Drsné vodácké poučení na Lillooet river

Drsné vodácké poučení na Lillooet river

Na první pohled příjemné rafťácké dobrodružství se může v Kanadě, a nejen tam, změnit v téměř boj o holý život. Štěstím je, když nakonec vše dobře dopadne. Pro příště si ale vezměme ponaučení!

Britská Kolumbie je země lesů, hor ale hlavně vod. S lesem i horami jsme se už seznámili, tak přišel čas na rafťácké dobrodružství. Je sobota ráno a naše pětičlenná skupinka se snaží na střechu vanu nacpat dvě robustní kanoe, náš náklad vypadá sice trochu předimenzovaně, ale vešel se tam. Zase jsme trochu neodhadli dobu jízdy – dle mapy pojedeme jen kousek za město přes tři vesnice – ve skutečnosti je to však dobrých 200 km a několik hodin jízdy přes hory. Pohled do mapy, ve které není skoro žádná civilizace je pro nás stále dost zkreslující.

Se zpožděním konečně vjíždíme do Pembertonu, kde se u „íčka“ setkáváme s dalšími účastníky expedice. Byli se zde informovat o naší zamýšlené plavbě po řece Lillooet a prý jim to dost rázně rozmlouvali. Z vlastní zkušenosti ale víme, jak jsou ti Kanaďani ze všeho vyplašení, tak celou výpravu povzbuzuji, že to bude OK.

Z Pembertonu pokračujem po této drkotavé prašné cestě podél dlouhatánského jezera Lillooet Lake. Cesta je opravdu dost špatná, a našich plánovaných dvacet minut jízdy se protahuje na dvě hodiny. Konečně jsme u výchozího bodu u mostu přes jezero. Je nás sedm lidí na tři lodě, což zanmená, že jeden člověk bude souběžně s námi posunovat auto a prostřídáme se. Pítrovi se moc nechce pádlovat po stojaté vodě jezera, tak bude řídit první a počká na nás pár km po proudu.

První loď je pryč

Spouštíme lodě na klidnou hladinu a vyrážíme plni elánu k spodnímu konci jezera. Je nádherně, na světle modré hladině se odrážejí paprsky slunce a kolkolem nás špičaté hory se zasněženými vrcholky. Úplná idylka. Plni úsměvů doplouváme po několika kilometrech na konec jezera, postupně nám však úsměvy tuhnou na rtech. Už zdálky totiž slyšíme a vidíme hučící divokou řeku vytékající z našeho malebného jezera. Zastavujeme u výtoku a jdeme to prozkoumat. Při pohledu na tuhle šílenou vodu dostávám strach a vážně uvažuju, jestli do toho vůbec jít. První se do toho nakonec pustí naši dva němečtí kamarádi.

David chytře navrhuje, že klíčky od auta bude lepší dát do jeho ledvinky, kdyby mi baťoh přeci jen uplaval. Nakonec se rozhoduji nepřivazovat se ke kánoi lanem, což, jak se později ukazuje, byl dobrý nápad. Lodní přípravy jsou v rychlosti hotovy a já s Davidem jako druhá loď vyrážíme za Němci. Je to fičák. Po pár sekundách a asi o pět set metrů níž mne trochu překvapuje, že Marcel s Dirkem stojí na břehu, zuřivě na nás mávají a skrz burácející živel ke mně dopadá jejich křik: „Our Canoe is gone!“

Sakra, rychle ke břehu! To je ale v silném proudu těžký úkol. S vypětím všech sil se nám daří zastavit dalších sto metrů po proudu. Dostat se po souši k těm dvěma není o nic snazší, neboť porost na břehu tvoří jednolité křoví vyšší než člověk. Mezitím okolo nás profrčela loď s Ondrou a Verčou plná vody, snaží se také ze všech sil zastavit, ale mizí nám z dohledu.

Konec srandy!

Uvědomuju si, do jaké situace jsme se během těch pár chvil dostali. Němci s námi nemůžou jet dál, protože víc zatížená loď by šla ke dnu hned. Sami už na jízdu kanoí nemají ani pomyšlení, takže jsou to oni dva, kteří musí pěšky zpět k autu. Počítal jsem s tím, že se nám může něco přihodit, ale naše „servisní“ cesta je na druhém břehu a nepočítal jsem už s tím, že dostat se na druhou stranu může být i nemožné.

Znamená to, že Marcela s Dirkem čeká několika kilometrová pouť v tom neprostupném pralese plném medvědů zpět k mostu, kde máme auto. Předávám jim svůj záchranný baťoh, kde je nůž, sirky, baterka a nezbytné „antimedvědí“ pepřové spreje.  Vím, že je to blbé, ale jiné řešení nás nenapadá. Vysvětluju jim zhruba, jak se k mostu dostanou a loučíme se. Probíjíme se zpět k lodi, u které se mezitím objevil i Ondra s Verčou. Domlouváme se, že výlet zde končí. Zbývá nám jen dostat se se zbývajícími dvěma loděmi na protější břeh a vytáhnout je k lesní cestě. To se ale ukazuje jako nelehký úkol, řeka je široká, rychlá a k smrti ledová. Převrhnout se uprostřed by asi znamenalo konec, protože bychom dřív ztuhli, než bychom doplavali ke břehu.

Cítíme, že naše loď pluje naprosto na hraně svých možností a že bez nadsázky bojujeme o holý život. Tomu říkám adrenalin! Srdce mi buší strachy, ale koncentruju se jen na ovládání lodi a tu naštěstí s Davidem vedeme chirurgicky přesně. Každá sebemenší chybička by byla osudná. Frčíme asi třicetikilometrovou rychlostí. Řeka si s námi hraje ještě notných pár kilometrů, než se nám konečně daří přirazit ke druhému břehu. Zanedlouho proplouvá i Ondra s Verčou, jejich loď je neovladatelná, plná vody.

Nejširší nabídku průvodců a map Kanady (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Polámané prsty

Neumím moc házet, tak se sám sobě divím, že mnou hozená házečka, přistane přesně v jejich lodi. Ondra se jí bleskově chytá a lano se napíná, což mne ve vteřině vytáhlo ze zádě lodi. Křečovitě se zakliňuju špičkami pod sedátko a moje tělo je teď silou lana napnuté nad vodní hladinou. Davidovi se na přídi stalo to samé ale opačně, je natažený dopředu z lodi, drží se ze všech sil větvě a jak na skřipci mu v páteři lupe jeden obratel za druhým.

Držím lano, seč mi síly stačí, drtí mi to prsty takže ani kdybych chtěl, ho nemůžu pustit. Ondra na druhé straně zažívá to samé, situace je neudržitelná tak po chvíli lano pouští. Házečka je sice dobrý vynález, ale nikdo už neučí, co s ní dělat, když se na ní fakt někdo chytne. Trochu to ale pomohlo, protože Ondru s Verčou to aspoň vytáhlo z největšího proudu, tak se jim daří přirazit.

Vytahuju s Verčou jejich loď plnou vody a nestačím se divit Ondrově odvaze, když kraulem plave po proudu a chytá ztracené pádlo. Holt půjčená věc se musí vrátit. Všichni jsme durch a jektáme na břehu zuby. Ondra má asi polámané prsty od toho lana.

Zachráněni nejsme, při vší smůle je totiž tohle místo jediným úsekem, kde je silnice asi kilometr vzdálená od řeky. Do toho zuřícího živlu už nás nikdo nedostane, takže berem lodě a táhneme je vší silou tím pralesem. Porost je strašně hustý, je vidět jen na pár metrů, takže se blbě drží směr a navíc je to tu poseté čerstvými medvědími hovínky.

Drama vrcholí

Les je plný močálů a tůní, přes jednu bobří nádrž se přepravujeme na kánoích. Konečně je porost řidší a nese známky lidské činnosti. Za krátko jsme na naší cestě. Vypadáme tady uprostřed lesa s loděmi jako blázni, snad nám někdo pomůže.  Asi 40 km odsud je kemp a indiánská osada, tak určitě pojede nějaké auto.

Zde v odlehlejších končinách je samozřejmostí, že potkávající se lidi zastaví a přesvědčí se, že je vše OK. Já OK nebyl, takže na poslední kilometr mě konečně bere auto. Pítr počítal s tím, že bude čekat jednu, maximálně dvě hodiny, teď už to ale bude takových sedm hodin. Musí mu být jasné, že máme problém.

Nacházím zaparkované auto, ale dnešní horor nekončí, po Pítrovi nikde ani památky. Hlavou se mi honí nejčernější myšlenky. Dělá se mi blbě, ráno nás bylo sedm, pak šest, potom čtyři. Teď mám rozházenou celou výpravu v divokých horách.

Shledání

Je večer, vracím se k zamčenému autu. Ale co to? Houštiny se rozevírají a z nich leze Pítr živ a zdráv. Díky bohu!!! Ulevilo se mi jako nikdy. Od této chvíle již se naše situace jen zlepšuje. Jedem zpátky k lodím a odtud nahoru údolím k prvnímu autu. Zastavuje nás však jiné auto a z něj vyskakuje Marcel s Dirkem. Jsou na pokraji zhroucení, špinaví a mokří. Prý že asi ztratili klíče od mého auta.

Aha, jsem blbec! Až teď nám došlo, že klíč má přeci celou dobu David v ledvince, právě proto, abychom ho neztratili. Navíc nám vykládají, že místo, kde jsme se rozdělili, bylo od jejich cíle odděleno jiným, neméně rozvodněným přítokem. Drali se zoufale houštím po i proti proudu, ale beznadějně. Věděli, že nikdo, ani my, nevíme přesně jejich polohu a nikdo by je tam nemusel nikdy najít ani po týdnu pátrání. Zbývalo jim jen jediné – dobrovolně skočit do rozbouřené vody a doufat, že je to vyplivne na druhém břehu dřív, než v té ledárně zmrznou.

Poučení

Příště už budu vědět, že v těchhle horách je všechno naopak než u nás doma. Padá tu strašně moc sněhu a zimy jsou dlouhé, proto v zimě a na jaře je v řece vody málo a největší povodně se zde konají teď před létem, kdy jsem naopak předpokládal nejklidnější řeku. Pochopil jsem, že příroda je tu sice krásná, ale divoká. Člověk si jí zde ještě nepodmanil, ona tu vládne a může si s člověkem dělat, co chce. Alespoň někde ještě tohle pravidlo platí.

Cenná zkušenost.

Zkušenosti čtenářů

Alena

No páni, to jste teda měli štěstí. jojo, s divokou přírodou si není radno zahrávat. Pěkně napsané. A.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí