Uspěchané evropské cestovatele čekání zpočátku vytáčí k šílenství, po pár týdnech si v něm najdou určitý smysl; stejně jako domorodci.
Autor nejlepšího, nejnápaditějšího a nejvtipnějšího příspěvku (své odpovědi posílejte na petra.greifova(@)hedvabnastezka.cz) vyhraje luxusní švýcarské dámské hodinky Swiss Military Hanowa. Soutěžte a udělejte sobě nebo své partnerce radost hodinkami, které zaujmou na vašich kulturních a společenských cestách.
Výhercem soutěže je Pepa L. Kontaktujeme ho emailem!
Dobrý den, před cca 18 lety jsme, s bývalým partnerem, byli na takové gastronomické dovolené v Chorvatském Rabacu. Dopřávali jsme si v hojné míře darů moře v jedné restauraci, která byla na 1/2 cesty mezi privátem a místem na pláži, které jsme si oblíbili. Majitel restaurace nás už dobře znal a věděl, že jsme ochotni vydat i větší částku za dobrou večeři a tak nás již pravidelně vyhlížel a vždy nám hlásil, co se dnes vylovilo a jestli ná to má rezervovat a přichystat k večeři. Čtvrtý den pobytu nás takto nalákal na humra/langustu, dodnes vlastně nevím, co to přesně bylo. Vysvětloval nám, že jinak se říká tomu s fousy a jinak, když je nemá. Každopádně se speciálním vínem za langustu, které nám také ochotně připravil, to nemělo chybu. Čekali jsme dlouho, ale když to přinesli z kuchyně na bar, tak to vypadalo skvostně a když nám to číšník nesl, tak nám celá restaurace zatleskala. Nicméně počasí, nebylo ochotné dopřát nám vyjímečnou hodinku na klidné jídlo. Po cca 20 minutách začal příšerný liják s větrem. Již když začínalo pršet, tak jsme se chtěli zvedat a žádali jsme, aby nám jídlo zabalili sebou, majitel však stále trval na tom, že jsme vážení hosté a snažil se co nejvíce natáhnout markýzu. Boční vítr od moře, byl ale neúprosný a tak když jsme se chtěli opět zvedat, stalo se něco, na co snad ani zapomenout nedá… Sám majitel nelenil, vzal si jeden velký slunečník stoupl si na židli za nás a celou dobu, co jsme jedli, tak držel kolmo rozevřený slunečník, aby na nás počasí nemohlo. No snědli jsme to samozřejmě v rekordním čase, protože i přes jeho optimistický výraz, promočenou bílou košili a neustále ujišťování, že jedině takto to je ok a čas, že nehraje roli, nám bylo trapně, aby někdo stál celý mokrý na židli s nataženýma rukama a čekal, až podegustujeme. No konec už zkrátím; večeře nás i se spropitným vyšla na 450 Euro. Nesli jsme to statečně. Druhý den si dali k obědu pouze rybí talíř 3. kategorie, což pan majitel vůbec nechápal a pak začali balit, protože jsme museli z finančních důvodů naší dovolenou nečekaně zkrátit. S pozdravem Martina Schrötterová.
Přijedeme do Dillí, nejsme žádní začátečníci, už jsem v Indii před pár lety byl, dokonce dva měsíce. V ruce krásně připravený itinerář, jak to všechno stihnout. Evropanovo bláznovství, nikdy se úplně nevyléčíme. Začíná mě znervózňovat ten klid všude kolem. Cítím, že si musím zvyknout, nazřít tu pohodu; vím, že právě kvůli tomu tu jsem … ale zatím třímám itinerář a dupu si. Jakto, že vlaky nejezdí? Je mlha. No a co??? Copak v mlze vlaky nejezdí? Jezdí, ale pomalu. Jinak se odsud stejně nedostanete. Kouknu na tu bílou smogovou věc, která olézá všechny zpustošené budovy a mísí se s kouřem pálených odpadků na hlavní ulici. Dobře, kupuju lístek a jdu na nádraží. Sedm hodin čekám jako Evropan. Netrpělivě na peróně, koukám na hodinyk, běhám se ptát výpravčího. Osmou hodinu začínám být pokorný. Vybaluji spacák a karimatku a ulehám mezi tisíc Indů na 30 metrech čtverečních. O pár hodin později si jdu koupit kuře. Kuřata došla. Ale už jsme poslali pro další, slibuje klučina za pultem. Za další dvě hodiny mám kuře. Hurá! Za další dvě hodiny přijel na hlavní indické nádraží vlak. Krysy se rozutekly. Lidé se naopak seběhli. Bohužel, nebyl to můj… Roztrhal jsem itinerář, tohle už nedoženu. A užil jsem si tu nejlepší indickou cestu! Pepa L.