HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

RADY NA CESTU

POSLEDNÍ DISKUSE

Peruánskými Andami s Leošem Šimánkem: Stopem, pěšky i tažený sviní

Peruánskými Andami s Leošem Šimánkem: Stopem, pěšky i tažený sviní

Uběhl víc než rok od doby, kdy jsme se s mojí ženou Lenkou, mladším bratrem Bédou a švagrovou Marcelou sešli v Orlických horách na chalupě po rodičích. Tenkrát jsem jim tam líčil své zážitky z nejobtížnější expedice mého života – plavby na člunech po řekách z Kanady na Aljašku, které jsem následně vydal v knize pod titulem Severskou divočinou.



Když jsme se loučili, smluvili jsme si hned další setkání. Slíbil jsem, že příště budu vyprávět o svém putování z kanadského Severu až do Ohňové země a o druhé plavbě na plachetnicích napříč Tichým oceánem s cílem na Nové Guinei.

Do Orlických hor jsme dorazili v polovině června za překrásného letního počasí. Na naše setkání jsem s sebou přivezl několik set diapozitivů, abych v případě konkrétních otázek mohl doložit to, o čem budu povídat. Původně plánovaný víkend se dvojnásobně protáhl – tolik vzpomínek na tyto cesty se mi postupně vybavilo.


Zasněžené vrcholky AndZasněžené vrcholky And

Leoš ŠimánekLeoš Šimánek

Kuchyně pod širým nebemKuchyně pod širým nebem

Prohlédněte si další fotografie k článku...


Největší květiny naší planety

Lenka s Marcelou využijí krátkou přestávku v mém vyprávění, aby uvařily kávu. Jakmile jsou hrnky prázdné a buchty zmizely z talířků, prohlásí Béda: „Galapágy máme tedy odškrtnuté. A kam se vydáme teď?“ „Daleko na jih do And. Nejdřív jsem měl v plánu podívat se do jednoho údolí, kde pod ledovcovými velikány rostou největší květiny naší planety. Dál jsem chtěl na vlastní oči vidět Nevado Huascarán, nejvyšší horu Peru, pod kterou koncem května roku 1970 zahynulo čtrnáct členů československé horolezecké expedice.“„O tom nám hned vyprávěj!“ Lenka nato.

„Ty ohromné květiny se jmenují Puya raimondii. Pokud vím, rostou jen v Andách a jsou vzdálené příbuzné ananasu. Spodek této rostliny je ohromný, víc než třímetrová pichlavá koule, skládající se ze stovek tuhých špičatých listů. Čas od času z tohoto gigantického ježka vyrazí do výšky tlustý, až desetimetrový stvol s tisíci malými žlutozelenými květy. Na Puy jsem narazil jihovýchodně od městečka Huarás ve čtyřech tisících metrech.

U jedné z nich jsem se vyfotil samospouští a na obrázku jsem proti ní vypadal jako trpaslík. Nedaleko od místa, kde se tyto rostliny vyskytují, žila indiánská rodina se svým stádem ovcí. Žasnul jsem, protože člověk může jen těžko pochopit, proč vyhánějí svá zvířata tak vysoko do hor. Byli velmi pohostinní jako všichni lidé žijící daleko od civilizace. K šestitisícovkám, které údolí uzavírají, jsem už nepokračoval. Kus dál na sever se totiž vypíná ta nejvyšší, skoro sedmitisícová hora – Nevado Huascarán.“

Peruánka s prasátkemPeruánka s prasátkem

Pěšky až na úpatí Nevado Huascarán

„Jak ses k ní dostal? Jezdil jsi pořád stopem?“ zeptá se Béda.

„Ano a výhradně s náklaďáky, nic jiného tam nejezdí. Když silnice skončila, pokračoval jsem po svých. V horách jsem toho hodně nachodil a pěšky dorazil až k úpatí Huascaránu, ke dvěma překrásným jezerům. Na louce u spodního ěli tenkrát v sedmdesátém roce čeští horolezci svůj základní tábor. V té době přišlo zemětřesení, ohromný kus hory se utrhl – přes padesát milionů kubíků – a tábořiště bylo pohřbeno pod mohutnou vrstvou ledu a kamení. Členové japonské expedice, kteří stanovali u horního jezera, tu katastrofu přežili.“

„Ty ses ale bez výstroje na ty velehory mohl jen koukat, ne?“ hádá švagrová.

„Kdepak, dostal jsem se dokonce přes hlavní hřeben na východní stranu hor. V mapě jsem si zprvu vyhlédl stezku přes průsmyk, u překrásné šestitisícovky Nevado Chacraraju, který jsem ale se svojí sporou výbavou nezvládl přejít. Mé nostalgické pionýrky, které mi máma kdysi koupila, nebyly určené pro lezení v mokrém sněhu, který ten den napadl. Vydal jsem se tedy do jiného průsmyku – do Portachuelo, ten byl o něco nižší a sníh na něm už roztál. Byl však pořád ještě skoro čtyři tisíce osm set metrů vysoký. Přes něj vedla stezka používaná indiány žijícími ve vesničkách na druhé straně And.“

Zasněžené vrcholky AndZasněžené vrcholky And

„Co tě proboha do těch výšek hnalo?“ diví se Lenka.

„No přece ty nádherné hory, které jsem chtěl vidět ze všech stran,“ řeknu na vysvětlenou a pokračuji: „Nahoře v průsmyku Portachuelo mě dohonil Francisco – indiánský kluk, vracející se z trhu v městečku Yungay do Huaripampa, své rodné vesnice. Naložil mi batoh na jednu ze svých mul a vydali jsme se dál společně. Začalo pršet, stezka se rozbahnila a já se divil, jak bravurně zvládá ve svých vlastnoručně vyrobených sandálech chůzi po tak strmém svahu. Na sobě měl nepromokavé vlněné pončoplstěný klobouk. Záviděl jsem mu toto domorodé oblečení, protože já byl mokrý až na kůži a on na rozdíl ode mne pořád suchý. Později jsem podobné pončo získal od jeho otce.“

„Kolik kilometrů to bylo do vesnice, ve které Francisco žil?“ zeptá se Béda.

„Nevím přesně, ale hodně daleko – tenkrát jsem si poznamenával pouze doby pochodů. Dostali jsme se do ní až druhý den odpoledne. Pod průsmykem jsme přespali v přístřešku u opuštěného domku. Pracně jsem rozdělal oheň, nebylo jednoduché po tom vydatném dešti najít suché dřevo. Uvařil jsem kus uzeného skopového, které jsem před  několika dny koupil od jednoho ovčáka. Pozdě do noci jsem sušil své promáčené svršky. Můj nový kamarád spal jako dudek, přikrytý svým univerzálním pončem.

Život ve vesničce Huaripampa

Do Huaripampa jsme dorazili patřičně unaveni. Vesničku tvořilo sedm kamenných domků pokrytých tlustou vrstvou trávy. Kolem nich se rozkládala malá políčka, na kterých místní obyvatelé pěstovali brambory. Byl čas před jejich výsadbou a zatím se tam pásla prasata – většinou černí čuníci, porostlí hustou srstí, zvyklí na čtyřtisícovou nadmořskou výšku.“

„Jak tě vesničané uvítali? A jestlipak mluvili španělsky?“ ozve se Marcela.

„Už předtím jsem zažil úžasnou místní pohostinnost. I tito indiáni byli nepředstavitelně přátelští. Španělsky uměli kromě malých dětí všichni, ale mezi sebou se bavili řečí kečua. Yolanda, Franciscova matka, hned přinesla na stůl velký hliněný džbán s mlékem, talíř s ovčím sýremkukuřičnými plackami. Mouku, cukr a sůl vyměňovali na trhu za své produkty – brambory, vejce, sýr a ovčí vlnu. Peněz měli jen málo. Za úspory Francisco nakoupil látku na kalhoty pro muže a na sukně pro ženskou část rodiny.“

„Zatím jsi nemluvil o hlavě rodiny. Kolik měli dětí?“ zajímá dál švagrovou.

„Když jsem přišel, otec Alejandro nebyl doma. Vyrazil do sousední vesnice pro plemenného býka. Zkraje jsem měl problém jejich děti spočítat, bylo jich požehnaně a věčně se mi pletly se sousedovými.“

Leoš ŠimánekLeoš Šimánek

„Všechno nasvědčuje tomu, že jsi u nich pobyl dlouho,“ vmísí se Béda.

„Máš pravdu, nikam jsem přece nespěchal,“ přitakám. „Yolanda rozhodla, že ten den, co jsme dorazili, už dál nepůjdu, protože bylo pozdě. Přidělila mi komůrku v zadním domku. Další den pršelo, tak jsem ještě zůstal. Když se počasí vylepšilo, začali na políčku sázet brambory a já jsem nemohl nepřiložit ruku k dílu. Byl z toho třetí den, další jsem pak už nepočítal. Postupně jsem poznal všechny obyvatele vesnice a měl jsem starosti, abych si tu spoustu nových jmen vůbec zapamatoval.“

„Takže brambory v Andách rostou až do úrovně nejvyšších evropských hor,“ změní Béda téma.

„Taky jsem žasnul. Úrodu měli dobrou, ale hodně se nadřeli. Nepoužívali žádná tažná zvířata, svá políčka neorali, jen je okopávali. Brambory jsem sázel s Franciscem. Do půdy jsme vždycky vyhloubili kolíkem díru, strčili do ní polovičku naklíčené brambory a místo jednoduše přišlápli. Na poli jsem ale nepracoval každý den, občas jsem vyrazil s Pedrem, mladším Franciscovým bratrem, pást prasata.

Naučil mne přitom spřádat vlnu, takže jsme zabili dvě mouchy jednou ranou,“ dodávám a po chvíli pokračuji: „Jednou jsem studoval svoji mapu a přemýšlel, kam vyrazím dál. Kluci mne při tom pozorovali, krátce jsem jim vysvětlil, jak se  v mapě orientuje a oni to k mému údivu okamžitě pochopili. Vyptával jsem se, jak často místní lidé přecházejí průsmyk u Chacraraju, přes který jsem se zprvu nedostal. Neznali nikoho. Pedro mně řekl, že mi průsmyk z této strany hor někdy ukáže a prý pochopím.“

„Asi v tom byl nějaký zakopaný pes,“ hádá Béda.

Tajemství průmysku u Chacraraju

„Pořádný, ale o tom vám budu povídat až za chvíli,“ odpovím mu a navážu na své předešlé vyprávění: „Políčko bylo osázené a všechny kravky obšťastněné. Alejandro obcházel se zapůjčeným býkem celou ves a jeho svěřenec určitě nedělal ostudu. Potom konečně nadešel čas na slíbený výlet. Yolanda nám připravila velké zásoby jídla. Divil jsem se, protože další den večer jsme podle našeho plánu měli být zpátky doma. Jistota je jistota, třeba se zdržíte, prohlásila.

Vyprázdnil jsem tedy svůj batoh, napakoval do něj vařené brambory, vejce, kus sýra s hroudou másla. Napekla nám také celou hromadu chlebových placek. Kluci chtěli jít se mnou oba dva, bohužel to nešlo, někdo se musel starat o prasata, a tak Francisco ustoupil. Pedro od něj vyloudil sandály, bez nichž by naše túra nebyla proveditelná. Vřeteno na spřádání vlny si nechal doma, místo něj si do svého košíku zabalil část proviantu.

Jak jsem se už zmínil, dostal jsem pončo, jaké nosili domorodci, a Francisco mi půjčil svůj nepromokavý klobouk. Vypadal jsem jako nefalšovaný indián. První den jsme se chtěli dostat k horskému jezeru – Lago Tintacocha, které se nachází těsně pod průsmykem. Až tam nás chtěly doprovázet obě Pedrovy mladší sestry, ale Yolanda to zakázala. Jezero bylo natolik vysoko, že kdyby ve vsi pršelo, nahoře by mohlo chumelit. Boty neměla ani jedna z nich a matka nechtěla riskovat, že by se musely naboso brodit sněhem.“

„Prosím tě, jak mohly ty děti chodit bosky v takové výšce?“ hrozí se Marcela.

„Byly zvyklé, a když u nich napadl sníh, zůstaly jednoduše doma. Na boty bohužel rodiče neměli.“

„Nahodil sis tedy svůj batoh na záda a vyrazili jste do hor,“ odhaduje Béda.

„Přesně tak. Nejdříve jsme obešli domky sousedů a na protější stráni jsme pak stoupali podél divokého potoka, který pramenil někde těsně pod hlavním hřebenem. Kolem něj jsme se navečer dostali k jezeru. Bylo úžasné, v naprosto klidné hladině se zrcadlil Nevado Chacraraju a v dálce vykukovala špice Huascaránu. Na druhé straně jezera se řítil z výšky vodopád. Už dlouho jsem něco tak krásného neviděl. Pedro prohlásil, že tady pro dnešek končíme. Dál se už tábořit nedalo.“

„Jak vysoko jste asi byli?“ zajímá švagrovou.

„Výškoměr jsem neměl, ale zhruba čtyři a půl tisíce metrů. Pedro zamířil k ohromnému skalnímu převisu. Nacházel se v místě, kde z jezera vytékal potok. Bylo tam staré ohniště a docela slušná zásoba dřeva. Připravili jsme si večeři, pak jsem v okolí mačetou nakosil suchou trávu, a měli jsme nádherně měkké pelechy. Byli jsme natolik utahaní, že jsme hned zalehli. Když jsem se ráno probudil, nevěřil jsem vlastním očím.“

Kniha Cesty za dobrodružstvímKniha Cesty za dobrodružstvím

„Copak jsi viděl?“ ptá se hned Lenka.

„Na louce na druhé straně potoka se páslo několik vikuní. Pozoroval jsem ta překrásná zvířata a ona se na mne bez nejmenšího strachu dívala. Bylo to poprvé, kdy jsem je tak blízko viděl. Vikuně jsou divoké alpaky, o trošku menší než lamy. Nikdo je tam nelovil, možná proto, že si je domorodci pro jejich krásu zamilovali.“

„Jestlipak jste vylezli až nahoru do průsmyku?“ přejde Béda na jiné téma.

„Ani náhodou. Když jsme se pod něj dostali, hned mi bylo jasné, proč přes tento průsmyk nikdo hlavní hřeben hor nepřechází. Těsně pod ním byl mohutný ledovcový zlom. Nádherná podívaná. Vypadal jako gigantický ledopád, nad kterým se vypínala vysoká skalní stěna Nevado Chacraraju, řítil se z ní padající led a nahoře čněl ostrý vrchol této pozoruhodné hory.“

„Takže stezka zakreslená ve tvé mapě byla nesmyslem,“ hádá správně můj bratr.

Přikývnu a řeknu: „Když jsme se vrátili domů, Alejandro mi vysvětlil, že stezka končí na druhé straně hor pod průsmykem u jezera, kde stojí opuštěný indiánský domek. Ten jsem tenkrát objevil a přespal v něm. Druhý den, když jsem pokračoval ve výstupu, jsem pod čerstvým sněhem nemohl vidět, že tam cestička končí. Ještě že mne ten mokrý sníh donutil kapitulovat. Přelézt přes průsmyk a zkusit bez horolezecké výstroje sestoupat dolů ledovcovým zlomem by určitě nedopadlo dobře.“

Pasáček prasátekPasáček prasátek

Cesta do civilizace v povozu s prasetem

„Jak dlouho jsi u těch indiánů vůbec zůstal?“ vyzvídá Marcela.

„Celkem přes dva týdny. Brambory už byly zasázené, druhé políčko okopané, fazole zaseté. Nechtělo se mi tam lelkovat, měl jsem ještě dlouhou cestu před sebou, dostat se přes jeden z nejvyšších průsmyků v Andách. Ohlásil jsem, že se další den vydám zpátky do civilizace. Yolanda mi zase dala s sebou spoustu jídla a tvrdila, že budu na cestě nejméně pět dní. K mému údivu pak přivedla z ohrady prasátko, které mělo kšíry jako pes do saní. Prý mne potáhne do kopce a až všechno sním, mám si pochutnat i na něm. Pedro mi pomohl s batohem na záda. Pak jsem dal všem těm úžasně vstřícným a pohostinným lidem nashledanou. Moji sviňku jsem pojmenoval Pigi podle jednoho prasátka z pohádky. Táhla jak divá, až jsem ji kolikrát musel brzdit.“

„Neříkej, že jsi svoji Pigi nakonec fakt snědl!“ rozčileně řekne švagrová.

„Vyčkej, hned se k tomu dostanu,“ odpovím a pokračuji: „Dva dny jsme pořád stoupali, než jsme se konečně dostali do průsmyku. Však Punta Union byl stejně vysoký jako průsmyk Portachuelo. Foťák jsem si tam nahoře postavil na balvan, Pigi asistovala a samospouští jsem se vyfotil. Hned na druhé straně průsmyku jsem našel chráněné místo. Na zemi jsem si rozložil pončo, zalezl do spacáku, přikryl se celtou a spal jako zabitý. Ráno byla louka kolem mne celá rozrytá, Pigi pořád nacházela něco k snědku a mlaskala při tom doslova jako prase.“

„Ta to měla jednoduchý,“ směje se Lenka. „Ty ses ale musel vláčet s proviantem jako ten soumar.“

Také se musím smát, přikývnu a pokračuji s povídáním: „Kolem byly nebetyčné hory, do nekonečna se pode mnou táhlo údolí Santa Cruz. Někde v dálce, na úpatí pohoří pak vedla silnice do městečka Huaraz, kde má túra měla skončit. Pořád jsme klesali po strmé stezce, Pigi mne i nadále táhla, ale později pochopila, že nemohu z kopce s těžkým batohem utíkat a přestala s tím. Byla to opravdu velmi chytrá svině. Čtvrtého dne mi došel proviant a nyní, podle Yolandiny rady, měla přijít na řadu ona. Cestou jsem si ji ale natolik oblíbil, že to už vůbec nepřicházelo v úvahu.

Pátý den pochodu jsem měl takový hlad, že se mi dělaly mžitky před očima. Pigi se při každé zastávce v pohodě cpala, div se jí nedělaly boule za ušima. Říkal jsem si, co stráví prase, neuškodí ani mně. Číhal jsem, a když objevila nějaký pěkný kořínek, jednoduše jsem jí ho sebral a cpal se společně s ní. Příští den jsme konečně dorazili do první vesničky, kde jsem si hned obstaral jídlo. I jí jsem nakoupil brambory, ty jí teprve chutnaly. Do Huaraz jsem dojel stopem a Pigi se na silnici stala velkou atrakcí.“

„To jsi s ní stopoval až do Ohňové země?“ zeptá se Béda.

„Myslel jsem si, že by mi překážela při mých dalších aktivitách – měl jsem v plánu v Patagonii zdolávat vysoké hory, takže jsem Pigi v Huaraz svěřil svému známému, který měl hospodářství. Slíbil mi, že z ní udělá chovnou prasnici. Vychvaloval jsem ji, jak je zdatná a odolná. Určitě jsem nepřeháněl, asi jen málokteré prase překonalo skoro pět tisíc metrů vysoký průsmyk.“

Cestovatel duší i tělem Leoš Šimánek se po své první plavbě Tichomořím a severní Kanadou pustil do dalších dobrodružství. Podařilo se mu uskutečnit neobyčejné cestovatelské plány a dostat se do míst, kam zavítal jen málokdo. Rozhodl se vyhýbat běžným turistickým trasám a stopem projet celým americkým kontinentem až na jeho nejjižnější cíp. Některé úseky urazil pěšky, jako „hobo“ na nákladních vlacích, s loděmi pašeráků, později plul i v kánoi vydlabané z kmene stromu získané od domorodců.

Delší dobu žil mezi přátelskými indiány a měl tak možnost dobře poznat jejich kulturu a obyčeje. Na své druhé plavbě napříč Jižním Pacifikem zažil celou řadu mnohdy i extrémních dobrodružství. Cestu tentokrát neskončil v Austrálii, nýbrž na Nové Guinei. Nejdřív se zde plavil po řekách, potom vyrazil do vysokých, těžko přístupných hor, kde narazil na domorodce, kteří žili ještě jako za doby kamenné. Svá vyprávění shrnul v nové knize Cesty za dobrodružstvím s podtitulem Putování Severní a Jižní Amerikou a napříč Tichým oceánem. Text je zde doplněn převážně zatím nezveřejněnými fotografiemi.

Knihu si můžete prohlédnout a objednat na webových stránkách Leoše Šimánka, na přání Vám autor knihy může vepsat osobní věnováníPoštovné a balné hradí za Vás.


20.12.2015, Leoš Šimánek


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Dle všech existujících statistik v této oblasti v této době nikdy neprší!