HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Krajní meze 07 – užiteční dobrodruzi

Krajní meze 07 – užiteční dobrodruzi

  Dobrovolnický tábor Krajní meze 07 aneb Expedice Severní Indie je jedním ze čtyř projektů, které v březnu finančně podpořil Expediční fond. Jeho účastníci odjeli do Ladakhu za dobrodružstvím a zároveň pomoci jiným.

Ladakh nás znovu přivítal s otevřenou náručí. Šedavé hory koupající se v mlhavých mracích, ticho průsmyků a veselé klokotání vody mezi zelenými políčky. Usmívající se Ladačanky, oranžové meruňky, vůně kari a chuť čapátí, ještě křupavě horkého.

Všechny tyto smyslové vjemy a ještě mnohem více, čekaly na účastníky letošní akce Krajní meze 07 aneb Expedice severní Indie, kteří se znovu vydali do severoindického Lehu, aby nejenom procestovali a viděli kus světa, ale také proto, aby pomohli tam, kde je potřeba.

Soumrak nad Ladhakem

Dobrovolníci Základního článku Hnutí Brontosaurus Modrý kámen již mají v Lehu a v jeho okolí jméno. Po ubytování v Chandan Guest Housu v Lehu, který byl opět plně obsazen Čechy apojat jako místní brontosauří základna, se účastníci kromě toulání městem a jeho blízkým okolím začali zajímat o práci, která byla předem domluvena přes internet. A samozřejmě nemohli opomenout navštívit ladacké známé, jimž pomáhali v loňském roce. A jak to v Indii bývá zvykem, vyrojily se nové a zajímavé nabídky a možnosti.

Pracovalo se tedy na několika místech:

Dětská vesnička Chuchot Yokma, Leh

S organizací NIRLAC byla navázána spolupráce již v minulém roce, a tak se čeští dobrovolníci vydali znovu do nedaleké vesničky zaindickými zdravými i handicapovanými dětmi, pro které připravili program inspirovaný zážitkovou pedagogikou. Vesničce samotné byl předán hmotný dar.

V rámci práce s dětmi v Chuchotu byla česká skupina pozvána na slavnostní oběd, kterého se účastnil i ladacký král Namgyal, jenž nad vesničkou drží patronát. Sám již nemá žádnou politickou moc, ale svůj společenský vliv se snaží uplatnit v podobných neziskových organizacích. Svou činností se zaměřuje na zlepšení situace chudých a postižených Ladačanů a snaží se ochraňovat původní kulturu.

Z deníku Roberta o ladackém králi

Zarazil nás jeho vzhled, nevypadal vůbec jako Ladačan, spíše jako Evropan. Mluvili jsme s ním dlouho… má obrovský přehled. Uvědomuje si stav ladacké společnosti a kultury v dlouhodobém horizontu. Je to člověk na pravém místě – král bez politické moci, alpřesto pro svůj národ udělá maximum.

Zápisky z deníku Pavly

Pracovali jsme jak se zdravými, tak postiženými dětmi, které většinu dne tráví společně ve vyučovaní. Ze začátku byli naši prvňáci stydliví a málem se na nás ani nepodívali, ale ta nesmělost je rychle přešla. Naše dvě hodiny denně jsme trávili hrami, malováním a dalšími aktivitami. Seznámili jsme děti s plastelínou… tu si se zájmem prohlížel i senior teacher Dorje. Překvapilo nás, jak od sebe děti “opisuji”, když mají něco namalovat. Když dostaly do rukou pastelky, tázavě se na nás podívaly, co že to mají nakreslit – a přitom je kreslení bavilo, taky že si ho ve škole moc neužijí. Výtvarná výchova se tu nevede.

Moravian mission school, Leh

Velkou výzvou pro nás byla výuka enviromentální výchovy zážitkovou pedagogikou. Na metodice se pracovalo od minulého ročníku Krajních mezí, kde jsme se potkali s myšlením indických dětí poprvé.

Každý den účastníci Krajních mezí docházeli dopoledne do školy, kde vyučovali osmou třídu až do oběda (obvykle to byla rýže, momo, jogurt). Zhruba do půl čtvrté měli volno a pak se navrátili do školy, kde se seznámili s dítětem, které je ten den hostilo (vždy dvojice Čechů do jedné rodiny).

Zápisky z deníku Diany

30.7.2007

Lekce v Moravské škole probíhá bez jakýchkoliv problémů…V tělocvičně, kde každodenně obědváme, se pak – protože příbory tu moc neřeší – zdokonaluji v pojídání jídla rukama a myslím, že jsem opravu lepší a lepší. Z rýže, skju i moma umím vytvarovat prsty snad i sochu Buddhy.

Hned poté se vydáváme s dvěma ladackými děvčaty k nim do rodiny – ty bydlí mimo Leh a tak nasedáme do autobusu směr Subu. Nebo „nasedáme“…možná právě teď je záhodno také podotknout…kdykoli si kdokoli myslel, že vyprávění a fotografie přecpaných a napěchovaných indických autobusů vně i okolo jsou jen báchorky, trapně se mýlil! Plnou silou se tedy „cpem“ do busu, jehož strop mi sahá po ramena. Myšlenka, že nohy do pěticentimetrové mezery mezi moji a druhou sedačku narvu, jeví se mi teď vtipnou. Narvu.

Pokaždé, kdy si myslíte, že autobus je už zcela pln, deset dalších Ladačanů ten pocit rozhodně nemá. Padají rekordní číslice. Indové nalepení i zvenku na orosená okénka kroutí karosu. Rozjíždíme se. Na každé další zastávce boj. A v tu chvíli, kdy jste si ale nekonečně jisti plností autobusu, začne se lepenicí prodírat muž, jež po každém vyžaduje deset rupií. Nemine nikoho.Zastávkysi cestujícíurčují codvacetmetrů, kvalitnímísto ve dveřích se ovšem nepustíaninapikosekundu.Vystupujesetedyplazením přeshlavy.Konečněvenku!!

V rodině, která je mi velmi sympatická, se celý večer náramně bavíme. Asi dvě hodiny si povídáme s rodičema styl „ruce nohy“. Maminka je (jak to tu bývá zvykem) ženou v domácnosti a tatínek je umělec (autor obrazů a zlatých soch Buddhů) a doktor amči medicíny. Ani on neumí téměř vůbec anglicky – a když objeví naši knížku s ladackými frázemi, nastávají veselé chvilky. Tatínek zkrátka nemůže pochopit, že vedle indických hieroglyfů je vše napsáno foneticky a přeloženo do nám srozumitelných písmenek. A tak nám třeba přečte, jak se ladacky řekne jablko a pak zoufale po pokoji hledá něco, co by jablko připomínalo. Naráží jenom na meruňku a něco k ní s potem na čele promlouvá. A my se jen snažíme odhadnout, kdy už můžeme to slovo „apple“ vyslovit. Myslím, že celkový dojem je, že buď tatínek umí šíleně dobře vysvětlovat, anebo že jsou Evropanky nadmíru empatické.

Najednou si všímáme také maminky, jejíž pohled je celou dobu upřený na náš digitální fotoaparát… zeptáme se tedy, zda-li nechtějí společně vyfotit –byli samozřejmě moc rádi a maminka hned, že si musí obléci klasický ladacký kroj. Foto!! A pak přijde věta, ať se v klasickém ladackém kroji vyfotíme i my!! Ne, ne, ne, to by bylo opravdu velice nevhodné…a obě už se tísníme v kroji Indky, která nám sahá asi po lokte. Foto, foto a znova!

Večeře přichází na řadu až po dosledování půlhodinových hudebních klipů v televizi asi ve 22:00. Nějak už se na ni necítím. Leč všichni nám urputně vysvětlují, jak je hrozně důležité se před spaním narvat k prasknutí tak, že se nemůžeš ani hýbat, abys byla úplně jako mrtvá, že tělo beztak nemá přes noc co dělat a tak může hezky trávit…Naše úsloví o tom, jak bys večeři měl darovat raději nepříteli, jsem radši do angličtiny nepřekládala a snědla, co mi předloženo bylo. Jsem skutečně absolutně plná. „Sprchu“ opět vynechávám…ono totiž, když vás hostitelé přivedou ven na dvorek ke kyblíku úplně poslední pitné vody, řeknete raději, že je vše v pořádku a tuhle „koupelnu“ ušetříte raději na ranní čaj.

31.7.2007

A čaj ráno skutečně je!! V každé buddhistickérodině je tento rituál snídaně do puntíku stejný a tak po „boiletwatter“ přichází na řadu „čan-gar-mo“ výborný slaďoučký čaj a sušenky. Poté už se situace poněkud zhoršuje. „Čank“ tibetský máslový slaný čaj s hodně typickou a ne pro všechny příjemnou chutí – ano, ano ani ten se nám nevyhne. A potom už se přinesou „čapatý“ – placky, smažené vajíčko a džem. To vše do sebe nasoukáme, nesmírně poděkujem, rozloučíme se a jedeme opět do Lehu – tentokráte ovšem ráno zpestřuje příjezd Dalajlámy, který si nemůžeme nechat ujít.

Vysedáme na silnici do Čoglamsaru, kde se podél cesty vyrovnává nesčetně moc lidí. Poznáváme i děti s uniformou Moravian Mission School, stoupáme si vedle nich do řady a čekáme společně. Každý drží v ruce květiny, vlaječky nebo vonné tyčinky, jejichž vůně se tu mísí v cosi nepopsatelného. Tam a zpět tu líně tou pouští projíždí auto s amplionem, do nějž nějaký láma cosi hlásá. Najednou se ale prořítí neuvěřitelnou rychlostí a člověk si stačí jen všimnout ruky vystrčené z okénka, pobízející ke vstanutí. Činíme tak. Je absolutní ticho, klid, jen dívky stojící naproti začnou zpívat nějakou písničku a periferně všude okolo tušíme bez zvuků se pohybující rty.

Projíždí jedno auto, druhé a ve třetím vidíte pána s brejličkami v červeném hábitu, jak se směje a snaží se pohledem nikoho neopomenout. Jednu vteřinu jej vidím, tu druhou se pak snažím udělat foto. Ohlížím se za autem, ale jsem jediná, všichni koukají do dáli nebo vpřed, v ruce stále třímaje květiny. Kolona trvá ještě asi deset minut. Po celou tu dobu nikdo nevydá ani hlásku. A pak je po všem. Z fotky poznávám pouze dalajlámovu žehnající ruku.

Mnichův pohled do údolí

Kargyak

Ve spolupráci s občanským sdružením Surya bylo do malé vesničky ukryté v horách posláno několik brontosauřích dobrovolníků, aby pomohli českým kolegům s projektem stavby Sluneční školy.

Gotsang Hemis

Na tomto místě jsme pokračovali ve stavebních pracích z minulého roku. S mnichy a místními dělníky se stavěla mani wall.

Z deníku Pavly

…První dva dny jsme s mnichy moc nekomunikovali, jednak kvůli jejich nesmělosti, ale hlavně kvůli angličtině, naštěstí pak dorazil místní headlama Nawang Dorje, a tak se naše večery proměnily v příjemnou společenskou událost. Zavedl nás také do nejstarší časti kláštera, 800 let staré jeskyně, kde do skály otiskl zakladatel kláštera Gotsampa pohár ve hněvu nad tím, že si ho vesničane neváži. Od té doby se každý den musí v jeskyni konat pudza, dokud se otisk nevyhladí na znamení toho, ze je Gotsampa udobřen. Mnichovi, který tady pudzu vykonává, není co závidět, v jeskyni je pěkná zima a současný obyvatel jeskyně už svůj úkol provádí tři roky.

V kláštere nám vařili ladacká jídla – v hlavní roli tsampa, mouka z praženého ječmene. Většina z nás si ke snídani oblíbila casul – chashul – tsampu s pořádnou hroudou másla, tradičním slaným čajem a cukrem – směs připomíná těsto na bábovku.

Oblast Kargilu

V místní organizaci, sdružující buddhistické kláštery, jsme se dozvěděli, že naše práce bude efektivní v oblasti kolem Kargilu, kde má buddhismus horší postavení. A tak se čeští dobrovolníci vydali do vesnicky vzdálené asi 50 km od Kargilu pomáhat se stavebními pracemi v klášteře.

Z deníku Pavly

…Po několikahodinové cestě autobusem a následně jeepem jsme se ocitli v krásnem údolí, kde neexistují dráty elektrického vedení a kam se jezdí zdaleka sbírat bylinky pro tradiční Amchi medicínu. Nedaleko vesnice se tyčí ledovec a pod ním posvátné jezero, ze kterého si říčka hledá cestu mezi strmými skalami – stačí vyjít kousek za políčka a člověk stojí na okraji propasti, na jejímž dně hučí voda.

Při našem příjezdu se objevil hlouček zvědavých dětí – ale stačilo se usmát a už utíkaly. Dospělí se chovali velice srdečně a snažili se pro nás udělat maximum. Naše ubytovaní mělo až komický průběh – opakovaně nám bylo nabízeno oddělené ubytování pro muže a ženy. Uklidnilo je až to, když se dozvěděli, ze i v ostatních klášterech jsme bydleli pohromadě v jedné místnosti.

Uzavřenost vůči okolnímu světu ukazuje i způsob dopravy – autobus do vesnice jezdi dvakrát týdně, ale pokud by počet cestujících byl menší než patnáct, stát by autobusy zrušil. A tak si vesničané občas udělají několikahodinovou projížďku, aby autobus naplnili.

Chvíle odpočinku

Krajní meze 07 aneb Expedice Severní Indie se nesmazatelně zapsaly do srdcí českých dobrovolníků a do úsměvů ladackých dětí, mnichů a mnišek. I v dnešní době stojí za to tvrdě pracovat a poznávat vše kolem nás… vždyť je toho tolik, co neznáme. Někdy třeba i sebe…

Z deníku Emerwen

Na vrcholku kopce jsem usedla

Chystám barevné stuhy a praporky

Na dlouhý provaz je naváži

k těm starým co již ve větru povlávají…

Ochránci místa potěšte poutníky na cestě…

Krajní meze 07 byly podpořeny finančním příspěvkem Expedičního fondu zřízeného Hedvábnou stezkou.

Poděkování pisatelům deníků:Robert Maixner, Pavla Lerchová, Diana Čičmanová

Zkušenosti čtenářů

kitty

Díky, jste moc fajn, že takové věci děláte

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí