Dopisy z Madagaskaru

Dopisy z Madagaskaru

Překvapilo mě, jak je Madagaskar strašně chudá země. Už jsme viděli 5 druhů lemurů. Deštné pralesy v horách východně od Antananariva patří určitě k nejhezčím, co jsem kdy viděl. Dnes jsem se vezl pravou rikšou taženou jen běžícím člověkem. Je zima, prší a nastyd jsem.

Vladimír Lemberk

25.10.2005  Tamatave

Ahoj.
Píšu jen krátce, protože to je malý zázrak, že jsme tu našli funkční internet. Je to totiž docela síla, překvapilo mě, jak je Madagaskar strašně chudá země. Indie je proti tomu vyspělá civilizace…
Už jsme viděli 5 druhů lemurů. Deštný pralesy v horách východně od Antananariva patří určitě k nejhezčím, co jsem kdy viděl.
Dnes jsem se vezl pravou rikšou taženou jen běžícím člověkem.
Je zima, prší a nastyd jsem.
Víc vám neřeknu, končí mi čas.
Vláďa

4.11.2005  Diego Suarez

Zdravím všechny z nejsevernějšího města na Madagaskaru – z Antsiranany neboli Diega Suarez.
Naše tříčlenná výprava má za sebou první výsledky a taky už jsme si ujasnili, jak to na tomto ostrově všechno chodí…
Když začnu pozitivními zprávami, musím s potěšením konstatovat, že jsme již pozorovali 12 druhů lemurů, a to včetně největšíiho indriho a taky ksukola (aye-aye). Většinu mám i nafocených a nahraný jejich ranní zpěvy (podobnost s indonéskými gibony je zcela na místě). Naopak kluci jsou s vodníma broukama zatím na štíru.
Byli jsme v rezervaci Andasibe, v NP Mantadia a hlavně v novém NP Marojejy u města Andapa na SV ostrova, kde dosud žádný Čech nebyl. Byli to krásné čtyři dny v deštném pralese v úžasných skalnatých horách, jen mě překvapila zima a chlad (pouhých 11 stupňů).  Dost nám taky pršelo, takže jsme celý jeden den jenom leželi ve spacákách na karimatkách a ukrývali se před kapkama.
Vanilkovými plantážemi jsme projeli pobřeží až do Vohemaru. A tady nastal prozatím nejhorší okamžik naší cesty: přesun rozhrkanou dodávkou do Diego Suarez. Je to 300 km a jeli jsme to nonstop 23,5 hodiny!!! To hovoří snad za vše. Nebyl asfalt a polní cesta připomínala tankodrom s dírama metr hlubokýma. Seděli jsme v přeplněný (jak jinak) dodávce pevně slepeni s černoušky společným potem, v jedné mase s ostatními cestujícími se nechávali otloukat zavěšeni buď na železné tyči nebo občas i sedící jednou půlkou na dřevěném prkně, což bylo jakoby sedadlo. Nelze slovy popsat, hlavně noční úsek cesty byl fakt strašný. Shodli jsme se s klukama, že nic strašnějšího jsme asi ještě nepoznali. Teď si lížeme rány a zítra letíme do Antanariva a do města Toliara (Tuleár) na samém JZ ostrova. Bude to velká změna…
Pomalu přivykáme místnímu prostředí a zvykům. Každý už máme pár kil dole, protože snídáme nudlovou polívku, v poledne nejíme a když je štěstí, že jsme v civilizaci, zajdeme večer na jídlo s místními: jedí kopec samotné rýže (samotné suché) a k tomu hrnek vody z rýže. Mají ale dobrý pivo a laciný vynikající rum…
Ozvu se asi až za delší dobu, připojení je tu velmi pomalý. Děkuji všem za dopisy, na který ale zvládnu odpovědět až doma.
Tak Salame (tj. malgašsky ahoj), Vláďa a spol.

14.11.2005  Fianarantsoa

Ahoj vespolek všem z druhého největšího města na ostrově, z Fianarantsoi. Dorazili jsme sem dnes po delší anabázi, která představovala trasu Tuleár, vesnička St. Augustine, Ranohira a Ambalavao.
Máme za sebou několik dnů v unikátním prostředí trnitého buše, který nemá na světě obdoby a těžko se dá popsat slovy. Je to něco naprosto neobvyklého… Prostě samý trny a pichláky v kombinaci s rostlinnými bizarnostmi – stromovými pryšci, vytáhlými několikametrovými kaktusy, stromky majícími místo kmenu sloní nohu nebo stromy bez koruny. Pár dnů jsme taky byli v deltě řeky Onilahy, kam cesty nevedou a kde jsem si užil ptáků, písečných blech a taky moře. Byl to opravdový konec světa, kde nebylo kde spát a nakonec jsme přijali pozvání a nastěhovali se jedné rodince do obýváku…
Dva dny v NP Isalo a pak tři dny v kouzelném městečku Ambalavao se svéráznou architekturou, funereálními zvyklostmi připomínající Toraje na Celebesu a s okolní krajinou jak z Utahu.
V plánu máme NP Ranomafana, pak splutí řeky Tsiribihiny, baobaby na západním pobřeží u Morondavy a pak už jen vnitrozemí. Jsme už za půlkou naší cesty a už jsme si zvykli. Rýže třikrát denně už nám nevadí, chlad se změnil ve vedro 40 stupňové. Jen furt nevíme, proč si tu všichni myslí, že jediné co muž cestující bez ženy potřebuje, je právě žena. Nabídky se vskutku jen hrnou.
Do sbírky lemurů přibyli další druhy: 1. maki trpasličí, tj, nejmenší primát světa, taková malá myška, kterou jsem vysvítil baterkou na stromě a který právě baštil velkého madagaskarského švába – byl úžasnej, jako nártoun… 2. lemury katy, kterých jsme už pozorovali nejmíň 200 a který je fakt jak kočka s dlouhým proužkovaným ocasem… Zoologická práce je tu ale vskutku tvrdá, s dovolenou to nemá opravdu nic společnýho a spiš mám pocit, že bych si po návratu dovolenou na zotavenou zasloužil. To by ale v práci asi nikdo nepochopil…
Tak ahoj, budu se snažit ještě ozvat.
Vláďa a spol.

23.11.2005  Antsirabe

Ahoj všem z Antsirabe, kam jsme před pár hodinama dorazili. Na své pouti po 4. největším ostrově jsme se v minulých dnech vrátili do prostředí deštného pralesa. Pobývali jsme v okolí vesnice Ranomafana, kde vyvěrá ze země horká voda, ve které se dá koupat. Tak jsme se nořili spolu s černoušky do léčivých vod a vypalovali si kousance od štěnic. Máme už druhý týden celý trup a měkké kůžičky pokousaný od štěnic, protože si nás opakovaně vychutnaly, bestie.
V pralese bylo krásně, jak jinak. Sice by to možná někdo jiný, o trochu méně masochisticky laděný člověk, chápal jinak, ale my byli v sedmém nebi. Pro zoology: na seznam pozorovaných a focených lemurů přibylo 6 nových druhů, mj. třetí druh makiho, taky rezavá mangusta – galídie, fosa fanaloka – velký místní predátor, a taky bodlín neboli tenrek – hmyzožravec podobný ježuře. Ptáky taky nezanedbávám, našli jsme dutinu, ve který mláďata zahřívala krůta – on to byl kukaččí mandelík neboli endemický kurol madagaskarský. Pak i hnízdo se sedícím rajským lejskem, přílbová vanga atd. Místních endemitů je tu celá řada, což nehodlám vypisovat. Překvapivě hodně chameleónů a taky hadů. Fotím o 106.
Zítra se přesouváme do Miandrivaza a tady se pokusíme někde sehnat domorodou pirogu – člun vydlabaný z 1 kmene stromu, abychom sjeli cca 150 km dlouhou řeku Tsiribihinu až k moři. Doufám, že se nám to podaří. Pak budeme chvíli mezi baobaby u Morondavy. A odsud se nejspíš zas ozvu, protože by tu měl být snad internet.
Začalo nám posledních 14 dnů pobytu, Dušan má teploměr: přes den 40, v noci 20. Tady je ale zima, budu si někde muset koupit kalhoty, protože se mě ty jediný z domů rozpadly.
Zdraví i za oba zbylé hochy
Vláďa

28.11.2005  Morondava

Ahoj vespolek ze západního pobřeží. Dorazili jsme zase k moři, ale koupat se tu nedá, protože všude je plno žraloků. Tak jsme jednoho povečeřeli s maniokem – zcela výtečné jídlo, které stálo jen dvě koruny padesát!!!
V minulých čtyřech dnech jsme sjížděli řeku Tsiribihinu. Sehnali jsme si za tím účelem dřevěnou dlabanou pirogu, což byl sám o sobě výkon, ale pak se s ní učili jezdit. První den nás přepadla bouřka a vlny byly takový, že nám zalily loď. Druhý a třetí den jsme pluli nádhernými pralesy se spoustou lemurů, vodních želv, neustále křičících papoušků, volavek a mandelíků. Na skalách byli zavěšení kaloni. Líbilo se nám to moc až do prvního krokodýla… Noci ve stanu byly horké a plné škorpiónů…
Dnes jsme vyrazili na kolech k baobabům. Je jich tu všude plno, ale na jednom místě je jejich koncentrace nebývalá a tam jsme vyplýtvali na baobaby hodně filmu…
Zítra se chystáme na pár dnů do rezervace Kirindy, kde je opadavý prales. Nejezdí tam žádní turisté, tak budeme zas independentní.
I za ostatní chlapce Vás všechny zdraví a za dopisy děkuje
Vláďa

4.12.2005  Ambositra

Ahoj asi naposled všem z Madagaskaru.
Máme za sebou tři fantastické dny v opadavých pralesích na západním pobřeží. Spali jsme v bambusové chýši uprostřed pralesa spolu s dvěma výzkumníky a viděli všechno, co jsme si jen v koutě duše přáli vidět: velkou fosu, skákající krysy (jak kočka velký klokan, správně česky nazvaný křeček velký), gekona Uroplatuse, šest druhů nočních lemurů, endemické bodlíny, bičovku, mraky hadů a chameleonů… Jarda celkem pětkrát šlápl na hroznýše, v ruce jsme jich měli snad deset… Přišlo období dešťů a všude je bláto a louže, což trochu zkomplikovalo naši dopravu. Přesto jsme před chvílí dorazili po 18 hodinové dost úmorné jízdě do Ambositry – městečka asi 250 km jižně od Antananariva. Zbývá nám už jen nákup drobných dárků domů, pár posledních studených nocí (ochladilo se z 40 přes den na 10 v noci a 15 přes den) a pak cesta domů.
Zdravím proto naposledy všechny vytrvalé čtenáře těch blábolů, co se tu člověku vylíhly v hlavě při dosednutí k PC a hezkýho Mikuláše v Čechách.

Převzato z http://lemberk.vcm.cz

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí