Pracujeme v cizině: jak komunikovat s domorodci

Pracujeme v cizině: jak komunikovat s domorodci

Náš vztah k zemi, ve které jsme se rozhodli žít a pracovat, stojí a padá na vztahu k místním lidem – domorodcům.

Pro ujasnění – slovo domorodec v tomto článku nemá onen hanlivý význam „ten primitivní divoch s oštěpem“. Berme jej jako označení lidi, kteří jsou na daném místě doma – jako je například moravský vinař doma (a tedy domorodcem) v Mikulově. I já jsem někde domorodcem, i vy jste někde domorodci.

Respekt

Vypěstovat si „venku“ střízlivý vztah k lidem je daleko těžší, než k architektuře nebo scenérii, obecně hmotným, neživým věcem. Ty stačí jen pasivně pozorovat, s lidmi musíme komunikovat. Nebo… měli bychom. My komunikujeme, jenže jak často vidíte v terénu jde o jeden ze dvou extrémů:  buď domorodce téměř úplně „přehlížíme“, protože se bojíme narušit jejich soukromí, či se předem obáváme odmítavé reakce; nebo je naopak máme za téměř veřejný majetek, takže jim do jejich soukromí bezostyšně lezeme a zakrýváme to tzv. „dokumentací života původních obyvatel“.

Jedním z osvědčených pravidel jak najít zlatou střední cestu je nesrovnávat. Otevřít se novým věcem, nehodnotit podle našich měřítek, jen přijímat a respektovat. Vzpomeňme si, jak sami oceňujeme respekt od druhých. Lidé v exotických zemích nejsou loutky. Moc dobře cítí, jaký vztah k nim máme a podle toho si formují svůj vztah k nám. Snadno dokáží odlišit despekt od respektu.

Život v zahraniční může stěžovat skutečnost, že sami domorodci často nejsou schopni respektu. Každý kdo je uzavřený v jedné ulitě soudí vše podle ní. Nejde o nedostatek inteligence, jde jen o nedostatek zkušeností, nedostatek nadhledu. Domorodec z Brandýsa, ze Sydney, z Bombaje, ti všichni se proto budou chovat víceméně stejně. Jinak řečeno všichni cestovatelé kdysi byli také domorodci bez nadhledu, dokud nezačali cestovat (a řada jich bohužel zůstala stejná i když cestují).

Co s tím, pokud se ocitnete v situacích, kdy z výše zmíněného důvodu jako jediní budete schopni respektu a porozumění? Nic. Jakékoliv používání z domova naučených vzorců chování by nás od domorodců mohlo dál vzdalovat. Oni jsou doma, proto je na nás, abyschom se přizpůsobili a snažili se je pochopit. Možná je požadavek nutnosti jednostranného pochopení (nebo spíš být tím, kdo bude za každé situace více chápající) nepřijatelný. Ale taková je skutečnost. Pokud nechceme být slony v porcelánu, měli bychom si uvědomit, že náš vliv na domorodce je velký a formuje nejen jejich vztah k nám, ale i jejich vztah k vlastní kultuře.

Jak se kamarádit s domorodci?

S nikým se nedá kamarádit plánovitě. Proto následujících pár postřehů neberte jako 100% zaručená moudra nebo návody na každou situaci. Naopak. Čím více budou uplatňovány za každou cenu, tím více se budou míjet účinkem, protože prvním postřehem je: buďme přirození.

Buďme přirození

Lidé v exotických zemích jsou na lidské vztahy citlivější než my, reagují emotivněji a… přirozeněji. Nic neocení tak, jako když o ně projevíme opravdový zájem, ne jen pouze vztah typu „za ochotu nechat se vyfotit dostaneš 10 rupek“.

Nepovyšujme se, berme každého jako partnera

Jednoduché ale nejčastěji porušované pravidlo. Chudší zevnějšek a „podivný“, nesrozumitelný jazyk svádí myslet si, že domorodci jsou někde „pod námi“. Když ne kvůli ničemu jinému tak proto, že si je můžeme „koupit“. Ano jsou materiálně chudší, o to více však dokáží prožívat to málo co mají. Jejich život není méně kvalitní, je jiný. My v postkomunistických zemích jsme v jedinečné situaci. Máme všechny předpoklady pochopit oba tábory – „chudé“ i „bohaté“ – a stát se jejich pojítkem. Jsme někde uprostřed – už nejsme úplně chudí, ale ještě nejsme bohatí (myšleno v materiálním měřítku). V jednom okamžiku zažíváme obě situace. Na jedné straně vidíme bohaté „Zápaďáky“, jak si u nás „užívají“, na druhé straně máme možnost sami se ocitnout v roli bohatých, ke kterým vzhlížejí chudí v zemích „třetího“ světa. Na rozdíl od nás žijí jak bohatí „Zápaďáci“, tak chudí „třetího“ světa neustále v extrému, kterému chybí druhá polarita. Bohatí už „nad sebou“ nemají nikoho bohatšího, chudí zase „pod sebou“ nemají nikoho chudšího. Nemají porovnání a i jejich pochopení je poloviční, protože k druhému z extrémů mají příliš daleko. My však máme to štěstí, že jsme uprostřed, a tedy nejblíže poznání, že jak povyšování, tak ponižování vyvěrají jen z neúplného pochopení druhé strany.

Respektujme rozdílnosti

Respekt je alfou a omegou přátelského vztahu. Kdysi jsem slyšel pořekadlo, že co je pro jednoho perfektní, může být pro druhého perverzní. Přesně vystihuje rozdílnost a právo na rozdílnost. V zemích „třetího“ světa si rozdílnosti užijete až dost. Ať už jde o zahalování muslimských žen, nutkání Číňanů ochutnat absolutně všechno na světě, spokojenost Austrálců s životem ve vyprahlé poušti nebo posedlost bělochů mobily.

Ne vždy však jde o věci jako právě jmenované, tedy takové, které nás přímo bezprostředně neovlivňují. Pokud si Číňan bude pochutnávat na žížale, je to podle nás jeho věc, avšak když si Pákistánci o půlnoci v autobuse pustí hudbu na plné pecky, už je to hned něco jiného. Přesto jde v obou případech o stejnou rozdílnost, o jiný přístup k životu, a měli bychom je tedy chápat stejnou měrou.

Rozhodně nezískáme ničí přátelství, pokud jej například budeme chtít fotografovat i přes jeho nesouhlas, posměšně se vyjadřovat o náboženstvích, nerespektovat místní zvyky, znevažovat jejich hodnoty, odsuzovat způsob provádění věcí jen proto, že je jiný atd. Seznam úskalí je nekonečně dlouhý. Každá země, nebo i jen městečko mohou mít své zvyky, o kterých bychom měli přinejmenším vědět a co víc –  nedivit se jim.

Zmenšeme odstup

I když budeme uvnitř plni pochopení, nejspíš to na nás nikdo nepozná dokud jej navenek neprojevíme. Úsměv, přátelské gesto, pár slov v místním jazyce, to vše dělá divy. Každá věta v jejich jazyce, každý zvyk, který jsme si osvojili, každá maličkost z reálií, to vše zmenšuje náš odstup od místních lidí.

Neměli bychom také zapomenout, že pro většinu z nich jsme milionáři a basta. Nemá cenu o tom diskutovat, jen bychom zabředávali do jejich zjednodušeného vidění světa na jedné straně a bezelstných reakcí na straně druhé. Smiřme se s rolí, kterou nám přisoudili a nezvětšujme ještě víc odstup tím, že se je budeme snažit přesvědčit o opaku. Když už jsme těmi milionáři, tak se snažme být chápavými a milými milionáři, ne naštvanými, uraženými a nepochopenými milionáři. Mimochodem, proti nim opravdu jsme milionáři – už jen proto, že nemusíme každodenně bojovat o uspokojení těch nejzákladnějších potřeb, ale můžeme „plýtvat“ peníze na takovou věc jako je cestování.

„Ateista? A co to je?“ uslyšíte často, pokud takto odpovíte na otázku na vaše náboženské vyznání. Pro teisty (věřící) je stejně nepochopitelné, že někdo je ateistou (nevěřící), jako pro ateisty, že někdo věří v boha. Obě skupiny se na sebe navzájem dívají mírně opovržlivě a obě jsou ve svém přesvědčení stejně zaslepené. Z tohoto hlediska mezi nimi není rozdíl. Avšak většina světa je teistická, proto jsou ateisté v optické nevýhodě a musí počítat s tím, že budou pro teisty přinejlepším mírně bizarními jedinci, zhruba na úrovni zelených ženušek/mužíčků z Marsu. Nechci nabádat k mluvení nepravdy nebo dokonce lžím, avšak pokud ateista řekne, že pochází z „křesťanského prostředí“, řekne plnou pravdu, aniž by o svém vyznání lhal. Neberte to jako podlézání, nebo přizpůsobení se za každou cenu, ale spíše jako způsob jak se přiblížit lidem, kteří se s některými věcmi ještě nesetkali.

Zkušenosti čtenářů

Zuzana

Super, souhlasím se vším, kéž by se tak na cestách všichni chovali!

Daniel

Dobře napsané. Toto by ovšem mělo platit všude ve světe. Nejen na cestách 🙂

Dafné

Parádní článek, kéž by se takto chovali všichni 🙂

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: