HedvabnaStezka.cz

POSLEDNÍ DISKUSE

Na návštěvě u amazonských Sanemů

Na návštěvě u amazonských Sanemů

„Going tribal, vykřikl by nadšeně známý dobrodruh z kanálu Discovery Bruce Perry, nacvičeným pohybem by se zbavil nepotřebných svršků a vyrazil vstříc těmto nedotčeným domorodcům.



Jakmile by ale vstoupil mezi hamaky, jistě by si dlaněmi zakryl genitálie a dobyvatelský výraz by nahradil chlapecký ruměnec. Při bližším pohledu by totiž Perry spatřil současnější tvář Sanemů. Umělohmotné sudy a plechové hrnce, šortky a šiltovky, tílka i trika, batohy, igelitky, venezuelské časopisy.

 

Vodopády Pará na řece CauraVodopády Pará na řece Caura

Střední tok řeky Caura a okolní pralesyStřední tok řeky Caura a okolní pralesy

Sanemský stařešina plete nůšiSanemský stařešina plete nůši

 

 

 

 

 

 

 

Opičí lidé?

Lidé/opice nebo též opičí lidé, to jsou nepatřičné přídomky, jimiž se dosud označují sousedé Yekwanů z venezuelsko-brazilské hranice – příslušníci kmenů Sanema a Yanomami. Jde o posměšnou přezdívku vycházející z jazyka Yekwanů, která přes veškerou zaujatost ilustruje vztah a současně i kulturní rozdíly panující mezi „vyspělými“ lodivody z Caury a Ventauri a „primitivními“ lovci z hloubi okolního pralesa. Soužití těchto odlišných komunit bylo vždy velmi komplikované a plné nepřátelství. Třebaže válečné stezky zarostly, vzájemná animozita přetrvává v jiných podobách.

Za Yanomany se vydal také Martin Mykiska na své expedici do povodí Orinoka. Byl šokován venezuelskou byrokracií, která nutila "divochy" podporovat socialistickou diktaturu.

Kulturní transformace a konec endokanibalismu?

Sanemové (společně se svými ve světě mnohem známějšími příbuznými Yanomamy) vytváří samostatnou etnojazykovou skupinu. Původně kočovali hluboko v džungli, v poslední době však nomádský způsob života opouští a ve stále větších počtech se usazují podél horního a středního toku Caury. Změna životního prostoru s sebou pochopitelně nese zásadní kulturní transformace.

Tradiční charakter sanemských komunit ustupuje, původně rozptýlené tlupy se spojují ve větší společenství a místo přechodných pralesních příbytků zakládají trvalá sídliště na březích řeky. Orientace na lov oslabuje a obdobně jako Yekwanové také Sanemové jsou dnes závislí na úrodě, kterou jim poskytnou manioková pole. S největší pravděpodobností už Sanemové od Caury nepraktikují tzv. endokanibalismus (rituální pojídání popele zemřelých příbuzných, smíchaného s banánovou kaší), stejně jako opouští celou obřadů či jiných slavností svázaných s tradičním životem a systémem hodnot.

Kontakt se světem bílých

Skutečnost, že nyní sídlí přímo vedle svých bývalých nepřátel, vnáší do života Sanemů další nové aspekty. Ekonomická závislost na yekwanských indiánech, kteří mají prostředky umožňující obchodování s „bílým“ světem, ústí v jistou formu podřízenosti. Jediný způsob, jak se dostat k mačetám, látkám, některým potravinám a podobným výdobytkům civilizace je skrze sousedy. Na oplátku pro ně loví a vykonávají těžší práce.

Sanemové si často stěžují, že je Yekwanové využívají, šidí a okrádají. Slíbené zboží mnohdy nedodají, a pokud ano, jde o věci horší kvality. Kontakt se světem, který řeka Caura umožňuje, navíc přináší negativní jevy v podobě Sanemům do té doby neznámých chorob, vůči nimž nejsou imunní. V důsledku se pak objevuje bezvýchodné připoutání k výdobytkům západní medicíny a následuje ztráta znalostí vlastních léčebných postupů.

Yekwanská indiánka s rodinou

Navzdory nepříznivým podmínkám si Sanemové uchovávají mnohé tradiční zvyklosti z doby, kdy se potulovali guayanskými pralesy. Zdá se, že v jejich společenské struktuře stále chybí funkce náčelníka a rozhodování v otázkách komunity stojí na shodě většiny. Také půda je společná, třebaže jednotlivci mají nárok na to, co si vypěstují vlastními silami. U Sanemů nadále funguje mnohoženství, muži údajně mohou mít až pět či šest manželek. Zatímco první sňatky se obvykle realizují s cílem upevnit sociální vazby v rámci skupiny, pozdější svazky již vznikají na základě osobní volby a „milostných“ preferencí. Jak to je obvyklé i v jiných oblastech třetího světa, dívky se zde vdávají velmi mladé, některé dokonce ještě před prahem pohlavního dospívání.

Sanemské luky převyšují majitele o 10 centimetrů

Podobně jako u Yekwanů se také mezi Sanemy začínají postupně objevovat moderní palné zbraně, které obměňují formu lovu. Přesto ještě není zcela zapomenuta technika střelby z luku, zejména při lovu opic a menších savců. Už samotná velikost těchto zbraní si zasluhuje obdiv. Sanemské luky převyšují malé postavy svých majitelů o deset centimetrů, někdy i více. Ohromující jsou také až dva metry dlouhé šípy vyráběné z rákosu, jež doletí na vzdálenost sta metrů a jejichž špičky Sanemové namáčejí do přírodního jedu. Samotný úspěch v lovu ještě nezaručuje společenskou prestiž, té se lovci dostane teprve v okamžiku, kdy se o svou kořist podělí s ostatními. Divoké zvěře bohužel ubývá a staré lovecké rajóny jsou vzdáleny několik dní náročného pochodu.

Haluginogenní prášek epena na přivolávání přírodních duchů

Život Sanemů dodnes provází víra v existenci přírodních duchů (hekura). Každá část živé i neživé přírody má svého ducha. Někteří z nich mají schopnost léčit a uzdravovat, jiní mohou člověka zabít. Indiáni si je snaží naklonit, nechávají je k sobě přijít ve snech. Šamani umí svého osobního ducha vyvolat. Pomocí halucinogenního prášku epena, jež si trubičkami vzájemně foukají do nosu, se uvedou do transu, v němž se snaží hekura ovládnout a využít jeho síly pro své účely, například pro boj s nemocí. Neboť však dochází k výše připomínaným posunům od přírodní medicíny k medicíně západní, užívají dnes Sanemové drogy mnohdy jen rekreačně, pro zábavu, jako způsob „jak zabít čas“.

Svět sanemských indiánů se mění snad ještě rychleji než svět Yekwanů, jež mají jeho řízení přeci jen pevněji ve svých rukou. Na první pohled tradiční osada složená z šesti chatrčí beze stěn a s lehkou sedlovou střechou leží na krásném místě. Na otevřené mýtině pobíhají nahé děti se žlutými a modrými korálkovými ozdobami kolem krku a zápěstí. Na kraji vesnice stojí zebukany plné manioku. V řece, která prosvítá mezi banánovníky, pere několik žen prádlo. Sanemové údajně na hygienu nikdy moc nedbali, ale tady se tento názor nepotvrzuje. Slunce je vysoko a unavené. Většina indiánů rozjímá v barevných hamakách. Jeden starší muž plete nůši. Oheň hoří a dřeva je dost...

 

Střední tok řeky Caura a okolní pralesy

 

Pátá rovnoběžka. Přírodní národy Asie, Afriky a Ameriky

Tři výjimečné výpravy do nitra tří kontinentů za třemi domorodými etniky. Takto stručně lze charakterizovat obsah nové knihy Miroslava Černého Pátá rovnoběžka. Přírodní národy Asie, Afriky a Ameriky. V krátkém časovém rozpětí pouhých dvou let autor navštívil Indiány kmene Yekwana z venezuelské Amazonie, hamarské pastevce z údolí řeky Omo a negritské skupiny Semangů z malajské džungle. Jeho cílem bylo zakusit a porovnat životní podmínky a osudy přírodních národů na počátku třetího tisíciletí, konkrétně těch, jejichž sídliště se nacházejí v tropickém pásmu pátého stupně severní šířky.

Miroslav Černý (* 1977) pracuje na Katedře anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Ostravské univerzity jako odborný asistent se zaměřením na vývoj jazyka a mezioborové disciplíny. Je milovníkem přírodních národů, archaických jazyků a kultur.


07.11.2011, Mirek Černý


CESTOVATELSKÝ TWEET

Do you speak english? Yes! What is your name? Yes! How old are you? Yes!
Sponzorováno