HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

TOP TIPY

POSLEDNÍ DISKUSE

Miloslav Stingl v knize 2012: Mayové před koncem světa

Miloslav Stingl v knize 2012: Mayové před koncem světa

Nemyslím si, že 21. prosince 2012 svět zanikne. Možná snad dojde k nějakému astronomickému úkazu, takovému, který snad dokázali Mayové díky svým fantastickým astronomickým znalostem předpovědět, na den přesně vypočítat.



Píši tyto řádky v roce 2010. Zbývají mi, nám, lidstvu, už jen dva roky do zániku světa. Do konečné katastrofy, kterou nám předpověděli Mayové. Mayové byli nesporně nejvyspělejší, nejpozoruhodnější a – mohu-li to tak říci – nejinteligentnější z indiánských kultur staré, předkolumbovské Ameriky.

Vedle mnoha jiných svých kulturních výdobytků Mayové vyvinuli i velice vypracovaný složitý kalendářní systém opřený o neobyčejně důsledná dlouhodobá pozorování. Mayský kalendář (o němž ještě později pohovořím) vrcholil nejvyšším cyklem, který trval 5125 let. Ten – ve kterém podle mayských Indiánů žijeme nyní (třináctý baktun) – započal 13. srpna roku 3113 let před Kristem a skončí do 21. prosince roku 2012.

Skončí jen tento kalendářní cyklus? Nikoli – podle některých výkladů, zpráv, které nám Mayové zanechali, skončí onoho 21. prosince 2012 celý svět. Skončí, zanikne, a to strašlivou katastrofou, nepředstavitelnou apokalypsou, jakýmsi mayským Armagedonem. Celým světem se nyní valí obava z onoho 21. prosince 2012. Obava, kterou na základě některých výkladů mayského odkazu ohromně podpořil americký velkofilm režiséra Rolanda Emmericha, jenž nese název tohoto roku. Už dlouho předtím si ale seriózní badatelé uvědomovali, že onen 21. prosinec 2012 musel mít v představách těchto geniálních indiánských matematiků a astronomů skutečně nějaký mimořádně důležitý význam.

Zanikne svět?

My, kdo se Indiány a starou Amerikou vážně zabýváme, nevíme ale zcela přesně, jaký význam, co nám dávní indiánští obyvatelé Ameriky chtěli naznačit nebo oznámit. A i my proto přemýšlíme, zda se opravdu v onom prosincovém dni roku 2012 něco velice závažného uděje. Znovu jsem se nad touto apokalyptickou předpovědí pro rok 2012 začal zamýšlet poté, co jsem v anglickém vysílání známého televizního History Channel sledoval pořad nazvaný „Mayské proroctví“. Jak si jednotliví autoři představují, co se v onom kritickém dni stane, jak – podle nich – v roce 2012 svět zanikne?

Mnozí říkají, že 21. prosince roku 2012 dojde ke srážce zeměkoule s dosud nám neznámou planetou, o níž prý ale geniální indiánští astronomové museli vědět a o níž – opět prý – věděli už Babyloňané, kteří jí říkali Nibiru, a o níž snad hovořili už i dávné sumerské texty. Tuhle teorii ale současní astronomové považují za značně nevěrohodnou. Tyto řádky píši v roce 2010, tedy nedlouho poté, co Ameriku – domov Indiánů – zasáhlo obrovské zemětřesení na Haiti (ostrovech, které leží v samém sousedství mayské Střední Ameriky) a kdy následovalo i další strašlivé zemětřesení v Chile. Tyto události vzbudily obavy, že právě v roce 2012 postihnou celou zeměkouli zničující otřesy.

Další vykladači onoho nadcházejícího zničení světa – a mezi nimi možná byli i Mayové – zase očekávají novou potopu světa. Můj mnohaletý přítel, švýcarský spisovatel Erich von Däniken, sice nevěří v zánik, ale ve velkou proměnu. Podle něj (prý znovu) 21. prosince 2012 přistanou na zemi mimozemšťané.

A na co věřím a co si o onom pro Maye tak důležitém roce 2012 myslím já? Nemyslím si, že 21. prosince 2012 svět zanikne. Možná snad dojde k nějakému astronomickému úkazu, takovému, který snad dokázali Mayové díky svým fantastickým astronomickým znalostem předpovědět, na den přesně vypočítat. Tedy na onen den v roce 2012. Mayové nám po sobě zůstavili dva způsoby zpráv: Jeden na papíře, druhý na kamení.

Touha po poznání

Mayové uměli psát, měli tisíce a tisíce knih (říkáme jim kodexy), všechny tyto knihy až na tři, které se vlastně zázrakem zachránily, však spálili evropští křesťanští dobyvatelé Ameriky. Jak napsal nejhorlivější ničitel indiánských písemností biskup Diego de Landa, spálili je proto, že v nich nebylo nic než mámení ďáblů. Druhou „informaci“ o konci světa nám Mayové zanechali v kameni, v desítkách svých nádherných měst, která, jedno za druhým, postupně odkrýváme a v nichž tak můžeme poznávat, vnímat, cítit (ač to zní pateticky) tu nejskvělejší indiánskou civilizaci Ameriky.

Já jsem si velice přál poznávat mayská města už od svých chlapeckých let. A jednoho dne se mi pak poštěstilo do prvého z těchto kamenných zázraků vstoupit. A protože je nezničila žádná apokalypsa, ale překrylo je jen zapomnění, existuje tento podivuhodný kamenný svět dávných Mayů ještě i dnes. Píšeme, mluvíme, očekáváme rok 2012 našeho letopočtu. Ale dějiny Mayů začínají podle některých už v opačném roce 2012 opravdu před mnoha, mnoha staletími. Mayským městům, která byla hlavními ohništi této velkolepé indiánské kultury, vévodily zpravidla pyramidy.

Já jsem „svou“, podle názoru místních Indiánů, nejstarší pyramidu spatřil v Salvadorské republice, v ruinách Tazumalu. Dříve jsme si pyramidy spojovali takřka výlučně s Egyptem – s faraonem Cheopsem, s místy jako Gíza nebo Sakkara. Pyramidy se ovšem zdvíhají k nebi i na druhé straně Atlantiku. Tyto staroamerické památky a také dávné indiánské „paláce“, „kláštery“ i „astronomické observatoře“ přitom opřádá stejná vůně tajemství a záhad, které mnohé obdivovatele tak fascinují na starém Egyptu. A také proto, pro tu nevšední vůni, jsem do nádherných mayských měst mnohokráte putoval. Prostor, v němž žila slavná mayská kultura, je značně rozlehlý. Patří k němu ona Salvadorská republika, kde vzniklo podle místních představ první skutečné indiánské město.

Tak to možná opravdu je, na rozsáhlém, deset čtverečních kilometrů velkém archeologickém nalezišti, byla skutečně objevena velice dávná kvalitní keramika, stála tu i nádherná stéla, kterou jsem později spatřil v Národním muzeu Davida Guzmana v městě San Salvador, bylo tu dokonce i hřiště pro rituální košíkovou, a je tu tedy také ona „moje první mayská pyramida“. K životnímu prostoru Mayů patří i republika Honduras s jedním z nejkrásnějších indiánských měst – Copanem, ke světu Mayů patří samozřejmě Guatemala se svým pro mě nejbohatším mayským muzeem v městě Guatemala. K světu Mayů patří i stát Belize, kde byl nalezen další z artefaktů, který „záhadology“ s blížícím se rokem 2012 stále víc zajímá – lidská lebka vytesaná z čistého křišťálu.

Cesta za mayským poznáním

A konečně k Mayům patří i několik států Mexické republiky – Chiapas, Tabasco, Yucatan a Quintana Roo. A právě tyto mexické státy jsem si vybral pro své cesty za dávnými Mayi (o Salvadoru, o Guatemale, Belize či Hondurasu chci snad později vyprávět v jiné své plánované knize). Podmínky pro mé výpravy za minulostí předkolumbovského světa, za těmito dávnými indiánskými pyramidami, se pravda měnily a neustále mění. Na svou vůbec prvou expedici, kterou jsem vykonal už před čtyřiceti roky, jsem se velice pečlivě připravoval. Excerpoval jsem stovky knih, studoval jsem plány těchto měst.

Pak jsem však jednou na několik západů zavřel svou pražskou pracovnu a vydal se na cestu. Na cestu za těmi, kdo indiánské pyramidy zdvíhali k nebesům. Za Aztéky, Toltéky, Zapotéky. Zejména ale za Mayi. Putoval jsem za těmito neobyčejnými Indiány do jejich neobyčejné země, do jejich tak neobyčejných měst. Měst, o nichž dodnes víme stále vlastně jen velice málo. A to málo, co známe, je navíc roztříštěno do rozličných, často těžko dostupných odborných studií. Chtěl jsem tuto cestu podniknout nejen proto, abych se sám seznámil s poklady nejvýznamnějších indiánských měst, ale i proto, abych mohl o těchto staroamerických metropolích ozdobených indiánskými pyramidami a paláci vyprávět.

Měl jsem však pro tuto cestu ještě další, osobní motiv. Nalezl jsem ho, když jsem si z desítek cestovních zpráv roztroušených po nejrůznějších knihovnách a archivech postupně skládal podobu těchto měst. Mnozí z těch, kdo o nich psali dávno zapomenuté články a knihy, kdo rýsovali plány a kreslili mapy, které mě Střední Amerikou povedou, prožili v troskách pralesních metropolí často nejpodivuhodnější dobrodružství. Schliemanna, Evanse, objevitele egyptských a mezopotamských měst, zná každý vzdělanec. Kdo však dnes ví něco o lidech, kteří se celé měsíce prosekávali mačetami v usumacintském pralese, aby nakonec našli zborcené chrámy, kteří zlézali vysoké pyramidy, sestupovali do neznámých jeskyní, potápěli se do obětních studní?(Snad jediný Stephens a jeho anglický průvodce Catherwood unikli mlčenlivému zapomenutí.)

To byl tedy další důvod, proč jsem vykonal tuto cestu a napsal pak o ní knížku. Chtěl jsem z kamínků cestovních zpráv a deníků zapomenutých výprav sestavit mozaiku dramatických osudů svých milých hrdinů.


Knihu Miloslava Stingla 2012, z níž je tento úryvek, najdete právě nyní v nabídce nakladatleství Jota. Knihu si můžete objednat přímo na stránkách nakladatelství.


02.12.2012, Miloslav Stingl


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Seš pankáč? Pak jed do Indie, ať poznáš,co je ztělesnění punku!