Kořeny, naděje, magické kruhy, děti přicházející na svět i Kola pro Afriku, to všechno je vlastně Gambie

Kořeny, naděje, magické kruhy, děti přicházející na svět i Kola pro Afriku, to všechno je vlastně Gambie

V ranním slunci se lesknou minarety mešity, ale i plechová střecha kostela. Na ulici je rušno, jsou slyšet zvuky nádobí, do toho kokrhají kohouti a mečí kozy, prostě Gambie.

Míříme postranními prašnými uličkami Westfieldu na zastávku dálkového autobusu do města Janjangbureh a bude to cesta zhruba na sedm hodin. Autobus v určenou hodinu nepřijíždí, ale tady vládne „gambian time“ a nikoho to nevzrušuje.

Asi po dvaceti minutách čekání se konečně objevuje trochu starší, ale na místní poměry solidně vypadající autobus. Vyjíždíme ze západní části Gambie směrem na východ. Z turistického pobřeží a chaotických měst na venkov, do přírody a větší divočiny.

Kolem se začínají míhat města nalepená na sebe, nízké zděné domky, ale i provizorní obydlí sbitá z plechu. Všudypřítomné jsou stánky s ovocem a arašídy, tržiště, dílny truhlářů, automechaniků, davy lidí v ulicích, změť hlasů, klaksony, prach a do toho chvílemi probleskuje i zelená krajina s palmami a baobaby.

Asi v polovině cesty je jedna větší přestávka, v improvizovaném bistru s jedním plastovým stolkem a polámanými židlemi si kupujeme bagetu s fazolovou náplní a čaj. Svačinu jím na kraji parkoviště, kolem mě se potulují kozy a hledají na zemi, jestli něco nezbylo i pro ně.

Města s otrokářskou pověstí

Krajina se začíná měnit, přibývá palem i baobabů a tradičních obydlí se střechou z palmových listů. Kolem šesté hodiny večerní jsme v místě zvaném Janjangbureh, které by mělo být centrem střední části Gambie. Za koloniálních časů bylo tohle město administrativním centrem a také se jmenovalo Georgetown.

Je nechvalně proslulé jako i jiná místa v Gambii otrokářskou minulostí, ale méně známé než město Jufureh, odkud by měl pocházet legendární Kunta Kinteh z románu Kořeny. I tady v Janjangbureh se nachází bývalá vězení pro otroky a za dobrovolný vstup vás zavedou do jeho ponurých útrob. Jak říká kolemjdoucí mladík: „S našimi předky se tady zacházelo hůře jak se zvířaty.“

O Africe kolují nejrůznější mýty, předsudky, báchorky a zvěsti. Mediální obraz „černého kontinentu“ zahrnuje divoká zvířata, šelmy, opice, stáda slonů a antilop, která ale mizí a stávají se čím dál ohroženější, a také chudé, nebohé děti, které nemají vzdělání, nemají co jíst a nečeká je žádná budoucnost. Přečtěte si text Boříme mýty a předsudky o Africe aneb nebojte se cesty na černý kontinent

Tady byla pro otroky přestupní stanice a dále byli převáženi po řece Gambii k Atlantiku. Nedaleko jsou také rozvaliny vysokých, pozůstatky tržiště s otroky. Dál po cestě na opačné straně také stojí legendární strom svobody, traduje se, že komu z otroků se podařilo dostat se k tomuto stromu a dotknout se ho, tomu byla udělena svoboda.

Rychle se začíná stmívat, přes řeku Gambii není žádný most, přepravujeme se na loďce, v těchto místech je krásná příroda, můžete tady potkat opice, exotické druhy ptactva, a když máte štěstí, tak i hrochy.

Nejširší nabídku průvodců a map Gambie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

KNH

Tichá noc africká

Během cesty plné výmolů to s námi háže ze strany na stranu, je tma, cesta je těžko přehledná, žádné pouliční osvětlení pochopitelně neexistuje. Venku se svítí baterkami a mobilními telefony. Ve vsi Manna se spí dobře, zvenku se ozývají jen zvuky exotické přírody, jinak je ticho, obloha je posetá hvězdami.

Druhý den ráno nám servírují attayu – silně slazený zelený čaj, který se tady často popíjí během dne, je to už určitá forma rituálu. Po vsi jdu pěšky, chci vidět tradiční kulatá obydlí a tady to není problém. Uvnitř jsou jednoduše zařízená, mají většinou jen postel, ostatní věci se skládají na podlahu nebo zavěšují na dřevěné tyče. Veškerý život opět probíhá venku.

Jsem psychiatr a kupodivu i tady na africkém venkově se na mě lidé obrací. Ukazují mi ženu, která v posledních týdnech nekomunikuje, je vystrašená, nevychází z domku, jen po nocích bloudí po vsi. Vyděšený obličej si zakrývá dlaněmi, je výrazně pohublá. Zjevně trpí psychózou, ale léky většinou nejsou dostupné a do nemocnice je daleko. Terapie tradičních léčitelů není účinná a o rozšíření mého oboru i sem by měli zájem.

Tajemné kameny kruhy

Odpoledne jedu s jedním starším místním mužem na motorce na místní atrakci, Kamenné kruhy ve Wassu. Jezdí k nim i organizované zájezdy, ale dají se prohlédnout i v klidu bez přítomnosti dalších lidí. Nejsou ničím obehnané jako slavný Stonehenge, jsou nižší, mají červenohnědou barvu a pomalu zvětrávají.

Zřejmě měly souvislost s pohřbíváním, ale není to jisté. Musela je postavit vyspělá civilizace a jejich stáří, stejně tak i vznik a přeprava kamenů je dodnes záhadou. V oblasti tzv. Senegambie je podobných kruhů více.                                                            
Vracíme se zpátky k jedné ze škol, která spolupracuje s organizací Kola pro Afriku. Nahlížím do tříd, do hodiny matematiky nebo angličtiny. Děti se hlásí k tabuli, zapisují si do sešitů, jsou vděčné za to, že sedí ve třídě a nemusí pracovat na poli. Ale mají tu i školní pozemky. Také jsou vděčné za kola, která jim usnadňují dopravu do školy. Rozdávám jim po vyučování sešity a tužky, většina z nich má velké plány, chtějí být lékaři, učitelkami, novináři. Nadšení pro studium zatím mají. Snad jim vydrží a snad budou mít i příležitosti.

Všeho je nedostatek a momentálně není v místní nemocnici ani jediný lékař, pouze zdravotní sestry a bratři. Podle všeho si dokáží poradit a sami ordinují. I tady se musí umět improvizovat. Později večer se v nemocnici narodí dvě holčičky, jsou zdravé, stejně tak i jejich matky. Snad budou mít dobrý start do života, minimálně ženská obřízka je už v Gambii oficiálně zakázaná a nový prezident by si přál zlepšit postavení žen. Realita je často jiná, ale alespoň něco.

V Gambii působí i česká organizace Kola pro Afriku, která umožňuje místním dětem dopravit se do školy na kolech. Díky velkým vzdálenostem jsou gambijské děti nuceny do školy denně chodit několik kilometrů, což je vyčerpávající a někdy jim to významně ztěžuje i znemožňuje další studium. Kola pro Afriku fungují na principech dárcovství, dobrovolnictví, spolupráce a vlastní iniciativy lidí.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí