ROZHOVOR: Argentinská telenovela je proti nám slabý odvar, říká Lucka Radová o cestě 5 holek tuktukem po JA

„Jestli tyto motorizované tříkolky nebyly pro něco stavěné, tak je to naše cesta. Tisíce kilometrů po prašných silnicích plných kamenů a výmolů. Brody přes řeky a výjezdy do téměř pět tisíc metrů nad mořem. Ale my ve vzduchu větříme dobrodružství, opravdové holčičí dobrodružství,“ uvádí ke své cestě cestovatelka Lucie Radová.

Dívky si naplánovaly trasu dlouhou 5 555 kilometrů a jako dopravní prostředek zvoly růžové tuktuky. Vedla z Kolumbie přes Ekvádor, Peru až do Bolívie, kde se také nacházel jejich cíl – největší solná pláň na světě, jedno velké bílé nic – Salar de Uyuni.

Ještě před odjezdem jsem se Tě ptala, jestli se nebojíš ryze ženské společnosti na velké cestě JA v tuktuku a ty ses vůbec nebála. Opravdu byl ten holčičí kolektiv úplně v pohodě nebo bys na ten dotaz dneska odpověděla jinak?

Nebojím a v pohodě to teda vůbec nebylo!

Vy jste v podstatě pořádaly dopředu něco jako konkurz na spolucestovatelky. Dá se takhle vybrat opravdu dobrý parťák na cesty? Lidé zpravidla na takovéto náročnější akce vyráží s někým, koho dobře znají po všech stránkách.

Tady věřím, že jde spíš o štěstí. Můžeš vyjet i s nejlepší kámoškou a cesta může stát stejně za houby. Myslím, že mnohem důležitější je zeptat se, jak moc chci jet a jak moc chci přijmout všechno co ta cesta přinese. Jsem schopná přežít i to, že mě můj parťák opustí? Jestli si odpovíš kladně, tak jdeš správným směrem. Snažit se najít ty nejideálnější lidi, cestu, výhledy vede často jen ke zklamání.

Na cestě nakonec nastaly nějaké neshody a tuším, že někdo dokonce odjel dříve. Čím to bylo?

Budu mluvit jenom za sebe. Cesta, kterou jsme podnikaly, bolí. A teď prostě záleží, kolik bolesti jsi ochotná snést …

Co byl vůbec nejtěžší okamžik celé cesty?

Ráno vstát a zabalit tábor. Když jsme někdy musely zůstat ve městě a nemusely tak stavit a bourat tábor každý den, tak jsme si pak našly asi tak 100+1 důvodů, proč vlastně v tom městě musíme zůstat. Nejdéle jsme to vydržely tak týden, pak se nám zase začalo stýskat po vůni benzínu

Dá se zpětně říct, že je dobrý nápad jet  JA v tuktuku? Anebo kdybys dopředu věděla, co tě čeká, možná by ses na to vykašlala? 

Tuktuk sice je nejhorší dopravní prostředek na světě, ale to neznamená, že s ním nezažiješ spoustu punku. A já si myslím, že čím víc punku, tím líp.

A co pozitiva cesty? Co tě nejmileji v JA překvapilo?

Jižní Amerika je srdcovka. Dostane se ti do žil a i když jsi už třeba rok doma, tak tě furt ovlivňuje. Mě osobně nejvíc v tom – buď kliďas, na všechno je dost času, nech věci plynout. Tady v Evropě se to moc nenosí, tak si zvykám. A musím říct, že mě baví oba způsoby – jak ten vyhrocenej, kdy cejtíš napětí a nervy a klepeš se, tak ten latino – sluníčko, úsměvy a cantare …

Kolik času vlastně celá cesta zabrala? A bylo to podle plánu?

Ty s největší výdrží dokázaly v tuktukách cestovat skoro půlrok. Původní plán byl maximálně tři měsíce, nakonec jsme na plánovaný cíl dosáhly po čtyřech. Další dva trvalo tuktuky dostat do přístavu a pak je poslat na Prahu 5.

Která z procestovaných zemí byla pro cestu tuktukem nejpříhodnější?

Určitě Uruguay, tam jsou cesty jako v Rakousku. Ale jinak obecně, celá Jižní Amerika má hodně dobré silnice. Tak dobré, že bychom si o nich mohli tady v Česku nechat zdát.

Kde to šlo naopak hodně ztuha? Ať už z hlediska terénu, nevlídnosti lidí či problémům s opravami.

Tuktuk je tank! Ten dokáže projet cokoliv, tedy až na písek. S opravami si uměli poradit v Peru a Ekvádoru. Jinak to byla bída, protože tuktuk mísťnáci neznali.

Nejširší nabídku průvodců a map Peru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Z cesty měla vzniknout i nějaká zajímavá filmová dokumentace. Můžou se čtenáři těšit už na něco konkrétního?

Na cestě jsme natáčely a fotily jako blázen. Takže, z cesty určitě vznikne film a doufám, že i knížka. Jen na to druhé budu muset asi odjet někam do pralesa ….

Jak těžké je na cestě natáčet? Je díky tomu cestování hodně jiné?

Je to hrozný! Jsi vlastně v permanentním pracovním nasazení. Je to hodně únavné. Někdy máš úseky, které neřešíš, prostě je jenom profrčíš, ale pak se dostaneš do zajímavých míst a točit prostě musíš. A je jedno, že je venku mínus pět, ty jsi zimou nespala, jsi unavená, hladová, mrzneš na entou. Na druhou stranu mě cestování bez vyprávění příběhů nebaví, takže si nemůžu stěžovat.

Kameře se věnovala Tvoje kamarádka Eliška. Jak „poznamenala“ cesta Váš vztah?

Tak doufám, že to nebudu tvrdit jenom já, ale s Eliškou máme super vztah. Teď mě honí, abychom dodělali film, který jsme na cestě natáčely. Eliška je výborný parťák, nejen na cestování. Bude ta první komu dám vědět, že uvažuju o další cestě. Snad taky pojede!

Co se bude dít s oním růžovým tuktukem, který se dostal do Čech, nyní?

Do Česka se nám podařilo dotáhnout oba tuktuky. A teď si tu žijí tak trochu svým životem. Jeden mám zazimovaný u našich kamarádů z Proteca, jsou to kluci, co nás vybavili nářadím a podrželi nás ve chvíli, kde se na nás vyřádili zloději. Druhý je vystavený v trabantím muzeu v Nové vsi pod Pleší. Ten je i trochu pojízdný, takže ho občas vezmu na projížďku nebo pro housky. Myslela jsem si, že po těch 13 000 kilometrech budu mít tuktuky plné zuby, ale pokaždé, když si do něj sednu, otočím klíčkem, protočím plyn, tak dostanu zase obrovskou chuť s nimi někam vyrazit.