HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Indonésie


POSLEDNÍ DISKUSE

Jeden den kontrastů v Jakartě

Jeden den kontrastů v Jakartě

Vezmi si pořádné boty, žádný velký foťák a na sebe něco, co nepatří k ozdobám tvého šatníku," dává mi instrukce můj průvodce Ronny. Jsem v Jakartě a mířím do jejích nejodpudivějších útrob.



Mám jeden den v Jakartě a nevím, jak s ním naložit. Suhartova poslední erekce mě neláká, obří mešitu ve stylu Paláce kultury si také nechám klidně ujít a okukování nablýskaných mrakodrapů mě samo o sobě také zrovna neuspokojuje. Indonésie nabízí spousty jiných lákadel, než je právě Jakarta.


Život ve slumu v Jakartě, IndonésieŽivot ve slumu v Jakartě, Indonésie

Děti ze mě mají radost, Jakarta, IndonésieDěti ze mě mají radost, Jakarta, Indonésie

Na ulici žijí snad všechny generace, Jakarta, IndonésieNa ulici žijí snad všechny generace, Jakarta, Indonésie

 

Prohlédněte si další fotografie k článku...


Čtvrti, kterými se město nechlubí

Po chvíli rychlého googlování nacházím neziskovku s názvem Yayasan Interkultur, která působí v těch nejhorších částech Jakarty a zároveň s malými skupinami turistů pořádá návštěvy těchto čtvrtí a jejich obyvatel. Čtvrtí, kterými se žádné město chlubit nechce. Čtvrtí, které ale k rychle se rozvíjejícím metropolím dnešního světa bohužel neodmyslitelně patří. V minimálně desetimilionové indonéské metropoli žije podle různých studií více než polovina lidí bez přímého přístupu k nezávadné vodě. Tak co je vlastně ta pravá Jakarta?

Osobité prohlídky Jakarty jsou v režii historika a bývalého dokumentaristy Ronnyho, který je nejdříve pořádal zdarma pro známé z filmařské branže, později je začal nabízet i pro malé, maximálně čtyřčlenné skupiny turistů. Pohled na Jakartu je skutečně ucelený. S Ronnym po celou dobu vedeme dlouhé diskuse o historii tohoto města i celé Indonésie, od mrakodrapů míříme rychle k hlavním „turistickým“ atrakcím města (ano, i obří mešita byla), které definitivně opouštíme za centrálním náměstím staré čtvrti Batavia v severní části Jakarty.

Atrakcí jsem i já, Jakarta, Indonésie

Běloch? Inteligence, bohatství a volný sex

Za starým přístavem se dostáváme do vesnice (neboli kampungu) Luar Batang. To už se k nám připojil i Ronnyho kolega Parlin. Vstup do kampungu vede kolem drobných trhovců a brzy se začínáme ztrácet ve stále se zužujících průchodech mezi příbytky natěsnanými jeden vedle druhého.

Nastává bombardování všech smyslů, čerstvě připravované jídlo se mísí se smradem z odpadu a fekálií, což umocňuje ještě nepříjemné vedro, lidé ale rozhodně zuboženě nevypadají, naopak se na mě usmívají a chtějí si mě osahat. Jdeme přes úzký mostek, ze kterého se naskýtá pohled na všudypřítomný bordel v okolí. Malé loďky stojí u skromných chatrčí. Napadá mě snad nějaká karikatura Benátek, ale není prostor ani chuť na rozjímání.

Průchody se ještě zužují, až docházíme na samý konec. To už se na nás pověsilo asi pět místních malých uličníků, kteří se dožadují společných fotek, které hned chtějí vidět. Ronny se pohodlně rozvaluje na „prahu“ jednoho z obydlí a začínají se kolem nás srocovat celé rodiny z okolí. „Thomas? Aaa, Thomas and friends!!!“ Okamžitě se stávám centrem pozornosti a foťák se mi začíná přehřívat. Až zpětně zjišťuji, že jde o seriál o mašině s mým jménem, který je tu evidentně velmi oblíbený. Některé přístřešky totiž mají napíchlou elektřinu a slouží jako komunitní prostory pro sledování televize.

 

Train line people, Jakarta, Indonésie

„Vy tedy máte velkou rodinu, plánujete to, když žijete v takovém prostředí?“

„Vy Evropani moc plánujete, prostě žijeme a jsme šťastní.“ Snad jim to i věřím. Povídáme si přes Ronnyho o jejich životě, o tom, co je sem přivedlo, co dělají. Parlin dodává, že „bule“ neboli zdejší označení pro bělochy, to znamená z pohledu místních především bohatství, inteligenci a volný sex. Přesunujeme se do místnosti, kterou Ronny zřídil jako komunitní prostor, který by měl sloužit pro výuku dětí. Ale kde vzít dostatek dobrovolníků, kteří by se do této nelehké a nevděčné práce chtěli pustit?

Kdo je vlastně atrakcí?

Obdivuju kreativitu místních a jejich životní optimismus – usměvaví lidé a děti povykující v záplavě odpadků. Ani si nechci představit, jak to tady vypadá, když začne období dešťů a okolní voda se zvedne.

Domnívám se, že cestou ven je hlavně vzdělání a snaha motivovat místní k tomu, aby se z tohoto místa chtěli dostat. Jsou nějaké success stories? Hlavním problémem je ten šílený všudypřítomný nepořádek, ze kterého lidé dostávají nemoci, zamořuje to celé okolí. Proč neudělat nějakou společnou uklízecí akci? Napadají mě projekty jako je Zeměloďka, která využívá odpadky ke stavbám, existují projekty umění z odpadků, projekty dní úklidu jako je Opzoomeren v Holandsku, Dugnad v Norsku nebo 72 hodin u nás.

Moc pochopení se mi nedostává, ale nejsem tu, abych rozdával moudra, přemýšlím nahlas a chci se dozvědět o životě místních. Pomalu odcházíme pryč a loučíme se. Je mi to trapné, ale v nepozorované chvíli vytahuji svoje dezinfekční hadříky z letadla, které teď dojdou svého použití. Hygiena je tady katastrofální a ruku jsem si podal aspoň s třiceti lidmi.

Sám se sebou v tom nejsem srovnaný. Jsem tady jako návštěvník zoo, jako slum-turista z bohatého koutu planety, který si sem odskočil na den zabřednout do chudoby, aby zase zítra mohl nasednout do letadla Emirates? Ronny v tom má jasno a říká: „Uvědom si, kdo kouká na koho.“ Je to pravda, hlavním zájmem jsem tu tedy teď já díky foťáku a lokomotivě se svým jménem. Může mě aspoň trochu uklidnit, že mám pocit, že ty místní caparti měli fakt nefalšovanou radost z mojí přítomnosti. V čem žijí, to si neuvědomují, přímý kontakt s vnějším světem nemají.

Život u trati

Jakartské kampungy má Ronny odstupňované do třech kategorií: chudé, velmi chudé a extrémně chudé. Luar Batang patří mezi ty chudé. A nás nyní čeká přesun bajajem, tedy jakýmsi místním tuk-tukem do čtvrti, kterou Ronny označuje jako extrémně chudou. Míříme do místa, které se nazývá Senen.

Vystupujeme, vcházíme do úzké uličky a ocitáme se zase v úplně jiném světě. Je mi jasné, že Luar Batang byla taková roztomilá chudinská vesnice. Tohle je jiná liga. Jdeme kolem vysoké betonové zdi, kde žijí lidé natěsnaní na sebe v jednoduchých příbytcích, kde sotva otočí hlavou. Ronny se snad s každým osobně zdraví. První na řadě je bezzubá stařenka bez ruky, která se nad něčím rozčiluje. Následují další hororové výjevy.

Skromný majetek, Jakarta, Indonésie

Na rozdíl od Luar Batang mám pocit, že tady žijí celé generace lidí, je tu víc starších lidí. A do toho pobíhají děti, kočky, všude nepředstavitelný nepořádek a špína. Děti se oplachují přímo na „hlavním bulváru“, uprostřed je něco, co má zřejmě být společná umývárna pro komunitu. Hned vedle pobíhají spousty krys a dva metry od nich si vesele hrají místní děti. Tady mi začíná tuhnout krev v žilách. Každých pět minut se celé místo otřese, protože za zdí projede vlak.

Train line people

Ale to nejhorší nás stále ještě má čekat. Netušil jsem, že obydlí na této straně betonové zdi jsou tou lepší místní adresou. Ta horší se nachází za otvorem ve zdi, kde naplno odhalujeme smutnou realitu Senenu. Ronny mluví o „train line people“ a rozčiluje se nad tím, že vláda dopustí, aby v samém centru města lidé takhle živořili.

Tyhle chudinské kampungy totiž nejsou záležitostí jakartských periferií, ale ukrývají se i uprostřed města, což je případ Senenu. Ronny už sem dostal štáby velkých televizí z celého světa, místní vládě se to samozřejmě nelíbí, ta by chtěla prezentovat trochu jinou tvář Jakarty. Život se tu odehrává na kolejích a výhybkách, kde ženy připravují jídlo, perou v bůhvíčem a děti povykují.

Čtěte také o životě v jihoafrickém slumu Soweto.

Lidé žijí mezi kolejemi a zdí a také mezi samotnými kolejemi. Co naplat, že velká cedule jakékoli pobývání v kolejích zakazuje. „Já jsem z Yogyakarty a chtěli jsme s rodinou do Jakarty. Myslíme, že tady máme lepší perspektivu,“ povídá žena ve středních letech. Tuhle perspektivu?

Vlaky projíždí z obou směrů co pět minut a míjejí obydlí lidí řekněme o 50 centimetrů. Je to šílené. Ronny vypráví, že incidenty s vlakem jsou tady zhruba na týdenním pořádku. Lidé se tu živí drobnými pracemi, nejčastěji tříděním odpadků pro recyklaci. Odpadků je tady skutečně vrchovatě, kelímky, plastové lahve, krabičky od džusů, části rozbitých nábytků, zkrátka skládka.

Město kontrastů

Připadám si jako pitomec, stojím tu uprostřed kolejí a spíše teď už jenom pozoruji. I místní mě pozorují, ale z jejich pohledů nečiší nenávist nebo závist, nenutí mi připadat si jako nezvaný vetřelec, spíš jenom jako exot. Základem je samozřejmě přítomnost Ronnyho, který tu má očividně skutečně velké konexe a lidé ho berou.

Pomalu se stmívá a mně dochází slova úplně. Tohle je na jeden den příliš mnoho zážitků a emocí. Ronny mě doprovází taxíkem přecpanými jakartskými ulicemi a už toho moc nepromluvíme. Kvůli konferenci bydlíme v hotelu Ritz-Carlton, jednom z nejluxusnějších hotelů v celé Jakartě, kde noc stojí tolik jako roční příjem řady z těch, které jsem dnes potkal. „Hello mister! How are you mister?“ na cestě k výtahu mě pozdraví deset místních zřízenců, nakvašeně jim utíkám. Kontrasty města v plné nahotě!


Tomáš Hájek tráví většinu dne v kanceláři, většinu dovolené na severu Evropy jako příležitostný průvodce a většinu volného času na rozvoji projektu o nápadech a kreativitě ve veřejném prostoru www.ulicnik.cz.


09.01.2014, Tomáš Hájek


Diskuse


Martina
Martina
Moc pěkné a zajímavé, jak článek, tak fotografie!! Ostatně, jako vždycky, díky!
18. 12. 2013, 09:31:46
Super!
09. 01. 2014, 08:43:23
Díky moc, skvěle napsané!!! :)
26. 06. 2015, 19:54:48

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Kdo nepřežil jízdu tuktukem, nikdy nežil!

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ

Sponzorováno