Mt. Halgurd: Skrz minová pole na vrchol

Mt. Halgurd: Skrz minová pole na vrchol

Třitisícový Mt. Halgurd už sice není považován za nejvyšší vrchol Iráku, ale pořád stojí výstup na něj za to, i když je potřeba překonat policejní checkpointy a minové pole.

Je několik možností jak dostat 5 cestujících do taxíku. Buď sedí dva na předním sedadle vedle řidiče a tři pohodlně vzadu, nebo jeden vepředu a zbývající se mačkají vzadu. Seděl jsem sám a občas prohodil pár kurdsko-persko-česko-anglických frází s řidičem. Filosofické debaty to nebyly. Jen jsem se dozvěděl, že Barzání je dobrý prezident a na oplátku provedl osvětu že “Čekoslovakia” už je “Ček” a “Slovakia”.

Ze Soránu, městečka v okolí překrásného kaňonu Gali Ali Beg do Chománu je to asi 40 minut autem. Už jsme zvyklí na vojenské checkpointy, na kterých nám občas zkontrolují pasy. Zastavujeme před jedním z nich. Voják se usměje podá řidiči ruku a trochu se zarazí při pohledu na 3 evropské slečny na zadním sedadle a nás dva. Kurdsky neumím, ale rozumím, že se ptá odkud jsme a kam jdeme. “Halgurd!” odpovídám hrdě. Voják dává příkaz řidiči aby sjel na krajnici. Vystupujeme z auta. Uniformovaný příslušník ozbrojených sil s Kalašnikovem k nám přichází. Ukazuje na vrchol hory a naznačuje: “Saddám, min, bum, bum, bum.

Po pěti minutách hádání, a přesvědčování, něco zahuhlá do vysílačky, přetlumočí to řidiči a vyrážíme na policejní stanici. Tam si posedíme půl hodiny u sladkého čaje v koženém křesle. Mlčíme. Opět nasedáme do auta a dojíždíme před novou budovu s kurdským i anglickým nápisem: Ministerstvo turizmu.

Opět dávka pro Evropana přeslazeného čaje. Usazujeme se v křeslech a s úsměvem vysvětlujeme plán naší cesty. Farhad, tlumočník kterého ve vesnici sehnali pracuje pro britskou firmu na hranici s Íránem pár kilometrů odsud. Má místo levé ruky protézu. Jeho vyrování před nášlapnými minami dostává jiný rozměr a vzbuzuje respekt. Stále však trváme na svém, příšli jsme, abychom vylezli na vrchol. Snaží se nás odradit mimo jiné zimou. Po hodině hledání řešení Farhad tlumočí, že seženou terénní vůz a 2 průvodce, kteří s námi dnes přejdou minové pole. Poté nás odvezou do restaurace na kraji města. Rýži s kuřetem a hromadou zeleniny si vychutnáváme, jako bychom jedli naposledy.

Hele, mina!

Za půl hodiny zatroubí před restaurací bílá Toyota Hilux, auto ve zdejších končinách velmi oblíbené. Vystoupí 3 pánové, jeden v policejní uniformě s brokovnicí, druhý v tradičnám kurdském oděvu s pistolí a třetí v bílé košili s vyleštěnými botami. Slečny usazujeme na zadí sedačky, naskakujeme na korbu a odbočujeme vlevo do hor.

Nejdříve dobrá asfaltová silnice kolem vesniček se mění v kamenitou nezpevněnou cestu, vlnící se jako had a táhnoucí se někam pod vrchol kolem obhospodařovaných políček a stád dobytka. Asi po hodině a půl se kvalita cesty mění do té míry, že ani 4×4 (x4 lidi tlačící zezadu) si s terénem neporadí.

Vystupujeme bereme batohy a vyrážíme suťoviskem do sedla. Po pár krocích se pán v kurdském oděvu sehne, něco sebere ze země, zvedne nad hlavu a povídá (ve volném překladu): “Hele, mina!”. Miny zde během Íránsko-Irácké války nasázeli Saddámovi vojáci. Podél hranic je přibližně 20 miliónů kusů této zákeřné munice. Cesta do prvního sedla trvala asi hodinu. Kurdové ochotně pomohli slečnám s těžkými krosnami.

Podél chodníčku ležely zbytky hlavic raket, hromada nábojnic a občas nějaký náboj a několik min. Na louce asi 500 výškových metrů pod vrcholem nás kurdský doprovod opouští. Ještě poslední společná fotka a na rozloučenou nám nakreslí do poznámkového bloku mapu minového pole. Zpátky běžte přesně stejnou cestou!

Nejvyšší hora Iráku

V současné době je považována za nejvyšší horu Cheekha Dar (Černý stan) s výškou 3 611 m n. m. Do nedávné doby však toto prvenství držel Mt. Halgurd o 4 metry nižší. Vrcholem Cheekha Dar prochází Irácko-Íránská hranice a cesta je opět lemovaná minovými poli. Je však  technicky méňě náročný a ne tak zajímavý jako Halgurd.

Pokud se na Halgurd chystáte, napiště mi na [email protected] a rád vám předám informace a nahranou trasu GPS přes minová pole osobně.

Přesně zaznamenaná cesta

Do GPS si zaznamenávám každých 10 metrů trasy. Suťoviskem stoupáme pod skály. Jsou 4 odpoledne, a to znamená, že do tří hodin padne naprostá tma. Svah je čím dál příkřejíší, skály větší, nohy slabší a batohy těžší. Krok za krokem překonáváme výškové metry. Občas šplháme po skále a někdy vycházíme prudkým svahem napadanou sutí.

Když se někomu pod nohou uvolní kámen, kutálí se, poskakuje a dopadá vždy někde na minové pole pod námi. Do setmění už moc nezbývá, přichází chlad a stále nenacházíme kousíček rovného místa mezi skálami, kde by se dala přečkat noc. Jdu napřed. Nalehko odbíhávám vlevo a vpravo na skály a hledám plácek na přespání. Tady by to šlo. Asi 2×2 metry, jen vyházíme kameny a trochu urovnáme naše lože. Pracovně bivak pojmenováváme orlí hnízdo.

Sotva všichni dorazí, padne tma. Jsme ohromeni velkolepostí noční oblohy a vlastní maličkostí uprostřed zimy a ostrých skal kolem nás. Na protějších kopcích a hřebenech zahlédneme občas světlo. Je to střežená hranice, hranice Iráku s Íránem. Na benzínovém vařiči si uvaříme čaj, kamenem rozbijeme plechovku lunchmeatu s pokaženým otvíráním, rozložíme na zem plachtu, alumatky a karimatky a jako skládačka se napasujeme mezi kameny, terénní nerovnosti do sebe. Přemýšlivé pohledy na romantickou oblohu….

Na vrchol

Nad Íránem vychází slunce. Nejdříve červená záře osvítí skály kolem nás. Dnes nás neprobouzí ranní modlitby jako předchozí ráno na dvorku kostela ve městě Dohuk. Ještě několik minut ležíme. Hvězdnou oblohu vystřídá až klišovitě modré nebe. Odkopeme se ze spacáku do ranní zimy.

V noci mrzlo, ve vodě jsou kousíčky ledu. Musíme se co nejdříve sbalit ať stihneme vyšplhat na vrchol a opět sejít na minová pole. Ranní čaj, ovesné vločky, sbalit věci a nalehko vyrazit. Strměji a strměji nahoru. Posledních 200 výškových metrů. Po asi hodině trápení vybíháme na hřeben a jsme odměněni dalekými pohledy do severního Iráku a Íránu. Třicetiminutová hřebenovka na vrchol. Už vidíme žluté prapory kurdské demokratické strany a spadlý prapor Kurdistánu. Stálo to za to, jsme tady! 3 607 m n. m., všechny končetiny a úsměv na tváři.

Silvestr Tkáč rád jezdí do zemí, které na mapě nenajdete, dívá se na zákazy vstupu zezadu, prochází území nikoho a řeší problémy. Více na a www.expediceonline.cz.

Zkušenosti čtenářů

Ivo

Mám na to, s dovolením, svůj názor. Buď je ten prostor opravdu zaminovaný a nebezpečný a cestovatelé jsou naprostí pitomci.(o čemž vzhledem k tomu, že je tam místní nechali jít, trochu pochybuju) Nebo je to pouhá exhibice typu: „Byli jsme v Iráku, bylo to tam nebezpečný, ale my jsme frajeři, to čučíte!“. Nebo oboje naráz. Ale panoramata vypadají skvěle a sociálně to muselo být báječné!

Olga
Ivo:

Nebezpečné to je pouze bez místního průvodce, který ví, kde miny jsou a nejsou. A ano, asi v tom jistá exhibice je 😉

Pavča

Ahoj, na toulky po horách Krušných byh se přidala:0) pokud ještě platí nabídka:0)

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí