A to se nebojíš? Slyšel jsem velice často, když jsem oznamoval můj úmysl vydat se s motorkou na Střední východ. I to byl jeden z důvodů, proč jsem chtěl tuto cestu uskutečnit a nafilmovat. Chtěl jsem ukázat lidem, že se povětšinou není čeho bát, a když člověk používá rozum, je to vcelku bezpečný “výlet”. To, co jsem prožil, ale naprosto předčilo mé očekávání.
V polovině dubna vyrážím směr jihovýchod. Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Bulharsko beru spíše jako tranzitní země, ale Turecko si začínám už řádně užívat. Po úžasných třech dnech v Istanbulu mě čeká další týden objevování vnitrozemí, než se dostanu k Araratu, kde chci strávit noc pod úpatím hory. Hora je magická a já s hrnkem horkého kafe v ruce sleduju zapadající slunce a zasněžený vrcholek mizící do šera noci.
Nový den a mě očekává nová země. Konečně v Íránu. Po dvouhodinovém boji s papíry a celním systémem, který zřejmě nechápou ani sami úředníci, jsem volný objevovat krásy této úžasné země.
První větší město, kde zastavuju směnit peníze, je Tabríz. Najít směnárnu není nijak jednoduché. Přibržďuju u hloučku lidí, kterých se vyptávám na cestu. V tu chvíli u mě zastavuje auto, z něhož vykoukne chlapík s otázkou, zda může pomoc? Amír, jak se představil, mě vede přes půl města, aby mi ukázal místo, kde mohu peníze vyměnit. Domlouvá mi lepší kurz a jako bonus mě zve na jídlo k sobě domů. Zdvořile odmítám, načež mi dává alespoň telefonní číslo pro případ nesnází.
Toto první setkání s domorodci mě utvrdilo v tom, že se mi zde bude líbit, a že příběhy o dobrosrdečnosti Íránců nelhaly. Po projetí pobřeží Kaspického moře se dostávám do hlavního města Tehránu. Ten mě šokoval ihned po mém příjezdu. Absolutní anarchie provozu, kde řidiči nerespektují dopravní značení – jezdí se v protisměru a na červenou. Kupodivu vše funguje. Po chvilce jsem pochopil, že musím splynout s davem, mýt oči na stopkách a budu oukej.
Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Následující dny přichází špatná zpráva. Zamítli mou žádost o turkmenské vízum. Vymýšlím plán B a stanovuju nový cíl – vykoupat se v Perském zálivu. Opouštím pro mě až moc rušné město a vydávám se na jih skrze poušť k městu Arak a poté k Isfahanu. Cesta vede skrze Mouteh Wildlife Refuge park, kde trávím úžasnou noc daleko od civilizace, odkázán pouze sám na sebe. Od Perského zálivu mě dělí ještě jedno město, které chci vidět. Yazd je obklopen pouští a je znám pro svou jedinečnou architekturu a hliněné stavby.
Volím horší, zato delší cestu vedoucí skrze vyprahlou pustinu. Silnice je téměř bez zatáček a po asi sto kilometrech končí i asfalt. Dál pokračuju po písčitých cestách, které se občas rozdělí, aby se po pár kilometrech znovu setkaly. Od zálivu mě odděluje 600 km a 1200 výškových metrů. S blížícím se pobřežím rapidně stoupá teplota. Projíždím Bandar Abbasem a dál podél pláží až k přístavu. Od moře to dost fouká a vítr s sebou nese oblaka prachu z písčitého pobřeží.
Při naloďování na trajekt trochu bojuju s celníky, jelikož ostrov Qeshm patří do zóny volného obchodu. Po pár hodinách jsem konečně na ostrově! Qeshm je 120 km dlouhý a 20km široký a je to největší íránský ostrov. Dal jsem si tři dny na jeho průzkum. Je to vlastně takový jeden velký geopark a zajímavé skalní útvary jsou všude, kam se podívám. Občas se zde potkám s divokými velbloudy, želvami nebo plameňáky.
Když má člověk štěstí, může zahlídnout i delfína. Projíždím se po ostrově a navštěvuju zajímavá místa, jako je solná jeskyně s nevšedním zážitkem absolutní tmy a ticha, geo-údolí, nebo mangrovové lesy. Užívám si ten pocit volnosti na maximum. Nakonec plním i úkol, který jsem si stanovil v Teheránu a koupáním v nádherně čisté vodě Perského zálivu a následným kempováním na liduprázdné pláži, zakončuji tento neobyčejný den. Odteď se už budu k domovu jen přibližovat.
Jednu noc trávím u břehu řeky, abych využil možnost vykoupat se. Stavím bivak, smývám ze sebe prach cest, pak beru do ruky sekeru a připravuju dříví na oheň. Pozoruju rybáře lovící pomocí sítě. Když procházejí kolem mě, jeden z nich gestikuluje rukama a snaží se mi něco vysvětlit, ale nechápu co. Význam jeho gest mi dochází až ve chvíli, kdy se vrací v doprovodu policie, která mi naznačuje, že zde nemohu nocovat kvůli jedovatým hadům. Policie mě “eskortuje” do nejbližšího městečka, kde mi ukáží park vhodný pro nocování. Představují mě skupince mladíků vesele debatujících u kouřící šíši. Natahuju hamaku a připravuju si nocleh.
Kluci mě zvou k sobě a zvědavě se vyptávají, odkud a kam mám namířeno. Je už po 22 hodině, ale tady to začíná žít. Městečko má tak kolem 500 obyvatel a věřím, že se na mě přišli podívat úplně všichni. Po půlnoci se vše uklidňuje. Konečně si mohu v klidu dáchnout. Můj pobyt v Íránu se blíží ke konci. Domů mě sice čeká ještě dlouhá cesta, ale ze země odjíždím plný dojmů a zážitků. A co na závěr? Írán je nádherná země plná úžasných lidí, a pokud stále váháte, zda se tam vydat, nečekejte! Nemusí to tak být navěky.
Obdivuju kameru a střih.