„Tak nějak jsme chtěli následovat jeho kroky, ale přibouchly se za ním dveře a auto odjelo…“Svěží vzduch jakékoli exotiky je pro mnohé lidi vždy lákavý a tak se chci v tomto příspěvku podělit o své nevšední zážitky z afrických ostrovů, které jsem navštívil trochu jinak, než pobytem v jednom z nových luxusních hotelů poblíž dlouhých pláží jinak pustého ostrova Sal, který je zde pro turisty nejběžnějším cílem.
Během svého putování s přáteli jsme navštívili ostrovy Boa Vista, Santiago a v rámci mezipřistání i Sal. Hned z kraje musím říci, že pro milovníky pláží jsou Sal a Boa Vista zcela bezkonkurenčním cílem, je zde také dostatek vyžití v podobě jízd na čtyřkolkách a další aktivity, ale tyto dva ostrovy jsou viditelně uzpůsobeny turistickému ruchu. Boa Vista nabízí k prohlídce městečka Rabil, Sal Rei a Fundo de Figueiras, která se od sebe prakticky vůbec neliší, kromě toho, že v Sal Rei jsou situovány služby jako lodní doprava, cestovní kanceláře a agentury zprostředkovávající lety mezi ostrovy. Poblíž Sal Rei se nachází trosky staré keramičky a vydáte-li se na druhou stranu od města, přejdete kopcovitý terén s pěknými výhledy až k majáku a odtud se můžete vydat k vraku lodi v těsné blízkosti pláže. Tato oblast je také oblíbeným cílem pro kite-surfing jednak díky větru, jednak díky písečnému dnu bez kamenů, což znamená absenci jinak téměř všude přítomných ježovek.
Těžištěm našeho výletu se ale stal ostrov Santiago. Nebylo až tak jednoduché se na něj dostat. Tedy pokud nechcete letět letadlem, které není zrovna levné. Loď jezdí zhruba jednou za týden. Těžko říct, kdy přesně. Prostě si koupíte lístek a pak se chodíte do kanceláře lodní společnosti ptát, kdy loď pojede. A věřte, že informace se s každou chvílí mění. Usměje-li se na vás štěstí, asistentka vám sdělí, že tedy zítra loď skutečně pojede. A tak dojdete do přístavu, odkud se má ve dvě odplouvat. Překvapivě jste tam sami… Po nějaké době začnou do lodě plnit kontejnery. To pokračuje dalších několik hodin. Po čtyřech hodinách přicházejí místní vesničané a čekají. Za další čtyři hodiny (a tedy v čas, kdy už jste očekávali přístav na dalším ostrově) loď snad konečně vypluje. Nastupujete, čekáte dál. Je tedy asi deset večer a loď vyplouvá na pět hodin dlouhou cestu, nebo alespoň tak nám to bylo řečeno. Kolem desáté ráno jsme na místě. Ale nevadí, celá tahle lodní záležitost je pro nás úsměvná a jsme rádi, že jsme tam, kde jsme chtěli být…
Hlavní město Praia je v plném životu už od rána. Místní chudina jezdí taxíky a my Evropané za jejich přihlížení vyrážíme pěšky. Město je velmi pěkné, míjíme vrak u pobřeží, všichni jedí na ulicích nějakou podivnou polévku s kusem čehosi, co nám odvaha ochutnat nedovoluje. I ryb a mrtvých slepic je všude dost. Zážitkem je pro nás trh, mají snad všechno. Koupili jsme si i jakýsi kus něčeho(ovoce či zeleniny?), co vypadalo zajímavě, ale jíst se to moc nedalo. Místní se nám smáli, když jsme to porcovali nožem…copak to asi bylo. Ovšem koupě banánů přinesených na hlavě kypré černošky pro nás bylo vskutku nevšední. Náš plán byl jednoznačný, vyrazit do hor za městem, do přírody, která vypadala divoce a jako skutečná Afrika. Praia totiž moc africky nevypadala, místní oblečeni do značek jako Lacoste a Nike skutečně nebudili dojem chudých Afričanů – nadsázka samozřejmě, Kapverdy jsou proslulé plněním mezinárodních smluv, uvědomělostí v boji proti AIDS, celkovou bezkonfliktností vůbec a tedy podpora od bohatých zemí není ničím brzděna.
Chtěli jsme jít pěšky, ale nakonec jsme byli udoláni místními autobusáky/taxikáři – těžko říct. Jak jsme se vydali jakoby z centra s batohem, vyrojily se jich kolem desítky. Nechtěli nás nechat jít, a jakmile zjistili, kam bychom chtěli jet, už nebylo úniku. Poučeni kubánskou zkušeností se aspoň snažíme zjistit cenu předem. Jakmile se to ale Michalovi povedlo, byl pro domorodé dopravce obchod uzavřen a tak byl Michal řidičovými naháněči v mžiku naložen i s batohem do auta a my ostatní jsme stačili pouze němě přihlížet, jak se za ním zabouchly dveře a dodávka kvapně kamsi odjela. Co teď? Musím říct, že dnes je to pro mne úsměvné, ale tehdy jsem viděl kamaráda, navíc i se všemi letenkami, vyřízeného někde v příkopě za městem… Po nějaké době se auto objevilo a my, teď již o poznání klidněji, nastoupili taky, to bylo ale překvapení. Pak jsme pochopili, že boj o zákazníka kolidoval se zákazem zastavení a tak situace připomínala únos jako v nějakém akčním filmu. Ještě jsme několikrát obkroužili město, za řevu přisluhovače z okénka: „Asomada, Asomada,…“ Asomada byla destinace, kam jsme chtěli – tak to tu chodí, řeknete si kam chcete a oni pak jezdí sem a tam a hledají lidi na stejnou cestu, aby se vůz naplnil. Docela zajímavý systém, ale pro cizince zpočátku poněkud šokující. Když poznáte, že vás nechtějí za rohem zamordovat a že na první pohled agresivní chování není agresivní, ale jen se projevuje jejich skutečně nám neznámý temperament, je to všechno fajn. Temperament se velmi projevil i ve stylu jízdy, ale přežili jsme.
Byli jsme vysazeni na místě určení a vydali jsme se do kopcovité divočiny. Kolem plno zeleně, děti potají kradly jahody ze záhonu za plotem, nežebraly o peníze, ale bříško si hladily, a přes dojem dostatku, který jsem měl po prohlídce trhu a tak obecně, jsem viděl, že jídlo není asi úplnou samozřejmostí v potřebné míře. Těžko říct, čekal jsem že se vrhnou mlsně na tyčinky, ale to je asi tak ohromilo, že si je schovaly pro zvláštní příležitost, či aby se pochlubili doma a kamarádům. Tato oblast patrně nehostí cestovatele každý den. Troufám si říct, že v zarostlých kopcích a vzdálených vesničkách jsme byli pro mnohé prvními bělochy, které jejich oči uzřely. Všichni byli milí a přátelští, zdvořilí, veselí, všichni se chtěli fotit. Cestovatelé v jejich vesnici byli velkou událostí. Přesto se nesnížili k žebrotě, nechovali se jako pronásledovatelé turistů v Egyptě, na Kubě či v islámských zemích, jak jsem často slýchal – tím si mě zdejší obyvatelé skutečně získali. Překvapivé pro mne bylo, že i dítě v horách, kam lidé nosí vodu a stavební materiály v kýblech na hlavě a dorozumívají se přes pět domů na různých stranách hor křikem přes údolí, ovládalo něco málo francouzštiny, že se místní žena vyznala v mapě a dychtivě nám neustále dokola ukazovala, kde všude to zná.
V jednom údolí nás vyloženě zaujalo cosi, co připomínalo destilační aparaturu. Odvážili jsme se. Místní, parádně vyšňořen sluchátky Sony, která nevedla do žádného přístroje, ale jen ležérně dodávala jeho image, nás pozval dál do vsi a v chatce jsme pak uviděli chlapíka sedícího mezi dvěma kýbly, do kterých pomalu ukapávala banánová pálenka. Tou nás také obdarovali, poté co nejprve s rozpaky ale následně s chutí přijali něco Becherovky. Toto setkání bylo velmi příjemné a nezapomenutelné.
O Kapverdách bych mohl psát ještě dlouho, to se prostě musí vidět a zažít. Rozhodnete-li se tuto zemi navštívit, nebojte se prožít víc než pláž a slunce. Nechejte se oslnit místní pohodou a temperamentem. Stačí udělat pár kroků za město a ocitnete ve světě, který jste doposud neochutnali, a současně se vám vryje nadosmrti do paměti. Půjdete-li s batohem a místní na vás budou pokřikovat: „Fiš,“ pak vězte, že to nemá nic společného s rybou. Jen obdivují vaši zdatnost a odhodlání k námaze za takového horka.
HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.
Kapverdy jsou moje srdeční záležitost 🙂 Rozhodně doporučuji navštívit, jednak cenově dostupné, pro mě i bezpečné a ještě to není tolik masová turistická destinace.