HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

PRÁCE A ŽIVOT V ZAHRANIČÍ

POSLEDNÍ DISKUSE

Tři dopisy z vodáckého léta na Bajkalu

Tři dopisy z vodáckého léta na Bajkalu

Během letošního léta se cestovatel, dobrodruh a vodák Marek Šimíček vydal na dlouhou výpravu, při které si vytyčil za cíl splout několik řek tekoucích do jezera Bajkal a také jezero obeplout.



Vše se mu podařilo a z výpravy poslal několik dopisů, které asi veškeré jeho počínání dokonale vysvětlí. Pojďte se tedy podívat na velké bajkalské pádlování dvojice Marek a Seawave.


Luční koníkLuční koník

Na IrkutuNa Irkutu

V Čivyrkujském zálivuV Čivyrkujském zálivu

 

 

Prohlédněte si další fotografie k článku...


Zpráva první:

I jako Irena?

Mimochodem, v ruštině se používá varianta tohoto jména, které je, jak jsem se dočetl, z řečtiny a znamená „mírumilovná“, s prostředním „i“, tedy Irina... Bohužel, příznivce krásných dam a slečen zklamu.

Je to I jako Irkut! Levostranný přítok Angary, který se do ní vlévá právě v Irkutsku. Angarou jsem chtěl původně začít a dát si na rozcvičku její malý kousek, ale možnost připojit se k výpravě ruských kamarádů na dolní Irkut zvítězila na celé čáře.

Dodávkou asi 120 kilometrů a pak už naplnit válce vzduchem a vyrazit od soutoku s Velkou Bystrou, nedaleko rekreačního střediska Ančuk. První záběry na řece široké od osmdesáti do sto šedesáti metrů – tedy z pohledu českého vodáka na velké řece –, strmé svahy svírající hluboké údolí, pohodička!

Pak první peřej a po ní druhá a třetí, které byly označeny za nejtěžší. Dostal jsem dokonce na hlavu kameru, abych natočil průjezd svůj i druhého plavidla... Seawave se totiž kamarádil s místním katamaránem. Vlnky byly tak do metru a technickou obtížnost bych odhadl na WW II, maximálně do WW III, ale to jen v jediném místě. Ovšem příroda okolo byla přímo úchvatná, žádný přístup ze břehu, cesta, chodníček... Jen řeka a my.

Večer u ohýnku a noc pod hvězdami mi jen připomněla, že se začíná vyplňovat, o čem jsem mnoho let snil.

Druhý den pár dalších peřejí, jejichž celkový počet se zastavil na čísle osm, a po příjemných několika hodinách na vodě přistání u mostu ve vsi Šamanka. Celkem 95 kilometrů za dva dny. V krásném počasí horkého sibiřského léta...

Ahoj Marek

Hydromagazín

Tento a mnoho dalších vodáckých článků si můžete přečíst ve zbrusu novém vydání vodáckého magazínu HYDRO, který vyšel začátkem tohoto týdne. V hlavním tématu, kterým je tentokrát pádlování v Latinské Americe, se HYDRO podrobně věnuje Mexiku, Kostarice, Kolumbii a Chile, ale najdete v něm i spoustu dalšího čtení z vodáckého dění u nás i v zahraničí. Více informací a případné objednávky na www.HYDROmagazin.cz.

Zpráva druhá:

Ahoj!

Tak jsme se Seawawem v Nižněangarsku – upádlováno 840 km, z nich 160 po řekách. Pozítří fičíme po Bajkalsko-amurské magistrále asi 300 km na východ a zpátky pojedeme po proudu Vrchní Angary. Prozatím mě krmí masem z losa a štikami...

Po řece Selenze to bylo 65 kiláků do Bajkalu, konkrétně zálivu Proval... A pak už kolem břehu pořád na sever. Až do Barguzinského zálivu byla na břehu místy nějaká civilizace a v ní spousta Rusů, kteří tráví dovolenou tábořením na břehu a rybařením. A jelikož nakrmit poutníka je pořád ještě dobrým zvykem, vlastní zásoby se moc netenčily. Nejkuriózněji setkání bylo s Patrikem z Prahy a jeho italskou přítelkyní Camillou, kteří přijeli přes Kazachstán a Mongolsko v třináctitunovém náklaďáku – karavanu.

Těsně před startem cesty

Pak začala divočina při plavbě kolem poloostrova Svatý nos a po vykoupání v termálním prameni v Čivyrujskem zálivu ještě větší v podobě Barguzinskeho NP. Vše se ale povedlo a kromě strážců parku jsme se Seawavem potkali i několik kajaků a jiných plavidel. Plula ovšem vždycky jen na kratší vzdálenosti a se svým programem jsme byli za exoty.

Počasí famózní.  2. – 24. 7. jen jeden deštík, jinak léto, voda v zálivech hodně přes 20 stupňů a v Nižněangarsku plus 31!

Oproti zimní výpravě se daří se zvířaty. Hlavně roztomilé veverky – Burundukové – jsou všude. Dále spousta tuleňů a dva ohromní orli – bohužel ve vzdálenosti vylučující fotografování mojí technikou. Zato medvěda jsem viděl na osm metrů, ale pro změnu zase v pozdním večeru, kdy už byla téměř tma!

Marek

Zpráva třetí:

Ahoj z Bajkalu!

Naposledy jsme skončili v Nižněangarsku, z něhož jsme po pár dnech se Seawavem vyrazili na sjezd Horní Angary. Po několika neúspěšných pokusech koupit lístek nás kamarádi železničáři posadili primo na lokomotivu, a tak jsem mohl poprvé v životě z laku hledět dopředu, a ne vpravo, či vlevo... Po pár hodinách jsme „přeskočili“ na jinou mašinu, a dokonce nám vyjednali speciální zastávku ve stanici Kjuchjeľbekerskaja, kde nákladní vlaky obyčejně nezastavují... Kolem nádraží stoji vesnice, která se jmenuje Jančukan, a z ní nás ochotný domorodec odvezl autem k řece. Dál už jsme byli zase sami v posvátném tichu tajgy.

Po dvou dnech a nějakých 150 kilometrech jsme narazili na jediný most, stojící nedaleko městečka Novyj Uojan. Místní vášnivý rybář nás obdaroval pěti kusy ze svého úlovku a navečer jsme odpluli ještě pár kilometrů ke srubu na břehu. Přistání u chaloupky, v jednom rohu už podemleté velikou řekou, bylo sice dramatičtější, ale poskytla přístřeší pro následující deštivý den a dvě noci. Poté jsme se Seawavem dohnali Richarda – Volžského Němce z Kazachstánu, který, ač žije už od roku 1993 v Německu, se každoročně vydává na nějakou sibiřskou řeku. A to je mu 72 let!

Vzhledem k tomu, že tady na dolním toku se Angara mění na opravdový volej, pádlovali jsme spolu v kajaku a z jeho katamaránu udělali nákladní přívěs. Není divu, že ho Seawave přímo nadchl a myslím, že si ho brzy objedná, pokud už tak neučinil... V závěru jsme se potkali ještě se třetím osamělým plavcem – tentokrát s Rusem z Kurska na veslici.

Sjezd byl ukončen po 300 kilometrech v obci Verchňaja Zajimka, protože na krmení komárů v deltě Angary jsme už neměli nervy a autobusem do Nižněangarska to byla slabá hodinka.

Kouzlo večera

Po dni přebalování věcí atd. nás čekalo večerní pádlování do Severobajkalska a poslední společenské povinnosti ve formě návštěv, společného výletu, bani – sauny...

Pak už v časném ránu spuštění na vodu a etapa k Bogučanskemu ostrovu. Nedaleko pluli zrovna Rusové na velkém katamaránu a pozvání na večeři a společný nocleh se dalo těžko odmítnout... Bylo to ale vážnější. Další den jsme se tak různě předjížděli a dopluli na mys Kotelnikovskij. Po koupeli v termálech jsme pak ještě upluli pár kilometrů k ústí řeky Kurkula, kde jsem Seawava uložil k odpočinku ve stínu lesa a s novými známými vyrazil na horu Čerského – 2588 m n. m. Výlet na tenhle nejvyšší vrchol Bajkalského hřbetu trval čtyři dni a je spíš kapitolou horolezeckou... Bohužel, zlézt vrchol nám počasí nedopřálo.

Dále pořád v excelentním letním počasí s každodenním koupáním na mys Baľšoj Čeremšanyj, kde jsem známému, který jel pro dceru do města, den hlídal chalupu a hospodářství, a po dalším dni a čtyřiceti kilometrech jsem dorazil do zátoky Zavarotnaja. Tady jsem se šťastně shledal nejen se starými známými, ale i s oblíbeným nožíkem, který jsem tu v zimě ztratil a Voloďa ho pak po oblevě našel.

Jelikož kamarád Seawave sloužil zatím bez jediné chybičky, dopřál jsem mu za odměnu svezení na luxusní jachtě na začátek Malého moře a vylodili jsme se přímo na vodu před obcí Zama. Dožadoval se sice ještě společnosti v podobě sličné štíhlé kánoe..., ale to už by bylo trochu moc. Vyhnuli jsme se tak možným potížím v Bajkalo-Lenském zapavědniku, protože zkušenost z toho Barguzinského nám docela stačila.

Pak dál kolem pobřeží až k osadě Kurma a odtud v silném větru a vlnobití k ostrovu Oltrek. Vítr sice foukal přesně do zad, ale stejně bych si už příště takovou volovinu odpustil... Nejenže nebyl čas fotit, ale ani si utřít nos! Za ostrovem bylo líp a po nalezení jediné, asi 20 metrů široké pláže, jsem se šel na hřeben „vyfénovat“ a společně jsme se pak s kajakem tulili pod celtou při nočním dešti. Následujícího rána bylo zase pěkně a plavba pokračovala k ostrovu Ogoj, pak dál k Olchonu a podél jeho břehu na severovýchod do Chužiru.

Tady na Usaďbě (usedlosti) Nikity Běnčarova mám kámošů nejvíc, z čehož pramenila delší zastávka. Po dni volna se konal výstup na horu Žima – nejvyšší na Olchonu – a protože šlo o skoro desetihodinovou túru ve svižném tempu (kamarád René je maratonec na lyžích), dostaly nožičky po dvouměsíčním sedění v kajaku zabrat.

Nějaký den jsem pobrigádničil, abych si zasloužil zdejší pohostinnost, a pak mě, poprvé za celou dobu, skříplo počasí. Vítr, déšť a vlnobití znamenaly další čtyři dni čekání, a pak už bych těžko stíhal plavbu kolem ostrova Olchon. Zvlášť, když v předpovědi převažoval vítr severních směrů... To ale zase nahrávalo plavbě do Listvjanky či Goloústného, a tak jsme se Seawavem na nic nečekali a vyrazili i přes pozdní večer. Hrozilo totiž nebezpečí, že jinak bychom se s kamarády nerozloučili nikdy.

Večer následujícího dne jsme profrčeli průlivem Mala Olchonská Vrata na širý Bajkal a po něm posedni tři dni pořád na jihozápad. Nastalo září a s ním i hodně větrné počasí. Jediná šance byla využít vítr v zádech, protože pokud by se stočil, nezbývalo než spěchat na břeh. Velké lodě v zátoce Pjesčanka nás nechaly bez povšimnutí, či dokonce nabídky svezeni, a jen se potvrdila špatná předpověď na následující dny.  Z levé ruky, na které mě už pár dní trápil zánět šlachy, jsem udělal něco jako pirátský hák a  vyrazili s kajakem dál. Štěstím bylo, že ruka byla schopná pádlovat, a pokud jsem vyřadil z pohybu zápěstí, tak úplně bezbolestně, ale jinak nic. Nemohl jsem si čistit zuby, balit spacák, poškrábat se... Všecky obyčejné věci mi jako jednorukému invalidovi trvaly mnohem déle.

Ovšem v předpovídaných poryvech větru o rychlosti 25 m/s není ani zdravá ruka nic platná, a tak nezbývalo než to stihnout... To se povedlo a do Goloústného jsme dopluli ve tři hodiny ráno! Pár hodin spánku na pláži, sbalení a odjezd autobusem do Irkutska... A VELKÉMU BAJKALSKÉMU PÁDLOVÁNÍ JE KONEC!

P.S.: Nemám ještě spočítány všecky kilometry, ale okolo 1500 to bude, z nich 460 po řekách.

P.P.S.: Loď fungovala bez jediné poruchy, nutnosti lepení, opravy... Takže velký dík do Gumotexu!

Ráno na Irkutu


11.11.2014, Marek Šimíček


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Tallinn je vše, co jste si kdy přáli a potřebovali.
Sponzorováno