HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Praha - SAE - Pákistán - Afghánistán (první den v Afg.)

Skvělá snídaně v příjemně rozvláčném afghánském duchu je milým začátkem mého prvního afghánského dne. Po ženách není opěrami vidu ani slechu, jejich “rukopis” poznávám jedině zprostředkovaně podle skvěle připravených vajíček, jogurtu, čaje a dalších dobrot.



David Kučera

Den 5, úterý 1. 6. 2004

 

Skvělá snídaně v příjemně rozvláčném afghánském duchu je milým začátkem mého prvního afghánského dne. Po ženách není opěrami vidu ani slechu, jejich “rukopis” poznávám jedině zprostředkovaně podle skvěle připravených vajíček, jogurtu, čaje a dalších dobrot.

Srdečně až dojímavě se se všemi loučím. Ještě že poloha Hajatova domu u hlavní ulice vedoucí na letiště a zároveň na dohled od Mikrorajónu, tedy mezi dvěma dobrými orientačními body, mi kdykoliv dává možnost jej snadno vyhledat. S Džamilem se po prašné stezce polem – teď naštěstí suché – kodrcáme na hlavní ulici, kde už stojí nablýskaná bílá toyota, která Džamila vozí do práce. Větší kontrast oproti jejich hliněnému stavení jsme si nemohl přát.

Vlastně i povaha Džamilovy práce – nejmodernější výpočetní technika – kontrastuje s jeho tradičním pirahan tumbanem, jak se tady říká šalvár kamízu, s ryze afghánským doplňkem – elegantní vestou s kapsami. Kolega v autě, kterého mi Džamil představuje jako šéfa marketingu – pokud tedy státní úřad může mít “marketing”; v Afghánistánu asi ano – je však v evropské obleku s kravatou. Afghánec v kravatě vedle Evropana v pirahan tumbanu a s pakulem... kam jsme to jen dopracovali?Counter Narcotics Directorate – http://www.cnd.gov.af – to je síť 65 počítačů s Windows XP a satelitní internetové 256 kb/s připojení, vše řádně zajištěno nepřerušitelnými zdroji napětí proti výpadkům proudu. Ty se nevyhýbají žádné kábulské čtvrti, ani exkluzivní Vezír Akbar Chán (Wazir Akbar Khan), kde Counter Narcotics Directorate sídlí. Vezír Akbar Chán – nazvaná podle afghánského velitele, jenž měl velký podíl na drtivé porážce britské 16 000 armády onoho osudného roku 1842 – je jakousi diplomaticko-úřednickou čtvrtí Kábulu. Najdete tu velvyslanectví, například pekelně opevněné britské – obehnané vysokou betonovou zdí zakončenou ostnatým drátem, která je ještě obestavěná dvojitou stěnou z betonových skruží naplněných hlínou –, větší humanitární organizace, agentury OSN, státní úřady a i mnoho guesthousů.

Vezír Akbar Chán je jednou z ukázek, jak může mít přítomnost západní pomoci dvoustranný vliv. Neoddiskutovatelný pozitivní vliv dostává trhliny při pohledu na neopodstatněně vysoké ceny nájmů, které prakticky vyloučily všechny Afghánce z možnosti žít v této čtvrti. Měsíční nájem několik tisíc dolarů za dům dnes není nic výjimečného. A tak tam, kde dříve běžně žili Afghánci, je dnes více méně západní ghetto, které samozřejmě dává příklad ostatním majitelům nemovitostí v celém Kábulu.

Podobné je to s guesthousy, nejrozšířenějším způsobem ubytování v Kábulu. Chtít za noc 40-70 dolarů nemá žádné ekonomické opodstatnění. Avšak cizinci, kteří se v Kábulu ubytovávají, jsou většinou zaštítěni bohatým zaměstnavatelem – ať už jsou to novináři, diplomaté, pracovníci OSN –, jenž nemusí (nebo nechce) náklady příliš hlídat. Pokud tedy přijedete jako nebohatý cizinec, máte dvě možnosti. Přebývat v  rodině – což celkem není problém, vzhledem k tomu, že Afghánci jsou pohostinní a poskytnout přístřeší “poutníkovi” je pro ně samozřejmost –, nebo se poohlédnout v centru, kde se dá bydlet kolem 10 dolarů za noc – na Afghánistán stále přemrštěná částka, ale budiž.

Ještě jednou využívám Džamilův mobil a volám Lence Vítkové z Člověka v tísni, jestli bych se u nich mohl odpoledne stavit. Domlouváme se na pátou hodinu, což se mi akorát hodí. Teď se půjdu podívat do města, pak se vrátím k Džamilovi do kanceláře, vyzvedneme u něj doma můj batoh a Džamil mi pak pomůže najít sídlo Člověka v tísni. Paráda, a teď už vzhůru do Kábulu.

Džamil mě doprovází až na hlavní ulici, zastavuje mi taxík a ještě se nabízí, že mi ho zaplatí. Samozřejmě že odmítám, už tak je na mě celá rodina až příliš laskavá, tak mi alespoň dává rady kolik mám taxikářům platit a že se nemám nechat ošidit. Jak později zjišťuju, cena pro běžnou jízdu z okrajové čtvrti do centra je po smlouvání kolem jednoho dolaru, což je jen o málo víc, než kolik mi říkal Džamil.

Míjíme betonovou pevnost britského velvyslanectví, pak nově stavěnou pevnost pro americké velvyslanectví – údajně bude zaměstnávat tisíc Američanů a dva tisíce Afghánců – a ulicemi plnými aut se blížíme k centru. Poslouchám hudbu z taxikářova kazeťáku a procvičuju těch pár frází darí, které jsem zatím stihnul pochytit. S darí to jde docela rychle, protože to není příliš složitá řeč a Afghánci jsou nadšení, když mi s ním můžou pomáhat a vysvětlovat.

Čtvrti, kterými projíždíme nejsou téměř vůbec poničené. Nejspíš už jsou opravené. Jako bych ani nebyl v tom Kábulu, který znám z fotek. Je ale pravda, že nejvíc – a mnohokrát – převálcovaný byl západní Kábul, kam se teprve dostanu.

Křižovatka na jižní straně parku Zarnegar v samém středu města je teď, kolem jedenácté dopoledne, v nejvyšším shonu. Zatím se v Kábulu moc neorientuju, ale že jsem na místě, kde má Hajat svůj elektro obchod, už poznávám.

Kromě Hajatova obchodu je na tomhle křížení dvou hlavních kábulských tepen – Salang Wat směřující na severo-západ směrem k tunelu Salang a Asmayi Wat vedoucí do rozbombardovaného západního Kábulu – ještě jeden dobrý a daleko větší orientační bod – velká rozestavěná mešita. Rozestavěna zůstane asi ještě dlouho rozestavěná, pokud bude vůbec někdy dokončena. Začali ji budovat Tálibanci, jako údajně největší mešitu ve Střední Asii. Její stavba byla na podzim 2001, po pádu Tálibánu, zastavena a v dnešním Afghánistánu není nikdo, kdo by měl chuť ji dostavět. A tak tu stojí, obehnaná dřevěným lešením a kovovým plotem, podél nějž mají Afghánci rozložené své stánky s kábulí, botami, vestami, kalhotami, dalekohledy, květinami, novinami, nádobím, zkrátka vším, co dělá pouliční bazar správným pouličním bazarem.

Procházím podchodem, kde sedí děti u vah a vydělávají si pár afghání vážením kolemjdoucích a ocitám se u hotelu Džamil. V recepci mi však říkají, že neberou cizince, tak se posunuju o kousek dál a v hotelu Zarnegar už jsem úspěšnější. Cena 10 dolarů za noc mě – rozmazleného lácí v sousedním Pákistánu – sice moc netěší, ale je daleko přijatelnější než desítky dolarů v guesthousech ve Vezír Akbar Chán. Pokud bych neměl možnost přespat na misi Člověka v tísni, zamířil bych sem.

První starost je tedy z hlavy, teď jen najít Internet. Má být v hotelu Spinzar, který je taky jen pár kroků od křižovatky. V recepci nejsem moc úspěšný a o žádném Internetu tady nevědí. Když pak postávám venku a přemýšlím co dál, s neuvěřitelnou afghánskou nenuceností, kterou bych se od Afghánců rád naučil, se se mnou dává do řeči Hassan, vedoucí pobočky afghánských pošt a telekomunikací v Majmaně, hlavním městě provincie Faryab na severu Afghánistánu.

Hassan – celým jménem Hassan Kohzad – mě hned zve na kus řeči, tak si sedáme do vestibulu a probíráme to, co nejvíc hýbe Afghánistánem – nadcházející prezidentské volby, Karzáího, Američany, Tálibán, prostě politiku. V hovoru používá německá slova, protože žil nějaký čas v Německu.

“Nelíbí se mi, jak se Karzáí chová ve své funkci. Dává se do spolku s Hekmatjárem a Dóstumem, kteří každý vládnou své “soukromé” části Afghánistánu, i když ví, že jsou ve skutečnosti proti němu. Snaží se sice o usmíření a nedávno nabídl všem Tálibáncům, že by je rád přizval ke společnému budování Afghánistánu, ale pro spoustu lidí jsou to nepřijatelné ústupky a spíš ukázka slabosti než síly.”

“Myslíte, že vyhraje prezidentské voly.”

“Určitě, ale z velké části díky podpoře Američanů. Bez nich by to nešlo. Američani chtějí Karzáího, tak tam bude Karzáí. Lidem se to nelíbí, ale to je politika, na kterou obyčejný člověk nemá vliv.”

Z vestibulu se přesunujeme do příjemnějšího prostředí hotelové jídelny, kde mě Hassan zve na čaj – výborný čaj sabz – zelený čaj –, jak říkají Afghánci. Pije se tu taky čaj sia – černý čaj –, ale víc rozšířený mi přijde zelený. Na rozdíl od Pákistánu není slazený a cukr přichází samostatně na tácku.

Z dosavadních několika rozhovorů mám pocit, že Afghánci se umějí mimořádně dobře “prodat”. V každém z nich třímá duch výborného kupce a vyjednavače, což je pro přežití v zemi jako Afghánistán schopnost téměř nezbytná. Džamil v hovoru občas, ale za to nepřehlédnutelně, zdůrazňuje, že pracuje pro vládu. Hassan zase mluví o svých rozhovorech s ministry, jakoby se s ním radili o každé maličkosti. Ale třeba je to normální a to já jsem naopak nepřirozeně neprůbojný.

S díky přijímám pozvání do Majmany, kterého se mi od Hassana při loučení dostává a z příjemného chládku jídelny vycházím na pražící slunce. Chci se dál pídít po Internetu. Když jsem neuspěl ve Spinzaru, bude jistojistě v hotelu Mustafa na okraji čtvrti Šar-i Nau (Shar-e Naw) – Nového města.

Slunce zachází za potrhané mraky a padá pár kapek deště – stejně řídce jako když doma zalévám z konve zahradu. Za pět minut už je zase slunečno a já kráčím po Salang Wat směrem k Šar-i Nau. Mohl bych jet taxíkem, ale schopnost dobře se v Kábulu orientovat beru jako nezbytnost – v Afghánistánu člověk nikdy neví jaký kus informace mu může zachránit život.

Chaos a dopravní zácpy jsou všude. Zástupy lidí se proplétají mezi auty na silnicích i mezi prodejci, kteří zabírají velké části všech chodníků. Z nich, i z přilehlých zdí, se ve dne stávají přenosné krámky. Obchod a překupnictví jsou vedle zemědělství jediný způsob, jak se dá v Afghánistánu alespoň v nejnutnější míře uživit. Neexistují žádné továrny, služby jen ve velmi omezené míře, a tak jede každý za sebe, bez placení daní. A taky za co by platil a komu? Vláda se o lidi téměř vůbec nestará. Asi by i chtěla – trošičku –, ale není kdy, jelikož má problémy sama se sebou, s vlastní komunikací. Bodejť ne, když si v ní každý hraje na svém písečku.

Na některých budovách visí obrovské plakáty s Karzáího podobiznou. Zajímavější však je, že vedle nich visí daleko větší plakáty s podobiznou jiného významného Afghánce – Ahmadašáha Masúda, polního velitele, který jako jediný dokázal ve svém rodném Pandžšírském údolí po celou dobu odolávat Tálibánu. A pokud někde visí jen jeden plakát, je to Masúd ne Karzáí!

Masúdův život skončil 9. 9. 2001, dva dny před osudným 11. 9., po výbuchu bomby, kterou u sebe měli dva Arabové vydávající se za novináře. Svým způsobem doplatil na to, čím byl oblíben i mezi novináři – otevřenost vůči mediím. Avšak svou smrtí, která je v Afghánistánu vnímána jako mučednická, se navždy zapsal do afghánských dějin. Afghánci byl přezdíván “Lev z Pandžšíru” a dnes je vnímán jako národní hrdina, který se nikdy nevzdal. Proto jsou jeho portréty větší a pokud se Karzáí jednou ztratí v propadlišti dějin, Masúd se o to bát nemusí.

Lidé často opětují úsměvy, ale spousta jich má netečné pohledy. Nevidím mnoho mrzáků, ale o to větší množství žebráků. Na ulicích je daleko víc žen než v Pákistánu. Cupitají v modrých burkách od prodejce k prodejci a při smlouvání si počínají docela suverénně. Vůbec se nezdá, že by byly zakřiknuté a nesmělé. Kupodivu je to právě burka, která jim často dodává odvahu, protože mají výhodu neviděného a anonymního pohledu. Avšak zdaleka ne všechny ženy jsou celé zahalené v burce. Některé ji mají zvednutou nad čelo, jiné šátkem zakryté pouze vlasy, i když jinak jsou samozřejmě oblečené v dlouhém kabátě nebo šatech.

Na cestu se doptávám lidí, kdo ví s nadšením poradí. V Šar-i Nau procházím Chicken Street (Kuřecí ulice), v 60. letech známou jako Mekku hippies, kteří přes Afghánistán cestovali do Indie. Dnes jsou tu krámky se suvenýry a knihkupectví, ale ulice sama o sobě je poloprázdná, protože pro běžného Afghánce v ní není nic zajímavého. Ve Flower Street (Květinová ulice), navazující na Chicken Street, jsou prodejny s dovezenými potravinami, opět však – vzhledem k ne-afghánským cenám a sortimentu – pouze pro cizince. Koupit se tu dá vše od francouzského sýra přes skotskou whisky až po konzervy pro psy.

Hotel Mustafa, pár desítek metrů od Chicken Street, je v Kábulu známý každému novináři a možná i každému Afghánci. Je populární už z dob občanské války a navíc v centru dění, takže novinářům přijde těch čtyřicet dolarů za noc přijatelných. Já mám spíš radost, že tu je opravdu Internet – za tři dolary na hodinu, pokud by to někoho zajímalo. Odpovídám na e-maily, dokonce i pár pracovních – to je fór pracovat z Afghánistánu přes Internet! – a posílám domů první dojmy. Jsem rád, že můžu psát jen samé dobré zprávy. Zdá se, že si mně alláh celkem oblíbil, protože co další muslimská země to stále lepší zážitky. Alláhu akbar!

Dochází mi afghání, které jsem si vyměnil na hranici, takže je čas najít banku nebo veksláky. Nakonec se rozhoduju pro veksláky, protože jsem jich viděl spoustu postávat na křižovatce u parku Zarnegar, kdežto banku jsem nezahlédnul ani jednu. Postávají v křižovatce a mávají svazky bankovek. Každý druhý se mě ptá, jestli chci vyměnit peníze. Směna je jednoduchá. Vekslák se mě zeptá kolik chci vyměnit a na základě té částky mi řekne svůj. Já mu zase řeknu svůj a licitujeme tak dlouho, až se dohodneme. Anebo nedohodneme. V takovém případě nastoupí další vekslák a vše začíná znovu.

S hromadou afghání v kapse se vydávám po nábřeží řeky Kábul. Rozkládá se tu trh Titanic, nazvaný podle faktu, že některé stánky pravidelně postihuje osud oné monstrózní lodi. Vždy když v řece stoupne voda, spláchne stánky, které částečně visí nad řekou – jsou totiž postavené na kůlech zaražených do jejího kamenného podloží.

Mám hlad jako vlk. Už pár hodin jsem se nezastavil a po centru Kábulu se proháním sem a tam s desetikilovým batohem na zádech se. Uf! Je na čase vzít si Afghánce za příklad a trochu přibrzdit. Pár slov k tomu těžkému batohu. Už jsem se dávno vyléčil z tahání příliš mnoha věcí na cesty, ale přesto můj příruční batůžek váží kolem deseti kilo – což je nelogicky víc, než velký batoh. Při vážení na letišti jsem zjistil, že oba dohromady mají kolem 20 kilo, z toho ale asi 11 kilo připadá na fotovýbavu! A jelikož jsme tu hlavně kvůli focení, nosím většinu fotovýbavy – včetně fotobatohu, ale bez stativu, kolem devíti kilo – neustále sebou. K tomu láhev s vodou, průvodce, mapa a máte moji denodenní zátěž.

“Co máte k jídlu?” ptám se v jedné z mnoha jídelen naproti trhu.

“Kábuli, kebab a mantu” odpovídá mi nadšeně kuchař a nejspíš i vlastník v jedné osobě.

“Tak já si dám mantu” přitakávám a sedám si k volnému stolu.

Ihned dostávám konvici s vodou a v zápětí i konvičku s čajem, talíř s nařezaným chlebem a malý talířek se chilli papričkami. Mantu následuje za dvě minuty.

Od okamžiku co jsem přistál v Islámábádu jsem ihned najel na místní stravu. Tak, jak se mi to vždy všude osvědčilo. V Afghánistánu mi jídlo zatím chutnalo a mantu není výjimkou. Taštičky plněné mletým masem, zalité jogurtem s kusy rajčat do mně padají jedna za druhou, z čehož má kuchař očividně radost. Všichni, včetně hostů, se na mě culí a přátelsky pokyvují hlavou. K jídlu si ulamuju kábulský chleba. Přesněji řečeno božské kábulské chlebové placky – má tvar hodně protáhlého oválu o délce víc než půl metru! Výjimečný tvar, výjimečná chuť. Už teď vím, že tenhle chleba mi bude doma chybět.

U Džamila v kanceláři jsem si zapomněl jeho vizitku, tak teď k němu musí po paměti. Daří se mi to ale celkem dobře. Z nějakého důvodu se tady dokážu uvolnit a poslouchat svoji intuici. Takže ač přesně nevím, kde vystoupit zastavuju taxikáře v místě, kde mám pocit, že bych měl vystoupit. Chvilku stojím abych se zorientoval a zjišťuju, že jsem od Džamilovy kanceláře opravdu pár desítek metrů.

U strážní budky si ho nechávám zavolat a než stihne sejít dolů, hlídač s kalašnikovem už mi stačil prohledat celý batoh a musel jsem dokonce ukázat že všechny moje foťáky opravdu nestřílí, ale fotí.

“Promiň, že tě tam takhle šacovali.” omlouvá se Džamil, když jsme v jeho kanceláři, “Je to kvůli bezpečnosti.”

“No jasně, vůbec se neomlouvej. Naopak. Je vidět, že dělá svoji práci dobře.”

“Ale i tak promiň. Dáš si se mnou oběd?”

“Díky už jsem měl – mantu. A byly moc dobrý.”

“To jsem rád. A chceš aspoň něco k pití – pepsi nebo něco jinýho”

“Nejraději čaj.”

Pepsi a cola už dorazili i sem. S prvními americkými vojáky. Podobně jako u nás v 90. letech těsně po revoluci i tady jsou pro spoustu lidí symboly blahobytu. Vzhledem k vysoké ceně si je pravidelně může dovolit jen malá vrstva lidí, která tím pádem získává pocit výjimečnosti. Prosté a přízemní, ale pravdivé. A asi i přirozené, vezmeme-li v potaz, že co je dlouho zakázáno, prožije po odstranění zákazu vysoký nárůst spotřeby, ať je to co je to.

Džamil má ještě práci, ale dává mi k dispozici jeden počítač, ze kterého můžu na Internet. Jejich satelitní připojení není nejrychlejší, ale věřím tomu, že při afghánské pohodové pracovní morálce velká část lidí často surfuje, takže zátěž linky nebude nezanedbatelná.

Když v Hajatově domě vyzvedáváme můj batoh není nikdo doma, takže se ani nemůžu pořádně rozloučit. Na hlavní ulici si stavíme taxi a jedeme do Kart-e Parwan, což je čtvrť, kde má své kábulské sídlo česká humanitárka Člověk v tísni. V jejich pražském sídle jsem dostal popis cesty, avšak bez adresy. Adresy se v Asii nepěstují, protože málokde existuje systematické pojmenování ulic a číslování domů. A poválečný Afghánistán samozřejmě není výjimkou. Takový popis se nejčastěji skládá z odkazů na všeobecně známé orientační body jako jsou hotely, státní úřady, parky, sídla známých osob apod.

I když se Džamil hodně snaží, nejsme z počátku podle mého popisu úspěšní. Chytáme se teprve po telefonátu Lence, která Džamilovi k vysvětlení cesty předává jejich afghánského hlídače. Nakonec jsme šťastně před jejich vraty a po chvíli i za nimi, na dvorku sídla mise.

Džamil s námi ještě chvíli sedí a povídá a pak se loučí. Den se sklání k soumraku a i on už musí domů. Je ale skvělý, že se mi věnoval tak vřele a obětavě. Nechávám pozdravovat Hajata i všechny ostatní a slibuju že se ozvu – Hajat má jet za pár dní do Mazár-e Šaríf, tak bych mohl jet s ním.

Dnes se na misi sešel docela velký český spolek. Vedle Lenky Vítkové, Davida Ševčíka a Honzy Fediče z Člověka v tísni – http://www.clovekvtisni.cz – a Kataríny ze slovenského Človeka v ohrození – http://www.clovekvohrozeni.sk – je tady i Tereza z Médicins Sans Frontičres (MSF, Lékaři bez hranic) – http://www.msf.org – a Jana Počtová s Tomášem Chourou, kteří v Afghánistánu natáčejí Janinu bakalářskou práci – studuje FAMU – a Cestománii.

Tereza se právě vrátila z dovolené v Pákistánu a zítra odlétá do Herátu, kde působí jako doktorka v nemocnici. Jana s Tomášem už tu skoro končí a za deset dní se vrací domů. Janu jsme s Táňou potkali před dvěma měsíci v Praze na přednášce Člověka v tísni. Při stejné příležitosti jsme se seznámili i s Nazírem, afghánským inženýrem, tehdy ještě zaměstnaným u Člověka v tísni, se kterým se chci v Kábulu taky sejít. Díky otevřenosti lidí z mise tu můžu přespat, a to i víc dní, takže se nemusím štrachat zpátky do centra.

Jelikož je nás tolik, David s Honzou připravili na dřevěném uhlí šašlík, Viktor, Lenčin kamarád z MSF, přivezl piva, takže se rozjíždí další příjemný večer.

Převzato z www.ecesty.cz


28.05.2004, Redakce


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů