HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Indonésie


POSLEDNÍ DISKUSE

Kolektivní kremace v Indonésii

Kolektivní kremace v Indonésii

 

Zatímco kremace blízkých přichází za zvuku tichých tónů, "smuteční veselí" je - stejně jako všechen život na Bali - plný živoucí hudby a barevného tance. Zdánlivě odlišná témata indonéské kultury mají k sobě překvapivě blízko.



Na Bali uctívají nebožtíky

Možná se vám povídání bude zdát trochu morbidní. Já však mohu uvést - ani náhodou. Když jsem trávil už šestý den v denpasarské nemocnici, s radostí jsem přivítal na návštěvě Rahu, našeho průvodce a řidiče po ostrově a poslouchal jeho vyprávění o tom, co ostrovany nejvíce vzrušuje. Nebylo to o ochraně rodu, rodiny, ani vesnice dobrými bohy. Ani o tom, že zlí duchové přinášejí bídu, nemoci, utrpení a epidemie nebo živelné pohromy. Skoro celou hodinu vyprávěl o poslední cestě člověka.

 

Bali, Indonésie

„Náboženství nám to tak předepisuje", vysvětlil mi Raha. „Jedná se o záležitost velmi nákladnou a všichni členové rodiny se na ni připravují po celý život nejen duševně, ale hlavně finančně. Chudé rodiny si musejí dlouhé roky odříkat, aby peníze nastřádaly a pokud někdo zemře, často prodají svůj majetek, případně se zadluží na řadu let, aby zesnulému uspořádali obřad, jak má být. Úmrtí některého z členů rodiny nikdo to nevnímá jako něco smutného, ale jako událost, která v životě jednou přijít musí. K nebožtíkovi pak přicházejí všichni sousedé a známí, kteří donášejí jako dary ovoce, nezbytnou rýži a kytky. Nechybí tu kněz, který zesnulého vykropí svěcenou vodou. Rodina ale nejdříve mrtvé tělo omyje a natře vonným olejem. Ruce mu překříží na prsou, jakoby se modlil k bohům. Hlavu mu zabalí do bílé látky stejně jako celé tělo. To zatočí do bílé tkaniny. Pak je zakryto bambusovými pruty, svázáno a pohřbeno na hřbitově do provizorní hrobky. Pozůstalí se u hrobu modlí a pak pokryjí nebožtíkovo tělo drobnými rupiemi. Pokud má rodina finance na balzamování, je možné zesnulého pohřbít doma na zahradě.

Kolektivní kremace

K samotné kremaci nebo spíše kolektivnímu spálení zesnulých nastane čas teprve, až jsou shromážděny peníze. Na výhodné podmínky se někdy čeká i řadu let! Zaplatit se musí knězi, nosiči sarkofágu, na němž leží zemřelí při poslední cestě a nezbytná pohřební hostina. Výlohy za pohřeb se tak vyšplhají do obrovských výšin, někdy až sedmi milionů rupií. Chudé rodiny, které by na takový obřad nikdy nenašetřily, proto čekají a pak se stává spálení ostatků jejich nebožtíka kolektivní záležitostí," vysvětloval mi Raha.

Ptal jsem se ho, jak v tom vedru, které tady stále je a někdy až k zalknutí, mohou lidé po tak dlouhém čase znovu připravovat nebožtíka ke spálení. Vysvětlil mi to zcela jednoduše: „Otevírání provizorní hrobky, důkladné roztřídění ostatků a jejich řádné umytí a zabalení do bílého plátna dělají nejbližší příbuzní. Právě oni měli toho člověka rádi celý život a je to poslední služba, kterou mohou udělat svému milému. Na tom není nic nepochopitelného ani smutného a všechno se odehrává den před společnou kremací. Kněze pak požádají o požehnání pro zesnulého, pro pozůstalé i pro celou ve vesnici. Potom může začít oslava, která trvá až do rána. Hraje se divadlo, tančí a často se nejde ani spát. Teprve pak začíná vlastí obřad - kremace. Mrtví jsou uloženi na bohatě zdobený sarkofág, který současně slouží jako hranice. Celý smuteční průvod je doprovázen hudbou. Ne nějakou smuteční. Veselou, ale přitom tichou hudbou. Na Bali se jí říká gamelan anklung. Počet nosičů sarkofágu se liší podle toho, z jaké rodiny mrtvý pocházel. Pokud z bohaté, tak jich někdy bývá až sto!

Balijské tanečnice, IndonésieBalijské tanečnice, Indonésie


Na cestě se musejí dělat s mrtvými různá opatření, aby se duše zemřelých nevracely a neobcházely domovy, které opustily. Nosiči sarkofágu se je snaží zmást tím, že všelijak mění směr pohřebního průvodu, sarkofág různě natřásají. Věří tomu, že prý tak duše naprosto ztratí smysl pro orientaci.

Do novorozenců možná vstupuje duch zemřelých

Hranice hoří přibližně hodinu. Poté se popel zesnulých dává do připravených uren z kokosových ořechů. Ty potom zabalí do látky bílé barvy a pozůstalí je odnášejí. Někdo ho vysype do řeky, jiný zase do moře. Celý smuteční obřad je ukončen po dvanácti dnech rituálem niagara - gunung. Pozůstalí na něm předají dary horským a mořským svatyním. Ty jsou pro ně opravdu nejdůležitější," seznámil mě se všemi náležitostmi správného balijského pohřbu vypravěč a celé povídání zakončil posmrtnou myšlenkou: „Duše zemřelého se může opět narodit, proto se nově narozené dítě u nás zbožňuje. Může totiž v sobě nosit a mít něco z duše svých předků."

Po pronesení posledních Rahových slov jsem se utvrdil, že ostrov Bali a jeho obyvatelé jsou k neuvěření. Je to úplně jiný svět. Svět plný divů. Kdo Bali nenavštívil, nepochopí.

V moři je zlo

Navíc Balijci jsou hinduisté a věří na reinkarnaci. Místní si tu žijí svůj život. Jako všichni na tomto ostrově jsou obyvatelé obklopeni bohy, duchy a démony a stále věří v rozdělení světa vezdejšího do tří pásem. První je vysoko v horách, kde žijí bohové, a to musí člověk neustále uctívat. Druhé - střední - pásmo patří lidem. Tady je klid pro život a není obav něčeho se bát. Třetí, nejhorší, je v moři. Přesněji hlavně pod jeho hladinou. Tam žijí, podle ostrovanů, démoni. Moři se Balijci s obrovským respektem vyhýbají. Vodu milují, ale neumějí plavat. Pokud uvidíte rybáře - a těch je tu opravdu jenom několik - jak vytahují z moře sítě, jsou v blízkosti břehu. Tady stojí, vzájemně se drží za ruce a celý rybolov je pro ně spíš utrpením a hrozbou, než zdrojem obživy. Proto Balijci ryby téměř vůbec neloví a ani nejedí. Pokud se k lovu odhodlají, úlovkem zásobují místní hotely a turisty. Rybí trh, jak ho známe z ostatních přímořských států, tady neexistuje. Na ostrově Bali věří tomu, že v moři je zlo a žijí v něm duchové.

Gamelan – hudba na Bali

 

Tanečnice, Bali, Indonésie

Celý život Balijců rozradostňují a zpestřují hudba a tanec. Každá balijská vesnice má svůj vlastní orchestr a tanečníky. V žádném případě však mezi nimi nenajdete žádné profesionály. Být hráčem orchestru je pouze výsadou mužů a každý z nich vykonává tuto profesi po své práci. Proto je pochopitelné, že Gamelan - národní muziku, domorodci zkoušejí vždy po západu slunce. Slovo gamelan je původně jávským označením pro nástroj z bronzu. Koncerty, ale i nácviky se nejčastěji odehrávají v balé bajnar - otevřeném pavilonu, obydlích nebo chrámech.

Měl jsem možnost slyšet dva orchestry Gong kabar a Geleman tawa tawa sarong tengkok. V obou případech byly orchestry odlišné svým hudebním výrazem. Jedno však společné mají. Hudebníci při produkci sedí na zemi na zkřížených nohách. Tancuje se naboso a především tanečnice mnoho vyjadřují gesty svých paží, dlaněmi a prsty. Důležitou funkci při výrazovém tanci mají oči, především jejich pohled. Proto si je tanečnice výrazně líčí, aby se zraky diváků soustředily především na ně. Jenom bych podotknul, že líčení očí balijských žen by ani nemuselo být, protože všechny je mají velmi výrazné i bez toho malování.

Umění ovládat nástroje a tanec se tady dědí po předcích. Z generace na generaci. To všechno se promítá do zvukomalebnosti jednotlivých skladeb, které orchestr produkuje. Ten se skládá až z pětadvaceti hráčů na různé nástroje. Nejčastěji bývají zastoupeny bubny, činely, sady naladěných gongů, ale i flétny. Balijci svoje nástroje odlévají z bronzu. Hotové odlitky pak zasadí do morušového dřeva, které pomalují červenou barvou a pro získání zvonivého zvuku je zdobí tak zvaným zlatým listem. Právě zlatý list dokáže vytvořit chvějící se a úžasně zvonivý tón, který můžete slyšet pouze na místě produkce.Bali, Indonésie


František Mamula jezdil už za bývalého režimu "jako" doprovod na rekondičně rehabilitační dovolené s horníky do Soči a bývalé Jugoslávie. Když měl možnost jít do důchodu po odpracování všech podmínek v dolech, věnoval se squashovým akcím a stal se předsedou České asociace squashe. Potom se vrhnul do dalšího zajímavého úkolu, a tím je procestování světa. Adoptoval dívku na Srí Lance a rád se za ní vrací.


08.12.2010, František Mamula


Diskuse


Hanka S
Hanka S
Moc hezký článek. Akorát bych nesouhlasila s tím rybolovem. Na plážích turisty ještě příliš neokupovaných, třeba oblast Amedu, se najde ještě spousty tradičních rybářských vesnic. Každé ráno kolem čtvrté páté zde rybáři vyjiždějí na místních loďkách(jmenují se jukungy a na vodě vypadají jako pavouci) daleko na moře. Když je úlovek slabý tak vyplouvají ještě jednou navečer. Celý den potom na plážích opravují svoje loďky. Malé děti potom navečer pobýhají po pláži a ráchají se v moři. Také mi nepřišlo, že by rybami Balijci nějak opovrhovali. Naopak mi tvrdili, že ryba je zdravá a dobrá. Byla jsem na oslavě kde připravovali ryby pro téměř celou vesnici(vysvěcoval se nový domácí chrámek). Možná tento děs z moře a zla v něm je spíše od lidí žijících v horách ale na pobřeží kde jsou na něj lidé odkázaní ho uctívají.
11. 12. 2010, 11:38:25

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Ne všichni, co se toulají, se ztratili

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ