Sahara na severu Mali, v kraji Kidal. Blíží se soumrak, slunce rychle mizí za vzdáleným obzorem. Tady uprostřed nedozírné pouště žijí legendární Tuaregové. Žijí a pečlivě střeží své kulturní tradice. Co o nich vlastně víme?
Bůh prý stvořil poušť proto, aby člověk poznal svoji duši. Pravdou je, že při pohledu na nekonečné písečné moře, kde vládne jen slunce a vítr, se vám duše rozletí za větrem. A tak jdete za ní, směrem k obzoru …
Tiché rozmlouvání s duší přeruší vzdálené zamečení. Pochopíte, že v rozsáhlém prostoru nejste jen vy, slunce a vítr. Žijí zde zvířata a lidé, převážně Tuaregové, proslulí pouštní kočovníci. Tato magická krajina bez hranic je jejich život. Svobodní lidé … ale jen na první pohled, ve skutečnosti je každý jejich krok veden směrem k posledním zbytkům trávy a k prameni vody, zdroji života. Jejich duše se však prohání spolu s větrem po rozsáhlých pláních, všude, kam oko dohlédne. A to je dost daleko.
Žijí roztroušeni po poušti, aby se jim zvířata neumačkala na skromných pastvinách. Kozy, ovce a velbloudi dávají mléko i maso, základ pouštního jídelníčku. Prodejem zvířat lze získat peníze na nákup všeho ostatního. Osel se také hodí, coby soumar je k nezaplacení. Každé ráno vyrážejí dívky a mladé ženy pro vodu. Za veselého štěbetání stráví na cestě i několik hodin, vždy v doprovodu trpělivých oslíků, kteří jsou při návratu obtěžkáni vaky plnými vody.
Když se blíží větrná smršť, je třeba rychle uzavřít stan. Toto přenosné obydlí z kozí kůže je velmi praktické. Stan je nízký a široký, aby poskytoval co nejvíce stínu. V horku se otevírá dokořán, aby se v něm mohl prohánět osvěžující větřík, anebo jen z jedné strany, pokud vítr příliš zdivočí. Když se uzavře úplně, dokonale chrání před písečnou bouří i deštěm. Ale jen na chvíli, než se přežene to nejhorší, uvnitř je vedro k zalknutí!
Stan je doménou ženy. Matka ho šije pro svou dceru a ta ho i s vybavením přináší do manželství. Je jeho majitelkou a paní a manžel je u ní jen hostem. Běda mu, když se ženě znelíbí! Ona pak jednoduše stan sbalí a vrátí se k mamince. Po čase pro ni rodina uspořádá slavnost na počest znovunabytí svobody a žena si vybírá nového manžela. Ten bývalý zůstane bez střechy nad hlavou, jen se svým stádem.
Drsné životní podmínky zvládají Tuarežky s půvabem a elegancí. Jsou hrdé a samostatné, musí si umět samy poradit za každé situace, neboť muži jsou často pryč. Těší se velké úctě, která je v tradici pevně zakotvena. Muži tradici ctí a navíc jsou vděční, že rodina funguje a žena ještě neutekla. Polygamii se u Tuaregů nedaří, ačkoli vyznávají islám. Kdyby si muž chtěl přivést druhou ženu, ta první by hned vyhlásila rozvod a bylo by po manželství.
Muži se pohybují především venku, za hranicemi tábořiště. Cestují za obchodem a vodí velbloudy na vzdálené pastviny. Kočovníci táboří spíše v horách, kde bývá dostatek vody, ale málo svěží zeleně. Velbloudi vyžadují péči a kvalitní stravu. Proto je třeba s nimi chodit daleko a občas na ně dohlédnout. Aby se nezatoulali, uvazují se jim přední nohy. Velbloud pak může jen mírně cupitat a nezmizí na míle daleko.
Na své cesty bere otec nejstaršího syna s sebou a učí ho znát poušť a starat se o zvířata. Číst ze stop v písku i z hvězdné oblohy. A také se postarat sám o sebe, snášet únavu a žízeň anebo si uvařit jídlo, když maminka není po ruce. Svět mužů a žen je vlastně vyrovnán, oba tráví mnoho času jeden bez druhého, musí tedy umět všechno.
Když se poštěstí a muž je nějaký čas doma, nemůže se nabažit svých nejmenších ratolestí. Nehraje si na drsného chlapáka, naopak. Překypuje něžností a pro úsměv mrňátka je schopen do ohně skočit.
Malé děti jsou hýčkány, ale když povyrostou, začíná důsledná výchova. Jsou vedeny ke zdvořilosti a úctě, samostatnosti a odolnosti. Odmalička tráví celé dny na slunci bez jakékoli ochrany. Když zrovna nepomáhají rodičům, běhají po okolí, loví ještěrky nebo hledají poklady. Nevnímají horko ani žízeň, ze všeho mají legraci a vypadají nadmíru zdravě a spokojeně.
Dívky pomáhají s vedením domácnosti. Postupně přebírají většinu prací a učí se být ženou a matkou se vším všudy. Raiša je nejstarší ze šesti dětí a zastane matku téměř ve všech povinnostech. Stará se perfektně o mladší sourozence a mohla by se od minuty vdát. Jenže ještě nepotkala svého prince na bílém velbloudovi, a tak zatím vyčkává.
Tendé je základ všech rodinných slavností. Ženy sedí v kroužku, zpívají a tleskají do rytmu. Uprostřed jedna z nich bubnuje na malý bubínek. Muži krouží kolem nich na slavnostně nastrojených velbloudech. Večer dostává tendé charakter seznamovacího večírku, kdy mladíci decentně požádají vyhlédnutou dívku o schůzku. V případě souhlasu se v noci tajně plíží spícím táborem k jejímu stanu. Co se děje pak, … to si jistě každý dokáže představit, fantazii se, kromě těhotenství, meze nekladou.
Informace jsou v poušti životně důležité. Lidé často chodí na návštěvy a sdělují si novinky. Diskuse bývají dlouhé až předlouhé. Začíná se pozdravem: „Salam Alejkum“ a dotazem: „Majďan?“ (jak se daří?) Odpovědi jsou stereotypní: „Alcher iděn“ (dobře), „Bárkala“ (díkybohu). Pak následují další otázky týkající se dětí, rodičů, sourozenců, koz, velbloudů, obchodů atd. Po celé litanii se proberou všechny události znovu a dopodrobna.
Když někdy dojde k vyčerpání témat a rozhostí se rozpačité ticho, honem někdo z přítomných pronese „Majďan?“ a ostatní s ulehčením zvolají „Bárkala!“. A vše se rozjede nanovo. Mlčení se tu moc nenosí, ticha nabízí poušť víc než dost. Ústní tradice je stále pěstována a řečnické dovednosti spolu s duchaplností patří mezi hlavní ctnosti. Jazyk je znakem příslušnosti k národu, Tuaregem je ten, kdo mluví jejich jazykem – tamaškem. Sami se nazývají „Kel Tamašeq“ (lidé, kteří mluví jazykem tamašek).
Tuaregové věští z písku. Používají složitý systém znaků, z něhož vyčtou budoucnost. Asi to umějí, předpověď pro mě vyšla do puntíku přesně. Do písku se také píše, a to prastarým berberským písmem, kterému se říká tifinar. Všichni ho znají, včetně dětí. Tuaregové říkají: „Když ti někdo ublíží, zapiš to do písku, vítr to časem odnese. Dobrý skutek vyryj do skály, to zůstane na věčnost.“
Kdysi dávno se událo asi mnoho dobrých skutků, neboť na Sahaře se to kameny se starými nápisy a kresbami jen hemží. Každou chvíli jsem na nějaký narazila, až mě to časem přestalo bavit – no jo, zase další žirafa. Ty nejstarší jsou až několik tisíc let staré. Pocházejí z dob, kdy Sahara byla zelená a žila v ní tropická zvířata. Tuaregy to ve skutečnosti nedojímá, protože oni tu tenkrát nebyli, ale mají co ukazovat turistům.
Květinka na jarní louce – mladá Tuarežka uprostřed Sahary po deštích. V létě se na obloze kupí mraky, a co chvíli se přižene bouře s vydatným lijákem. Přívaly vody vítají lidé s radostí a ani jim nevadí škody, které občas velký proud napáchá. Vyprahlá poušť se promění v zelenou džungli a každá prohlubeň se naplní vodou. To znamená, že celý rok budou mít zvířata, a tím pádem i lidé co jíst.
Mnohé rodiny se v touze po troše pohodlí usazují v okolí vesnic a stavějí si minidomečky z hlíny a proutěné chýše. Ponechávají si menší stádo koz a ovcí, ale velbloudy prodají a pořídí si motorku nebo auto. Většinu času zůstávají na místě, děti chodí do školy a malému stádu zeleň v okolí stačí. Vodu vozí motorizovaní pánové z obecní studny ve vesnici, kde i nakupují a s lecčím obchodují. Pouze jednou či dvakrát do roka vyrážejí do pouště dopřát zvířatům lepší pastviny a dětem pobyt na „venkově“.
Mussa je typický mladý muž, který ví, co je moderní. Jezdí na motorce, nosí sluneční brýle, hodinky a bez mobilu neudělá ani krok. Obětavě se stará o rodinu a jezdí do „města“ nakupovat. Kromě vody přiveze vždy něco dobrého na zub – bonbóny, sušenky nebo limonádu. Celé hodiny si hraje s neteří, malou Fatimou, a občas jí půjčí telefon na hraní, aby měla radost.
Městečka v poušti jsou postavená z písku, mají široké ulice a prostorné domy. Místem není třeba šetřit. Kromě studny, několika obchodů a škol nic moc nenabízejí, ale oproti volné poušti představují luxus. Funguje tu mobilní telefon a občas i elektřina. Místní kozy a ovce jsou neskutečně samostatné. Ráno jim otevřete vrátka, zvířata vyjdou na ulici, po cestě přiberou kamarádky ze sousedství a společně jdou za město na pastvu. K večeru se spořádaně vrátí domů a čekají před dveřmi, až je vpustíte dovnitř.
Tuarežky ve městě žijí podobně jako na poušti. Nekonečné debaty, polštářky, závoje, úsměv a hrdá elegance. Jen s tím rozdílem, že nemají kolem sebe nekonečné obzory, ale hliněnou zeď, oblékají se do pestrých šatů, vodu čerpají z kohoutku, mají elektrické osvětlení, ledničku, televizi a služky na domácí práce. Paní domu vše řídí, přijímá návštěvy a stará se, aby byl každý u ní spokojen. Což se jí většinou daří, mnozí zůstávají týden, měsíc … Tuarežská pohostinnost se podobá poušti – její hranice se ztrácí kdesi za obzorem.
Romana Kratochvílová vyučuje francouzštinu, a odtud také pramení její zájem o saharskou Afriku. Za poslední dva roky navštívila oblast třikrát Toto vyprávění tvoří pouze několik „náhledů“ do pouštního světa. Zájemci o další informace ze života Tuaregů, o jejich historii, tradice, současnou hudbu a o cestování po Sahaře jsou srdečně zváni na web www.tuaregove.estranky.cz.
„Nikdy by mě nenapadlo, že toulání obrovským ztichlým prostorem může tak silně zasáhnout duši a vlídný úsměv jeho obyvatel zpřevrátit pohled na svět. Nešlo než se do míst, kde jsem nechala srdce, vydat znovu a pak ještě jednou …“
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.
