Čím delší nos tím větší fešák? Kahau nosatý má však jiné starosti. Pralesů za poslední desetiletí výrazně ubylo a nové domovy, které jim určila vláda v ne příliš vhodných mangrovech, také rychle mizí. Mění se v krevetí farmy.
Balikpapanský záliv na východním pobřeží Kalimantanu (indonéské části ostrova Borneo) je vlastně pozůstatek pravěkého říčního systému, který po skončení poslední doby ledové zatopila mořská voda. Zvláštní je, že dnes do něj žádná velká řeka neústí,a tak je záhadou, jaká síla vyhloubila údolí, které sahá místy až 40 metrů pod hladinu současného moře. Podle některých to mohl být Mahakam, největší z bornejských řek, která dnes ústí o nějakých 100 km dál na sever, ale jejíž tok mohl před mnoha milióny lety vypadat hodně jinak. Ale ať už to bylo jak chtělo, je to právě mimořádná hloubka dnešního Balikpapanského zálivu, která pomohla spustit řetěz událostí, vedoucích k jeho blížící se zkáze.
Naftařská rezervace a život v mangrovech
Před sto lety byl záliv divočinou, až na pár rybářských osad, a to i přesto, že se už v jeho jižní části začalo kolem pobřežních ropných vrtů a rafinerie rozrůstat město Balikpapan. Ten se postupně stával velkoměstem, ale v jeho okolí se změnilo jen málo. Paradoxně tomu napomohl i samotný naftařský průmysl. Balikpapan totiž nemá žádné velké řeky a k chlazení rafinerie je potřeba spousta sladké vody. A tak vznikla někdy ve 40. letech na říčce Sungai Wain malá přehrada a deštný prales v celém jejím povodí byl postupně prohlášen za rezervaci, která dodnes chrání cenný vodní zdroj.
Ale i mořský ekosystém Balikpapanského zálivu má hodně co nabídnout. Jeho mělčiny pokrývají rozsáhlé podmořské louky rostlin z rodů Halodule a Halophylla, na kterých se pasou karety obrovské i býložraví mořští savci dugongové – jedni z posledních, kteří doposud obývají vody při pobřeží Bornea, kde už byli po jistou dobu považovaní za vyhubené. Zbývá tu i několik krokodýlů mořských a několik desítek delfínů orcel tuponosých, kteří jsou na rozdíl od většiny ostatních delfínů specializované na život v mělkých, kalných a brakických vodách při ústích řek. Až do vzdálenosti 20 km od otevřeného moře můžeme v zálivu narazit i na korálové útesy, zatímco bahnité pobřeží zálivu porůstají rozlehlé mangrovy. Tyto lesy, zaplavované dvakrát denně mořskou vodou, upoutají na první pohled spletí různých typů nadzemních kořenů, které stromy ukotvují v měkkém bahně a umožňují jim i dýchat. Podle jejich tvaru vzdušných kořenů pak mezi dřevinami v mangrovech poznáváme třeba kořenovník, kuželovník, kolíkovník nebo kolenovník. Mangrovy jsou dynamické společenstvo, které neustále narušuje působení vlnobití, v jehož důsledku se tvar pobřeží a tedy i poloha mangrovových pralesů neustále mění. Ovšem v odlehlejších částech zálivu, kde již mořské vlny ztrácí svou energii, zůstává mangrovový prales neměnný dost dlouho na to, aby se z nízkého a neproniknutelně hustého porostu na nezpevněném bahně změnil na unikátní vysokokmenný prales, na jehož mohutných kořenech a ztuhlém bahně se již můžete procházet – dá-li se tak ovšem jakýkoli průchod v mangrovech vůbec nazvat!
Palma olejná je v pravém slova smyslu zelený mor, který už dneska pro existenci pralesa v Indonésii představuje větší hrozbu než těžba dřeva. Palmový olej je nejlevnější rostlinný olej a přidává se do potravin od sušenek přes čokoládu po čínské nudle, do kosmetiky od mýdla až po rtěnku, a bohužel v poslední době čím dál víc i do pohonných hmot, kterým zdatní obchodnici vymysleli chytlavý zeleny titul biopaliva.
Ostrov Borneo je rozdělen mezi Indonésii, Malajsii a Brunej. Indonéský název ostrova je Kalimantan, a toto jméno se používá k označení indonéské části. Na Borneu se rozkládají tropické pralesy, nejvyšší hora Bornea dosahuje 4.095 mnm.
Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Hladoví kahau nosatí
Ovšem tvorové, kteří by mohli mangrovy Balikpapanského zálivu proslavit po celém světě, jsou kahau nosatí, velké groteskně vyhlížející opice, které bychom mimo Borneo ve volné přírodě nenašli. Kahau, populární především díky nezvykle zvětšenému nosu dospělých samců, se stali symbolem a vlajkovým druhem ochrany celého Balikpapanského zálivu. Jejich zdejší populaci odhadujeme na 1400 jedinců, což představuje jednu ze 6 největších známých populací tohoto druhu a přibližně 5 % z jeho celkové známé populace. Bohužel i tak velká populace by mohla rychle z větší části zmizet, díky „ochraně“ postavené na nepochopení jejich ekologie.
Místní vláda ve snaze o vybudování zelené image kahaům vyhrazuje mangrovové lesy nevalné ekonomické hodnoty a ignoruje při tom fakt, že opice v takových lesích nacházejí jen máloco k snědku. Dlouho bylo záhadou, jak mohou vůbec kahau v mangrovech přežit, když zde nerostou téměř žádné poživatelné plody nebo semena a mladé listí, které tu kahau pojídají, je ale ve větším množství zřejmě jedovaté.
Dva roky, které jsem s kahau v Balikpapanském zálivu strávil, ukázaly, že rozluštění téhle záhady je víc než snadné – téměř každý den kahau mangrovy na několik hodin opouštějí a tráví nezanedbatelnou dobu v okolních lesích, kde se živí semeny a listy jiných druhů dřevin. Jenže právě tyhle okolní lesy v posledních letech závratně rychle mizí a kahau tak zůstávají izolovaní ve zbytcích pobřežních mangrovů, které ale pro ne čím dál tím víc představují jen zelenou poušť, která je nemůže uživit. Podle nekompromisního matematického modelu by tak mohli kahau nosatí v Balikpapanském zálivu vyhynout v průběhu příštích 25 let.
Přesto je s podivem, jak dlouho si Balikpapanský záliv dokázal podržet celou svoji pestrost, od korálových útesů až po prales, bez ohledu na to, že se přímo na jeho prahu, a na podhoubí z korupce, rozvíjela průmyslová civilizace. Okolní krajina se mezitím měnila mnohem rychlejším tempem. Od 70. let 20. století začaly v lesích Východního Kalimantanu operovat dřevařské společností se svým programem tak řečené selektivní těžby dřeva, kdy se kácely jen ty největší stromy, aby mohl zbytek lesa regenerovat do doby, kdy se pokácí o něco menší stromy, a tak dále až do chvíle, kdy se jakákoli zbývající ohleduplnost přestane vyplácet a do lesa se pustí mafie ilegálních dřevařů, které pokácí i zbytek a nezbude nic.
Po dřevařích přišly hnědouhelné společnosti, které snadno získaly dobrozdáni místní vlády o tom, že zbývající les už je bezcenný a je proto lépe ho vykácet a začít místo dřeva těžit uhlí. A tam, kde v podloží žádné uhlí nebylo, si stejné dobrozdání zajistily palmařské společnosti a vykácely stromy kvůli pěstování olejné palmy. A jak se mezitím měnilo světové klima, nastoupil roce 1997 mimořádně výrazný klimatický jev El Niño a s nim několikaměsíční sucha a vpravdě katastrofické lesní požáry. Podél pobřeží, kde lesy neshořely, se mezitím začaly kácet mangrovové lesy a zakládat místo nich farmy na chov krevet. Převážná většina pralesů podél jihovýchodního pobřeží Bornea tak zanikla během pouhých 20 let.
Šance a hrozba pro Balikpapan
Balikpapanský záliv jako zázrakem tuhle vlnu devastace přestál. Jeden z hlavních důvodů byl prostý, do zdejší kopcovité krajiny nevedla žádná cesta! Jenže pak si před dvaceti lety někteří investoři začali uvědomovat, že tu vlastně jedna cesta je – koryto pravěké řeky, které v jinak mělkém Balikpapanském zálivu vytváří až 40 metrů hlubokou brázdu, podél které se ještě dobrých 20 kilometrů do vnitrozemí dostanou i ty největší zaoceánské lodi. A tak půda, která byla doposud ponechaná divočině, a kterou bylo možné koupit za pakatel, začala v očích investorů stoupat v ceně. S koncem devadesátých let do Indonésie dorazila hospodářská krize, díky které se investoři stáhli a Balikpapanskému zálivu bylo dopřáno ještě další desetiletí nerušené existence. Jenže plány a naděje na velké zisky už tu byly, a s nimi i skrytá hrozba, která na sebe po skončení hospodářské krize nedala dlouho čekat. O tom už ale příště.
Výzkum životního prostředí balikpapanských primátů podpořil Expediční fond.
Na Kalimantanu jsem byl před 5 lety. Hrozně mě překvapilo, jak to tam vypadá. Pralesy nejsou už skoro nikde, jen při hranicích s Malajsií v horách a v národních parcích. Byl jsem v NP Tanjung Puting na jihu Kalimantanu, kde žijí orangutani a další opice (i kahau). Park je krásný, avšak i zde se ilegálně těží dřevo a vypalují se lesy kvůli zakládání plantáží s palmou olejnou… Pak jsem jeli busem právě do Balikpapanu a do Samarindy a viděli jsem dost smutnou planinu, kde se kdysi rozkládal deštný prales… Nicméně problém není zase tak morálně jednoduchý. Co Evropa? Tady se kdysi také všude rozkládaly pralesy a člověk je vypaloval už od pravěku. V Asii, Amazonii i jinde dělají lidé jen to,co už Evropané provedli už dávno. Je snadné říkat, že se nesmí kácet kvůli přírodě, globálnímu oteplování apod., ale ty země jsou hrozně lidnaté a prudce se rozvíjejí. Nebo by byli třeba Češi, Francouzi nebo Němci ochotní vzdát se všech vymožeností, zemědělství a těžby, a nechali by si pět zarůst svoje země pralesem v zájmu ekologické rovnováhy? To je ale přesně to, co doporučují tropickým zemím – nekácejte, příroda je důležitější než životní úroveň… A tak je to se vším. My můžeme žít jak prasata v žitě, ale Vám (Brazilcům, Indonésanům, Afričanům) je lépe v nezkažené přírodě…
Ono to neni zas az tak jednoduche, ta predstava „kdyz jste si vy Evropani vykaceli sve vlastni lesy, nemate pravo zakazovat to nam Indonesanum“ je alibismus, ktery temer nikdy neslysim od bezneho Indonesana. Je to predevsim argument podnikatelu a politiku, kteri maji na niceni pralesu ten nejvetsi podil! A bude to alibismus i tehdy, kdyz odhledeneme od faktu, ze chude pudy (ultisoly) v tropickem Kalimantanu zkratka nelze obhospodarovavat tak dlouho a tak intenzivne, jako cernozeme a hnedozeme v mirnem pasmu, ze zemedelska velkovyroba na takovem uzemi neni trvale udrzitelna, ze s sebou nese obrovskou ztratu svetove (ne jen lokalni) biodiverzity, ze pusobi kolaps sirsiho ekosystemu (zanik vodnich zdroju, sedimentace ve vodnich tocich a pobreznich morich, lokalni zmeny rezimu teplot a srazek) a ze tim padem vede k zaniku tech prirodnich zdroju, na kterych mistni ekonomika doposud stala – coz je les, drobne farmy a rybarstvi.
I s ohlednutim od toho vseho je tu jeste jedno velke nepochopeni cele situace, a to staveni Indonesanu do jednoho tabora (ti chudi, kteri chteji vykacet les, aby se meli tak dobre jako my) a Evropanu do druheho tabora (ti bohati, kdo chteji les zachranit, protoze jim nezalezi na tom, ze Indonezani zustanou chudymi). To je ale velky omyl, jakesi tabory sice do jiste miry vymezit lze, ale nejsou rozdelene na Indonesany a Evropany! Prumernemu Indonesanovi zalezi na ochrane prirody v Indonesii prekvapive vic nez prumernemu Cechovi na ochrane prirody v Cechach! Evropani predstavuji jen male procento ze vsech ochranaru, kteri pusobi napriklad na Kalimantanu (i kdyz je pravda, ze jsou to ti nejmotivovanejsi), o ochranu prirody dnes usiluji vetsinou mistni sdruzeni. A to nejen par zanicencu, i pro zcela prumerneho Indonesana je ochrana prirody tema sice rozporne, nicmene dulezite a prinosne a ochranari jsou mezi verejnymi ciniteli vnimani jako jedni z nepopularnejsich. Nejsou povazovani jen za prethrhdila a ekoteroristy, ktery brani ekonomickemu rozvoji – tak jak se na to diva tolik Cechu!
A z druhe strany – mnoho v Indonesii pusobicich developeru, kteri jsou nejvic zodpovedni jak za niceni tropickych pralesu, tak i za vykoristovani mistnich komunit, jsou navazani na velke firmy v Evrope a jinde v zapadnim svete. A konec koncu, ten, kdo ma na vsem vinu nejvetsi, je konecny spotrebitel, kteremu nezalezi na tom, co stoji v pozadi vseho toho, co nakupujue v supermarketech. Napriklad jedna tretina palmoveho oleje jde do Evropy! Velmi podstatna cast zisku z niceni tropickeho pralesa jde tedy primou nebo neprimou cestou do nasich kapes! Takze je z mojeho pohledu nesmysl tvrdit, ze si Evropane znicili vlastni lesy a ted zakazuji Indonezanum, aby ve sve zemi udelali totez. Spis to vidim tak, ze si Evropane znicili vlastni lesy a ted se zasadni merou podili na tom, ze se totez deje i v Indonesii, ovsem s nesrovnatelne horsim dopadem jak na prirodu, tak i na lidi…
Stando, chtěl jsem reagovat, ale předešel jsi mne a to velmi fundovaným způsobem, člověk si konečně leccos uvědomí. Samotného mne překvapilo, že Petr, ač geograf, nevidí důležité podrobnosti, které ty sám popisuješ. Například nezpochybnitelná zadržovací schopnost vody, které mají tropické pralesy a jejichž úbytek se drasticky projevuje prudkým kolísáním vodního cyklu. To se projevuje zajisté i v mírném pásmu, ale v tropech je to mnohem silnější. O tom vědí i místní. Bohužel, máslo na hlavě má i Indonésie, její vláda včetně regionální a „prostí“ Indonésané – kteří se řídí zásadou „bližší košile než kabát“ a co bude zítra, příliš neřeší, pokud mohou mít malý hmotný prospěch dnes. Je ovšem pravda, že problém je mnohdy mnohovrstevnatý a pod povrchem každé jednotlivé kauzy se střetává řada partikulárních zájmů – původních obyvatel, migrantů, lokálních elit, regionálních elit, cizinců…
Stando, píšeš o problému palmového oleje. Pouč mne prosím – jak je to s nevyužitou, degradovoanou půdou? Leží jí třeba na Kalimantanu dostatek ladem? Je dostatek existujících pozemků pro plantáže olejových palem, nebo se musí kácet nové? (Tj. je neefektivita i na straně NABÍDKY, nikoliv jen poptávky?) Jaký je substitut pro palmový olej? Spotřebovává se palmový olej v Evropě hlavně pro potravinářství? Jak je tomu v Asii – minyak goreng, olej na smažení? Reinvestují firmy jako Nestle, Kraft apod. alespoň částečně své zisky do nějakých „zelených“ aktivit? Jak jsou na tom jejich subdodavatelé – např. korporace Sinar Mas? Je vina na straně spotřebitelů, nebo na straně místní vlády, případně EU – nevyhovující regulace? Palmový průmysl sám o sobě prohlašuje, že je „udržitelný“ – těžko tomu věřit, ale dá se říci, že je to 100% nepravda? Je produkce palmového oleje efektivnější, než třeba u řepkového? Mám dojem, že agrobusiness má teď velké plány na jižní Papuy a indo-vláda to podporuje.