HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Jsem v Beratu

Jsem v Beratu

Den sedm popisuji z nového města a nového hotýlku, kde jsem se uhnízdil a který se pro změnu jmenuje Gega, ovšem, beze změny, opět stojí deset eur. Jsem v Beratu a kousek od centra.

6Zastavka

Den sedm popisuji z nového města a nového hotýlku, kde jsem se uhnízdil a který se pro změnu jmenuje Gega, ovšem, beze změny, opět stojí deset eur. Jsem v Beratu a kousek od centra. Ráno jsem, ještě v Elbasanu, skočil do muzea etnografie umístěném ve snad jediném osmanském městském domě, který tu zbyl. Předtím jsem posnídal meloun na pokoji a kafe v kavárničce, kterou vlastní taková milá černovlasá absolventka kombinace zeměpis a dějepis, co ještě navíc umí anglicky. Pak jsem vlezl do starého mercedesu autobusu a odjel do Beratu. Tady se nic zvláštního nedělo, prošel jsem si obě staré části města, rozložené na pravé i levé straně řeky, navštívil pevnost na kopci a dva dny před plánovaným opuštěním země si konečně koupil mapu Albánie. Ale krásnou. Jakkoli byl den nudný, neustále mě napadaly nějaké světoborné úvahy o nesmrtelnosti chrousta, které zaútočily zejména poté, co jsem se najedl. Můj jídelníček toho dne sestával dvakrát z té samé kombinace, tj. z pilafu neboli plovu, zkrátka rýže vařené ve vývaru ze skopového s pár kousky masa, a točeného piva, čili birra me kriko, nebo tak nějak. Chuť na plov ve mně ráno probudil pán v kavárničce v Elbasanu, který seděl naproti a který si ho dal i s jogurtem. Zjistil jsem i cenu, je vskutku lidová, ₤50 za plov, což je asi deset korun. To je, kruciš, ještě levnější než v Kašgaru. Vypadá to ale stejně, akorát je toho možná trochu míň. Kriko pivo v malé sklenici stojí to samé.
Jak tak chodím po městě, vidím, jak všude kolem vysedává spousta lidí po kavárnách, fláká se nebo jen tak v krámkách přerozděluje nějaký už dřív vyrobený zboží. Kde asi jsou všichni ti, co to vyráběj, když teda odmyslím dovoz, kterej odhaduju tak na šedesát až sedmdesát procent všeho nabízenýho zboží? Někdo tady asi teda musí sapristi tvrdě makat za krucifix mizernej peníz, vzhledem k cenám, za který se místní zboží prodává. Nicméně něco podobnýho je asi účelem ve vývoji na celým světě: udržet producenty základních statků pokud možno co nejdýl v temnotách, tuposti a poslušnosti, aby se primární cena takovejch věcí nevyšplhala nahoru příliš rychle na to, než aby jí kupní síla na druhým konci po všech těch maržích byla ještě vůbec s to stíhat. Ty šmejdi obchodníci mezi tím se přitom vždycky nějak uživí. A tak stejně jako tady jsou dělňasové a zemědělský burani naprosto odšouplý od hodovního stolu, jsou v podobný situaci v globální ekonomice Unie i vyspělejch zemí na chvostu takoví entuziastický naivkové a opozdilci s kvalitní pracovní silou jako my nebo Maďaři. Lidi se tu prostě bojí říct o peníz, nevěří si a díky vysoký kvalifikovanosti obyvatelstva na malý ploše částečně i oprávněně: když nechceš ty, máme deset jinejch, co to za těch šedesát kaček proštunde – a v noci ze soboty na neděli za šedesát čtyři –moc rádi udělají. A tak si radši řeknem, že je u nás vlastně docela fajn, protože jsou tu ve srovnání s ostatními státy docela nízký ceny, hlavně za chlast a zábavu. Tou se dycky o víkendu necháme jak sibiřský mužikové příjemně otupit a v pondělí ráno zase hurá do fachu.
Ležím v hotelu a koukám na bednu. Dávají nějakou brazilskou telenovelu s albánskými titulky a mě při pohledu na ta slova napadá: tenhle jazyk přežil jen omylem. Všechny jemu podobné mezičlánky mezi indoevropštinou a moderními jazyky se již dávno ztratily podél obchodních cest nebo byly rozdrceny pod koly vojenských vozů. Nakolik jsem albánštinu poznal po fonetické stránce, tak mě nejvíc zaujala redukce písmena „r“, která by se dala označit v podstatě jako projev „osmanského fonetického svazu“. Stejné, téměř až americké „r“ je totiž ke slyšení jak v istanbulské turečtině, tak v moderní perštině. Že by se i zde tato hláska stala prostředkem k vyjádřování luxusu městské exkluzivity, podobně jako tomu bylo s ráčkováním francouzské buržoazie osmnáctého století?
Čumím na jiný program. Policajt mstitel a navíc černoch tam jakémusi Hispánci řeže jeden po druhém prsty. Spoutal ho předtím v autě a takhle ho vyslýchá. Po dvou prstech mu uřízne i ucho. Pak mu dá na jeho žádost cigáro a potom, co Hispánec asi třikrát potáhne, ho odpráskne. Auto i s ním shodí do propasti. Ač není zapnutý motor, dojde k explozi.
Tím se, mimochodem, liší ruský a ve velký většině i naše filmy od amerických. V tomhle ohledu mě právě dost dostala ta scéna s výbuchem tatrovky na konci Návštěvníků, kdy Bróďu vzali s sebou, ale na matrice v Kamenici byl pak chronologicky vedenej jako mrtvej. No, to asi zbyly na Barrandově nějaký prachy z reprefondů.
Ale zpátky k týhle televizi. Jmenuje se TV Berati, takže to bude místní kanál odněkud z hor. Co asi může mít dospívající Albánec, potažmo Gruzín, Rus nebo Kyrgyz z města v hlavě za maglajz, když tenhle brak nutně musí brát jako nedílnou součást svýho života? To je samozřejmě na delší úvahu, ne-li sociostudii, do který se tady ale rozhodně pouštět nehodlám. Každopádně je beze sporu, že leckterý dost závažný problémy moderní doby začínaly tím, že si měšťák, co měl ještě dědka horskýho orla a co tře bídu s nouzí, připích na barák satelit.
V beratské televizi se právě rozběhl další film, Sicilián. Hraje tam Chris Lambert, co má asi dvacet dioptrií na každém oku a právě když si ty brejle sundá, tak ženy šílí z jeho pohledu. Přemýšlím, co dělat: buď se můžu dívat, číst si o Buddhovi, nebo jít spát. Film ale běží dál, aniž bych musel vyvíjet jakoukoli aktivitu, takže zůstávám tak, jak jsem. Pořád jenom nevím, jestli to má být parodie, nebo nějaká náročná oskariáda.
V momentě, kdy už ale asi po páté během dvou minut zazní z úst jedné autority smrtelně vážná věta: „…because you said no to Don Mazino!“, všechno vzdávám, televizi vypínám a jdu spat.

4Neznamy

Takže den osm popisuju – ještě před jeho koncem – v provizorním hotýlku, co vede jeden podnikavec v jihoalbánském Gjirokasteru. Sedí na hlavní ulici, vyhlíží turisty rozpočtáře a když mu některý připadne jako dostatečně sociální případ, zavolá na něj. Stejně tak zavolal i na mne a já ho následoval asi sto padesát metrů do hloubi hodžovského sídliště z neohozenejch cihel. Ale jsou docela rovný, pěkně postavený, ty baráky, říkal jsem si, to by stačilo jen nahodit, upravit, okolí osázet zelení a zpevnit povrch, snoval jsem v hlavě plány rekonstrukce. Podnikavec tu má v jednom velmi čistém pokoji se sprchovým koutem včetně záchodu čtyři pěkné postele. Okna jsou zatažena závěsy, takže to vypadá jako amsterodamský minibordýlek. Nikdo kromě mě tu nebyl. Řekl, že chce deset eur. Řekl jsem mu, že oukej, a co třeba pět? On ukázal na postele, řekl větu, ve které jsem zaslechl slovo „persona“ a došlo mi, že se ptá, jestli mi tam nebude vadit někdo další. Řekl jsem mire, dobře, a dal mu ₤1000. Vrátil mi tři sta, já řek čtyři sta, on mi dal ještě stovku. S vítězoslavným výrazem čecháčka jsem mu podal ruku na znamení dobrého obchodu a vzájemné důvěry. Rychle potřásl a naznačil, že až zítra půjdu, mám dát klíč pod dveře.
Den však začal podstatně dříve, v hotelu Gega v Beratu. Vypotácel jsem se umrtven spaním v dusnu při zavřeném okně, osprchoval se, sbalil věci a šel k autobusům v centru. Tam jsem zjistil, že spoj do Tepelene, kam jsem potřeboval, jede až v půl osmé. Šel jsem tedy na kafe a na burek. Když už jsem pak stál u autobusu, asi půl hodiny před odjezdem, všiml jsem si přicházejícího batůžkáře zavalité postavy, v modrém tričku a s černými brýlemi. I on si mě všiml, přiblížil se a něco bodře americky prohodil. Nerozuměl jsem mu, ale ze slušnosti jsem se usmál. Potom jsme zapředli hovor. Byl to typický americký pěšák na turné po Evropě – přemýšlivý, ale yankee každým coulem. Furt mluvil a každý druhý myšlenkový celek zakončil nějakým bonmotem, kterému se sám zasmál. Když viděl, že vyloženě neprotestuji, dodal ještě jeden dva fóry k tomu samému tématu. Jeho smích pak postupně přerůstal do ryčivého kvílení podobného úpění rypouše sloního v době říje. Celou dobu měl na sobě brýle a odleskem vycházejícího slunce v nich se mi díval do očí. Vyprávěl mi o své cestě do Sarandy a o římském osídlení v Butrintu.
„They did it all in a typically Roman way, didn´t they?“, řekl pobaveně, aby to celé shrnul.
„Oh yes“, řekl jsem, „they did.“
„They told´em: We´ve brought you water pipes, roads and law“, pokračoval, „so you have to obey now!“, shrnul dějiny a nadšeně zařičel nad vlastní analýzou. Ani to mu ale nestačilo.
„And they told´em: Hey listen you barbarians – we´re the masters here!“, dodal, když viděl můj pobavený výraz. K tomu ještě silněji zařičel. Pak dodal něco, co jsem si nezapamatoval, a řičení se změnilo doslova v sérii astmatických dávek z kulometu. Jeho sanfranciské „r“ se navíc ve zvukových explozích kroutilo ranním vzduchem natolik pronikavě, že se i jinak otrlí albánští řidiči otáčeli. Unavil se vlastním výkonem; otřel si čelo a sundal brýle. V tu chvíli jsem zjistil, že vypadá jako Viktor Kožený na svojí upocené fotce dokumentující selanku bahamského podvečera. Za chvíli se ale zase probral.
„And then you´ve got some Americans who come to Europe and tell the locals: What?! It happened thirteen hundred and something and you guys are still bitchin´ about it?!“, začal svými nutshelly syntetizovat americký pohled na evropské dějiny a zase nabírat ke kvílivým salvám smíchu. V tu chvíli jsem uviděl, jak mi ujíždí autobus.
„I´m afraid I have to go“, řekl jsem.
„All right man, it´s been nice talking to you“, řekli jsem si skoro simultánně a já skočil do vozu. Ten mě pomalu, asi za tři až čtyři hodiny, dovezl do Tepelene. Lístkař mi po cestě při zastávce na jídlo koupil pivo, ale mám pocit, že si to pak stejně trochu vykompenzoval při placení jízdenky. Ale to je naprosto v pohodě. Já si v hospodě dal báječnej tas qebap, co připomínal guláš paní hostinský z Deštnice, kterej nám den před Vánocema uvařila, když jsme se tenkrát s klukama vraceli z Kamennýho Mostu. Pak mi lístkař dal ještě loknout rakije a naučil mě, jak se albánsky řeknou kozy a ovce, protože šly zrovna kolem. Vystoupil jsem tedy v Tepelene a chvíli tam pobyl. Pak jsem se dostopoval do Gjirokasteru, kde teď sedím a píšu.
Dneska ráno jsem se probudil s neodbytným, obsedantním pocitem, že člověk – tedy konkrétně já – není ničím víc, než pouhou projekcí vzorů a vlivů, které ve svém dosavadním životě potkal a které se v dané době jako barevné roztříštěné střípky poskládaly ve hře náhody právě v jeho osobnost. Jak na ně dopadá světlo slunce života, celá mozaika se leskne a její záblesky dopadají na mozaiky ostatní a to, co bylo předtím pouhou stínohrou, na několik desítek let ožívá. Když slunce z pohledu té které skládanky zajde, zbude jen odraz jejích střepů a odkaz jde tak alespoň částečně dál.
Co mě ale děsí, je fakt, že na tomhle základě má osobnost jako taková vlastně neexistuje; byla, je a vždycky bude jen důsledkem působení více či méně v čase i prostoru vzdálených cizích světel.
Kolik vět z toho, co říkám, jsou skutečně mé?
Kdo jsem tedy já a co je to vůbec individualita?
Jak mám objevit svou pravou osobnost?
Kolik minut ze dne na ni mám vyhrazeno?
Je vidět, že, se blížím k Řecku a po té středověce blazeované rezignovanosti Balkánu mě přepadá filhelénský sklon k filozofování. Jen abych ale sehnal za těch skoro posledních ₤200 nějakej solidní odvoz na hranici.
Představa mojí seskládanosti mě ale nepřestává znepokojovat ani po těch čtyřiceti kilometrech jižněji, na řecké hranici v Kakavii. Maršrutkář mě zkásnul přesně o ₤200, zbylo posledních ₤30, což je asi šest korun. Odvážně jdu do kavárny a objedávám si kafe. Paní přikyvuje a já vzápětí vytahuji zbylý obnos v nevyřčeném dotazu, zda to za něj vůbec bude možné. Paní shovívavě a po albánsku přitaká zavrtěním hlavy. Usedám ke stolu, kam mi za chvíli přináší pro ni evidentně trochu diskontní kávu. Do toho téměř paralelně vykládá věci ze zásobovacího auta, které k jejímu krámku právě přijelo s dodávkou minerálek. Vidím, jak tahá těžké plastikové lahve, zatavené po mnoha kusech v igelitu. Společně s tím se mi pojednou vyjevuje i další vlastnost mé seskládanosti: to první, co jsem v životě odkoukal, doma, v rodině, by mi velelo, abych jí s těma flaškama pomoh. Druhá odkoukaná věc je ovšem fakt našeho vztahu zákazník – prodejce, který i mně chtě nechtě diktuje určitou pozici. Jednoduše řečeno, kdybych jí s těma flaškama pomoh, tak i přesto, že oba víme, že mi slevila, bych v jejích očích i v očích ostatních nejspíš ztratil tvář. Jsou tedy dvě věci, do kterých mě formovalo okolí, ale postupně. Druhý typ chování přehlušil ten první. Moje poskládanost je tedy lineárního charakteru, nebo, ještě lépe, proměnlivá v čase v závislosti na okolnostech. To všechno je pěkné, že si to uvědomuji, ale stále to neodpovídá na základní otázku:
Kde jsem v tomhle bludišti já?
No a jsem teda vůbec?
Jinak včerejší den, ještě před tímto osudným probuzením v Gjirokasteru, proběhl vcelku poklidně. Jeho větší část jsem strávil prohlídkou starého města a pevnosti. Pak mi vyhládlo, a tak jsem se rozhodl najít un quartier défavorisé a tam si dát dobrý dělnický plov s kriko pivem. To se mi ale nepovedlo, jelikož jestli se nějaké albánské město opravdu silně modernizuje a rozvíjí, pak je to právě Gjirokaster. Zapadl jsem tedy do kryté pivnice a restaurace na hlavní třídě a najedl se tam. Pak jsem si nechal v kodakárně přenést fotky z digitálu na cédéčko a gastronomicky celý den krátce na to zakončil pozoruhodným humusem za ₤100. Jednalo se o pečená játra na způsob špízu, napíchnutá na špejli. Aby lépe držela, byla ze všech stran copánkovitě omotána kusy vnitřností s natrávenou potravou nazelenalé barvy; šlo zřejmě o střeva. Po téhle večeři jsem šel spát, protože na místní televizi nic nedávali a ta řecká měla špatný signál.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí