Street kids v Nairobi

Street kids v Nairobi

Nejmladším je 5 let a mají před sebou maximálně rok života. Potulují se po ulicích nairobské periferie. Jsou samy, bez rodiny, bez zázemí a jejich jediným majetkem je plastová lahvička s lepidlem.

Slum Dandora

Asi každý, kdo cestuje do zemí černého kontinentu a vyhýbá se honosným branám megalomanských hotelů, se setká s velkými kontrasty velkoměst. Na jedné straně obrovská prosperující centra s množstvím hotelů, bank, administrativních center prošpikovaných bezdrátovým internetovým připojením a na druhé straně špinavé ulice, všudypřítomná šeď a zvláštně napjatá atmosféra bludných čtvrtí městské periférie. Ne jinak tomu je i v případě keňské metropole Nairobi. O proslulých slumech tohoto města už bylo napsáno hodně, ale málokdo má možnost poznat život na vlastní kůži. V průběhu našeho cestování jsme navštívili slum Dandora, ležící ve východní části města. Místo nechvalně proslulé bující kriminalitou se nachází v blízkosti centrální skládky metropole. V těsné blízkosti zde žijí rodiny v těch nejhorších podmínkách, jaké si člověk umí představit. Skládka je zdrojem obživy stovek lidí, kteří zde hledají vše, co se dá zužitkovat, vyměnit, prodat. Vzduch nasáklý nepříjemným pachem a všudypřítomná hejna ptáků Marabu jsou součástí všedních dnů zdejších obyvatel. A právě toto místo je mimo jiné i domovem dětí ulice.

Smutný život dětí

Děti, které situaci nesou nejhůře, děti, které se ocitly na ulici bez pocitu bezpečí, rodiny a sounáležitosti. Od malinka se potulují po ulicích s lahvičkou lepidla u obličeje. Staly se postrachem městských ulic. Uvádí se, že jich žije v keňské metropoli na 60 000, místní mluví až o 100 000. Přesné číslo nikdo neví, a kdo by je taky počítal. Tyhle děti nikoho nezajímají. Společnost je nepřijímá, bojí se jich. Velká část se stává terčem davového lynčování. Jsou to kluci převážně mezi 6 – 15 roky. Zbytek tvoří omladina do pětadvaceti. Jsou to většinou sirotci, kteří v raném věku přišli o rodiče ( AIDS, Malárie, TBC) a nikdo se jich neujal – zůstali na ulici. Většinou se přidruží k nějaké další skupince, která jim nahradí rodinu a lásku, potulují se po ulicích, prohrabují odpadky, žebrají. V horším případě přepadávají, mlátí a okrádají. Ozbrojený dětský gang se nezastaví před ničím a dospělý silný muž téměř nikdy nemá šanci.

Blíží se setkání

Projíždíme autem východní části města a už tak skoro neprůjezdná cesta se mění v bahnitou směs odpadků a kamení. Tady stavíme auto před vjezdem do menší postraní uličky, kde by s terénem měl problémy i traktor. Ulice jsou plné lidí, kteří si nás nedůvěřivě prohlíží. V těchto končinách bělocha potkávají jen zřídka. Vystupujeme z auta a nohy se nám okamžitě boří do hluboké bahenní lázně s plovoucími odpadky. Joe, kamarád, který nás dostal pro dnešek na starost, ukazuje směr a pomalu kličkujeme k plechové prorezlé bráně. Vší silou bušíme na vrata a po chvilce se nám otevře pohled do dvora, který svým vzhledem vypadá stejně jako ulice před ním. Nervózně vstupujeme dovnitř a zůstáváme stát před plechovým altánem, kde sedí asi 15 kluků, téměř všichni mladší patnácti let, v roztrhaném oblečení, zimních bundách a bosí. Všichni najednou ztichnou a upřeně si nás prohlíží. Netušíme, co by bylo v této chvíli nejlepší udělat, tak se pomalu přibližujeme a s nasazeným úsměvem anglicky zdravíme. Ticho pokračuje, až ze skupinky vyleze ten nejstarší a se širokým úsměvem nás vítá. Ahoj já jsem Ben, tohle je ….. a tohle ….., postupně nám všechny představuje. Kluci přikyvují a nekonečně na nás zírají svým otupělým, nepřítomným výrazem, jakoby koukali skrz nás. Ve vzduchu je cítit silný zápach lepidla a začíná se mi motat hlava. Snažím se začít nějakou konverzaci a ukazuju na výrobky, které leží na stole. Je tam množství obrázků, náhrdelníků a sošek. Jeden klučina zareaguje a začíná mi ukazovat svoje nejvydařenější díla. Nervozita pomalu odchází, postupně se kluci přidávají a zanedlouho už jsme středem zájmu všech dětí. Všímáme si, jak všichni postupně vytahují plastové lahvičky s chemikálií a strkají si jí do pusy. Štiplavý odér je po chvilce tak silný, že se musíme rychle přesunout mimo přístřešek na čerstvý vzduch

Nejširší nabídku průvodců a map Keni (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Jeho rodiče zemřeli na AIDS

„Tohle je Ken, je mu devět let, přišel k nám před týdnem“, vypráví Ben a drží malého klučinu za rameno, „rodiče mu zemřeli na AIDS a našel si cestu k nám“ Ben je něco jako vychovatel, který se snaží centrum udržet v chodu. Prohlížíme si všechny kluky do jednoho, podobné tváře, stejný příběh. Pohledy očí v nás budí smutek. Uvědomujeme si, jaká je pravá tvář té nejhorší chudoby. Osud dožene dítě předškolního věku k závislosti na obuvnickém lepidle. To se dá bohužel za pár šupů sehnat na jakémkoliv tržišti. Přátelé nejsou, rodina nefunguje a nejistota a strach z každého nadcházejícího dne je dožene do situací, které se snaží zmírnit alkoholem, nebo lehce dostupnými drogami. Závislých dětí přibývá….

Snažíme se odhadnout vývoj nadcházejících minut. Pomalu vytahuju foťák a opatrně sleduju reakce přihlížejících dětí. Sotva první rozpozná tvar foťáků, ihned přiběhne a my s úlekem odskakujeme. Kouká nám do očí: „Foto mí, foto mí, foto maj šůs“ a ukazuje na svoje bosé a špinavé nohy. „Giv mí jór“ a porovnává svou bosou nohu s Vaškovými pohorkami. Stojíme jak zkoprnělí, a z napjaté situace nás vysvobodí asi patnáctiletý kluk, který mezi nás přilétl vysokým přemetem. Kluci mezitím nastavili odrazovou pneumatiku a atmosféra náhle zvolnila. Naštěstí. Už můžeme fotit a točit. Předvádějí svoje dovednosti, nad kterými zůstává rozum stát. Salta a přemety v různých formacích, kotouly skoky.Jeden svoje končetiny zauzluje tak, že má problém se po několika sekundách rozmotat. V očích jim zajiskří světlo a aspoň na chvilku se zbavují lahvičky. Pod oparem lepidla se v nich probouzí dětskost. Smějí se, předvádějí a pobízejí, abychom vyzkoušeli taky. Snažím se jim vysvětlit, že s podobnými cviky každé ráno vstávám, ale dnes mě zrovna pořádně bolí záda. Poté se odněkud objeví starý míč, který už postrádal kulatý tvar a všichni kluci se na něj houfně vrhli. Obávám se, že budu muset taky do útoku, ale mladí fotbalisté si vystačí sami.

Na lahvičku se nesahá

Na chvíli jakoby zapomněli na démona, který jim každodenně leptá mozek. Do brány vejde další kluk a se zájmem se vrhne na odloženou lahvičku. Během několika sekund inkasuje ránu pěstí do obličeje. Kamarádi jsme, ale na lahvičku se nesahá. Okamžitě se nám rozplynula krátká iluze šťastných dětí a vracíme se do reality. Poté nás svrhává bujarý rytmus jejich tance a pokřiku a snažíme se nemotorně opakovat jejich pohyby. Pocity strachu už skoro zmizely a vystřídaly je směsice pocitů lítosti a pochopení. Každé o něčem sní, každé po něčem touží, všichni milují fotbal. Za soumraku se loučíme a cestou zpátky promlouváme jen pár slov. Jak jim jen pomoci…

Nesnadná pomoc

V Nairobi vzniklo pár středisek pro děti ulice. Vedou je většinou dobrovolníci, kteří své mládí prožili v podobných podmínkách, přežili a nyní se snaží pomáhat dalším generacím. Některé mají svůj pevný řád, musí odložit lahvičku, začínají se učit základním sociálním návykům, chodí do školy. Pokrok je pomalý až nepatrný a pouze mizivé procento dětí vydrží a z pekelné závislosti se vysvobodí. Většina dětí se po čase znovu vrátí na ulici a vše se točí dokola. Chudoba, hlad, žebrota, lepidlo… Jiné organizace fungují formou workshopů. Děti zde vyrábějí předměty, které potom jejich koordinátor prodává a za vydělané peníze jim poskytuje přístřešek a občas teplé jídlo. Je to cesta dlouhá a strastiplná, pro někoho možná zbytečná. Dokud se nevyřeší celková situace a nezačnou se zlepšovat životní podmínky těch nejchudších, je to boj s větrnými mlýny..

Fotografie byly pořízeny při fotodokumentaci projektů Centra Narovinu v africké Keni. Vice info: www.adopceafrika.cz

Zkušenosti čtenářů

Wadji
Katka:

K tomu bych chtel jen rict, ze si vazim vsech, kteri se podileji na jakekoliv pomoci po celem svete (i doma), je fajn, ze neotupeli vuci utrpeni, ze delaji alespon neco, vzdyt pohodlnejsi je sedet doma na zadku, vzhlizet se v sobe jakej jsem to borec a na dalku „z patra“ hodnotit situaci napr. deti na nejmenovanem kontinente, ktere se narodily s HIV a politici o ne nejevi zajem.

MIlan
Wadji:

Hele uz podle tvych slov jsi na humanitarce v Africe nebyl.Tak sed doma a vaz si lidi. Taky prace.A pokud to chces poznat tak tam jed a jdi do toho,a az tam budes rok,tak muzeme diskutovat dal,.

Wadji
MIlan:

Muj prispevek nebyl opravdu reakci na ten tvuj. Ze by potrefena husa? V usudku na me jsi take trochu vedle :-), uz se vlastne ani nedivim tomu tvemu svetonazoru. Nekolik let jsem pro NO pracoval, zucastnil jsem se dvou zahranicnich projektu a vim, jakou praci da vytvorit smysluplny projekt, potazmo sehnat prostredky a par schopnych nadsencu. Z tvych slov je jasne, ze ty uz mas ve vsem jasno, v Africe uz jsi prece rok byl.

Milan
Wadji:

Jo byl.A reknu jedine .Zlata Asie.Tam to ma smysl,Jini lide,pracoviti a asijska mentalita.To asi nemusim rozepisovat. Ale Afrika??? Vysledky humanitarnich akci?? Prosim pisni mi sem nejaky vysledek uspokojujici v Africe.Mas dost zkusenosti.Jo a potrefena husa se opravdu ozve.Ten clanek je o mistnich fetacich,to ma resit vlada,.Trochu mne to nastvalo.Pomoc studentu ano,ale penize at si plati mistni vlady.Tak prosim o to info podareneho projektu v Africe. Predem dik

honza
Milan:

Predevsim Vy byste si mel vazit prace (pokud nejakou mate). Jestli v ni podobnym zpusobem komunikujete s ostatnimi, tak je zazrak, ze ji jeste mate, pripadne je mi lito Vasich kolegu…

Milan
honza:

Jak s timto souvisi zamestnani nevim,ale pokud mas jiny nazor pisni ho sem od toho je diskuse.Vazim se kazdeho nazoru a treba sem nekdo napise jmeno uzpesneho humanitarniho projektu v Africe ktery uz funguje sam bez pomoci Evropanu……

Wadji
Milan:

Nevim, co pro tebe znamena „podareny projekt“, ale pro me to je rada vzdelavacich programu, nebo podpora Fair Trade, take volneho obchodu apod., ve zkratce takove projekty, ktere jim mohou konkretne pomoci se priblizit k samostatnosti. Asi je jeste brzy na hodnoceni, jestli budou ucinne. Nejsem priznivce megalomanskych projektu, nebo pumpování „humanitarni pomoci-penez“ z uctu EU na ucty vladcu nekterych statu Afriky. Tohle ale neovlivnim, svet nezmenim, snazim se tedy ovlivnit jen to, co muzu. Kdo chce pomoci, at si najde svou parketu a pomaha, kdo nechce, at alespon nepodrazi nohy tem, kteri chteji. I ten fetak v Africe je porad clovek a ne zbozi, ktere kdyz prestane fungovat, tak ho odkopnu do odpadkoveho kose.

Milan
Wadji:

No na to neni co dodat.S vetsinou souhlasim.Taky mne neslo o pomoc fyzickou,ale o pomoc financni.Myslim si ze dobrovolna ucast studentu nebo lekaru je super,ale ostatni naklady at si plati ten stat ve kterem se akce kona.Ja vim ze my to tady nezmenime,ale mne to proste stve. Na vse je dvoji metr.Porovnam jen Tibet a Palestina.Pristup svetoveho spolecenstvi.Proste je to k smichu,ale k bezmocnemu smichu.

simis
Katka:

Zdar andiku,velice hezky napsano…
musim rict ze velice dobra diskuze,a jen pridam ze me z tech soucitnej lidi co se snazej pomahat africe je mi uz pekne zle,at se jedou podivat co a jak osobne,asi by zmenili nazor…proste :“there is no hope 4 africa“
..viz vsechny vise uvedene pripominky o korupci,mentalite..proste jak to tam chodi.
Kolonizace jim moc nedala,spis je naucila bejt jeste chytrejsi a lepsi v tom jak jeden druhyho vic vobrat…
Par zemi na tom bejvavalo „dobre“/jar,zim/,ale to bylo za aparheidu a ted je cela afrika slusne receno v pr****,ale tim myslim dobre z naseho uhlu pohledu:k cemu je takovymu negrovi/nemyslim to rasisticky/vzdelani,prosperita,mir,zdravotni pece??..proste jina mentalita,chapete??
proste nechat je bejt/jako kurovce na sumave/,si s tim priroda poradi.
co takhle aboriginci v australii,ja vim odbocuju,podobnej pripad,z nich proste belochy s cernou kuzi taky nejde udelat.
asie..to je trochu jiny,viz vise,souhlasim.

Romana

No nic noveho,to je ta jina mentalita africanu ,prachy radsi na byrokracii nez do detskych domovu. Nema smysl je litovat a uz vubec ne pomahat.

Martin

No Romanina mentalita mě taky nějak nenadchla.

Romana

Asi jsi tam chlapce nikdy nebyl,pak bys pochopil.Musis v Keni chvilku zit a nehodnotit to z CR.Vubec nevis kam mistni vlada investuje ohromne zisky z turismu.Taky jsem byla takova jako ty,nadsena pomahat.

Radu1

Myslím že pomáhat by se mělo za každé situace – přímo dětem na ulici, ne přes místní organizace.

Jenda

nedobrovolně jsem dal několik set USD na „pomoc“ rozvojovým zemím a nyní bych jim nedal ani cent. Zlomené žebro a rozbitý nos se uzdravily.

dan
Jenda:

a jaké rozvojové zemi si to pomohl, jestli se můžu zeptat? 🙂

Birkus

Radu1: tvoje odhodlani bych chtel mit… v Keni v Nairobi jsem zil vic jak 3 mesice a procoval pro neziskovku co fungovala v druhym nejvetsim slumu…slum Mathare…a tvuj nazor …pomahat by se melo za kazde situace je podle me uplne mimo…ale nemyslim to zle…jen clovek si trochu upravi svuj nazor na pomoc…
dost lidi ve slumu ve vysledku zije ze jim to vyhovuje…muzou s evenovat tomu co maji opravdu radi a to zevlovani…aneb kdyz nic nemas, nemas co ztratit
detska v keni jsou kapitola sama o sobe…tezko vytvaret skoly, a neziskovky co podporujou vzdelani kdyz kolikrat o to ani nemaj zajem a radeji si zijou svoje vzdusny zamky…Konkretne Mysa…www.Mysakenya.org se snazila detem poskytnout vzdelani v podobe sponsorshipu… a vysledek…no to je trochu na dyl ale rrozhdone zadnej slagr to nebyl…smutny fotky tipku ze slumu na ulici me opravdu uz nedojimajii uz kvuli tomu ze mezi nima jsem zil a vim co jsou vetsinou zac…

kdyz jsme u ty sance…je tu zajimavej projekt…Fotbal pro rozvoj… deti z keni si udelaj takovy tour po evrope a hrajou fotbal…nebudu ten projekt nijak hodnotit vice mene je to supr myslenka jenze…tihle chudaci detska se vestinou chovaj tka ze hostitelsky rodiny je uz nikdy nechtej videt ani s nima v tom projektu pokracovat, okradanim vydirani, skemrani… ne lito mi jich neni obzvlast kdyz vim ze casto jejich zivotni situace neni nahoda ale cista kauzalita chovani jejich rodiny, spolecnosti atd

Milan
Birkus:

Jo tak tady je strizlivej a inteligentni nazor je videt ze jsi tam opravdu byl.Afrika je neco jineho nez Asie a pomoc ma taky jine vysledky nez v Asii.

Radu1
Birkus:

Souhlasím, Afrika opravdu není pro každého.

Milan

Lidi sakra asi si musime uvedomit jednu vec.
1)Pomahat nejdrive nasim detem(onkologie,detske domovy,atd)
2)Az to nebude potreba v CR tak potom muzem pomahat dal.
3)Pomahat pri prirodnich katastrofach na celem svete zemim ktere o to pozadaji.
4)Sypat penize do zemi,ktere maji velke prijmy z turistiky nebo z nerostneho bohactvi je uplne padle na hlavu!!!! Viz/Angola,Nigerie,Kena,atd

Napriklad.V Angole funguje Clovek v tisni.Vy jako turiste budete mit problem se do Angoly dostat.Nikoho nezajima ze tam nase dobrovolna org.pomaha.Muzu vas ubezpecit ze visa dostanete jen s velkymi problemy.A prijmy Angoly z Nafty a nerostneho bohactvi jsou takove ze se o tom nasi male zemicce ani nezda. Tak co tam dela Clovek v tisni?????Odpoved! Chudaci lidi to potrebuji.Naucit hospodarit na farme.A jejich vlada na to ser……!A vy jako dobrovolnici makejte a platte.Tak to je spravne????????

Lucie K.
Milan:

Milane, souhlasim, ze je dobre nejdrive mit zameteno pred vlastnim prahem a pak se starat o ostatni. Na druhou stranu resenim problemu detskych domovu a nemocnic v Cechach je zmena zakonu. Tu muze udelat vlada, kdyz si takovou vladu zvolime a zmeny prolobujeme.

Bohuzel Angolane a mnoho jinych lidi, kteri ziji velmi nuzny zivot, si svoji zkorumpovanou vladu svobodne nezvolili a ani nemohli. Nechci zlehcovat prirodni katastrofy, ale pro spoustu lidi je spatna vlada dost casto jako jedna kontinualni katastrofa, se kterou nic neumi udelat.

Krome pomoci pri katastrofach me osobne dava smysl pomahat i mimo katastrofy, hlavne nabidnout lidem vzdelani, aby si mohli fundovane sami rozhodnout o sve budoucnosti. Zkorumpovanym vladam totiz velmi vyhovuje, kdyz jsou obyvatele negramotne stado ovci. A proti tomu se da bojovat prave funkcnim vzdelanim.

Ze nektere nevladky utraci penize za nesmyslne projekty je bohuzel pravda. Ale nehazela bych je vsechny do jednoho pytle. Vsichni zijeme v jednom svete a hranice mezi zememi jsou jen cary na mapach. Kdyz se vetsina svetove populace bude mit spatne, dusledky pocitime taky. Ale samozrejme je spatne nutit pomoc nekomu, kdo o ni nestoji.

Milan

Lucko vse je pravda co pises,souhlasim.Ale dam priklad,v Mali je mnoho novych skol,zarustajicich v busi,jen rezavejici tabule upozornuji na to ze bylo financovano EU..Druha vec pomoc malym detem nakazenym HIV,my se starame aby si zili lepe a dozili se co mozna nejvyssiho veku.Oni nebudou nikdy dodrzovat pravidla bezpecneho sexu a nakazi dalsi a s temi maji dalsi deti atd atd.Je to preci postaveno na hlavu.My jsme udelali jednu velkou chybu,nutili jsme jim nase nabozenstvi,nutime jim nasi kulturu.Ted to dopadlo tak ze vetsina nebude delat a budou cekat na pomoc.To je jednodussi.My jsme proste jina kultura,jina mentalita.Ukaz mi zemi v Africe ktera funguje bez pomoci Evropanu.Nerikej JAR.Tu vytvorili evropani a prosperujici bohatou zemi predali mistnim.

Jenda

souhlasím s Milanem a jeho žebříčkem. Ještě bych chtěl dodat, že i u nás sledovat, kde peníze končej, když jsou u nás lidi, kteří dokážou falšovat i postiženými dětmi kreslená přáníčka k Vánocům a prodávat je po domech.. nebo vykrádat kasičky a ničit převozy přes řeku na severu Čech po povodních.
Bývalých koloniím ať pomáhaj země, které je staletí vykořisťovaly.
ad bod 4) dodal bych i Peru. Proč není mnohem bohatší ve srovnání se svými sousedy ??

Andík

Co se týče pomoci Africe, většina lidí má zkreslené představy a nepodložené informace. Jsem ráda, že se tady v komentářích lze dočíst spousty zdravých názorů. Pravda je, kdo jednou v Africe byl (tím nemyslím s cestovkou) tak určitě ví, jak prospívají humanitárky na tomto kontinentě a jaký mají vliv na domorodce. Do vybraných zemí se horem dolem pumpují peníze, jídlo a vše zdarma aniž by o to kolikrát měli zájem (viz otázka vzdělání)a aniž by museli dát něco proti, když opomeneme obrovskou kriminalitu. Tlačíme je žít jak chceme my, dle našich představ, jak by měli žít, ale možná jen malé procento chce změnu a má zájem. Také nesmíme zapomenout, že mezi nimi a námi je dělí až staletí vývoje, která se bohužel nedají přeskočit.

Vždycky když čtu o nějakých projektech pokládám si otázku: Proč se pomáhá jen vybraným zemím, kde turismus „praská ve šveh a desetiletí se tam cpou miliardy? Co takhle země o kterých se mlčí a probíhá tam genocida? Neoprávněné zabavování majetku? Zimbabwe, JAR, Súdán?!
Každý tu zle mluví o kolonializmu? porovnejte situaci zemí, které jsou bývalými koloniemi a země které nikdy nebyly, země které se zbavily všech bělochů a země které si je drží?! Nejlepší je paradox, např. Mozambik, nejprve bělochy vyvraždí a vyžene a nakonec chce pomoci a od koho jiného než od bělochů. dnes se nedá spravedlivě někdo odsoudit. Víme, zda vše co je psáno je stoprocentní pravda? Je známo, že na veřejnost se odjakživa pouští jen to co se hodí a to co se smí.
Např do JAR se přistěhovali domorodci kmene Zulu ve stejné době jako Holanďani a brutálním stylem si začali vybírat místo pro své usídlení! Nejsou to původní obyvatelé jižního cípu Afriky a přesto dnes řvou a dělají zlo!! Spousty kmenů jsou přistěhovalci z rovníkové Afriky, půdu také prostě obsadili jako kočovníci, jiný kmen vyhnali či vyvraždili. Tak to tam bylo je a bude a MY EVROPANI to těžko změníme.

Domorodci, že osídlením Afriky trpěli a nemají z toho žádný prospěch? Řídí auta, v kapse tepláků Adidas jim vibruje mobil, když běží v botech Nike okrást souseda ;o)) Dostali vzdělání, práci a vymoženosti – Zim, JAR, i Namibie, Keňa atd. Mělo by se jednou provždy přestat mluvit o minulosti a mělo by se koukat do budoucna, neboť takhle to nikam nevede. A způsobem jakým se dnes pomáhá, se moc daleko nedojde. Jeden černočerný pastor o svých lidech svým lidem řekl „…podívejme se za sebe, co jsme kdy dokázali! Nic jsme nikdy nevybudovali, vždycky jsme jen dokázali brát a devastovat…“

Přesně tak, zameťme si před vlastním prahem!! Až budeme mít vše tak jak má být v našem okolí, tak se možná můžeme pustit do vzdálenějších.
Bylo napsáno spousty knih na téma „Pomoc Africe“, jsou z místa dění a psané přímými účastníky – např.celou sbírku napsal John Hollaway a na amazon.co.uk nebo amazon.de je celá řada velice zajímavých knih, jež stojí za přečtení.

Pokud se někdo cítí, že musí pomáhat a myslí si, že je to jeho povinností, tak ať to dělá, jsme přeci svobodní v rozhodování a konání, jsme zodpovědní sami za sebe a za své jednání, ale ať nikdo do ničeho nikoho nenutí, nevzbuzuje soucit v už tak zlomených lidech, protože kdo většinou přispěje na různé sbírky? Právě ti, kteří toho moc nemají a ví jaké to je, žít z mála či ničeho (ale oni se snaží pro sebe něco dělat, neleží ve stínu pod stromem s nataženou rukou ;o) )

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí