HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Na albánských hranicích

Na albánských hranicích

Pátý den zaznamenávám v autobusu ze Skadaru do Tirany. Skadar, toto „…kosmopolitní město s domy pokrytými červenými taškami…“, abych citoval asi tři bedekry ze začátku století najednou, mi svou světovost prezentovalo osobou hoteliéra polyglota, který s manželkou provozuje na Náměstí hrdinů v centru města penzion. Dorazil jsem sem stopem se dvěma týpky v mercedesu z černohorsko – albánské hranice.

1Skadar

Pátý den zaznamenávám v autobusu ze Skadaru do Tirany. Skadar, toto „…kosmopolitní město s domy pokrytými červenými taškami…“, abych citoval asi tři bedekry ze začátku století najednou, mi svou světovost prezentovalo osobou hoteliéra polyglota, který s manželkou provozuje na Náměstí hrdinů v centru města penzion. Dorazil jsem sem stopem se dvěma týpky v mercedesu z černohorsko – albánské hranice. Tam jsem se zase dostal mercedesem z Tuze, kam jsem dojel z Podgorice s penzionovaným imámem v jeho miniaturním bílém yugu. Do hlavního města jsem dojel na jediného stopa s fajn klukem, co mě vzal hned u restoranu Kobeks, kde jsem se v nějaké ohradě u silnice probudil a dal si brzy ráno již zmíněné kafe. Je už tedy pravidlem, že směrem na Podgoricu mě berou samí holiči. Tenhle to údajně taky dlouho provozoval, pak s tím ale praštil, prostě se to nerentovalo – mladý holiči si údajně berou lidi na šišanje rovnou do bytů a za pár šupů je obslouží přímo tam.
„Ubiju cijenu“, okomentoval to můj řidič, který sám vypadal, že by potřeboval oholit i ostříhat. Řídil a poslouchal kazetu s černohorskými moderními lidovkami textů typů „…nebuď mě máti v neděli, chci zůstat ve svý posteli…“ a tak furt dokola.
„On je isto ministar“, řekl mi holič o zpěvákovi. Není divu, vždyť jsme v Montenegru. Vůbec tomu teda sice nerozumím, ale ať si každej co chce o Djukanovičovi říká, že je cigaretovej mafián a tak, já osobně mám občas dojem, že svejma pár razantníma makropolitickejma a diplomatickejma zásahama zapracoval za celej národ, co se jinak jen fláká po kavárnách, válí si špeky u moře a rozumuje u piva po zdvořilostních frázích typu:
„Kako si, živiš?“, zeptá se první.
„Živim, nisam umrl još…!“, odpoví druhej a třikrát na něco zaklepe.
Řidič holič kouřil silný cigára s přiléhavým názvem Drina. Po projetí všech těch kaňonů, tunýlků i vyprahlé pampy jsme byli v Podgorici. V hlavním městě jsem si koupil chemisk, propisku, v jednom baru popil Nikšičko a šel na stopa. Ještě jsem si docela živě vzpomněl na to, jak jsem si tady před pěti lety u moře v Budvě от нечего делать koupil pořádnou porci ryby a na posezení ji jak nějakej uraženej túrista hladově a sólo spocíval. Na něco takového nyní ale nebylo ni pomyšlení, neb tentokráte mne hnaly vyšší mety:
„Nejedl ryb ani jiného masa, živil se houbami, travinami,
zrnem obilným, rostlinným mlékem, smolou stromů
a lesními kořínky.“
Cesta z hranic do Skadaru vede kolem jezera, plného leknínů a stojaté vody. Průjezd vesnicemi připomíná rurální chaos severní Afriky nebo Sýrie. Ve městě samotném jsem zamířil do hotelu, co mi řidič ukázal. Cenu, původně stanovenou na třináct eur za osobu, jsem usmlouval na pět za postel ve dvoulůžkovém basic pokoji s tím, že když někdo přijde, tak ho s ním budu sdílet.
S majiteli, jak už jsem předeslal, jsem mluvil směskou jazyků. Převládala italština, protože paní snad chvíli žila na druhé straně Jadranu. Skadar byl vůbec vždycky italofilní a italofonní. Il signore mi zase ale řekl, že se jazyk naučil hlavně soukromě. Zkulturnil jsem se a ve sprše dostal ránu od bojleru, co měl přehozený nulák. Pak jsem se vyrazil mrknout na pevnost na druhém konci města, čímž jsem se kompletně odrovnal. Na pravé noze se mi dva menší puchýře slily v jeden větší a hlavou mi cloumal mediteránský úpal. Ač jsem z vedra neměl hlad, nesmyslně jsem si po cestě koupil celý bochník bílého chleba, neboli bukë, a asi tři sta gramů sýra, který je zase djath, to vše za sto padesát lekë (nadále ), což se vysloví nějak jako ňíčyndpisját a rovná se zhruba jednomu euru třiceti.
Po pevnosti a cikánské čtvrti, kde mě chtěli zkásnout za to, že fotím jejich bíle natřené malebné domy, jsem vyrazil ještě do starého města. Tentokrát jsem si s sebou vzal hodinky, co jsem kdysi dostal za maturitu a houby věděl o světě. Na večer jsem se totiž domluvil s jedním starším anglickým párem z hotelu, že si půjdem někam sednout. Staré město bylo, par contre, velmi zajímavé. Dobrá byla i křesťanská čtvrť, byť v podstatě splývá s okolní zástavbou a hranice jsou neostré. Co mě na Skadaru opravdu zarazilo, byl dost častý výskyt ženských s extrémně chlupatými lýtky – úplný Ezauové v sukních. V televizi pořád běželo mistrovství světa ve fotbale a chlápkové vysedávali u kafe a zdejšího piva značky Tirana. Kdykoli jsem ale nahlédl dovnitř a zkontroloval televizi, bylo to nula nula. Zvláštních sympatií tu evidentně požívala Brazílie, protože všude prodávali její vlajky a v té cikánské účtovací čtvrti poblíž pevnosti to mají dokonce nastříkané sprejem na stěnách. Pokud jde o graffiti, tak ale městu rozhodně dominují všudypřítomné nápisy hlásající, že „Duam Drita!“, což jsem si původně vykládal jako vyznání lásky nějaké dívce. Ve skutečnosti to však bude ale něco ze společenský problematiky; podobné nápisy jsou totiž k vidění po celé Albánii.
Pokud jde o další výrazný rys albánské ulice, je jím občasný výskyt ponurých kluboven s vysokými stropy, co trochu připomínají naše sportbary. Hraje se tu bingo a to tím stylem, že strejcové sedí u stolů a zaškrtávají čísílka, která předčítá monotónní sonor z magnetofonového pásku, připomínající hlas o Posledním soudu.
Večer jsem tedy šel s oběma British citizens na sedánek do lepší restaurace naproti hotelu. Těšil jsem se na albánské pivo, ovšem číšník mě deset minut po objednání tirany přišel upozornit, že mají jen heinekena. Paní si dala minerálku, její manžel tortellini s pršutem, čili prosciuttem. Konverzovali jsme, já trochu o sobě, oni hlavně o tom, jak žili v Čechách, v Hodoníně, a paní tam učila na střední ekonomické. Po chvíli jsem je otipoval na disciplinované, poslušné, ale kultivované reprezentanty střední třídy, každopádně obyvatele většího města, ovšem ne Londýna. Měli čistou, zřetelnou výslovnost, zbavenou jakýchkoli extrémů a trochu připomínající nějakou duchaplně filozofující a dojemně smířenou sebezpověď Paula McCartneyho v medailónku na čétédvěve středu v půl jedné ráno. Ukázalo se, že jsou opravdu z Liverpoolu. Mluvili o kultuře, hudbě, jazycích, mírně o politice a v žádném případě explicitně nefiltrovali jakýkoli světonázor.Ten se stejně ale brzy provalil, jelikož byli prvními Brity, které jsem slyšel klást před příjmení Thatcher slovíčko Mrs. Musím říct, že to znělo hůř, než věta „Hříbata pobíhaly“, řecké oxymóróny a drhnutí příboru o porcelánový talíř dohromady. Chvíli poté, co mi opadla husí kůže, přišla nejlepší část večera. Pán přestal jíst, zmlkl a jen smutně seděl.
„What´s up, John?“, zeptala se starostlivě paní. „Is there anything wrong?“
„No…I mean… the meat has some funny smell“, řekl pán nesměle.
Paní byla rázná a zemitá, byla nejen krkem, ale i hlavou rodiny – an exquisite mixture of what the Romans, the Saxons and the Normans left to eventually become the English nationality. Uchopila talíř a přičichla.
„Oh yes! There is some funny smell!“, potvrdila rozhodně, „Now, you should not pay for this!“
Číšník, mladý kluk, co neuměl ani slovo anglicky, ale tolik pochopení neměl a naúčtoval všechno. V rozpacích oběma předložil účet.
„There must be someone senior to talk to about the whole matter“, automaticky aplikovala paní standardní anglický postup na večerní Skadar, „tell him please to call him!“, obrátila se na mě. Něco jsem vymyslel německy a kluk za chvíli přivedl kuchaře, co vypadal jako vyhazovač z nějaké moravské diskotéky: napleš vyholený, obvod bicepsu bezmála stejný jako mé stehno a v oku jiskru tygra Šér Chána z Knihy džunglí. Už nevím jistě, zda měl ještě kinžál na krájení cibule, nebo ne.
„Problem?“, zeptal se.
Pán a paní jen koukali a mlčeli. Já mu něco naznačoval, ale bylo mi jasné, že to smysl nemá.
„Špagety – oukej, zós – gút, pršut – zupr!“, konstatoval kuchař s úspornými, ale jasnými doprovodnými gesty. Ještě chvíli mlčky a klidně postál. Angličanům došlo, že toto je pro problém the last resort.
„All right. We´ll pay him then“, rezignovala paní s důstojným výrazem, který dával najevo vysoký stupeň viktoriánského pohoršení, „but tell him that we won´t come here any more!“
Tahle scéna byla v mikroměřítku typickou ukázkou anglosaské zásadovosti, neústupnosti a přesvědčení o správnosti aplikace domácích postupů v kterékoli jiné zemi, zcela v duchu alibistických olbrajtovských prohlášení o nejlepších možných světech a podobných macchiavellisticky neopragmatických hovadin. We´ll liberate you and you´ll be free to choose our way, dá se to shrnout. Jojo, Indové i číšnice v Hodoníně o tom asi ví svý.
Tak. Po malém exkurzu do dějin kolonialismu za využití qijásu s pršutem zpět k líčení putování. Šestý den jsem začal po ránu ve zmíněném starém autobuse. Byl to červený mercedes, na boku s logem firmy Ignaz Swoboda z Raabsu na Dyji. Čekám v něm, přátelé, na odjezd do Tirany.
Po probuzení a sbalení jsem se rozloučil s majitelem hotelu, kterého jsem našel dole v restauraci na barové stoličce, zamyšleného.
„Grazie mile per tutto e arrivederci“, splácal jsem narychlo a koukám na něj. Asi byl ale zrovna zabrán do autosimulace nějakých fiktivních konverzačních situací, jak je u východních lingvistických mozků obvyklé, a proto mi odpověděl německy:
„Danke und auf Wiedersehen!“
„Danke und einen Gruss an Ihre Frau!“, odpověděl jsem.
„Danke!“, zopakoval a poplácal mě po zádech. Posledním plácnutím jako by mě vystrčil ze dveří ven, asi zmaten tím, že jsem ho vytrhl z vnitřního rozhovoru s jeho virtuálním německým partnerem.
Za méně než dvě hodiny jízdy jsme dorazili do Tirany. Kdybych věděl, odkud jezdí autobusy do Elbasanu, moc bych se tu nezdržoval, protože jsem zde byl asi před pěti lety a vše podstatné viděl. Jelikož jsem ale místo odjezdu neznal, strávil jsem jeho hledáním dobré dvě hodiny chůze. Aspoň jsem si při procházce dal neuvěřitelně dobrej kukuřičnej jonťák, co tu prodávali – jmenoval se Bozë. Nakonec to bylo stejně téměř v centru, kousek od famózní budovy státní univerzity, postavené ve stylu, který by se snad dal eufemicky charakterizovat jako albánský funkcionalismus. Předtím, než jsem odjel, jsem se pro jistotu podíval na internet, jestli město Durrës, tj. Durezzo neboli Drač, přeci jen nestojí za návštěvu. K tomu jsem přikusoval dy byrek me djáth a usrkával jednu chlazenou lahvovou tiranu, koupenou od kluka přímo v internetový kavárně. Drač podle fotek a mého názoru zas tak za moc nestála, a tak jsem šel nakonec na ten autobus na Elbasan. Ukázalo se, že to jsou vlastně jen maršrutky, ale za lidovku, za ₤200. Za míň než dvě hodiny jízdy, tu dolinou, tu smrtícími zatáčkami v nadmořské výšce přibližně patnáct set metrů, které řidič bravurně až znuděně zvládal, jsme byli v Elbasanu.
Na místě, které bylo nepochybně cítit osmanskou minulostí a celkem ve mně vzbuzovalo touhu zůstat alespoň přes noc, jsem se hned poohlédl po hotelu. Nasměrovali mě k monobloku panelákového typu přesně uprostřed města. Hotel, nesoucí název Scampa, odpovídající historickému místnímu toponymu, byl zrovna v rekonstrukci. V recepci seděla paní kolem šedesátky, co neuměla žádný cizí jazyk. Na stěně ostatně visel ceník, který mluvil za ni jasným jazykem čísel a oznamoval rozpětí deset až patnáct euro pro cizince a ₤800₤1500 pro místní. Buď se tedy někdo spletl při přepočtu kurzu, nebo v tom měl naopak až příliš jasno. Naštval jsem se a když mi paní nechtěla prodat ubytování za albánskou cenu, demonstrativně jsem odešel v typickém záchvatu uražené hysterie v podání tichého cholerika a snad i blázna. Brzy jsem se ale vrátil, protože jsem nic levnějšího nenašel. Zkusil jsem to znovu, jenže paní měla do otevřenosti ruských děžurných daleko, zůstávala neoblomná. Drze jsem si u ní nechal alespoň baťoh a vyrazil do města. Pak mi to přišlo trapné, vrátil jsem se a se smířlivým úsměvem jsem si pokoj vzal. Rychle jsem se zkulturnil a naděl na sebe dokonce i slavnostní savé oranžové tričko. Potom jsem vyrazil na obhlídku rajónu. Autobusem jsem dojel k bektašijské tekiji na okraji města, která ale byla zavřená. Dál jsem si stopnul maršrutku do хутора Fushë Lepinto a omrknul tam starou mešitku a malinký osmanský most, o kterém majitel restaurace vedle tvrdil, že musí mít alespoň dva tisíce let.
„Přesně to nevím, ale tak nějak to bude“, dodal a z nějakého důvodu se po každé větě zasmál. Možná byl nervózní ze své angličtiny, která se omezovala jen na pár základních útočných frází, understanding už byl horší. Vrtěl jsem hlavou, ale je fakt, že o deset dní později mi můj milý přítel, orientalista Patrik, osvětlil, že je to dost dobře možné. Došlo mi, že jsem zase bral psanou literu anglického průvodce moc doslovně. Je zajímavé, jak moc člověka ovlivní první informace; zatímco o byzantském původu osmanských mešit vím, nad mosty jsem se nikdy nezamýšlel a tudíž je bral automaticky jako původní. Že by mohly být kopií či v mnoha případech dokonce originálem z římských dob, mi nějak nedocvaklo. No, není nad to si při různých příležitostech připomínat, že trpělivost, pokora a kritičnost jsou při pohledu na minulost, sans doute, těmi nejlepšími učitelkami.
Zpět do Elbasanu jsem si stopl nějakého zásobovače v řecké dodávce, prohlédl si staré město ležící uvnitř osmanských hradeb, koupil si melouna a šel si orazit. Do šestého patra, kde jsem měl pokoj, to byl lán cesty a pořádná porce námahy, vzhledem k tomu, že výtah nefungoval. Zvládl jsem to ale oukej a dokonce i recepční se na mě chápavě usmála. Pak jsem se ještě rychle vyběhl podívat na mešitu Nazareš. Pěkná, ve své podstatě čistě byzantská práce.
Teď sedím na pivu a už asi dvacet minut jsem na suchu, tak si medituju. Na Albánii je fascinující jedna věc: kolik námahy, dřiny, utrpení, potu a betonu bylo investováno do toho, aby z toho všeho vzniklo tohle obrovský a smyslu zbavený absurdno. Stačil jeden učitel francouzštiny odněkud z provinční díry a voilà – máme tu moderní africký stát na periferii Evropy. Že by poslední křeč frankofilské ideologické vlny mladoosmanského smýšlení a zároveň snaha pozdvihnout kdys prestižní albánskou identitu vzhůru k pálícímu balkánskému slunci? Že by vůdcova paranoia nacházející svůj životní výraz v těžkém průmyslu a bunkrech? Každopádně probuzení z opilosti přeludu soběstačnosti do kocoviny mercedesů a bingobarů rozhodně taky není to pravé ořechové.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí