Na sajdkáře k jezeru Titicaca

Na sajdkáře k jezeru Titicaca

Některé věci nejsou nemožné. Díky expedici Titicaca 2010 se vozíčkář Ondra podíval do Peru. Přes brody i vysokohorské silničky sajdkára dorazila k bájnému jezeru a ještě mnohem dál. Zveme vás na příjezdovou tiskovou konferenci s účastníky expedice.

Vyrážíme z Arequipy

Slavnostně naladěni vyrážíme na první motorkářský den, sajdkára je naložena až k prasknutí, tankujeme plnou a jedeme překonávat první metry převýšení. Jedeme piánko a tak když Ondrovi zastavuji na první hezké vyhlídce na sopku El Misti, tak ho málem musím budit – prý cestou téměř usnul. Stoupáme po levé straně pohoří Chachani (6075 m.n.m.) a u vesnice Caňahuas se odkloňujeme od cesty, která vede na Chivay a ke Colca Canyonu a pokračujeme podél rezervace Salinas-Aquada Blanca. V Imatě poprvé doplňujeme benzín – děda prodává benzín přímo ze sudu a nalévá ho do konvice a z té přímo do nádrže. Motorka šlape jako hodinky a tak se za chvíli ocitáme u Laguny Lagunillas – připadáme si jako na safari – nádherné jezero plné plameňáků, okolo pasoucí se lamy, to vše lemováno krásnými skalami, travinami a horskými štíty – malebné místečko na to dát si tady obědovou piknikovou přestávku. Naše zásoby však čítají jen pár sušenek a tak volíme přesun dál k vesnici Santa Lucia.

Zastavujeme na oběd a všímáme si poloprázdné pneumatiky na zadním kole – než jsme dojedli hustou polévku z hlavního menu místní restaurace, které byla tak hustá, že ji Ondra ani nemohl sníst, tak zadní pneumatika je prázdná. Naštěstí místní policie nám asistuje a vysvětluje v pneuservisu, že se nám mají přednostně věnovat a tak než dojíme druhé jídlo, guma je přezutá. Prý byla špatně zalepená a tak museli jen opravit předchozí defekt. Děkujeme jak umíme a nutíme opraváři i jeho manželce, která mu asistovala, pár solů, a vydáváme se směr Puno. Opouštíme přenádherné hory a také železnici, která si to s námi šinula přes hory jako by se nechumelilo, loučíme se stádama lam a přijíždíme k rovinaté Juliace – před průjezdem tohoto města nás všichni varují – je opravdu špinavé, ocitáme se v dopravní zácpě, ale naštěstí nás nikdo neatakuje (kromě ostatních aut, rikší a motorek – platí zde pravidlo, vecpi se kam můžeš jinak nejedeš…).

Konečně Titicaca

Následuje několik posledních desítek kilometrů a konečně zastavujeme na vyhlídce nad Punem a kocháme se pohledem na jezero Titicaca. Je nádherné a je takové, jak jsme si jej představovali – malé moře obehnané štíty hor. Za pár minut již kotvíme v hotelu Europa, kde se nás ujímá manažer Leo, a také poskytuje Ondrovi ubytování zdarma.

Ostrovy UROS jsou na programu dalšího dne. Ráno v devět nás vyzvedává bus a veze do přístavu, kde přesedáme na člun, který nás veze k ostrovům. Plavba trvá jen 25 min.a již vystupujeme na rákosy, z něhož je celý ostrov upleten. Vozík se trošku boří, ale po zadních kolech se jet dá. Indiání kmene UROS se na tyto ostrovy uchýlili po prohraném boji s jinými kmeny, žijí tady po staletí, mají svou školu, restauraci i společenskou místnost. Živí se rybařením a turistickým ruchem – za peníze předvádějí svůj původní styl života. Mají zde i sluneční kolektory, telefon a televizi – zatím chybí internet. Ostrovy mají své kouzlo, a i když se jedná o takový malý skanzen, nám se rákosové ostrovy a jejich obyvatelé líbí. Ostrovů je hned několik, a tak se vezeme rákosovým kataramanem na další ostrov, kde si můžem dát i drink. Plovoucí ostrovy jsou ukotveny do země, aby neodplavaly a jsou tvořeny vrstvou kořenů rákosů a příčným kladením jejich stonků na sebe. Výhodou je, že když vás naštve váš soused, můžete se odříznout a odplavat se svou částí ostrova o kus dál…

Vzhůru do La Pazu

Po návratu z jezera Titicaca se přesunujeme do vesnice Copacabana na hranice z Bolívíi – naším cílem je La Paz – největší město v Bolívii. Na hranicích se dozvídáme nemilou zprávu – sajda u motocyklu není zaregistrována v techničáku a navíc by musel být přítomen i majitel motocyklu – nemůžeme tedy projet do Bolívie. La Paz nás ale láká, a tak volíme přesun autobusem a necháváme motocykl zaparkovaný v Punu. Dojíždíme do La Pazu až pozdě večer a překonáváme jezero Titicaca na nějakém voru, na který najede celý autobus. Ondra polemizuje o tom, co když se utopíme, a navrhuje, že bude lépe otevřít okýnko, abychom mohli vyplavat – nakonec vše dobře dopadne, a my se další den procházíme po ulicích La Pazu. V respektivě je sjíždíme dolů, protože jsou tak prudké, že nahoru jít pěšky prostě v kombinaci s dýchacími potížemi z nadmořské výšky pro středoevropany nelze.

Nejširší nabídku průvodců a map Bolívie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

KNH

I tak nám učarovává náměstí s katedrálou, kde Ondru odchytnou místní školačky a chtějí se s ním vyfotit, navštěvujeme také muzeum místních tradic a folklóru, kde obdivujeme mistrnou práci tkalců a specifika jednotlivých bolívijských regionů. K obědu si dáváme Frikase, což je chutná pálivá polívka s těstovinami a kusem masa.

Procházíme se ulicemi La Pazu celé dopoledne, navštěvujeme tržiště i náměstí a obdivujeme jak ty lidi mohou takhle žít a prodávat – na ulicích je spousta krámků, autobusy a collectivos jezdí jeden za druhým – všude je dopravní zácpa, do toho lidi sedící na zemi a čtou noviny nebo snídají či obědvají, prostě mumraj a chaos. Prodíráme se tím s vozíkem a občas máme co dělat,abychom uhnuli včas autu nebo nepřejeli nohu prodavačce sedící na zemi.

Bohužel na cestu Yungasem do Coroica nám díky zdržení v Arequipě nezbývá dost času, a i když si pohráváme s myšlenkou zapůjčení motocyklu a projetí to na sólu, nakonec vzdáváme tuto lákavou atrakci a vracíme se nočním busem zpátky do Puna.

Cestou obdivujeme výhledy na město La Paz – je opravdu rozprostřené v údolí, které připomíná kráter sopky a o pár hodin později se již kocháme výhledy na jezero Titicaca – poslední přesun busem z Copacabany do Puno je sice se společností vzletného jména Panamerica, ale busem z padesátých let, kde není místo na nohy, a tak sedíme zkroucení na sedačkách další 3 hodiny. Vozík se veze na střeše autobusu, ale naštěstí nikde neslítnul, a tak padáme do postelí unavení z krasných zážitků i náročného dne. Již se těším na další den, kdy začínáme s přesunem z Puna směrem na Cuzco, a čekají nás věže Sillustani a další incké památky.

Další zprávy z expedice najdete na: http://ondrajede.webnode.cz/

Expedice Titicaca 2010 je součástí 5-ti letého projektu (5 kontinentů – 5 expedic), kterým občanské sdružení MC Outdoors Riders upozorňuje na společenskou potřebnost aktivit zážitkové sociální rehabilitace pro vozíčkáře formou cestování v sajdkárách (Sidecar Ride Morocco 2008, Blue Land Himaláje 2009, Titicaca Peru 2010, Napříč Evropou 2011, Austrálie 2012).

Zkušenosti čtenářů

m

vyborny clanok ! Klobuk dole autorovi ze dokazal splnit sen chlapcovi, ktory by to sam urcite nedokazal. Dik.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí