HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Peru


POSLEDNÍ DISKUSE

Incká sídla peruánských hor

Incká sídla peruánských hor

Pokud někdo touží po absolvování Inca Trailu na Machu Picchu spolu s tisíci turistů, nelze proti tomu nic namítat. Hledáte-li však místa, kde budete jen Vy a nádherná peruánská příroda, je tří až čtyřdenní trek na  Choquequirao to pravé.



Poprvé v životě zkoušíme jít jako "snobi" s průvodcem, který nám bude i vařit. Taky slib první etapy jízdou na koních zněl lákavě.

Pokusím se Vás nyní seznámit s cestou k jedné z nejkrásnějších předkolumbovských památek v Peru. Vězte, že budete bojovat s vlastním Já a zápolit s myšlenkou, „Proč tohle vlastně podstupuji?"

Den první - CUSCO - CACHORA

Po třech hodinách jízdy autobusem z Cusca směrem do Abancay zastavujeme na malém rozcestí. Tady poprvé zjišťuji, že s turistikou v Peru to bude opravdu jinak, než je zvykem v evropských zemích. Úsporné kempinkové vařiče a plynové kartuše zde sice znají, ale nepovažují je za nijak zvlášť přínosné, a tak náš guid (průvodce), kterému říkáme jednoduše Willy, vytahuje z útrob autobusu pětadvacetikilovou propan-butanovou bombu a dva gigantické externí hořáky.

Nyní je nutno sehnat dopravce do výchozího bodu treku, vesnice Cachora, která se časem zcela jistě brzy stane velmi známou turistickou destinací v Peru.

Willy jako cachorský rodák brzy zajistil odvoz a po násilném přeplacení „taxikáře" vyložili domorodcům (jedoucím opačným směrem) bílou Toyotu. Během několika minut už sjíždíme do jeho rodné vsi. Co na tom, že nás je celkem 11 lidí v jednom voze nacpaném k prasknutí! Těšíme se  na nevšední zážitek ze slibované jízdy na koních k prvnímu kempu, Chiquisce, odkud se má pokračovat pěšky až k našemu cíli, inckému sídlu jménem CHOQEQUIRAO.

CACHORA
Připadáme si jako na cestě do pravěku. Po obou stranách šotolinové cesty jsou příbytky uplácané z hlíny, kamení a se střechami z vlnitého plechu. Některé mají střechu ještě stále slaměnnou. Na cestě leží psi a okolo se pasou prasata. Myslím, že přesně takovou divočinu jsme si představovali. Vysadili nás před místním restauračním zařízením a čekáme na oběd. Jako tremp mám docela přesný přehled o tom, jak dlouho trvá příprava jídla v polních ale i domácích podmínkách a když jsem v Peru oběhal pár supermarketů, vím také, jaké vhodné potraviny jsou k dostání. Peruánské obchody s campingovým vybavením disponují stejně bohatou škálou jako v Evropě. (Až na kartuše k plynovým vařičům francouzského výrobce - Camping Gaz - ty se nedaly koupit nikde.)

Když se ale ani za hodinu neschyluje k jídlu, zapínám kameru a jdu se mrknout, vo co vlastně go? To co vidím je překvapivé, avšak velmi příznačné pro následující čtyři dny. Náš průvodce, zapojil celou rodinu do přípravy oběda pro dva gringos. Nevím sice kdo je kdo, ale všichni běhají, krájejí, čistí a míchají .... Na velkém rámovém dvojplotýnkovém vařiči (s tučným nánosem  mastnoty) napojeném na již zmiňovanou plynovou bombu stojí obrovské hrnce, které pravděpodobně pamatují ještě Francisca Pizzara po dobytí Peru. V jednom se vaří asi dvě kila rýže, ve druhém jakási kašovitá hmota. Ve třetím hrnci postaveném na kamenné zemi, už pomalu chladne a gumovatí  peruánská varianta hranolků, kterou domorodci nazývají „Papas fritas". Naprosto nechápu, že tohleto byli naši „kuchaři schopni" připravit za hodinu a půl. Normální evropský turista by byl už minimálně hodinu po jídle.  Když tak šmejdím kolem a nakukuji nedůvěřivě do hrnců, jsem ihned ujišťován, že jídlo bude velmi dobré a jak říkají: „írly" brzy.

Po další půlhodině jsme slavnostně vyzváni k prvnímu kulinářskému zázraku. Podává se instantní polévka ze sáčku ochucená pravděpodobně vším, co jim roste na zahrádce. Má to velmi nezvyklé pachutě a Mirka se zcela právem obává střevních potíží. Druhý chod chutná téměř stejně, s tím rozdílem, že jsou to studené špagety s rýží, gumovými - polosyrovými papas fritas a kyselou zeleninovou zálivkou opět ze sáčku.Tak tuhle specialitu kuchtili dvě hodiny!!!  No kurvahošigutentag!(K čemu byla ta obrovské kvanta uvařeného jídla nám došlo později. Průvodce dostal od cestovní kanceláře peníze na nákup potravin a vždy na místě, kde vařili, bohatě pohostili všechny místní z našich zásob. Druhý den už nebyl ani chleba, ale o tom až později).

Chuť nám spravuje až instantní kafe a čaj. A už je tady zase bílý taxík. Naši noví přátelé se svým guidem, mladí cestovatelé  z Minnesoty (USA) nakládají své batohy na střechu a dozvídáme se, že mají před sebou desetidenní trek přes Choquequirao až na Machu Picchu. Přejeme jim hodně štěstí a čekáme na naše slibované „horses" (koně).

Za pár minut nás ale dost překvapuje pokyn Willyho, že koně zatím nejsou, a tak pojedeme taky autem. Trochu zmatku a už zase sedíme s dalšími sedmi lidmi v téže napráskané Toyotě, která nás odvezla asi tři kilometry za vesnici. Dál už to kvůli sesuvům půdy nešlo. Jdeme po svých, žádná slibovaná etapa na koních nebude! Nu což, příjemné, lehce podmračené počasí je spolu s nádhernou přírodou silným motorem. Jenom mne znepokojuje, že všechny naše věci mimo malých batohů, nechává Willy ležet na cestě s tvrzením, že za chvilku dorazí naši „horses" a věci naberou. Bůh ochraňuj guida, prosím! Jestli o ty věci přijdeme, vlastnoručně ho uškrtím.

Ačkoli průvodce nemluví téměř vůbec anglicky, pořád se snaží komunikovat a popisuje okolní krajinu. Bez mapy oblasti a se současnou vysokou oblačností (vrcholky okolních velikánů vidět nejsou) jsme stejně úplně mimo. Mnohem zajímavější jsou jeho názorné pantomimické ukázky účinků  různých rostlin rostoucích okolo cesty, které se používají k přípravě čajů a mastí v lidovém léčitelství.

Asi po dvou hodinách se cesta zvedá k sedlu La Colmena. (3050 m.n.m.) Tam se setkáváme znovu s „našimi" amíky a v krátké pauze si vychutnáváme nádhernou přírodu s šestitisícovkami nad námi a divokou řekou hučící kdesi hluboko pod námi. Apurimac, jak zní její jméno, se oficiálně považuje za pramen světového veletoku - Amazonky. Udělali jsme sakra dobře, že jsme tenhle trek vyměnili za nervydrásající boj s davy tisíců turistů na Machu Picchu!

Z Cachory, Peru

Vamos amigos!" volá Willy, když už se mu zdá, že se kocháme a odpočíváme moc dlouho. Nu což čeká nás sestup do kaňonu z výšky sedla 3050 m.n.m až na 1900 m, kde leží cíl naší dnešní etapy, tábořiště Chiquisca. Amíci vyrážejí chvíli před námi. Jen ty koně s našimi věcmi pořád nikde..hmm...:-(

Počasí je nyní velmi proměnlivé a tak musíme mít stále v pohotovosti bundy proti dešti a chladu a zároveň i opalovací krémy a kloboučky proti slunci.

Sestup o 1150 metrů převýšení do prvního kempu je dost prudký a začínáme cítit kolena. Vždyť jsme téměř tři týdny žádnou pořádnou námahu nepodstoupili a dnes už pochodujeme půl dne. Užíváme si každého úseku vedeného traversem po vrstevnici, který kloubům trochu uleví. „Za tři dny tady chcípnem..." poznamenává Mirka při představě cesty zpátky. Já si takové pesimistické myšlenky zatím nepřipouštím, i když s každou další minutou hlodají stále více a rozvracejí morálku. (To ještě zdaleka netušila, jak blízko skutečnosti to bylo.)

Krajina se mění z horské stepi  na subtropickou a posléze tropickou, objevují se obrovské agave a gigantické epifytní stromy s různými druhy bromélií připomínají, že v tomhle kraji žijí v úzké symbióze rostliny i lidé. Občas potkáváme osamocené kusy hovězího dobytka a prasat, které svědčí o lidské přítomnosti. Ze skal tryskají prameny ledové vody, která na naše spálené krky a čela působí opravdu blahodárně.

Někdy v tuto dobu vidíme v serpentinách vysoko nad námi drobnou postavu vedoucí jakési naložené zvíře. Sláva to je náš bágl  a celá polní kuchyně naložená na mule. Táhne jej droboučký chlapík, kterého Willy nazývá poněkud honosně „horseman". Pro nás je to ale jasný „Mulař. Postupuje neuvěřitelně rychle i přesto, že zvíře za sebou musí táhnout. Za pár minut je u nás, prohodí pár slov s Willym a už běží dolů, aby prý připravil večeři a postavil stan. Jo, jsme to ale snobi, přijdem a jídlo bude na stole.:-)

CHIQUISCA (1900 m.n.m.)
Míjíme malé stavení se slepicemi na dvorku, několika umyvadly, sprchami a malým obchůdkem. Je to místo pro přespání a mají tady i pokoje uvnitř domku. Náš cíl je ale Chiquisca. Je ještě kousek dolů po cestě, takže vamos amigos! No konečně, už se smráká a my dorážíme do tábora. Jelikož zde má majitel základní potraviny, dáváme si okamžitě pivo. Jen to zasyčelo. Je skvělé, že peruánské pivovary vaří výborná piva. Cristal a Cusqueňa jsou lepší, než mnohá česká piva.

Tak sem s tou žranicí !" Volám zvesela na Mulaře, který dorazil rozhodně už asi hodinu před námi. Nic.... žádná reakce. Zvědavě se jdu podívat do bambusového příbytku, který se změnil v dočasnou kuchyni. „Tak kde že to vázne Indiáni?" Překvapení je veliké. Willy s mulařem teprve jakýmsi vychechlaným kartáčkem čistí plotýnkový hořák od centimetrového nánosu mastnoty, oklepávají ho železnou tyčí  a snaží se profouknout evidentně ucpané trysky. Suroviny k přípravě pokrmu ještě nejsou samozřejmě ani vytažené z přepravních plastových soudků.

Ha, ha...Mirka to ovšem tušila, a tak už baští oplatky určené pro stav nouze a současně zapíjí dalším pivem. Chtě nechtě se také přidávám. Po provedení základní hygieny, za mimořádného zájmu ze strany komárů a muchniček o naše odkryté části těla, trpělivě čekáme na večeři. Asi po hodině vítězoslavně přichází Mulař a nese znovu ty odporné studené a gumové hranolky, konzistencí silně připomínající medvídky Haribo, se stejně studenou rýží a kousíčkem masa. „No, zaplať Pánbůh...."

Únava dosahuje takového stupně, že Mirka okamžitě po konzumaci několika soust padla do stanu a usnula jako mimino. Já si v klidu dopíjím kafe a odebírám se do říše snů za ní za půl hodiny. Willy mi klade na srdce, že zítra bude snídaně v 5:00 a pak vyrážíme do dalšího postupného tábora - Maranpaty. OK. „Vy*er si voko!" odpovídám už v polospánku česky a s nacvičeným úsměvem souhlasně přikyvuji. Do našeho plátěného příbytku pak lezu definitivně vysílen a po čtyřech.

Den druhý

Během noci začalo silně pršet. Zjišťuji to, když nad stanem kdosi s důvěrně známým hlasem pronáší „Vamos amigos, desayuno"!  (Pojďme přátelé, snídaně.) Je 5:00 a já jej opět souvisle česky posílám do prdele, s argumentem, že v hustém dešti nikam nejdeme. Cítíme stále silnou únavu a nevyspání, takže každá hodina spánku navíc působí blahodárně.

V osm ránu déšť ustává, a tak jdeme na věc. Po sladké snídani (marmeláda a pancake) nás čeká další sestup do kaňonu řeky Apurimac. Vypadá to jednoduše, ale je to ještě 550 výškových metrů v prudkých serpentinách na hladkých a mokrých kamenech. Přicházejí na řadu trekové hůlky, o nich jsme si až do této chvíle mysleli, že je vláčíme zbytečně.

PLAYA ROSALINA ( 1350 m.n.m.)
Po hodině divokého sestupu se ocitáme na místě zvaném Playa Rosalina -1350 m.n.m., u mostu přes řeku. Je tady další kemp s možností přespání v haciendách a zároveň jakýsi úřední check-point, kde hlásíme naše jména (včetně průvodce). Tady jsme pochopili, že bez průvodce by nás nepustili dále. Jsme ještě čerství, plni sil, a tak vytahuji kameru k natočení přechodu přes visutý most nad legendární řekou- matkou Amazonky.

Přecházíme a definitivně schováváme bundy. Teď už to bude 5 hodin chůze do dalšího postupového tábora Maranpata.

Jdeme zvolna, aby si svaly trochu přivykly, občas zastavujeme u opuncií a Willy nám názorně ukazuje, jak sbírat a připravit ke konzumaci  jejich šťavnaté a chuťově výtečné plody, v Peru nazývané Tuna. (Už dlouho se na svých cestách po jihoevropských zemích potkáváme s tímto kaktusem, ale nikdy jsme nepřišli na to, jak je bezpečně sníst, aby se Vám tisíce droboulinkých chloupků nezabodávalo do rukou. Willy pár plodů shodí na zem, uchopí do hadříku, odřízne obě špičky a po délce opatrně nařízne. Pak slupku odchlípne na vyřízne vnitřní šťavnatou část. Tak takhle se to dělá!)

Náležitě posilněni se vydáváme znovu na cestu. Vysoká vlhkost a dusno dělá své, a tak z nás pot jen leje. Najednou guid zastavuje a volá nás k sobě. „Aranja, aranja..." volá a bambusovou holí ukazuje do svahu, kde na svou kořist číhá jako dlaň velká TARANTULE! Jsem opravdu nadšen, protože ani v amazonské džungli jsem na takového pavouka nenarazil. Rychle tasím kameru a dávám Willymu do ruky krátký klacík , aby ji trochu podráždil. Tarantule se rychle obrací na nás a prudce útočí na klacík. Je vidět, že i domorodci mají respekt a Willy po druhém ataku kusadly klacík bojácně upustí. V dloubání pak  pokračuje z bezpečné vzdálenosti  bambusovou holí. Chlupatá potvora ale nemá možnost úniku a tak zaujímá výhružnou pozici a pokaždé se zakusuje. Dobrá tedy, už ji necháme na pokoji.

SANTA ROSA (2100 m.n.m)
Další hodiny ubíhají a po překonání výškového rozdílu 750 m. od mostu přes Apurimac přicházíme do Santa Rosy. Je to jedno stavení kde žije zcela soběstačně starší pár a je zde i malé tábořiště s možností doplnit zásoby základních potravin. Dáváme si čerstvé banány a znovu kakaové sušenky.  Fyzická únava začíná ovládat naši mysl a pomalu přestáváme vnímat tu nádhernou přírodu okolo. Nohy už trpí občasným samovolným třesem. Willy nás povzbuzuje a v dáli vysoko nad námi ukazuje další postupný cíl dnešní etapy - Ochowerte. Tam na nás čeká Mulař se zásobami a údajně připravuje oběd. O tom, že Mulař je schopen připravit jídlo sám už silně pochybujeme, ale není cesty zpátky. Musíme kupředu.

„Při každém kroku začínám slyšet tlukot vlastního srdce až v krku... proboha co Tě to napadlo, proč tam vlastně lezeš?" Tyhle kacířské myšlenky musím zahánět stále častěji, a tak bojuji s Andami o každý metr. Při pohledu na druhou stranu kaňonu vidíme prudkou skalní stěnu, kterou jsme ráno scházeli dolů k řece. „To bude maso zpátky...." Mirka jen vyvrací oči v sloup, netušíc, že ji nazítří budeme zdolávat za tmy.

Dýcháme jako lokomotivy a zastávky jsou čím dál častější. Po dalších dvou hodinách škrábání se nahoru už vidíme dřevěný přístřešek vedle mostku přes divokou strouhu. Jsme tady - Ochowerte, pauza na oběd! Jasně, Mulař zatím jen vytáhl bombu a loupe brambory (a to už je tady minimálně hodinu před námi). Tentokrát to ale nejsou jeho oblíbené polosyrové "Papas fritas", ale jakési červené místní odrůdy. Ty mají mnohem lepší chuť. (Indiáni žijící na území dnešního Peru a Bolívie znají až pět tisíc odrůd brambor.)

S gesty umrlců kyneme na pozdrav a sundáváme ze sebe všechny úplně propocené oděvy. Chladivá bystřina oživuje znavená těla. Mirka si sedá do stínu na kamennou lavici a já si lehám na dřevěný mostek a ulevuji tak zádům. Sluníčko se už vymanilo z mraků a dost neúprosně peče. Zjišťuji, že můj krk a čelo už má barvu paviáního zadku, a to i přesto, že se čas od času namažeme opalovacím krémem. Po hodině je připravena nudlová polévka, jejíž vaření se našim kuchařům poněkud vymklo. Teď už je z ní nudlová kaše a vlasové nudle vypadají jako makarony. K červeným bramborům jsme dostali i pláteček masa. Je to poměrně slušně výživné jídlo, a tak přesvědčuji Mirku, že musí sníst co nejvíce i když její mozek jídlo odmítá a chce jen pít a odpočívat.

Choque, Peru

MARANPATA ( 2850 m.n.m.)
Další cesta nahoru pak probíhá ve stejném stylu. Jedna zatáčka, odpočinek, další zatáčka, odpočinek. Když už se pomalu ale jistě blížíme k osadě Maranpata, posíláme našeho průvodce napřed. Dost nás totiž deprimuje jeho chůze, připomínající svou lehkostí kamzíka. Zatímco my zápasíme o každou píď kamenité cesty ve vysokých goretexových trekových botách a oblečeni ve funkčním prádle, on si vykračuje jako na procházce parkem v riflích a rozervaných sandálech. :-)

Cesta je najednou mírnější a otevírá se nový pohled do dalšího údolí. Ano, tak jsme to nakonec zvládli. Každý domek v osadě nabízí turistům možnost kempování a základní hygieny. (Voda z potoka přivedená do hadice a díra v zemi jako záchod.) V tomto období (začátek března) ale všechny zejí prázdnotou. Není sezóna. Jen pasoucí se prasata a slepice ukazují přítomnost domorodců. Už zdálky vidíme náš postavený stan u jednoho z nich. Pomalu se šeří a tak ještě rychle pořídit vrcholové foto....

Dneska jsme vystoupali do výšky 2850 m.n.m. a překonali tak celkem 1600 výškových metrů. Fuj, to byl ale nářez. U výtečného peruánského piva se na to hezky vzpomíná. Prakticky už za tmy dorážejí naši přátelé amíci s křečovitým úsměvem na tvářích, před kterými hluboce smekám. Postupují totiž klasickým alpským způsobem a všechno (mimo potravin) si nesou na zádech sami. Taky jsou o dobrých dvacet let mladší, ale to nikterak nesnižuje jejich sportovní výkon. Bravo Gregu a Mandy! Co je k večeři nijak moc nevnímáme. Oči se nám zavírají v sedě, a tak rychle šup do pytle a dobrou noc.

Den třetí

Ráno vyrážíme brzy, neboť Willy trvá na dodržení harmonogramu cesty. Zpočátku postupujeme okolo kopce po vrstevnici, a tak máme čas protáhnout unavené hnáty lehkým pochodem. Cesta se zvedá poměrně plynule. V Andách je stále hustá mlha, což nám tak trochu kazí náladu. Vidina cíle se ale blíží a tak postupujeme dost rychle. Náhle vidíme ceduli oznamující spodní část komplexu CHOQUEQUIRAO! Se zatajeným dechem vstupujeme do mystických terasových políček, které známe z fotografií Machu Picchu. Už je to tady. Náš cíl je splněn. Po strmých schodech vystupujeme do bájného sídla předkolumbovského období v dějinách Latinské Ameriky! (Úmyslně nepíši že jej vystavěli Inkové. Po přečtení desítek materiálů a shlédnutí mnoha staveb v Peru jsme přesvědčeni, že tato vysokohorská puebla vystavěla nám zatím neznámá civilizace a Inkové jako skvělí válečníci a dobyvatelé tato sídla pouze ovládli a přivlastnili si je. Tyto stavby (stejně jako Machu Picchu) byly objeveny až ve dvacátém století a žádné písemnosti se nezachovaly. Kolem těchto staveb víří mnoho hypotéz, ale ve skutečnosti neví nikdo nic.)

CHOQUEQUIRAO  (3033 m.n.m.)
Vstupujeme na plošinu téměř na vrcholu strmé hory a otvírá se nám zatím dosti zamlžený pohled na kamenné stavby, o kterých nikdo skutečně neví kdo je vytvořil a ani k jakému účelu byl vytvořeny.

"Jsme tady úplně sami! Fantazie" Když si představíme jak to vypadá na Machu Picchu doslova přecpaném turisty, zmocňuje se nás nesmírné blaho. Willy předává naše vstupenky zakoupené už v Cuscu místnímu hlídači, který se najednou vynořil odkudsi z mlhy a dává se s ním do řeči. My postupně procházíme všechny stavby a nahlas přemýšlíme o jejich stavitelích. Mlžný opar se na pár minut rozpadá a dává nám možnost shlédnout celou scenérii v plné kráse. Využíváme to k focení a taky naše kamera zaznamenává tyto nevšední okamžiky. Pokouším se udělat panoramatické fotografie ale silný vítr, ženoucí chuchvalce mlhy mi to znemožňuje. Situace se zhoršuje znovu není vidět ani na krok.

Sestup
Je už poledne a tak pomalu a neradi opouštíme tyto mystické stavby, o kterých zatím s jistotou  nevíme nic. Okolo kamenných teras pomalu sestupujeme do pralesní houště a užíváme si každý krok. Viditelnost je nyní optimální, a tak je nám dopřáno pohlédnout na terasová políčka zbudované na ostrých svazích této nádherné hory.
Vidina oběda, kterou připravuje náš Mulař, dnes už není lákadlem. Jde spíše jen o potřebu doplnění živin potřebných pro další cestu. Tentokrát se bude jednat o příkrý sestup na dno kaňonu řeky Apurimac a následný výstup do základního tábora v Chiquisce. Stihneme to ještě před setměním?
Po hodině chůze ostře z kopce s následným prudkým výstupem do sedla Maranpata se blížíme k našemu táboru, Průvodce Willy se už dávno oddělil s výmluvou „I go make lunch". (Jdu udělat oběd.) To nám poskytuje čas pro volnou chůzi s mnoha zastávkami k obdivování krajiny a výhledů, které nám byly pro ranní mlhu odepřeny. Úžasná andská panoramata odhalují šestitisícové vrcholy okolo nás. Nalevo strmé srázy a z nich prýštící bystřiny, napravo hluboké propasti. Sestup už není tak náročný jako ranní výstup, a tak si jej užíváme plnými doušky.
Konečně se blížíme k našemu tábořišti. Vždyť vůně teplé krmě je tak příjemná a lákavá. Ale ouvej. Na ohni se vaří zkažené kuřecí maso, a tak beru náš osud do svých rukou, Nervy pracují a já v amoku a s jadrným českým klením převracím zásoby našich průvodců. „Ku*va kde je chleba, a kde je ten podělaný sýr?!" Willy nechápavě koulí očima a já vytahuji z plastových soudků všechny naše zbývající potraviny. Nacházím okousaný sýr a je mi jasné, že tihle domorodci nepovažují místní turisty za prioritu. Vztekle házím smradlavá vařená  kuřecí stehna (náš jakože oběd) do trávy slepicím a vařím si sám. Nudle s tomatovou omáčkou. Nacpáváme se k prasknutí a zapíjíme drahým pivem Cusqueňa. Však si to zasloužíme! Mulař i Willy se mi klidí z cesty, protože moje zuřivost už je opravdu na hranici s fyzickou agresivitou.

Po hodině odpočinku vyrážíme k dalšímu sestupu. Jde to skvěle. Willy se znovu trhl s průpovídkou „I will wait You in Chiquisca" (Počkám Vás v Chiquisce). A tak máme čas na pozvolný sestup s častými zastávkami na fotografování a filmování. Mirku náhle chytá běhavka. Co teď ... Sestupová pěšina je velmi úzká, nalevo strmý svah zarostlý trnitým porostem, napravo bezedná propast. Řešení téhle lidské situace ponechávám na ní a sestupuji o pár desítek metrů níže. Super, bystřina u vyhlídkové a odpočinkové chatrče v Ochowerte nabízí možnost doplnění tekutin, ale také místo pro osobní hygienu. Zanedlouho už opět pádíme dolů k řece.

Nikdy bych nevěřil, jak dokáže pouhá vidina setkání s tarantulí zrychlit ženský krok. Je už skoro tma a my se blížíme k místu setkání s obrovským agresivním pavoukem. Nohy už jdou pouze silou vůle a ejhle! „Tady někde byla včera ta osminohá potvora, že Miruš!" Za pár okamžiků vidím nalevo ve svahu ono místo a zaměřuji čelovku. „ Je tam, pojď se podívat!" Než jsem stihl udělat pár fotek naší staré známé tarantule, byla polomrtvá a unavené Mirka čiperná jako rybička a pelášila dolů k řece. „Fuj, tak tohle fakt nemusím" prohlásila při dalším zrychleném sestupu. Měl jsem co dělat, abych jí stačil.
Je už okolo šesté večer a černočernou tmu prořezává pouze světlo čelovky. Překračujeme most přes Apurimac a najednou se ze tmy vynoří Willy. Možná pochopil, že on je tady pro nás a ne my pro něj. Další tři hodiny nočního výstupu nám trvá cesta do kempu Chiquiska po téměř kolmém svahu se 650 m převýšením, kde čeká Mulař se zásobami a večeří. Usínáme už u druhého sousta...

Den čtvrtý

Po snídani vyrážíme do boje s posledním kopcem na treku. Pod tíhou dojmů z předcházejících dnů jsou první metry snesitelné. Pak už je to jen o morálce a síle vůle. Nádherná krajina v nás zanechává hluboké prožitky a  do Cachory dorážíme až za šera.

Děkujeme Vám Andy, sáhli jsme si až na dno fyzických sil a na Choque nezapomeneme nikdy!

www.poznani.estranky.cz


06.03.2009, Michael Hulva


Diskuse


Jenda
Jenda
Jestli tomu dobře rozumím, měli jste nedobré počasí, indiáni vás okrádali, organizace byla příšerná a nic zas tak moc uchvacujícího jste neviděli (jeden pavouk, stavení z kamenů a z hlíny). Ještě jsi zapomněl napsat, nakolik vás ten výlet přišel.
06. 03. 2009, 13:45:57
ales
ales
Zajimava cesta. Ale asi bych nesel :)
06. 03. 2009, 17:36:21
martin
martin
dalsi zajimava diskuze ke clanku - viz http://www.velehory.cz/archiv/trek-k-inckemu-mestu-choquequirao zdravim z potosi
08. 03. 2009, 23:36:36
Ahoj, skutecne musim souhlasit, ze navzdory tomu, ze pohori Vilcabamba, kde se tato pamatka nachazi, je pomerne blizko Cuzca, tento trek stale patri k tem mene turisticky znamym. Mozna i prave kvuli sve fyzicke narocnosti. Loni v lete jsme sli stejnou cestou na Macchu Pichu (tato varianta je cca na 6-7 dni). Pocasi bylo skvele, indiani nas neokradli, nikdo nikde a prestoze jsme nevideli pavouka, zazitek z teto casti Peru byl naprosto neopakovatelny a jedinecny. Hold, kdo neprosel,neuveri. Vid Jendo? Zdravim vsechny, kteri podlehli Peruanske prirode:-)
13. 03. 2009, 11:47:32
Ahoj, také jsem podlehla krásám okolí Cuzca... já -pro změnu - HUCHUY QOSQO (malé Cusco), kam jsme si také "došli" ... nádhera. Procházky a treky po kopcích plných inckých ruin bylo to nejhezčí, co jsem kdy zažila. Ale-nikomu to nenutím, i s námi byl Jenda, co nerad chodí ale rád kouká na cestopisy....
13. 04. 2010, 20:09:04
Planja
Planja
Šli jsme tento trek (a pokračovali k Machu Picchu) letos v září, fyzicky pravda trochu náročnější, ale jinak paráda, zejména v úseku za Choquequiraem nepotkáte jediného turistu. Jen malá poznámka k mostu přes Apurímac - bez průvodce nás přes něj bez problémů pustili, žádný poplatek nikdo nechtěl. Vstupné na Choquequirao: 43 solů.
23. 11. 2010, 17:03:45
Planja
Planja
Jo a ve vstupném byl i kemp, tam už nikdo nic nechtěl. Btw, pokud by to někdo chtěj jít z druhé strany, tzn MP - La Playa - Totora - Yanama - Choquequirao, tak tam se žádné vstupné nevybírá :)
23. 11. 2010, 17:05:56
Sli jsme to ted a pokracovali az do Huancacalle. Vstup 37 (pro studenty polovicni). Cesta je ve vynikajicim stavu a chodi po ni ted nekolik skupin denne z pruvodci a koni a par (malo) dalsich lidi z batohy. Za Choquequiraem uz tolik turistu neni a v nasem pripade zadni, protoze sedlo pred Huancacalle bylo pro kone neschudne kvuli snehu. Vystup z cca 1700m do 4000m dalsi den za Choquequiraem stoji za to. Mistni vzdy prijemni, napomocni a nikdy po nas nic nechteli (krome par solu za obed :-)).
18. 07. 2011, 06:08:28

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Budoucnost je cesta. A v budoucnosti hodlám prožít zbytek života.

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ

Sponzorováno