Jak nás mapy světa od mala uvádí v celoživotní omyl!

Pojďme si ukázat, proč třeba Grónsko není vůbec tak velké, jak si ze školních lavic pamatujeme.

Za všechno může Mercator

Psal se rok 1569, když vlámský kartograf a matematik Gerhard Mercator přišel s průlomovou mapou světa. Své dílo založil na následujícím postupu: představte si válec, který nasunete na globus tak, aby se dotýkali na rovníku. Pak globus myšlenkově rozporcujete na úzké měsíčky, jako byste chtěli hezky nakrájet pomeranč. Jednotlivé proužky, ukotvené v rovníku a zužující se směrem k oběma polům, následně rozvinete a nalepíte na stěny válce. Zbývá válec otevřít a rozložit do plochy. Co je výsledkem?

Výsledkem je poloprázdná plocha. Pan Mercator chtěl ale prezentovat plochu celistvou, takže si vypomohl tak, že mezery zjednodušeně řečeno vyplnil. Pevniny blíž pólům tedy na jeho zobrazení vypadají o mnoho rozlehleji, než jsou ve skutečnosti.

Zní to moc složitě? Zkuste si to přetlumočit jednoduše: na Mercatorově mapě se zdá, že mají všechny rovnoběžky (horizontální úsečky) stejnou délku. To ale samozřejmě nekoresponduje s realitou – zatímco rovník měří cca 40 000 km, severní polární kruh pouhých 16 000 km.

Nejpřehledněji zobrazuje nedostatkovost Mercatorovy projekce následující obrázek.

Na první pohled je patrné, proč Mercatorova projekce působí křivdy a vypjaté emoce hlavně na poli politickém. Takové USA jsou ve skutečnosti o 23 % menší, pevninská Kanada o 47 %, Rusko o 53 % a Grónsko hnedle o 74 %!

Aby z článku ale nevyšel Gerhard jen bit: jeho kartografická inovace byla obrovským přínosem pro námořní a leteckou navigaci. Až do doby GPS totiž umožňovala stálého směru plavby či letu.

Férovější varianta? Gall-Petersovo zobrazení

O tři století později přišel pan Gall s novou metodou projekce, kterou v 70. letech minulého století převzal a zpropagoval pan Peters. Její předností je zachování správných poměrů ploch států vůči sobě. V rámci vypořádávání se s kolonialistickou minulostí nedávno zavedli do škol tyto mapy v americkém Bostonu.

Kritici toho zobrazení nemohou přijít na chuť estetické stránce. Zatímco kolem rovníku jsou plochy pevniny roztažené svisle, u pólů dochází zase k vodorovnému zploštění.

Jak se můžete přesvědčit na Wikipediovské stránce o metodách zobrazení světa, existuje jich nespočet. Ale ve finále jsou všechny v něčem chybné, protože přenést 3D objekt do 2D plochy zkrátka bez alespoň nějakého kompromisu nejde.

Proto vědci doporučují svět vůbec v ploše nezobrazovat. Jenže kdo by si chtěl na stěnu připevňovat obří globus? A navíc jakou stranou byste ho natočili, abyste nebyli za rasisty či imperialisty, že? 🙂