Stopování není jen styl cestování, ale přímo přístup k životu. Stopování nabízí možnost poznat destinaci do hloubky a skrze místní lidi.
Poutníka Ladislava Ziburu asi znáte, jeho nohy už ho zanesly do Jeruzaléma, z Česka do Říma nebo do Santiaga de Compostela. Tento rok se vydal na pěší putování do Nepálu a Číny. Pokud vás zaujme jeho příběh, přijďte si ho poslechnout na festival Obzory, který se koná v 12. a 13. listopadu v Praze.
V následujícím článku bych Vám chtěl ukázat svůj způsob, jak si opravdu užít Nový Zéland s WHV vízama. Jak víza sehnat, kde bydlet, kde nakupovat, jak si připravit životopis, kde hledat práci, jestli dobrovolničit, za jakých podmínek a jak. Heslo dobrodružství: Za málo peněz – hodně muziky! Je to boj, ale o to víc to stojí za to:)
Cestovatel Pavel Klega opustil práci informatika a už více než rok putuje kolem světa stopem. V rozhovoru prozradil, jak se změnili jeho cestovatelské plány při střetu s realitou? Proč málem zůstal v Abcházii i kam míří dále?
12 posádek, tisíce kilometrů a závod s časem. Mistrovství České republiky v autostopu již brzy vypukne. Závodníci musí zdolat trasu z Prahy do Athén a zpět s tím, že cestou tam musí projet Rumunskem a Bulharskem a domů se musí vracet přes Albánii či Itálii. Na cestě je čeká i 5 úkolů.
Někde sice občas chybí asfaltová silnice, ale díky vstřícnosti místních rozhodně stojí stopování v Albánii za to. Nasaďte batoh, nemluvte anglicky a hlavně smlouvejte!
3 roky, 150 000 km a více než 70 států světa. Cestovatel Pavel Klega opustil práci informatika a rozhodl se stopem procestovat celou Zeměkouli. Na konci srpna se vydal na cestu. Nyní je v Albánii. V rozhovoru prozradil z čeho má největší obavy, jak bude řešit samotu i z čeho bude celé ty roky žít.
Jsi magor? Probuď se! Nikam nejedeš! Vždyť tě tam zabijí. A sám? No to už vůbec ne! Jen buď hezky doma, jako KAŽDÝ. Tohle asi většina cestovatelů dobře zná. Já se s tím však musel poprat poprvé. Zařadit se mezi cestovatele a dobrodruhy, vžít se do rolí tvrdohlavých, cílevědomých osob, kteří se nezaleknou žádné výzvy. Ale tím jsem se měl teprve stát.
Mnoho z nás si vyzkoušelo stopování. Mnoho z nás dokonce v rámci Evropy, kdy jsme se měsíc cítili jako opravdoví dobrodruzi s batůžkem na zádech. Jenže je velký rozdíl mezi stopováním v Evropě a řídce obydlené Austrálii, kde v některých částech přejede za celý den jen jedno auto. To potom musíte mít kromě batohu taky kanistr s vodou a zásoby jídla na několik dní.
Na Nový Zéland se jezdí za krásami přírody a stopovat! Tuto úvodní větu si troufám tvrdit po téměř dvouměsíčním stopařském putování. Severní i Jižní ostrov kolem dokola, občas i napříč.
V hlavě se mi líhne nápad odjet někam stopem, co nejdál, kam to jen půjde. Podle mapy světa je to nejdál do Vladivostoku. Odkráčím na výpadovku a začnu stopovat. Naskočím na první káru za Třebíčí a tradá na východ.
Stopem přes Německo se dá jet poměrně snadno a dost rychle – ne, že by snad zastavil každý, ale provoz je tak hustý, takže dříve či později se dočkáte. A když už jedete, cesta ubíhá rychle.
Mongolsko má 46 tisíc kilometrů cest a dva z toho jsou asfaltové… Po prašných kamenitých cestách plných děr, jezdí velmi málo aut i autobusů. Jenže s končícím asfaltem končí i pohodový autostop.
Cestovatel a autor neběžného cestopisu, Roman Vehovský, strávil na stopu několik let. Projel mnoho zemí, kde si stopnul různé dopravní prostředky. Někde to šlo snadno, jinde to bylo zapeklité.
Vyrazit do světa bez jasného cíle a nechat se jen tak unášet náhodou. Pro jednoho nepředstavitelný počin, pro druhého životní sen, který se ale málokomu podaří splnit. Roman Vehovský si tento sen splnil. Z roku na cestách se staly dva, ze dvou čtyři… Jaké to je žít „na stopu“ sedm let svého života?
Mongolsko je země zelených pastvin, zaoblených kopečků, ale také domovem neuvěřitelně milých a přátelských lidí. Pokud člověk obětuje trochu svého času a trpělivosti, pak se dá prostopovat a odvézt si spoustu autentických zážitků s místními obyvateli, na které se ještě dlouho vzpomíná.