Články

Rozpadem Sovětského Svazu vzniklo velké množství malých rádoby samostatných, leč nevýznamných republik. Některým Rusko samostatný vývoj nepovolilo a připoutalo je zpět vojenskou silou (např. v Čečensku), jiné ponechalo svému vývoji, protože jsou příliš bezvýznamné. K těm druhým patří republika Altaj.

Poslední vzlet před Limou. Moc toho z Peru nevidíme – pod námi jsou mraky, ze kterých se jen občas vynořují sněhem pocukrovaní velikáni. Radek ukazuje na jeden z nich přímo pod námi, o kterém si myslí, že je to Huascarán.

Rozhodujeme se zůstat v Cuzcu co nejdéle a prozkoumat podrobněji jeho okolí. Vynecháme sice jezero Titicaca, ale zato nebudeme muset nikam spěchat. Zde v Cuzcu a nedaleko od něj jsou nádherné památky, přírodní scenérie a řeka Urubamba.

Projíždíme vesnicemi a městečky And, kde se objevuje pravá bída andského venkova, projíždíme okolo nádherných hor, které by určitě stály za několikadenní trek a na sklonku dne se blížíme k průmyslovému městu Juliaca, které leží asi hodinu cesty od břehu jezera Titicaca.

Ranní Lima nás vítá mrholením, nepřítomností úschovny zavazadel a celkově ponurou atmosférou probouzejícího se velkoměsta.

Popisovat Machu Picchu, když to za mě již udělali mnozí jiní, je snad zbytečné, ale stačí pouze shrnout emocionální stránku věci. Zde určitě leží vrchol naší krátké návštěvy v Peru, spolu s Inca Trail.

Po dvou letech příprav a plánů konečně začátkem července nastupuji do lůžkového vlaku směr Moskva s cílem dojet ještě o několik tisíc kilometrů dále na východ. Střední Asie. Oblast, kterou jsem si alespoň ze čtení oblíbil natolik, že se stala tématem mé diplomové práce.

Slavomír Horák Ráno nám brzké vstávání příliš nepomůže, protože jezdíme po Almaty a nemůžeme se dostat na výjezd k našemu cíli – Boľšomu Almatinskomu ozeru. Nakonec ale stojíme v přeplněném autobuse LAZ, který s námi funivě šplhá do horského podhůří. Když i jemu dojde dech, začínáme pracovat my. Zatím to je dobré – silnice se krásně vine podhůřím a když dosáhneme jezera, začíná první pozdrav hor – liják. Naštěstí se počasí brzy umoudřilo a můžeme nastoupit tam, kde již žádné autobusy nejezdí. První tábor rozkládáme na břehu říčky Ozyorné, kterou je nám druhý den souzeno překonat.

Druhý den se konečně můžeme smočit v jezeře, které leží v příjemné výšce Sněžky a všude je obklopeno horami, kam oko dohlédne. K večeru přejíždíme do místního rekreačního střediska – Čolpon-Ata (tento libozvučný název znamená Otec Venuše). Nejprve se jdeme podívat na místní historickou památku.