Projekt Tarsius pokračuje nečekaným úlovkem

Projekt Tarsius pokračuje nečekaným úlovkem

Projekt Tarsius na Filipínách úspěšně pokračuje. Tentokrát zavítáme do oblasti Bilaru na ostrově Bohol. Členům expedice se zde podařil nečekaný úlovek.

Projekt Tarsius zaměřený na výzkum a také ochranu nártouna filipínského pokračuje i v letošním roce díky podpoře Expedičního fondu. Nártouna filipínského (Tarsius syrichta) jsme Vám představili už v předcházejících reportážích.

Sledujeme noční skřítky

Nártoun filipínský

Jako noční tvorové dlouho unikali pozornosti vědců a nártouni filipínští v porovnání s některými indonéskými druhy ještě stále unikají. My jsme se v loňském roce vypravili na filipínský ostrov Bohol, abychom zjistili o životě těchto tajemných nočních skřítků co nejvíce. Z výše uvedené charakteristiky je patrné, že sledovat tohoto tvorečka v jeho přirozeném prostředí, což je les, není vůbec snadné. Místní lesy, když už někde zbyly, se nachází na poměrně prudkých svazích kopců, které nemohly být využity jiným způsobem. Les je poměrně neprostupný, a pokud se prodíráte mimo cestičky, tu a tam skončíte nad či pod útesem, kterých je tu požehnaně. Jedinou možností, jak se o životě nártounů něco dozvědět bylo pochytat pár jedinců a označit je vysílačkami pro radio-telemetrické sledování. Loni jsme měli možnost sledovat několik zvířat v oblasti Corella. Letos má projekt ambice pokračovat po dobu celého roku. Změnili jsme lokalitu, což nám dává možnost srovnání obou míst. Zde v Bilaru, kde působíme letos, zatím podobná studie dělána nebyla. Vzhledem k tomu, že nártouni jsou tu poměrně známí a poměrně hojně lovení, mohlo by naše působení v této oblasti mít ochranářský dopad, zejména ve spolupráci se zavedeným ochranářským centrem Simply Butterlies Conservation Centre.

Aktuálně z terénu

Na lokalitu jsem přijela koncem loňského roku a po nezbytném zajišťování všech formalit a zázemí, které v této zemi trvá pořádně dlouho, mohli přijet kolegové a konečně jsme začali s výzkumem. Stejně jako v loňském roce se na našem výzkumu ukázalo nejtěžší chytání zvířat. Loni jsme spolupracovali se zaměstnancem nadace, zkušeným lovcem, a také letos jsme se obrátili na místní lovce a pytláky a prosbou o spolupráci. Zní to celkem jednoduše, ale realita byla jiná. Přestože každý, s kým jsem se dala do řeči, tvrdil, že zná někoho, kdo umí nártouna chytit, ať už souseda, strýčka, bratrance, nikdo nedokázal skutečného odborníka přivést. Celý leden a únor jsem tak strávila schůzkami s jednotlivými chytači. Společně jsme šli do lesa a dříve či později se ukázalo, že dotyčný nemá nejmenší tušení, jak nártouna najít. Nakonec se přece jen našli dva bratři, zkušení lovci, kteří se své umění naučili od otce. Vypadalo to slibně, ale po desítkách nocí strávených s nimi v lese bez jediného úlovku jsem začínala být opět skeptická. Koncem ledna se situace obrátila a lovci chytili prvního nártouna. Tentokrát beze mě. Oproti domluvě, že mě mají ihned zavolat na místo, kde nártounovi odebereme vzorky chlupů, případně stolice a vypustíme ho zpět, ho zavřeli do klícky a čekali na mě až do druhého dne. Bohužel, bylo marné vysvětlování, že chceme zvířata co nejméně stresovat. Od té doby chodili lovci už jen s námi a ještě téhož večera se nám podařilo odchytit první samičku, která dostala vysílačku. Samičku jsme sledovali bohužel jen po dobu dvou týdnů. O jejím osudu se můžete dočíst v červnovém čísle časopisu Koktejl. Během dalších tří týdnů následovaly odchyty dalších tří nártounů. Stále to ještě neplnilo očekávání odchytit deset zvířat pokud možno sousedních. Ale když se člověk účastní samotného lovu, zjistí, že to není věc vůbec jednoduchá. Musíme na lokalitu přijít večer, kdy je největší šance, že se nártouni ozvou.

Nártoun filipínský,  Filipíny

Najít spícího skřítka ve dne je totiž nesmírně obtížné a chce to nejen bystré oči, ale i notnou dávku štěstí. Na rozdíl od některých svých indonéských příbuzných nártouni filipínští nevokalizují každý večer a ráno, takže se může stát, že sedíte v lese a neslyšíte vůbec nic. Když už se volání ozve, nártoun musí být dostatečně blízko, abyste se k němu přiblížili dřív, než ho vyplašíte a byli schopni ho lokalizovat. Pak už jen zbývá ho chytit a to většinou holýma rukama. A nemusím dodávat, že jako noční tvor navíc neskutečně mrštný, má nártoun oproti lovci značnou výhodu. Na přelomu března a dubna, kdy jsem si odskočila zpátky domů, probíhalo sledování nártounů každonočně za pomoci dobrovolníků a já se těšila zpět s další várkou vysílaček, že začneme s dalšími odchyty.

Nečekaný objev: soužití nártounů?

Ovšem v době mého návratu zpět přišlo nepříjemné překvapení, všem třem nártounům naráz odcházejí vysílačky a je potřeba je odchytit a vysílačky vyměnit. To bylo velmi nemilé, vysílačky byly plánované na dobu šesti měsíců a po dvou měsících byly pryč, navíc všechny najednou. Nebyl čas zbytečně otálet. Hned po mém příletu jsme se vypravily s dobrovolnicí Bárou do lesa, ovšem signál jsme nezachytily. Druhý den zkoušíme znovu, nejslabší je samička, tak jdeme přímo za ní. Z obvyklých míst na cestičce signál není, tak se musíme vydat hlouběji do lesa. Máme ji, nejdřív signál a pak Bára svým bystrým okem zahlédla oko a ucho nártounice, nic víc z ní nekoukalo. Co teď, nefandíme si, že ji dokážeme chytit, takže já jsem okamžitě začala shánět lovce, bratry a bratrance našeho minulého spolupracovníka. Za dvě hodiny jsme zpátky v lese a po hodinovém snažení je samička naše. Dostala novou vysílačku. Druhý den jsme se vypravili na lov samečka, tentokrát už rovnou s lovci. Opět bylo dramatické ho najít a přesvědčit, aby se nechal chytit. Signál se objevoval a zase ztrácel, až nakonec vycházel z jedné malé jeskyňky, kterých je tady požehnaně. Pokud nemá jeskyně další východy, je to nejlepší možnost, jak nártouna dostat. Měli jsme štěstí, nártoun byl dokonce vidět. Lovec ho zkušeně vytáhl, ale jaké bylo naše překvapení, když si Bára všimla, že nemá vysílačku. „To není možné“ říkám si, vždyť to přece pípalo“. Okamžitě koukáme znova do díry a ejhle, další nártoun – samička. Tento objev je naprosto neuvěřitelný. Nártouni filipínští jsou totiž považováni a nejvíce solitérní druh nártouna a ještě nikdy nebyli zaznamenáni dva dospělí jedinci v takovéto blízkosti. Samička dostala taky obojek a my teď s napětím sledujeme, jak se jejich vzájemné soužití bude vyvíjet dál.

Milada Petrů má dlouhodobé zkušenosti s výzkumem primátů v jejich přirozeném prostředí. V současnosti dokončuje doktorské studium Zoologie na Univerzitě Karlově a zároveň pracuje na částečný úvazek jako odborný zoologický pracovník v Zoo Děčín. Projekt Tarsius, který byl zatím představen na 3 mezinárodních konferencích vede od r. 2008.

Les, kam jsme se vydávali na nártouny, Filipíny

Partneři EF 6

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí