HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

PRÁCE A ŽIVOT V ZAHRANIČÍ

POSLEDNÍ DISKUSE

Tři dopisy z vodáckého léta na Bajkalu

Tři dopisy z vodáckého léta na Bajkalu

Během letošního léta se cestovatel, dobrodruh a vodák Marek Šimíček vydal na dlouhou výpravu, při které si vytyčil za cíl splout několik řek tekoucích do jezera Bajkal a také jezero obeplout.



Vše se mu podařilo a z výpravy poslal několik dopisů, které asi veškeré jeho počínání dokonale vysvětlí. Pojďte se tedy podívat na velké bajkalské pádlování dvojice Marek a Seawave.


Luční koníkLuční koník

Na IrkutuNa Irkutu

V Čivyrkujském zálivuV Čivyrkujském zálivu

 

 

Prohlédněte si další fotografie k článku...


Zpráva první:

I jako Irena?

Mimochodem, v ruštině se používá varianta tohoto jména, které je, jak jsem se dočetl, z řečtiny a znamená „mírumilovná“, s prostředním „i“, tedy Irina... Bohužel, příznivce krásných dam a slečen zklamu.

Je to I jako Irkut! Levostranný přítok Angary, který se do ní vlévá právě v Irkutsku. Angarou jsem chtěl původně začít a dát si na rozcvičku její malý kousek, ale možnost připojit se k výpravě ruských kamarádů na dolní Irkut zvítězila na celé čáře.

Dodávkou asi 120 kilometrů a pak už naplnit válce vzduchem a vyrazit od soutoku s Velkou Bystrou, nedaleko rekreačního střediska Ančuk. První záběry na řece široké od osmdesáti do sto šedesáti metrů – tedy z pohledu českého vodáka na velké řece –, strmé svahy svírající hluboké údolí, pohodička!

Pak první peřej a po ní druhá a třetí, které byly označeny za nejtěžší. Dostal jsem dokonce na hlavu kameru, abych natočil průjezd svůj i druhého plavidla... Seawave se totiž kamarádil s místním katamaránem. Vlnky byly tak do metru a technickou obtížnost bych odhadl na WW II, maximálně do WW III, ale to jen v jediném místě. Ovšem příroda okolo byla přímo úchvatná, žádný přístup ze břehu, cesta, chodníček... Jen řeka a my.

Večer u ohýnku a noc pod hvězdami mi jen připomněla, že se začíná vyplňovat, o čem jsem mnoho let snil.

Druhý den pár dalších peřejí, jejichž celkový počet se zastavil na čísle osm, a po příjemných několika hodinách na vodě přistání u mostu ve vsi Šamanka. Celkem 95 kilometrů za dva dny. V krásném počasí horkého sibiřského léta...

Ahoj Marek

Hydromagazín

Tento a mnoho dalších vodáckých článků si můžete přečíst ve zbrusu novém vydání vodáckého magazínu HYDRO, který vyšel začátkem tohoto týdne. V hlavním tématu, kterým je tentokrát pádlování v Latinské Americe, se HYDRO podrobně věnuje Mexiku, Kostarice, Kolumbii a Chile, ale najdete v něm i spoustu dalšího čtení z vodáckého dění u nás i v zahraničí. Více informací a případné objednávky na www.HYDROmagazin.cz.

Zpráva druhá:

Ahoj!

Tak jsme se Seawawem v Nižněangarsku – upádlováno 840 km, z nich 160 po řekách. Pozítří fičíme po Bajkalsko-amurské magistrále asi 300 km na východ a zpátky pojedeme po proudu Vrchní Angary. Prozatím mě krmí masem z losa a štikami...

Po řece Selenze to bylo 65 kiláků do Bajkalu, konkrétně zálivu Proval... A pak už kolem břehu pořád na sever. Až do Barguzinského zálivu byla na břehu místy nějaká civilizace a v ní spousta Rusů, kteří tráví dovolenou tábořením na břehu a rybařením. A jelikož nakrmit poutníka je pořád ještě dobrým zvykem, vlastní zásoby se moc netenčily. Nejkuriózněji setkání bylo s Patrikem z Prahy a jeho italskou přítelkyní Camillou, kteří přijeli přes Kazachstán a Mongolsko v třináctitunovém náklaďáku – karavanu.

Těsně před startem cesty

Pak začala divočina při plavbě kolem poloostrova Svatý nos a po vykoupání v termálním prameni v Čivyrujskem zálivu ještě větší v podobě Barguzinskeho NP. Vše se ale povedlo a kromě strážců parku jsme se Seawavem potkali i několik kajaků a jiných plavidel. Plula ovšem vždycky jen na kratší vzdálenosti a se svým programem jsme byli za exoty.

Počasí famózní.  2. – 24. 7. jen jeden deštík, jinak léto, voda v zálivech hodně přes 20 stupňů a v Nižněangarsku plus 31!

Oproti zimní výpravě se daří se zvířaty. Hlavně roztomilé veverky – Burundukové – jsou všude. Dále spousta tuleňů a dva ohromní orli – bohužel ve vzdálenosti vylučující fotografování mojí technikou. Zato medvěda jsem viděl na osm metrů, ale pro změnu zase v pozdním večeru, kdy už byla téměř tma!

Marek

Zpráva třetí:

Ahoj z Bajkalu!

Naposledy jsme skončili v Nižněangarsku, z něhož jsme po pár dnech se Seawavem vyrazili na sjezd Horní Angary. Po několika neúspěšných pokusech koupit lístek nás kamarádi železničáři posadili primo na lokomotivu, a tak jsem mohl poprvé v životě z laku hledět dopředu, a ne vpravo, či vlevo... Po pár hodinách jsme „přeskočili“ na jinou mašinu, a dokonce nám vyjednali speciální zastávku ve stanici Kjuchjeľbekerskaja, kde nákladní vlaky obyčejně nezastavují... Kolem nádraží stoji vesnice, která se jmenuje Jančukan, a z ní nás ochotný domorodec odvezl autem k řece. Dál už jsme byli zase sami v posvátném tichu tajgy.

Po dvou dnech a nějakých 150 kilometrech jsme narazili na jediný most, stojící nedaleko městečka Novyj Uojan. Místní vášnivý rybář nás obdaroval pěti kusy ze svého úlovku a navečer jsme odpluli ještě pár kilometrů ke srubu na břehu. Přistání u chaloupky, v jednom rohu už podemleté velikou řekou, bylo sice dramatičtější, ale poskytla přístřeší pro následující deštivý den a dvě noci. Poté jsme se Seawavem dohnali Richarda – Volžského Němce z Kazachstánu, který, ač žije už od roku 1993 v Německu, se každoročně vydává na nějakou sibiřskou řeku. A to je mu 72 let!

Vzhledem k tomu, že tady na dolním toku se Angara mění na opravdový volej, pádlovali jsme spolu v kajaku a z jeho katamaránu udělali nákladní přívěs. Není divu, že ho Seawave přímo nadchl a myslím, že si ho brzy objedná, pokud už tak neučinil... V závěru jsme se potkali ještě se třetím osamělým plavcem – tentokrát s Rusem z Kurska na veslici.

Sjezd byl ukončen po 300 kilometrech v obci Verchňaja Zajimka, protože na krmení komárů v deltě Angary jsme už neměli nervy a autobusem do Nižněangarska to byla slabá hodinka.

Kouzlo večera

Po dni přebalování věcí atd. nás čekalo večerní pádlování do Severobajkalska a poslední společenské povinnosti ve formě návštěv, společného výletu, bani – sauny...

Pak už v časném ránu spuštění na vodu a etapa k Bogučanskemu ostrovu. Nedaleko pluli zrovna Rusové na velkém katamaránu a pozvání na večeři a společný nocleh se dalo těžko odmítnout... Bylo to ale vážnější. Další den jsme se tak různě předjížděli a dopluli na mys Kotelnikovskij. Po koupeli v termálech jsme pak ještě upluli pár kilometrů k ústí řeky Kurkula, kde jsem Seawava uložil k odpočinku ve stínu lesa a s novými známými vyrazil na horu Čerského – 2588 m n. m. Výlet na tenhle nejvyšší vrchol Bajkalského hřbetu trval čtyři dni a je spíš kapitolou horolezeckou... Bohužel, zlézt vrchol nám počasí nedopřálo.

Dále pořád v excelentním letním počasí s každodenním koupáním na mys Baľšoj Čeremšanyj, kde jsem známému, který jel pro dceru do města, den hlídal chalupu a hospodářství, a po dalším dni a čtyřiceti kilometrech jsem dorazil do zátoky Zavarotnaja. Tady jsem se šťastně shledal nejen se starými známými, ale i s oblíbeným nožíkem, který jsem tu v zimě ztratil a Voloďa ho pak po oblevě našel.

Jelikož kamarád Seawave sloužil zatím bez jediné chybičky, dopřál jsem mu za odměnu svezení na luxusní jachtě na začátek Malého moře a vylodili jsme se přímo na vodu před obcí Zama. Dožadoval se sice ještě společnosti v podobě sličné štíhlé kánoe..., ale to už by bylo trochu moc. Vyhnuli jsme se tak možným potížím v Bajkalo-Lenském zapavědniku, protože zkušenost z toho Barguzinského nám docela stačila.

Pak dál kolem pobřeží až k osadě Kurma a odtud v silném větru a vlnobití k ostrovu Oltrek. Vítr sice foukal přesně do zad, ale stejně bych si už příště takovou volovinu odpustil... Nejenže nebyl čas fotit, ale ani si utřít nos! Za ostrovem bylo líp a po nalezení jediné, asi 20 metrů široké pláže, jsem se šel na hřeben „vyfénovat“ a společně jsme se pak s kajakem tulili pod celtou při nočním dešti. Následujícího rána bylo zase pěkně a plavba pokračovala k ostrovu Ogoj, pak dál k Olchonu a podél jeho břehu na severovýchod do Chužiru.

Tady na Usaďbě (usedlosti) Nikity Běnčarova mám kámošů nejvíc, z čehož pramenila delší zastávka. Po dni volna se konal výstup na horu Žima – nejvyšší na Olchonu – a protože šlo o skoro desetihodinovou túru ve svižném tempu (kamarád René je maratonec na lyžích), dostaly nožičky po dvouměsíčním sedění v kajaku zabrat.

Nějaký den jsem pobrigádničil, abych si zasloužil zdejší pohostinnost, a pak mě, poprvé za celou dobu, skříplo počasí. Vítr, déšť a vlnobití znamenaly další čtyři dni čekání, a pak už bych těžko stíhal plavbu kolem ostrova Olchon. Zvlášť, když v předpovědi převažoval vítr severních směrů... To ale zase nahrávalo plavbě do Listvjanky či Goloústného, a tak jsme se Seawavem na nic nečekali a vyrazili i přes pozdní večer. Hrozilo totiž nebezpečí, že jinak bychom se s kamarády nerozloučili nikdy.

Večer následujícího dne jsme profrčeli průlivem Mala Olchonská Vrata na širý Bajkal a po něm posedni tři dni pořád na jihozápad. Nastalo září a s ním i hodně větrné počasí. Jediná šance byla využít vítr v zádech, protože pokud by se stočil, nezbývalo než spěchat na břeh. Velké lodě v zátoce Pjesčanka nás nechaly bez povšimnutí, či dokonce nabídky svezeni, a jen se potvrdila špatná předpověď na následující dny.  Z levé ruky, na které mě už pár dní trápil zánět šlachy, jsem udělal něco jako pirátský hák a  vyrazili s kajakem dál. Štěstím bylo, že ruka byla schopná pádlovat, a pokud jsem vyřadil z pohybu zápěstí, tak úplně bezbolestně, ale jinak nic. Nemohl jsem si čistit zuby, balit spacák, poškrábat se... Všecky obyčejné věci mi jako jednorukému invalidovi trvaly mnohem déle.

Ovšem v předpovídaných poryvech větru o rychlosti 25 m/s není ani zdravá ruka nic platná, a tak nezbývalo než to stihnout... To se povedlo a do Goloústného jsme dopluli ve tři hodiny ráno! Pár hodin spánku na pláži, sbalení a odjezd autobusem do Irkutska... A VELKÉMU BAJKALSKÉMU PÁDLOVÁNÍ JE KONEC!

P.S.: Nemám ještě spočítány všecky kilometry, ale okolo 1500 to bude, z nich 460 po řekách.

P.P.S.: Loď fungovala bez jediné poruchy, nutnosti lepení, opravy... Takže velký dík do Gumotexu!

Ráno na Irkutu


11.11.2014, Marek Šimíček


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Jen mrtvá ryba plave s proudem...

VYBAVENÍ NA CESTY

Sponzorováno