HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Marrakéš a Vysoký Atlas

Marrakéš a Vysoký Atlas

Nad Atlasem se zatáhlo, padla mlha a začalo pršet. Po dvou hodinách jsme sklesali do nejkrásnějšího marockého města, Marrakéše.

Mešita v Afanour u Tinerhiru, Maroko

Na pumpě jsme si zabalili batohy na horské putování a nepotřebné věci narvali do igelitek. Za tím, co jsme dělali generální úklid, nechali jsme si za 40 dh vyčistit autíčko. Kupodivu konečně přestalo rachtat zadní kolo, kterému naložily terénní cesty. Všechna čest Kaldovi za výtečnou jízdu v té zběsilé marrakéšské dopravě. Zaparkovali jsme u minaretu Kotoubia a s Lukášem doběhli do předem vybraného hotýlku Medina, kde jsme měli mít ve dvě hodiny sraz s chapíkem z auto-půjčovny. Všechno klaplo a my se o hodinu později ubytovali /50 dh za osobu/. Třípatrový hotýlek s vnitřním pavlačovým atriem zdobily dřevo-malby a mozaiky, útulné pokojíčky potom jemné mřížoví oken. Z terasy jsme mohli přehlédnout tisíce střech, za nimiž se tyčil Atlas s masivem Toubkalu. Stále se tam však černalo, a tak jsme se rozhodli zůstat v Marrakéši a odjet tam až druhý den, kdy mělo být podle předpovědi krásně.

MARRAKÉŠ

Dali jsme si tajinu s výtečnou žlutou polévkou a pospíchali přes rušné náměstí Djemaa El Fna rozsáhlými souky k medrese Ben Youssef. Uličky starého města jsou poměrně široké, a pokud není bazar krytý stříškou, dopadá sem spousty světla. Koupili jsme si na cestu pop-corn a bloudili křivolakými tržišti, aniž bychom na sobě nechali znát, že nevíme, kde jsme. Najednou jsme se ocitli na překvapivě volném prostoru náměstí Place de la Kissaria, kde se nachází trojice zajímavostí /jednotné vstupné 40dh/.  Medresa tu stála zřejmě už ve 14. století za dynastie Merenidů, kteří však měli hlavní sídlo ve Fesu, ale dnešní podoba pochází z 16. století. Dynastie arabských Saadů převzala Marrakéš v době hladomoru a všeobecného rozvratu, aby ho pozvedla k největšímu rozkvětu. Tehdy dali vládcové rozkaz pro stavbu té nejlepší medresy v zemi. Její výzdoba samozřejmě navazuje na předchozí marockou architekturu, ale obsahuje i množství andaluských prvků. Na její stavbě se snad podíleli i granadští stavitelé, samozřejmě muslimského původu. Je tady možné vylézt do patra, kde se nacházejí studentské pokojíky, některé z nich se obrací do centrálního nádvoří s modlitebnou, jiné do malých zasklených atrií. Veškeré dřevo i fasády jsou pokryty jemnou dřevořezbou a štuky, jen cely jsou nezdobené. Žebříky ve zdi sloužily pro obývání vrchní půlky kamrlíku, pobývalo tu až 800 studentů.

Proti moderní mešitě Ben Youssef stojí Koubba Almoravidů. Ta zřejmě sloužila původní mešitě pro rituální očistu. Hlavní pavilonek je zapuštěn několik metrů pod současný povrch města, což není divu, protože pochází z 11. století. Najdeme tu ještě zbytky cisteren, latrín a fontánek, a taky spousty motivů, využívaných v architektuře od té doby až dodnes. Když Ali Ben Youssef z dynastie Almoravidů přesídlil do Marrakéše, nechal vybudovat sedmi kilometrový okruh hradeb, jejichž červenou barvu tvoří směs jílu a vápna, vytvořil systém podzemních vodních kanálů a množství staveb. Z nich se zachovala jen tato přehlédnutelná koubba.

Ruch na náměstí Djemaa El Fna, Marrakéš, Maroko

Na závěr jsme zavítali do Muzea Marrakéše. Kromě dosti chabé etnologické sbírky všeho možného a ukázek kaligrafie tu není nic k vidění. Zajímavá je však stavba sama. Pochází z konce 19. století a byla sídlem marockého ministra a ambasadora v Anglii. Tehdy byl palác prodán marrákešskému pašovi Glaouiovi, takže podobně jako další jeho majetek po dosažení nezávislosti chátral. Až v nedávné době jej zrekonstruoval současný marocký boháč a mecenáš umění Omar Benjoullan. Zajímavé zastřešení, příjemná atmosféra a nádherný interiér atria je velmi svůdný, stejně tak jako i bílá kožená křesílka. A tak jsme čas v muzeu věnovali spíše pohodlnému sezení a odpočinku. Řekla bych, že toto místo je nejklidnější v celém Maroku. Museli jsme nabrat síly, než se opět pustíme do té vřavy. Vraceli jsme se přes souky zpátky a mě bylo úplně jasné, že zítra pořídím zase obrovské množství koberců, čepic, tajin, koření, sladkostí a šperků.

Marrakéšbyl odjakživa trhovým centrem berberských atlaských kmenů, které sem přijížděli prodat a utratit. Maročané mají neuvěřitelnou zálibu v různých hrátkách, ve kterých figurují sázky. Shlukují se do kroužků na nejživějším náměstí světa Djemaa El Fna. Zvědaví turisté tu přihlíží nefalšovanému zápalu v soutěžích – lovení láhve s limonádou na udici, strefování míče mezi dvě kuželky, a také různým tombolám, hudebním vystoupením, fakírům, řečníkům a ženám, které malují henou. Tento karneval se děje na náměstí jaksi náhodou a od nepaměti. Turistů je tu spousty – více než kdekoli jinde, ale splývají s davem. Tyto atrakce nejsou určeny výhradně pro ně, přesto vzbudí radost všech přítomných, pokud jeví zájem nebo dokonce chtějí utratit za veselí také nějaký ten dirham. Jediní, kdo se vnucují, jsou babky henařky a jednou se za mnou rozběhl chapík s kobrou. K občerstvení lákají povozy pomerančů, jejichž majitelé vyrábí „nefalšovaný“ džus, přehlídky všech možných sušených plodů a samozřejmě stánkové restaurace. Sortiment je dost podobný, pokrmy se připravují přímo před hladovými zájemci. Jen ceny se liší a v závislosti na tom i osazenstvo restaurace.

Vydali jsme se večer na procházku k minaretu Kotubia. Se svými 70 metry je dominantou města a jedním z nejkrásnějších příkladů almohadské architektury. Krátce po dobytí města Almohady v polovině 12. století se Marrakéš ocitla na vrcholu své slávy. Yacoub El Mansour přivedl na dvůr množství učenců a stavitelů, kteří rozvinuli některé dodnes používané architektonické prvky. Věž o čtvercovém půdorysu zdobí na vrcholku pruh modré keramické mozaiky, merlony v rozích a vše završují tři zlaté koule. Večer je minaret nádherně osvětlen a tráví pod ním čas místní Marrakéšané.

Večerní ruch na náměstí Djemaa El Fna, Marrakéš, Maroko

Kalda se v tom lidském mumraji na náměstí ztratil, ale tady jsme ho kupodivu potkali. Mladí i staří posedávali v parčíku před mešitou, děti si hrály. Je i nás nejvíce zaujal vynález nejstaršího kolotoče světa. Každé dítě se chytne jednoho palmového listu a odrazí se na něm o kus vedle. Pokud je tam kolega, kterého může při tom otočení skopnout, tím lépe. Dětský smích přehlušily až muezzinovy vznešené tóny, ale nikdo z místních se ani nepohnul z místa, natož aby se odebral na bohoslužbu či alespoň poklekl. Opustili jsme večerní zábavu a vnořili se opět do směsice vůní, zvuků, smíchu a potkávání. Celé náměstí svítilo tisíci světýlky. My si dali polévku a postupně doklopýtali do pokojíku.

Neděle 26.4.

Lukáš celou noc coural, takže kluci ráno dospávali. Nechala jsem vzkaz a vydala se do ranního Marrakéše. Bylo tu najednou prázdno, náměstí se probouzelo pomalu. Za to na tržištích je živo, když zemědělci prodávají trhovcům své dobroty. Vrátila jsem se, kluci už vstávali. Objednala jsem na terasu dvě snídaně, Lukáš bude dnes držet půst. Vyrazili jsme jižním směrem, potkali prodejnu nádobí vyrobeného z použitých pneumatik a konečně natrefili na palác Bahia. V devatenáctém století jej vystavěl černý otrok, který se stal prvním komořím Moulaye Hassana. Dnes je ukázkou luxusního obytného domu se zahradami a vlastním hammamem.

Zajímavější jsou dvě saadské památky z 16. století, jež nechal vystavět Ahmed El Mansour. Když sultán Moulay Ismail dobyl Marrakéš, srovnal se zemí všechno kromě sakrálních památek a hrobek předchozí dynastie. Přesto zbylo z paláce El Badi mnohem více než obvodové hradby. Na obrovském nádvoří je soustava bazénků, které se naplňují při zvláštních příležitostech dodnes. Místy se zachovala štuková výzdoba, a stejně jako v případě sousedních hrobek nebo medresy Ben Youssef, musel palác patřit k nejkrásnějším stavbám Maroka všech dob. Dynastie Saadů se proslavila mimo jiné v bitvě tří králů u ksaru El Kebir roku 1578. Ahmed El Mansour porazil portugalskou křižáckou výpravu mladých šlechticů. Jejich výkupné přineslo do země neuvěřitelné bohatství a oživení obchodu na zlaté stezce do Timbuktu.

Na otevření saadských hrobek jsme museli chvíli počkat, a tak jsme zatím skočili na kebab, a potom zapluli do souků. Společně jsme pořídili několik pytlíčků čaje a koření. Potom jsme se rozloučili. Já měla velkou touhu podívat se ještě do tannerií a toulat se uličkami. Je mnohem jednodušší nasadit si šátek, a hlavně člověk nesmí dát najevo, že neví, kudy kam nebo že jen bloumá, fotí a NIC nechce. Tomu Maročané absolutně nerozumí. Podařilo se mi narazit na souk kožešníků. Spokojená s úlovkem odstřižků barvených kůží jsem si to namířila k Bab Debbagh. Samozřejmě jsem se okamžitě ztratila. Kupodivu mi jeden umělecký truhlář ochotně a nezištně poradil, dokonce i nakreslil plánek. Schovala jsem jej před ziskuchtivými rádci a statečně si vykračovala dále. Už jsem ucítila známý pach a myslela si, že mám vyhráno. V tom mě poklepal na rameno samozvance, který za sebou jako v síti táhl zoufalého Kanaďana. Předešli mě, takže jsem šla za nimi. Bylo mi jasné, že jsem chycena také. Protáhl mě množstvím tannerií, ukázal jednotlivá řemesla, a protože viděl můj kyselý obličej, pořád mě nutil, ať jsem „happy“. Nakonec chtěl 50 dh. Dala jsem mu půlku a on mě zanechal v jakési prodejně. Tam jsem se omluvila, že nemám peníze a odešla. Uf.

Kasba du Toubkal, Vysoký Atlas, Maroko

VÝSTUP NA DŽEBEL TOUBKAL

Kluky jsem vytáhla na internetu a postupně jsme se dohrabali na hlavní ulici. Na jižním stanovišti taxíků a mikrobusů jsme usmlouvali relativně dobrou cenu /200 dh/ za odvoz do Imlilu (1740m). Už se šeřilo, a tak jsme z cesty mnoho neviděli. Imlil je malá vesnice se spoustou obchodů s potravinami a množstvím ubytovacích možností. My toužili vyzkoušet francouzskou základnu CAF, která se však poněkud prodražila (75 dh za osobu a 30 dh za každou polévku, čaj či omeletu). Pobývá zde francouzská blondýnka, která neumí anglicky a není zrovna dvakrát pohostinná. Ještě se zde objevoval místní chlapík, který nám vřele doporučil půjčit si mačky. Bohužel jedny z nich byly asi sto let staré a slibovaly problém už předem. Hodili jsme si věci k palandám noclehárny a posadili se dolů do společenské místnosti, abychom si dali čajík, polévku a zahráli kostky. Ke hře se přidal Philip, který s námi obýval chatu. Když jsme dohráli, zalezli jsme do pelíšku a pustili si trošku zvláštní animovaný film. Usnula jsem u něj jako špalek.

Pondělí 27.4.

Vysoký Atlas, Maroko

Budík zazvonil, jak jsem si přála, v šest hodin. Sluníčko zlatilo zasněžené štíty kolem nás a už pomalu dosahovalo i do údolí vesnice. Bylo načase vyrazit, skočila jsem nakoupit. Když se konečně kluci vykopali z postele a vyrazili jsme, bylo devět. Trochu spěšně jsme vyrazili špatným směrem. Počasí bylo krásné a vesničky, které jsme míjeli také. Stoupali jsme podél potůčku borovým lesem až do sedla. A tady se nám otevřel pohled na šedé kopce protkané zelenými oázami obilných terasových políček. Bohužel se nejednalo o vesnici Aroumd, ale Tachdirt. A my stáli trochu zoufale v sedýlku Tizi n´Tagharat (2.300m). Tudy vede vícedenní okruh kolem masívu Toubkalu, ale my plánovali trochu kratší trek, abychom se včas dostali k moři. Krom toho pro kluky bylo zdolání nejvyšší atlaské hory hlavním – a jak se později ukázalo bohužel také jediným horským cílem.

V půl jedné jsme se tedy znovu vydávali na cestu, tentokrát už správnou. Vede stále vzhůru Imlilem, kolem Kasby du Toubkal, která je dnes luxusním ubytovacím zařízením. Měl se zde prý natáčet Kundun, ale nic mi tu film nepřipomínalo. Stoupali jsme necelou hodinku po levém břehu řeky Mizane. Počasí se začínalo trochu mračit, ale to nijak nebralo nádheru vesnici nalepené na skále. Vypadala trochu, jako by měla mimikry, jako by se na šedavém kopci schovávala. Zastavili jsme kousek dále v široké deltě řeky, abychom se trochu najedli. Tím zbytečným výstupem jsme ztratili hodně sil. Přebrodili jsme několik ramen řeky a pokračovali stále vzhůru. Cestou stojí pár domečků, které nabízejí chlazené nápoje. Způsobů chlazení je vícero a všechny udivují. První chladí na provázcích v zavlažovacím kanálku, další napouští hadicí pet lahev, z níž stříká voda na nápoje položené na skále.

Mírným traverzem jsme se dostali až v osadě Sidi Chamarouch (2300m). Zdejší berbeři tu žijí v domcích splácaných ze slámy a betonu, aby nabízeli turistům čaj. Jinak se živí pastevectvím. Mlha už zcela zahalila údolí, a tak se další cesta proměnila v nepříjemný dupák bez jakéhokoli výhledu. Nejdříve se stezka klikatí vzhůru a po chvíli traverzuje vysoko nad řekou až k chatě Toubkal. Ve skutečnosti jsou tu chaty dvě. Ta spodní ve stylu trochu přemrštěného francouzského challetu patří Maročanům, zatímco výše položená betonová marocká kasba náleží CAF. Po špatných zkušenostech jsme se rozhodli pro spodní a nelitovali jsme. V noclehárničce jsme byli jen my a dva Angličané, k dispozici tu mají deky (20dh) a večeře neznala konců. Výtečnou polévku hrira jsme do sebe poslali čtyřikrát a plné nádoby kuřecích tajin s mrkví, cuketou a brambory byly také bezedné. Trochu jsem se vyhřála u ohýnku krbu a probrala časové možnosti plánovaného treku s místními chataři. Odvalili jsme plná břicha do spacáčků, přikryli se dekou a spokojeně se prospali až do čtvrt na pět.

Úterý 28.4.

Budík zvonil, všude tma jak v ranci. Samozřejmě málokdo chápal, proč vstáváme tak brzy. V tichosti jsme se dooblékli do zcela ne-outdoorového vybavení a vyklouzli z noclehárny. Snídaně dole byla zčásti připravena, ale museli jsme chvilku počkat na čajík. Světlo dodávala plynová ponožka, venku pomalu svítalo. Nasadili jsme mačky a vyrazili vzhůru. Za chatou se cesta radikálně stáčí doleva, aby prudce šplhala do prvního sedýlka. Mačka mačku střídala, stoupali jsme rychle nad chatu. Chvilky čekání jsem využila k vydýchání, přece jen fyzička není po zimě a dlouhé autoturistice ideální. Sluníčko už rozjasňovalo vrcholky a my vešli do karu Džebel Toubkalu. Vrcholek je na dohled, nadmořská výška asi 3.800m. Trasa se stáčí dále doprava na hřeben a tam také končila sněhová pole. Mačky jsem si na nohou ponechala, v suti mi pomáhaly více než ve sněhu.

Výhledy z Džebel Toubkalu, Vysoký Atlas, Maroko

Sluníčko nás dostihlo a hrozba mrazu se rozplynula s jeho teplými paprsky. Kousek pod vrškem jsme už výbavu zanechali svému osudu a po chvíli se nám otevřel nádherný pohled na jižní stěnu našeho velikánu. Hluboká rokle se ostře zařízla do údolí, obzor se otevřel na všechny strany. Kruhový hřeben vrcholu jsme museli obejít ze zadu, tady se přidává namáhavější severní cesta. Vrcholová trojnožka se pomalu blížila, a tady také čekal Philipe, který nevydržel naše pohodové tempo a šel napřed. Džebel Toubkal (4.167m), nejvyšší hora Maroka a celého Atlasu! Výstup nebyl namáhavý a odměna silně předčila mé očekávání. Na západní straně na nás vykukovaly zasněžené štíty a pod námi vybíhaly ostré hřebínky na všechny strany. Když došel Kalda a Lukáš, potřásli jsme si rukama a udělali množství vrcholových snímků. Pro Lukáše byl Džebel Toubkal výškovým rekordem, pro mě první čtyřtisícovkou.

Nádherně se zde rýsovala cesta, kterou jsme měli následně projít v rámci dvoudenního přechodu (přes jezero Lac d´Ifni, terasovou vesnici Amsouzart a nahoru do sedla Tizi n´Tagharat). Bohužel však mi ani tento dvoudenní trek nebyl dopřán, a tak pro putování zajímavou atlaskou přírodou, na níž jsem se dost těšila, budu muset přijet znovu někdy jindy s někým jiným. Kluci už chodit nechtěli. Vrchol odškrtnut, tím pro ně hory končí.

Vrcholová pyramida na Džebel Toubkalu, 4.167mnm, Maroko

Bylo nádherně, nikde ani mráčku a my leželi opření o trojnožku a dívali se do kraje. Když přišla devátá hodina, bylo na čase pokračovat. Asi v půlce sestupu se začaly kupit mraky kolem vrcholku, ale to my už sjížděli ladnými obloučky sněhová pole dolů. Už nebylo proč si šetřit suché oblečení, a tak jsme si sněhu užívali dosyta. Na chatě jsme byli v půl 12. Lukáš si lehnul, s Kaldou jsme si připravili malý oběd a před druhou vyrazili jsme na smutný sestup do údolí. Smutnější o to, že se údolí zase začalo halit mlhou a sněhové krupky jasně ukazovaly na to, co nás čeká. Zahřmění na sebe nedalo dlouho čekat a já mazala k prvnímu z domečků, kde žije pastevec, který ráno vyžene stádo do svahu a prodává karavanám turistů doprovázeným naloženými mezky pití. Bohužel můj návrh tam přečkat bouřku neuspěl, a tak jsem zase musela prožít to, čemu možná někdo rozumí, ale rozhodně netoleruje. Upalovala jsem do Sidi Chamarouch jako o život. Tam jsem si dala čaj a počkala. Bouřka už ustala, pršet nepřestalo. Přesto jsme šli dál, zcela zbytečně zmokli a v pět jsme úplně promrzlí smlouvali o taxík z Imlilu do Marrakéše. Nakonec jsme jeli s Philippem a dvěma Iry namačkáni v jednom grandu. Zdřevěnělá jsem vypadla z auta na kraji Marrakéše. Vydali jsme se do hotelu Medina. Bylo samozřejmě plno, ale už jsme si to místo natolik oblíbili, že jsme vzali za vděk terasou. Postupně jsme ze sebe smyli nejhorší bahno cest a byli připravení jít do ulic. Kalda však odešel beze slova vysvětlení na internet, takže jsme na oslavné „vrcholové pivko“ – v tomto případě coca-colu – vyrazili jen s Lukášem.

Vesnice, Vysoký Atlas, Maroko

Fotografie Petra Greifová, Tomáš Řezníček a Lukáš Chaloupka

Zkušenosti čtenářů

Karel

Dovolim si upresneni k Muzeu v Marrakeche: mecenas, ktery budovu zrenovoval je Omar Benjelloun, prumyslnik a milovnik umeni. Zalozil nadaci, ktera organizuje v muzeu pouze casove omezene vystavy, zamerene na dva hlavni tematickye smery – kulturni dedictvi a soucasne umeni. V soucasnosti to jsou expozice: Tapis du Haouz de Marrakech, Bijoux berbere a treti je Objet de culte judaique. Pokud je smula a clovek tam padne mezi vystavami, tak toho moc nevidi.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí