NEKONEČNÁ SOUTĚŽ: Maňana, maňana aneb vnímání času jako kulturní šok? SOUTĚŽ UKONČENA

NEKONEČNÁ SOUTĚŽ: Maňana, maňana aneb vnímání času jako kulturní šok? SOUTĚŽ UKONČENA

Uspěchané evropské cestovatele čekání zpočátku vytáčí k šílenství, po pár týdnech si v něm najdou určitý smysl; stejně jako domorodci.

Autor nejlepšího, nejnápaditějšího a nejvtipnějšího příspěvku (své odpovědi posílejte na petra.greifova(@)hedvabnastezka.cz) vyhraje luxusní švýcarské dámské hodinky Swiss Military Hanowa. Soutěžte a udělejte sobě nebo své partnerce radost hodinkami, které zaujmou na vašich kulturních a společenských cestách.

Výhercem soutěže je Pepa L. Kontaktujeme ho emailem!

hodinky Swiss Military Hanowa

Swiss hodinky

Zkušenosti čtenářů

Martina Schrötterová

Dobrý den, před cca 18 lety jsme, s bývalým partnerem, byli na takové gastronomické dovolené v Chorvatském Rabacu. Dopřávali jsme si v hojné míře darů moře v jedné restauraci, která byla na 1/2 cesty mezi privátem a místem na pláži, které jsme si oblíbili. Majitel restaurace nás už dobře znal a věděl, že jsme ochotni vydat i větší částku za dobrou večeři a tak nás již pravidelně vyhlížel a vždy nám hlásil, co se dnes vylovilo a jestli ná to má rezervovat a přichystat k večeři. Čtvrtý den pobytu nás takto nalákal na humra/langustu, dodnes vlastně nevím, co to přesně bylo. Vysvětloval nám, že jinak se říká tomu s fousy a jinak, když je nemá. Každopádně se speciálním vínem za langustu, které nám také ochotně připravil, to nemělo chybu. Čekali jsme dlouho, ale když to přinesli z kuchyně na bar, tak to vypadalo skvostně a když nám to číšník nesl, tak nám celá restaurace zatleskala. Nicméně počasí, nebylo ochotné dopřát nám vyjímečnou hodinku na klidné jídlo. Po cca 20 minutách začal příšerný liják s větrem. Již když začínalo pršet, tak jsme se chtěli zvedat a žádali jsme, aby nám jídlo zabalili sebou, majitel však stále trval na tom, že jsme vážení hosté a snažil se co nejvíce natáhnout markýzu. Boční vítr od moře, byl ale neúprosný a tak když jsme se chtěli opět zvedat, stalo se něco, na co snad ani zapomenout nedá… Sám majitel nelenil, vzal si jeden velký slunečník stoupl si na židli za nás a celou dobu, co jsme jedli, tak držel kolmo rozevřený slunečník, aby na nás počasí nemohlo. No snědli jsme to samozřejmě v rekordním čase, protože i přes jeho optimistický výraz, promočenou bílou košili a neustále ujišťování, že jedině takto to je ok a čas, že nehraje roli, nám bylo trapně, aby někdo stál celý mokrý na židli s nataženýma rukama a čekal, až podegustujeme. No konec už zkrátím; večeře nás i se spropitným vyšla na 450 Euro. Nesli jsme to statečně. Druhý den si dali k obědu pouze rybí talíř 3. kategorie, což pan majitel vůbec nechápal a pak začali balit, protože jsme museli z finančních důvodů naší dovolenou nečekaně zkrátit. S pozdravem Martina Schrötterová.

plk
Martina Schrötterová:

Přijedeme do Dillí, nejsme žádní začátečníci, už jsem v Indii před pár lety byl, dokonce dva měsíce. V ruce krásně připravený itinerář, jak to všechno stihnout. Evropanovo bláznovství, nikdy se úplně nevyléčíme. Začíná mě znervózňovat ten klid všude kolem. Cítím, že si musím zvyknout, nazřít tu pohodu; vím, že právě kvůli tomu tu jsem … ale zatím třímám itinerář a dupu si. Jakto, že vlaky nejezdí? Je mlha. No a co??? Copak v mlze vlaky nejezdí? Jezdí, ale pomalu. Jinak se odsud stejně nedostanete. Kouknu na tu bílou smogovou věc, která olézá všechny zpustošené budovy a mísí se s kouřem pálených odpadků na hlavní ulici. Dobře, kupuju lístek a jdu na nádraží. Sedm hodin čekám jako Evropan. Netrpělivě na peróně, koukám na hodinyk, běhám se ptát výpravčího. Osmou hodinu začínám být pokorný. Vybaluji spacák a karimatku a ulehám mezi tisíc Indů na 30 metrech čtverečních. O pár hodin později si jdu koupit kuře. Kuřata došla. Ale už jsme poslali pro další, slibuje klučina za pultem. Za další dvě hodiny mám kuře. Hurá! Za další dvě hodiny přijel na hlavní indické nádraží vlak. Krysy se rozutekly. Lidé se naopak seběhli. Bohužel, nebyl to můj… Roztrhal jsem itinerář, tohle už nedoženu. A užil jsem si tu nejlepší indickou cestu! Pepa L.

Jana K.

Já pro změnu nikdy nezapomenu na albánské pojetí času a dopravy, které by se dalo svým způsobem připodobnit k dopravě indické. Po několika týdnech strávených na tomto místě jsem si již zvykla, že autobus nemá daný jízdní řád, vyjede se až se zaplní všechna místa a je jedno zda budou čekat čtvrt hodiny nebo tři hodiny než se autobus naplní, nebo to že turista má v autobuse přednost před matkami sdětmi a dokonce i duchodci. Co mne však šokovalo byla jízda dvou řidičů minibusu, kteří nás vezli přímo vražedným tempem do našeho cíle v Beratu. Představte si to asi jako sebevražedné předjíždění v serpentýnách proti kamionům v neuvěřitelné rychlosti, kterou ten „sto“ let starý minibus snad ani nemohl utáhnout. Po třech hodinách jízdy po prašné cestě jsem prosila zda můžu vystoupit, že se necítím bezpečně. Přesto jsem po pul hodinové přestávce pokračovala dál. Největší šok však přišel ve chvíli, kdy minibus nečekaně zastavil, když viděl v dálce policejní vůz a došlo ke střídání řidičů. V tu chvíli mi bylo jen suše sděleno, že první řidič nemá řidičák.

Jitka

Nejvíc jsem si „jiné pojetí času“ užila v Polynésii. Zpočátku jsem se snažili s přítelem trochu plánovat. Tak například na „informacích“ V Nuku´alofě jsem se chtěli dozvědět kde a kdy si nejlépe chytit místní autobus, který by nás dopravil na západ Tongatapu. Paní z informací velmi potěšil směr našeho výletu a hned nám povyprávěla, že ona bydlí v té krásné vesnici do které se chystáme a každý den dojíždí do hlavního města do práce. Zaradovali jsme se a mysleli jsme si, že plánování výletu bude legrace. Kam máme jít jsme pochopili snadno – „stoupněte si tam co bude nejvíc lidí loupat arašídy“ A kdy přibližně? „No přece zítra…“
A tak jsme si ráno koupili trs čerstvých arašídů a ve společnosti místních loupali a když jsem doloupali byl před námi autobus 😉 Jízdní řády jsou skoro všude na světě něco mezi nebem a zemí, ale málokde je řídí počet buráků ve vaší kapse 🙂

Juris

Maňána už nééééé! Loni jsem posílal expediční vozidlo do Brazílie (do Ria). Loď měla čtrnáct dní zpoždění
a dalších 13 dní jsem se tam pral s úředníky abych auto dostal z přístavu. Slovo „amanha“ (portugalsky zítra) jsem slyšel denně asi stokrát.
http://cundr.jurisfoto.cz/2011/12/vsechno-ma-sve-zpozdeni.html

vera

Ano, časový kulturni sok, ale VELIKY, jsem zazila v Lehu v Indii. Predstavte si, ze autobus (v Indii!), na který jsme měli zarezervované a koupené jízdenky jel o hodinu DRIVE (v Indii!)!!! Samozrejme nam ujel,ale diky tomu jsme zase videli Dalajlamu… Stoprocentne se potvrdilo, ze vsechno zle je pro neco dobre…i v Indii!!!

Filip

trosku OT, ale o vnímání času (a prostoru) různými kulturami je celkem zajímavá práce Evy Čermákový – Krajinami cizích časů – Vnímání prostoru a času usazenými a nomádskými kulturami (Dokořán, 2012)

Pavel

Jel jsem v Indii z Varanasi do Ahmedabadu (cca 1200km), naskočil jsem do vlaku a po nějaké době si uvědomil, že jsem si vůbec nezjistil, kdy má vlak dorazit do cíle. Když se asi po 2 hodinách objevil průvodčí (asi v 8 hod), hned jsem se ho na to zeptal. Odpověděl mi suše, že v 9 hodin, usmál se a odešel.
No jo v 9, ale který den? A ráno nebo večer? Že tam nebudeme za hodinu mi bylo celkem jasné. Přijal jsem to tak, že až tam budeme, tak tam prostě budeme, ostatně v Indii to stejně ani nikdy jinak není. Z vlaku jsem vystoupil o 2 dny později, chvíli po poledni.

Petr

Tak to jste měli tři hodiny zpoždění 😉
V Číně byl také někdy docela kulturní šok, a po návratu také, zajímavé, jak si člověk zvykne a po návratu nechápe z některých Evropanů 🙂

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: