Jak se dostat na Galapágy

Na Galapágy se dá nejsnadněji dostat tak, že si zaplatíte zájezd, můžete samozřejmě letět i na vlastní pěst, ale je lepší si výlet zařídit již na pevnině. Nabízí se několik variant, my jsme si vybrali jednu z levnějších, tzv. severní okruh (ostrovy Bartolomé, Santiago, Rábida, Santa Cruz), která trvá 4 dny a 3 noci. Výlet je možné spojit dohromady s o den delší jižní trasou (Santa Cruz, Santa María, Espaňola, San Cristobal a Santa Fé). A co týče ceny? Mimo sezónu zaplatíte za kratší severní trasu od 340 USD (cca 8.800 Kč) plus 367 USD (cca 9.500 Kč) za letenku i s letištní taxou. K tomu vstup na ostrovy za 100 USD… (samozřejmě vše za 1 osobu). Při sečtení z toho máte krásnou dovolenou pro dva v Řecku nebo Tunisku u moře (nemám přesný přehled o cenách zájezdů k moři :o)), na druhou stranu, kdy se člověk zase podívá na Galapágy, že?

1.000 kilometrů na západ

Na letišti jsme byli více jak 2,5 hodiny předem, protože v Lonely planet psali (říkali nám to i v agentuře), že se občas stává, že se prodá více letenek, než je míst v letadle a Míša kromě toho chtěl sedět na levé straně u okénka, aby viděl sopky. Na letišti nám nejdříve zrentgenovali batohy, jestli nevezeme na Galapágy zvířata, kosti, maso, kytky nebo semínka kytek a jelikož se nám piraní chrup rozpadl cestou z Amazonie, bez problémů jsme prošli, „načekovali“ se (nacvičenou španělskou větou jsem dokonce získala i místo vlevo u okénka) a pak už jsme jen čekali a čekali. Trochu nás přikvapilo, že nikdo nechtěl naše pasy. Bylo to, jako kdybychom jeli autobusem. Konečně jsme se dočkali a dokonce i viděli z výšky Cotopaxi, jejíž vrcholek vykukoval z mraků. Další sopky jsme ale kvůli mrakům neviděli.

Za půl hodiny jsme přistáli v Guayaquilu, všichni místní vystoupili a noví turisté nastoupili. Z Guayaquilu jsme letěli jen 1,40 hod. a už jsme kroužili nad Galapážskými ostrovy. Jak nám řekli v agentuře, vypadalo to, že budeme přistávat na moře, protože Isla Baltra, kde je letiště (a nic jiného) je relativně malý ostrov a přistávací dráha vypadá jako kus silnice. Pilot v pořádku přistál a dojel k miniaturní letištní budově, kde bylo několik úředníků vybírajících 100 USD/os. jako vstupné do národního parku ( Galapágy jsou národním parkem od r. 1959).

Na letišti na nás čekal průvodce John a dalších 8 pasažérů (3 Němci, Australan, Američan, Angličan, Jihoafričan a slečna ze Švédska, původem z Thajska). Kluci s sebou táhli několik kartonů piva – říkali jsme si, že asi bude veselo, naštěstí to nebyli tak velcí „pařiči“ jak jsme si původně mysleli :o)) Vyzvedli jsme si batohy a sedli na autobus a popojeli k přístavu lodí.

Isla Baltra a Isla Santa Cruz

Celý ostrov Baltra je zvláštně vyprahlý, všude samé keře a kaktusy a žádné stromy, nic jiného než písek a keře. V přístavu bylo několik jachet a také pár tuleňů – lvounů (anglicky „sea lion“ – jelikož i po konzultaci s bioložkou pořádně nevíme, co to bylo přesně za druh, říkejme jim dle anglického překladu – lvouni). Na člunu jsme dojeli na naší jachtu Poseidon a dostali maličkatou a ještě menší kajutu s palandou a mini koupelničkou. A pak jsme vyrazili na moře. Na uvítanou byl ovocný salát, John nás poučil o tom, co všechno se na ostrovech nesmí (1. šahat na zvířata, 2. krmit zvířata, 3. používat blesk fotoaparátu, 4. cokoliv sbírat, 5. odhazovat odpadky, 6. chodit mimo vyznačené cesty) a pluli asi 45 minut k překrásné pláži se skálami, kde jsme se poprvé vylodili.

Z lodi jsme si půjčili potápěčskou výbavu, ale nejdříve jsme se šli projít. John nám ukázal jak si krabi svlékají skořápku a také krásné černé mořské leguány (anglicky „land iguanas“), kteří jsou jedinými ještěry živícími se mořskými řasami a pijícími slanou vodu. Přebytečnou sůl pak plivají ven, což nám několik leguánů hned předvedlo. Tyto ještěrky se potopí až 30 m, ale přitom nejsou příliš zdatní plavci a při plavání používají pouze ocas, kterým kormidlují. Černí jsou prý proto, aby vstřebali víc slunečních paprsků.

Šli k malému slanému jezírku, kde byli dva plameňáci. Všude kolem byla spousta krásných velkým pelikánů. Po krátké procházce po sněhobílém písku jsme zkusili šnorchlovat, i když ani kolem skal toho moc zajímavého nebylo, jen pár rybek.

Kolem půl páté jsme z Isla Santa Cruz zamířili k Isla Bartolomé. Cesta byla příšerná, byly obří vlny, takže nám s Míšou bylo dost špatně. Až u břehů ostrova Bartolomé se moře uklidnilo.

Isla Bartolomé

Spali jsme jakž takž do 6:00, kdy nás nemilosrdně vzbudil motor lodi, který nahodili kvůli generátoru. Po snídani jsme sedli na malý člun zvaný panga (loď ho táhne za sebou) a dojeli k místu, kde se s ním dá přistát. Cestou jsme viděli několik lvounů na skále a jednoho jediného tučňáka. O množství ptáků na našimi hlavami se ani nezmiňuji, těch tu byla opravdu hejna (narozdíl od tučňáků).

Přistáli jsme u dřevěného mola a po dřevěných schodech začali stoupat na vyhlídku. Průvodce John nám ukázal párek ještěrek (samička má červenou hlavu), které žijí 3 roky a špatně vidí. Také nám vysvětlil geologický původ ostrova, ale moc jsme to ani jeden nepochopili. Jen to, že to je směs lávy a popela. Ostrov Bartolomé vypadá jako měsíční krajina, ale jinak je úžasný. Vystoupali jsme na vyhlídku, odkud bylo vidět hodně do dálky.

Když jsme sešli z vyhlídky, loďkou jsme popojeli na pláž a šli jsme na zadní pláž, kde byly u břehu vodní želvy a také malí žraloci. Vrátili jsme se na přední pláž a zkusili šnorchlovat. Splnil se mi můj sen, plavala jsem v moři s želvou! Byla krásná a obrovská a ač se to nemá, neodolala jsem a pohladila jí nohu, na dotek to bylo podobné jako naše želvy nádherné, které máme doma. Také jsem viděla spoustu barevných ryb a na závěr dva lvouny, kteří se mnou plavali a laškovali. Byla to opravdu nádhera, která se ani nedá popsat, musí se to zažít.

Isla Santiago s černým pískem

Po obědě jsme vypluli směr Isla Santiago nebo také Isla San Salvador, jak je uváděn v některých mapách. Naštěstí vlny nebyly moc velké, takže jsme cestu zvládli v pohodě a oba jsme se i trochu vyspali. Po cca 4 hodinách jsme dorazili k břehům Santiaga, k místu, které se jmenuje Puerto Egas a je zvláštní černým pískem a černými skálami. Hned na pláži jsme viděli spoustu lvounů, povalovali se úplně všude. Šli jsme se projít podél pobřeží a pozorovali spoustu mořských leguánů, propletených vzájemně mezi sebou a odpočívajících na skalách. Michal prohlásil, že jsou to šílená „jatka“ a odmítl je obdivovat (narozdíl ode mne :o). A všichni leguáni plivali přebytečnou sůl, opravdu zvláštní podívaná. Skály byly vymleté vodou a tvořili roztodivné útvary se spoustu jezírek, „mostů“ a prohlubní. Na jedné skále seděl i luňák a mohli jsme se k němu přiblížit téměř na centimetry, zvířata na Galapágách naštěstí nemají strach z člověka.

Asi dvě hodiny jsme se procházeli a John nám řekl něco o lvounech, dožívají se 25 let a jeden samec má stádo až 40 samic. Samec lvouna dospívá v devíti letech, samička v šesti letech. Mají jedno mládě ročně, samička je březí 9-12 měsíců podle toho, kolik má potravy a jaké má podmínky pro odchov mláděte. Bohužel John není až tak dobrý průvodce, nebo jsme „namlsali“ u Luise v Amazonii a všechno, abychom z něj dolovali, nic nám neřekne sám od sebe. Kromě toho pořád mluví trochu ironickým tónem. Ale naštěstí nám nechává docela dost volnosti.

Když se začalo smrákat vrátili jsme se na loď a po výborné večeři vypluli směr Isla Rábida. Byly opět příšerné vlny a tak jsem chvíli trpěla v jídelně, ale pak i zřejmě zabral prášek na mořskou nemoc a šla jsem si lehnout. Po třech hodinách jsme zakotvili, vypnuli motor a mohli v klidu spát.

Červený ostrov Isla Rábida

Další noc jsme strávili u břehů Isla Rábida a ještě před snídaní jsme se vylodili. Ostrov je zvláštní červeným pískem a skálami. Na pláži byla spousta lvounů. Šli jsme se projít po značené cestě a viděli racky. Na ostrově rostou jen kaktusy a spousta suchých stromů, které obrazí jen kolem Vánoc, kdy je tu období dešťů. Kromě stromů na 367 m vysoké sopce, tam jsou mraky a stromy jsou zelené pořád. Zkoukli jsme lvouny, včetně osamělého samce a týden starého lvouního miminka a pluli zpět na loď. Po snídani jsme vyrazili na další místo. Pluli jsme asi 2,5 hodiny a z lodi viděli delfíny a také sem tam nějakou želvu, která se ve vlnách vynořila.

Santa Cruz a velcí žlutí ještěři

Když jsme dorazili na ostrov Santa Cruz, místo zvané Dragon Hill, žádná jiná loď tam nebyla. Vystoupili jsme na překrásnou žlutou pláž lemovanou černými skálami, na kterých se vyhřívali mořští leguáni. Bylo pěkné horko, celý ostrov byl šíleně rozpálený a všude kolem jen kaktusy a nízké keře a téměř žádné stromy. Šli jsme asi na hodinovou procházku, viděli 4 plameňáky v malé laguně a potom asi tři žluté ještěry (anglicky „land iguana“), kteří jsou mnohem větší než ti mořští. Nikdo neví, jak dlouho žijí, ale minimálně 70 let. John nám řekl, že se živí plody opuncií a jejich životní náplní je čekat ve stínu tohoto kaktusu až spadne jeho plod.

Jejich mláďata žijí ve větvích keřů a požírají hmyz, zatímco dospělí jedinci jsou plně býložraví. Samička se stará 2 týdny o vajíčka zahrabaná v zemi. John nám také řekl o tom, jak se na ostrovech přemnožily kozy, které sem dovezli lidé a jaký je problém je vyhubit, protože zlikvidují vegetaci, která se nedokáže sama zregenerovat. Stejný problém byl i s divokými psy, kteří lovili vzácné žluté ještěry, ale nyní jsou již psi vyhubení.

Bylo nám příšerné horko a tak jsme s povděkem nasedli zpět na loďku a z ní zkusili šnorchlovat. Viděli jsme jen nějaké rybky, bohužel žádnou želvu ani slibovaného rejnoka se žralokem. Voda kolem Isla Santa Cruz byla docela studená, takže jsme se nepotápěli příliš dlouho.

Po obědě jsme opět vypluli na další cestu, která trvala asi 5 hodin a během níž byly obří vlny, takže nic moc pro plný žaludek. Kolem půl sedmé večer jsme zakotvili v přístavu v Puerto Ayora, největším městě na Galapágách.

Nejširší nabídku průvodců a map Ekvádoru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Puerto Ayora

Vstali jsme a ještě před snídaní si zabalili batohy. Rozloučili jsme se s ostatními a společně s Němci sedli na loďku a odpluli do přístavu k molu. Tam jsme se rozloučili a vydali se hledat ubytování. Od kluků z lodi jsme měli tip na Hotel Los Amigos, kde nám nabídli pokoj za 15 USD s koupelnou a dostatečně velký, což je po mini kajutě velmi příjemné. Ještě jsem chvilku procvičovala španělštinu s paní domácí a potom jsme vyrazili do Charles Darwin Station, což je vědecká stanice zaměřená na odchov obřích želv, kterým hrozilo vyhynutí, protože se ještě na začátku 20. století lovily na tuk a také si je námořníci brali na loď coby „konzervy“.

Darwinova záchranná stanice

Stanice je moc pěkná a v jednotlivých domcích bylo vše pěkně popsané a mohli jsme jít i k velkým želvám do výběhů. Viděli jsme i úplně malé želvičky, 1-2 roky staré, které byly všechny pečlivě očíslované. Zajímavé je, že želví vajíčka se přenáší i z přírody a uměle se v inkubátoru líhnou. Po dvou letech se vypouští zpět do přírody. když je v inkubátoru nad 30°C, bude z želvy samička. Samiček se tak záměrně líhne cca 75 %. Také jsme viděli nejslavnější místní želvu – osamělý George je poslední obří želva z ostrova Pinta. Vědci se ho snaží dát dohromady s dvěmi samičkami podobného podruhu, ale zatím se to nedaří. Je mu asi 120 let, takže je prý v nejlepších letech

Obří želvy se běžně dožívají přes 150 let a váží až 250 kg. Bylo to hodně pěkné, i proto, že jsme se na chvíli přidali k anglicky mluvící skupině se šikovným průvodcem, takže i když jsem měla dotaz na život želv, ochotně mi ho zodpověděl. Příjemné je, že si člověk bez omezení může projít celý areál a všechny budovy a téměř všechny výběhy želv.

Viděli jsme i několik obřích žlutých ještěrů, které jsme předchozí den viděli na Dragon Hill. Měří kolem 1 m a váží cca 15 kg.

A ještě jedna perlička na závěr. Když se měl v r. 1982 natáčet slavný film E.T. – Mimozemšťan, režisér Steven Spielberg si jako předlohu pro svou postavičku vybral právě hlavu galapážských obřích želv na které se osobně do Darwinovy stanice přijel podívat.

Když jsme prošli stanici, zamířili jsme k moři a obdivovali mořské leguány. Chvíli jsme pobyli na skalách a potom se vrátili do městečka. Puerto Ayoraje skoro vesnicí, ale přesto tu žije polovina populace na Galapágách. Cestou jsme pozorovali rybáře krmící zbytky ryb pelikány a také lvouna, který si hověl ve voděn a vyloženě si užíval obdiv okolo stojících lidí.

Na obědě jsme u stolu seděli s pánem z Německa a povídali si, jel jižní trasu, kterou jsme chtěli jet původně a prý měli dost špatné počasí. Naší severní trase byl asi před patnácti lety a líbila se mu více. Rozloučili jsme se a vyrazili na Turtle Bay– pláž vzdálenou asi 3 km od města.

Želví pláž

Přišli jsme k malému domku, kde jsme se museli zaregistrovat, o turistech holt musí být přehled. Pak už jsme šli po krásně vydlážděné pěšince, která nám evokovala Velkou čínskou zeď. Došli jsme na pláž, kde byly obří vlny, jemný písek a spousta cedulí, že tam želvy zahrabávají vajíčka, tak abychom dávali pozor. Pláž byla dlouhatánská a na jejím konci kaktusový háj, skály a spousta ještěrů vyvalujících se na teplém písku a na cestě. O kousek dál seděl na skále úžasný a nepřekonatelný terej modronohý (anglicky „blue foot bobby“) s úžasně nepřirozeně modrýma nohama. Takhle zvláštního ptáka jsme ještě neviděli. Doma jsem si v knížce o zvířátkách přečetli, že svýma nohama zahřívá vajíčka, která snáší přímo na skálu.

Za kaktusovým hájem byla zátočina s klidnou vodou a mangrovníky. Sedli jsme si na písek a pozorovali moře. Bylo docela studené, moc se nám do něj nechtělo. Ale když jsem zpozorovala 3 želvy, v mžiku jsem byla ve vodě i s podvodním foťáčkem, kde mi zůstalo pár snímků. Udělala jsem pár fotek a želvy odplavaly, byly ale úžasné!

Kolem půl čtvrté jsme se začali vracet. Na skalách už byli 4 modronozí terejové a pod skálami bylo hejno malých žraloků. Všude byla spousta pelikánů. Prošli jsme přes celou dlouhou pláž a vychutnávali si pocit, že jsme na ostrovech, o kterých se nám maximálně zdálo ve snech. Celý ten výlet rozhodně stál za to a báječně jsme si ho užili.

Výlet končí, musíme zpět na pevninu

Před ranním odjezdem na letiště jsme měli asi 1,5 hod čas a tak jsme se vrátili do Charles Darwin Station, podívat se ještě jednou na želvičky a na ještěrky na pláži. Bohužel bylo všude strašně moc lidí. Cestou do hotelu jsme ještě vyfotili volavku a viděli pár mořských leguánů válejících se na silnici na asfaltu. Celou dobu nás fascinovalo, že se zvířata vůbec nebojí a nechají k sobě člověka přijít na centimetry blízko. Naštěstí nemají s lidmi špatné zkušenosti.

U hotelu jsme se rozloučili a přesunuli se na autobusové nádraží za městem. Nádraží bylo téměř opuštěné, autobus měl jet až za 45 minut. Koupili jsme lístky a čekali a čekali až jsme se dočkali. Autobusem jsme jeli přes celý ostrov Santa Cruz cca 40 minut, až jsme se dostali k miniaturnímu přístavu. Přestoupili jsme na loďku a přepluli úzkou úžinou mezi Santa Cruza Isla Baltra. Na druhé straně už čekal autobus letecké společnost Tame, kterým jsme dojeli na místní maličkaté letiště, které není ani oplocené. Nechali jsme se odbavit, opět po nás nikdo nechtěl doklady, pouze letenky a něco přes hodinu čekali na letadlo. Letadlo přilétlo a za chvilku jsme do něj nastupovali a smutně se loučili s tímto rájem na zemi.