvičně. Párkrát jsme vyrazili i ven, ale obzvláště ve Fukušimě jsme slýchali, že někteří rodiče to nemají rádi, a tak se děti mohly pohybovat venku třeba jen hodinu denně.

Přečtěte si také jiný příběh z oblasti postižené ničivým zemětřením. Petr se svou kamarádkou Nelou Rogulskou působili v Japonsku jako dobrovolníci. Přečtěte si jejich zážitky - třeba to, jak žili tři měsíce v japonském chrámu!

Komplexním problémem pak je ochrana před přírodními živly. Japoncům se podařilo dotáhnout toto odvětví hodně daleko. V knihovnách nám hrdě ukazovali police proti zemětřesení, které do určité síly dokázaly udržet knihy bezpečně na místě. Vzniká nové odvětví technologií zaměřených na bezpečnost jejich uživatelů – nejde jen o budovy a vlaky, ale i postele apod.

Řešení města Rikuzentakata

Občas ovšem strach překonává i hranice samotné filozofie celé kultury. Město Rikuzentakata se rozhodlo náložemi dynamitu a dopravníkovými pásy přesunout hromadu zeminy z nejbližších kopců, vyvýšit tak úroveň města a uchránit budoucí generace. Podél pobřeží se nyní navíc tyčí třináctimetrové betonové zábrany proti tsunami. Absurdní pohled, obzvláště v zemi, která je tak úzce spjata s přírodou. Občanům se to samozřejmě nelíbí, není to v souladu s životním stylem Japonců.

Jeden z nich, pan Tanaka, velice aktivní pán, jenž se hned po katastrofě angažoval v navrácení stability, prostory své autoškoly nechal volně k využití lidem bez domova a založil dočasný trh, kde se lidé scházeli a mohli nakupovat suroviny, přednesl úřadům návrh své verze obnovy města. Chtěl přesunout domy a vybudovat jakési komunity, něco na způsob sídliště, v horách. Lidé by tak bydleli bezpečně nad úrovní moře a nemusela by se ničit příroda betonem a technologiemi. Úředníci to zamítli a tak se i nadále pokračovalo v rozrušování krajiny.

Nové betonové hradby, vysoké 13 metrů, Japonsko

Nové betonové hradby, vysoké 13 metrů, Japonsko

Největším ochranným prostředkem tak zůstává skálopevná nátura japonských duší. Osobně věřím, že jejich úcta k ostatním, úcta k přírodě a k životu pramení právě z jejich nešťastné polohy. Nic neberou jako samozřejmost, což v zemi, kde se každý den pohybujete na špičkách, ani není dost dobře možné. Váží si všeho okolo a za jejich vřelými úsměvy a úklonky se schovává drama časů minulých a pocity, jenž nedají najevo. Alespoň dokud se trochu nenapijí.

Je tomu už pět let, ale ještě dnes jsou tohle aktuální témata v oblastech zasažených touto katastrofou. Podobných problémů vzniká řada, ale nikdo o nich nemluví, obzvláště ne v zahraničí. Až po třech měsících v Tohoku, kdy se nám snažili vše vysvětlit, jsem si uvědomil, jak hluboko sahá taková živelná pohroma a začal přemýšlet, jak na tom jsou asi další místa, o kterých se mluví týden ve zprávách a poté jsou navždy zapomenuta. Jak je na tom asi Haiti, Indonésie, Nepál, Chile…

Autor Petr Herold dříve překládal a titulkoval videa a pomáhal jako online dorovolník. Teď cestuje a pracuje různě po světe. V Japonsku strávil tři měsíce a aktuálně žije na Islandu.



18.08.2016, Petr Herold


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Nejkrásnější pohled na svět je z okna vlaku.

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ