Cesta na nejdelším nákladním vlaku na světě

Cesta na nejdelším nákladním vlaku na světě

Celé tři kilometry měří nákladní vlak vozící železnou rudu ze saharských povrchových dolů do přístavu. Díky tomu je znám jako nejdelší nákladní vlak na světě.

„Nesedej na tu bednu, jsou v ní slepice!“ upozornil mě spolucestující při nastupování na korbu starého landroveru. „Nestoupej na ten pytel a dávej pozor na kozu,“ pokračoval další.

Sto dvacet kilometrů po nezpevněné kamenité cestě jsem na zadním rohu nákladního prostoru přetrpěl s myšlenkou, že se mám v nadcházejících pár hodinách svézt na nejdelším nákladním vlaku na světě. Trans-mauritánský „expres“ dováží železnou rudu z povrchových dolů na Sahaře do přístavu, kde se překládá na lodě a rozváží na zpracování.

Nejdelší, nejvýše položená v Evropě i ve světě, s nejkrásnější vyhlídkou nebonejrychlejší. To jsou nejzajímavější železnice na světě. Svezli jste se po některé z nich?

Bývaly časy, kdy podle slov spolucestujícího, od první tažné lokomotivy až po poslední tlačnou měřil sedmnáct kilometrů, dnes to jsou „pouze“ kilometry tři. Po asi tříhodinové rallye na nádraží jsem celý rozechvělý opatrně slezl na zem. Rozechvělý ani ne kvůli vzrušení a očekávání, ale kvůli tomu, že náš taxík neměl zrovna funkční tlumiče.

Výslech na stanici

V malé vesničce s příhodným názvem „Šum“ rozdělené na dvě části kolejemi se nacházelo pouze pár obchůdků, budova těžební společnosti SNIM, několik domečků a policejní stanice. Gendarmerie, místní strážci zákona, se mě, cizince, hned vřele ujali a odvedli mě po pár otázkách kvůli registraci na stanici. Najdete ji lehce, podle antény od vysílaček natažené mezi sloupy. Dvě hliněné budovy, stan, ve kterém si příslušník vařil tradiční mátový čaj, koberec na zemi a zaparkovaný robustní terénní vůz tvořily celý komplex.

Lámanou „africkou“ francouzštinou se začali vyptávat na mou osobu. Možná spíš ze zvědavosti než do protokolu. Po tradičních otázkách na jméno, povolání, zemi původu atd. nastoupily dotazy osobnější až intimní. Žandár nechápal, že za dva a půl měsíce v západní Africe jsem ještě „nevyzkoušel“ žádnou černošku. Sám prý to bez sexu nevydrží ani dva dny. Oponoval jsem, že mám přítelkyni, tudíž si nemohu dovolit přílišné volnomyšlenkářství. Moc jsem však situaci nepomohl, protože jakmile se další arab v uniformě dozvěděl, že nejsem ženatý a mám přítelkyni, zhrozil se nad zkažeností západní kultury. Nakonec však přiznal, že i on má příležitostnou milenku a celé vyzvídání ukončili s úsměvem nad sklenkou čaje.

Noc s kalašnikovy

Vzhledem k tomu, že vlak měl jet ve dvě ráno, pánové mi dovolili přespat na stanici. Stmívalo se a po večeři přišla únava. Policisté mě uložili do budovy a sami šli spát ven do stanu. Pohostinností jsem byl sice mile překvapen, ale nejvíce udivující bylo, že mi v místnosti nechali tři samopaly kalašnikov

Čekání

Uprostřed noci se mnou zatřepal a doprovodil ke kolejím. V dálce sílil hukot přijíždějícího vlaku. Trvalo snad dvacet minut, než blížící se hukot přešel v záři čelního reflektoru, za nímž se vlekla silueta ocelového hada rozkrajujícího ticho pouště. Vlak však nezastavil. Doprovod v uniformě jen pokrčil rameny a oznámil, že další pojede kolem jedenácté dopoledne. Nezbývalo nic, než jít zpět na stanici a dočkat rána.

Zvuk odjíždějícího expresu mě jen utvrdil v poznatku, že je na africké vlaky zapotřebí disponovat hromadou trpělivosti. Prvního nápadu jet po kolejích jsem se musel vzdát v Mali, když mi na nádraží v Bamaku oznámili, že přicházím pozdě a další jede v úterý. Byla středa. Podruhé jsem natrefil na nákladní vlak kousek od hranic se Senegalem. Přijel o půlnoci. Nadšeně jsem naskočil do vagónu, a ráno po probuzení mě překvapilo, že stojíme stále na stejném místě. Pokazila se lokomotiva a nikdo nedokázal říct, kdy ji opraví.

Konečně jedu!

Dopoledne skutečně „transmauritánský nákladní expres“ dohučel do Šumu a zastavil za zvuku skřípajících brzd a postupného narážení vagónů do sebe. Rozloučil jsem se s policistou, poděkoval a netrpělivě naskočil na vlak s turbanem na hlavě. Slouží k ochraně před sluncem, rozvířeným pískem, který řeže do tváří a hlavně k částečnému maskování, aby bandité a teroristé, před kterými mě neustále všichni varovali, nepoznali můj nearabský původ.

V hlavě se přemítala myšlenka rebelství: na Sahaře v nákladním vlaku plném loupežníků. Po nahlédnutí do lodního přepravního kontejneru, ve kterém jsem měl strávit několik následujících hodin, vzrušení oslabilo. Kojící žena, malá holčička s dlouhými černými vlasy spletenými do hrubého copu, dva pánové v saku a několik černochů v teplákách Adidas. Ani si neuvědomuji, jak se mi do rukou dostala sklenička s čajem připraveným na dřevěném uhlí na podlaze, jakási bageta a sušenky. Vlak se pomalu hrnul pouští…

Silvestr Tkáč rád jezdí do zemí, které na mapě nenajdete, dívá se na zákazy vstupu zezadu, prochází území nikoho a řeší problémy. Více na a www.expediceonline.cz.

Zkušenosti čtenářů

Ivan

Cestovat v nákladním vagónu plném železné rudy je možná trochu zajímavější … Proč autor volil vagon pro pasažéry?

Libor

Zajímavé, ale jsou i delší vlaky:
http://en.wikipedia.org/wiki/Longest_trains

carajas railway

Cesta z Maráby do Sao Luis v Brazílii částečně deštným pralesem je taky zážitek a vlaky zde mají taky kolem 3 kilometrů.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí