Dobrodružství v jihoafrické přírodě

Dobrodružství v jihoafrické přírodě

Jižní Afrika nepřestane přitahovat milovníky zvířat a přírodních scenérií. Vydejte se s námi do parků Botswany a Namíbie. Zahlédneme šakaly, probudí nás pštrosi a na hroším ostrově potkáme nejen vzrosté baobaby.

Je zajímavé, kolik lidí si ještě v dnešní osvícené době při slově Afrika vybaví nesnesitelné teplo. Černý kontinent svojí rozlohou zasahuje samozřejmě do mnohých pásem a nabízí nejrůznější klima. Naše cesta vedla do Jihoafrické republiky s ambicemi absolvovat uzavřený kruh skrz divoké parky Botswany a přírodní skvosty Namibie. Během měsíční výpravy na tachometru našeho terénního vozu přibylo více než 8000 kilometrů.

Jihoafrická republika – slumy a šelmy

Přilétáme do Johanessburgu, kde jen okolní slumy čítají těžko uvěřitelných pět milionů obyvatel. Z města ale utíkáme dostatečně rychle do okolních parků v Pilanesbergu a Marakele, kde poprvé stanujeme přímo mezi divokou zvěří. Po setmění je to věru zvláštní pocit sledovat plamínky odrážející se od bílého světla čelovky v očích šelem. O to krásnější je probuzení s prvními ranními paprsky afrického slunce. Ještě ležím a sleduju siluetu pštrosa, jak dlouhými kroky přeměřuje naše tábořiště. Vzdálenou nevelikou louži okupují nosorožci provádějící ranní hygienu.

Jízda parkem je ze začátku dobrodružstvím sama o sobě, a to navzdory nejvyšší povolené rychlosti 40 km/h. Smysl nízké rychlosti je zřejmý už po prvních metrech. Zvěř vesele přebíhá před autem, stádo slonů nám právě zablokovalo cestu a všichni nadšeně fotíme. Zvířata v parku jsou však často nevyzpytatelná a někdy za nimi putujeme celý den.

Šakal číhající na mrtvé tulení mládě u Cape Cross, Namíbie

Botswana – hroši, zebry a baobaby

Skutečné parky s množstvím divoké zvěře na nás čekají v sousední Botswaně. Po přesunu do Gaborone, hlavního města Botswany, máme před sebou krásný síl – Kubu Island. Kubu Island je skalní seskupení v pánvi Makagadikgadi. Jméno dostal díky jeho symbolické podobnosti s hlavou obrovského afrického býložravce odfrkujícího ze zkalené vody. Jak jste už jistě uhodli, v místním jazyku znamená „Kubu“ hroch, a toto přirovnání je nadmíru přesné. Kam jen oko dohlédne, se rozprostírá rovná pláň, tak rozlehlou rovinu jsem v životě neviděl. Skalnatý ostrov je posetý baobaby nejrůznějších tvarů a velikostí, krásnými to stromy připomínajícími sympatické tučné obry. Baobaby jsou na život v africké krajině výborně vybavené, dovedou si uložit vodu v kmeni, a tak přežít dlouhé období sucha.

Delta řeky Okawango se pomalu plní

Po absolutně tiché noci strávené pod větvemi stromobra vyrážíme do města Maun v blízkosti parku Moremi. Audi camp v Maune je místem víc než komfortním, rozmazlujeme se večeří, kterou výjimečně nemusíme vařit sami a rozhodně to není standardní bramborová kaše v prášku se sušeným mlékem. Do Afriky jsme ale nepřišli kvůli gurmánským zážitkům, a tak brzy ráno víříme prach cest vedoucích do Moremi.

Park Moremi leží v deltě řeky Okawango, která každoročné zaplavuje severní část pouště Kalahari. Dává tak přežít rostlinám a živočichům, kteří jsou schopni prizpůsobit se extrémním životním podmínkám. Scenář je vždy stejný. Z auta sledujeme divokou zvěř, vzácné gepardy, supy přiživující se na zbytcích, stáda slonů. Na jižní polokouli je právě jaro a delta Okawanga se začíná plnit, mnohé cesty jsou zaplavené a neprůjezdné. Je třeba správně odhadnout, který močál se dá ještě přebrodit. Opět táboŕíme v parku, ráno podle stop okolo stanu odhadujeme, jaká zvířata přišla v noci přivítat návštěvníky. Naše fantazie se samozřejmě nespokojí s ničím malým, v noci tudy určitě přešlo stádo lvů.

V Botswaně by se dalo pozorováním zvěře v dalších parcích strávit mnoho času, ten ale nemáme a přesouváme se do Namibie, kde se těším na focení světových přírodních unikátů. První noc ještě trávíme nedaleko hranic v stromových obydlích Ngepi kempu, hrdě se tyčících pár metrů nad řekou Okawango. Ve vodách se chladí hroši a svým mohutným hlasem tvoří dokonalé kulisy tohoto afrického divadla.

Gin a tonik, naše zaklínadla na dotěrné moskyty, fungují podle představ, jen nevím, zda chinin v toniku skutečně moskyty odpudil nebo mi to díky ginu nevadí.  Namibie má skutečně nevídaný rozsah přírodních i kulturních zajímavostí. Meteorit Hobe, nacházející se při cestě k hranicím Angoly, je největším nalezeným meteoritem na Zemi. Je to převážně železná masa o průměru tři metry. Příměsí má samozřejmě víc a jejich úplný seznam je možno si přečíst u pokladen.

Tešíme se však už na sever Namibie, k vodopádům Epupa Falls a domorodému pastýřskému národu Himbu, známého hlavně díky sporému oblečení místních žen. Turismus si i zde vybral svou daň, domorodé krásky, potřené načervenalým make-upem, chránícím před sluncem i dotěrným hmyzem, se nechají fotit jen za peníze, snad proto nemám z jejich plechové vesničky žádné fotky, ale řadu zajímavých vzpomínek.

Vodopády samotné jsou krásné, i když v nich právě neteče dostatek vody. Na ostrůvcích mezi spády řeky rostou baobaby, z nedaleké vyhlídky na kopci se naskýtá pohádkový pohled.

Cestou z Epupa Falls procházíme krajinou Damaralandu, takto jsem si Afriku vždy představoval. Travnatá krajina s horami, kterým jakoby někdo uřezal vrchol, směšně běžící pštrosi a nízké seschlé keříky nás vedou až k hoře Brandberg, známé svým červeným zbarvením při západu slunce. Skrývá též nástěnné rytiny staré několik tisíc let. O pár kilometrů dále obdivujeme v místě zvaném White Lady podobně staré skalní malby.

Než se vydáme k pobřeží, nocujeme u Spitzkoppe, jakési namíbijské obdoby Matterhornu. Nutno dodat, že se jedná o podobu výškou i tvarem značně vzdálenou. Cape Cross, mys ležící na atlantickém pobřéží, nás vítá omamnou vůní téměř stotisícové kolonie tuleňů. Šakali trpělivě obcházejí samičky s mláďaty a čekají na vhodný okamžik překvapení. Tuleni však nejsou snadná kořist a dospělá samice predátory úspěšně zahání.

Jižně od Cape Cross, kudy vede solná vozovka, se již nenachází tolik vraků lodí jako v nechvalně známé oblasti Skeleton Coast, přesto jsou zde k vidění poměrně často. Citelná je i změna počasí, drsný Atlantik dává pocítit teploty okolo 15 stupňů, před pár dny bychom je vítali s nadšením.

Pochmurné počasí nás provází až do Swakopmundu, turistického centra Namibie. Zatímco většina naší posádky absolvuje vyhlídkový let nad Sesriem, procházím se městem a obdivuju jednotný a strohý styl místní architektury.  Následující dny se nesou ve znamení nefalšované namibijské pouště, v Sesriem stoupáme na téměř oranžově zbarvené duny. Duny se číslují podle velikosti, některé jsou známy i podle specifického tvaru rozpoznatelného jen z letadla. Údolí Deadvlei dominují více než 500 let staré vyschlé stromy a půda připomíná popraskanou kůži obrovského žlutého melounu.

Poslední zastávkou našeho putování Namibií je Fish river kaňon, jeden z největších na světě. V některých místech je až 500 metrů hluboký a 20 kilometrů široký. Jeho celková délka je kolem 150 kilometrů. Majestátní pohled při východě a západě slunce je naším posledním rozloučením s touto nádhernou krajinou.

David Malec vystudoval informatiku a pracuje nadále v tomto oboru, což mu dává možnost vycestovat na delší čas. Od dětství má rád přírodu, snaží se trávit v ní co nejvíce času, v poslední době hlavně s foťákem při ruce. Při cestování dává přednost místům, kde nejsou davy turistů a rád zůstává na jednom místě delší dobu, aby – jak říká – „přičichl“ k místnímu životu.

Zkušenosti čtenářů

Moniqa

Ty to články jsem mi velice líbí .)

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí