Kahau nosatý - napůl vodní opice

Kahau nosatý - napůl vodní opice

 

K čemu používají nosaté opice ozdobu svého obličeje? A neteče jim ve vodě do nosu? Přečtěte si článek přírodovědce Stanislava Lhoty, který s podporou Expedičního fondu  zkoumá kahau nosaté v indonéské části ostrova Borneo.



Kahau nosatý (Nasalis larvatus) z ostrova Borneo v Jihovýchodní Asii je opice, která se vymyká normě. Nejen kvůli obrovskému nosu dospělých samců, který je proslavil v první řadě, ale i kvůli celé řadě dalších méně známých zvláštností v jejich anatomii, ekologii a chování.

Kahau ovšem nepotkáte ve vysokých primárních deštných pralesech, které jsou domovem ostatních 12 druhů bornejských primátů. Výskyt této opice je totiž vázán na blízkost vody, ať už sladké nebo slané. Kahau obývají porézní mangrovové pralesy, břehy řek a zalesněné bažiny a rašeliny, kde tráví většinu času požíráním a pomalým trávením mladého listí a semen.

Indonéská opice, která skáče placáky

Kahau skvělí plavci, kteří překonávají i ty největší bornejské řeky a byli zastiženi i na moři daleko od pobřeží. Prsty na zadních nohou mají dokonce částečně spojené plovací blánou, což je mezi primáty naprosto ojedinělý znak. Uplavou několik desítek, někdy až stovek metrů a běžně se i potápějí. Zatímco starší mláďata plavou sama, ta mladší se vezou přichycena na břiše své matky, přičemž jsou úplně ponořena ve vodě.

Nicméně na rozdíl od zpráv v nejstarší literatuře není pravda, že by se kahauové koupali s potěšením a že by ve vodě jakkoli dováděli a hráli si. Naopak, plavou, jen když musí. Je-li to možné, pak řeku raději přeskakují, a pokud už plavou, vybírají si místa, kde je řeka nejužší a alespoň několik prvních metrů překonávají obrovským skokem z vysokých stromů na břehu. Těžko to nějak doložit, ale řekl bych, že je musí bolet, jak sebou po takovém skoku plácnou břichem o hladinu.

Důvod, proč tak dobrý plavec plave jen nerad, je zřejmý – ve vodě na ně totiž čeká jejich úhlavní nepřítel, krokodýl. Tenhle plaz má zřejmě na svědomí víc kahauích životů než jakýkoli jiný dravec, asi jen s výjimkou domorodých lovců.

Kahau věrní Borneu

Větší záhadou je ovšem to, proč tak dobrý plavec nejspíš nikdy neopustil ostrov Borneo – rod Nasalis totiž není znám mimo Borneo ani současně, ani z fosilních zbytků. Přitom všechny ostatní rody bornejských primátů najdeme i na některých dalších ostrovech Sundského souostroví nebo na Malajském poloostrově a v ještě vzdálenějších oblastech.

Vysvětlení by mohlo být v tom, že opice mezi ostrovy cestují nedobrovolně, stržené velkou vodou na plovoucích ostrůvcích ze splavené vegetace. Druhům, které se vody bojí, nezbyde možná nic jiného než se v takové situaci nechat pasivně unášet neznámo kam. Pouze dobrý plavec jako je kahau se může odvážit plovoucí ostrůvek opustit a vrátit se k pevnině – a možná právě proto se z Bornea nikdy nedostal.

Opičí nos jako šnorchl i ozdoba

I nejznámější ozdoba kahau, obrovský nos dospělých samců, se mohl původně vyvinout pro účely plavání. Samice a mladá zvířata mají totiž nos také zvětšený, ale zdaleka ne tolik co dospělí samci – právě tolik nato, aby ve vodě fungoval jako malý šnorchl.

U samců se ale možná tato jeho funkce zvrhla ve víru pohlavní selekce. Samicím se nejspíš kdysi líbili samci s nejdelšími “šnorchly” a zřejmě si je s větší oblibou volily jako sexuální partnery, takže se nos jejich potomků po generace zvětšoval až natolik, že svou původní funkci šnorchlu úplně ztratil. Při plavání už nejspíš příliš platný není a v každodenním životě, třeba při žraní, může být poněkud na obtíž. Ale kromě vizuální ozdoby přece jen plní ještě další funkci, a to jako rezonátor pro podivně kejhavé a bečivé zvuky, kterými se dospělí samci celkem často, ve dne i v noci, ozývají.

Kahau v pralese žít neumí

Je zajímavé, že některými kosterními znaky se kahau nosatý blíží člověku a lidským předkům australopithékům. To některé antropology vedlo k myšlence, že podobně jako dnes kahau, byli v minulosti i naši vlastní předci akvatickými lidoopy, žijícími a vyhledávajícími si potravu na březích vod. Přitom ale málokdo uvažoval o opačné hypotéze o tělesné podobnosti kahau a pravěkých lidí, totiž že nejen naši předci, ale i kahau nosatí mohli být v minulosti obyvateli savan a lesostepi.

Borneo a okolní ostrovy nebyly vždy pokryté deštnými pralesy. V některých obdobích mladších třetihor a starších čtvrtohor tady převládaly spíše savany, které obývala Africe podobná fauna velkých kopytníků, šelem a podobných tvorů. Afričtí a asijští primáti si v té době mohli vyvíjet podobné morfologické adaptace. Z primátů se to netýká pouze kahau, ale například i orangutanů, kteří byli zřejmě původně obyvatelé lesostepi, rozšíření po obrovském území od dnešní Indonésie až po dnešní Čínu.

Jak se ale klima měnilo, byly na Borneu savany nahrazeny deštnými lesy a obyvatelům otevřené krajiny nezbylo než přizpůsobit se nebo vymřít. Kahau nosatý se nejspíš přizpůsobil jen částečně – v hlubokých deštných pralesích si nejspíš dodnes nedovede najít dostatek potravy, zdejší listí má příliš nízkou nutriční hodnotu a příliš nízký obsah minerálů. Ale okolí vod, které kahau obývají, se svým vegetačním složením blíží otevřené krajině víc než tropický deštný prales.

Tedy alespoň se tak domníváme, protože o složení potravy kahau a nabídce jejich potravních zdrojů v různých typech lesa se zatím ví jen velmi málo. Je to jedna z mnoha otázek, která mě přivedla k tomu, abych kahau nosaté na Borneu studoval.


03.07.2008, Stanislav Lhota