HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

RADY NA CESTU

POSLEDNÍ DISKUSE

Potkejte se v Praze s Alexandrem Boldizarem, autorem oceňovaného satirického románu Ošklivec + UKÁZKA Z KNIHY

Potkejte se v Praze s Alexandrem Boldizarem, autorem oceňovaného satirického románu Ošklivec + UKÁZKA Z KNIHY

Někdo vrhá slova, někdo kameny. Kniha Ošklivec je nespoutaný satirický román, který vás zasáhne jako obrovský balvan.



Divoká existenciální komediální kniha Ošklivec od Alexandera Boldizara vypráví příběh chybujícího, pochybného hrdiny a jeho boje proti stroji formujícímu ty, kteří vládnou našemu světu.

Mužduk Ošklivec IV. je stopětatřicetikilový horal ze Sibiře, přeborník ve vrhání balvanů, jehož domovinu ukradne americký právník a chystá se z ní udělat motýlí rezervaci pro bohaté turisty. Aby získal zpět zemi i čest svého národa, vydává se Mužduk na právnickou fakultu Harvardovy univerzity, aby se naučil vrhat slova namísto balvanů. Na dobrodružné cestě, která ho ze Sibiře zavede do USA i Afriky, bojuje s druhými studenty, povstalci z řad Tuaregů, profesory práva, černou magií, byrokraty, úpalem, postmodernisty a nakonec i s časem a prostorem. Kniha získala Somerset Prize za nejlepší beletristické dílo roku 2016.

POZVÁNKA:

Přijďte osobně na besedu s Alexanderem Boldizarem! Tento zajímavý chlapík se stal prvním Slovákem, který odpromoval na Právnické fakultě Harvardovy univerzity. Poté pracoval jako ředitel umělecké galerie na Bali, advokát v San Francisku a v Praze, pseudogejša v Japonsku, poustevník v Tennessee, paleontolog na Sahaře, nosič v Arktidě, aktivista proti policejnímu násilí v New York City, redaktor a umělecký kritik v časopisu  C-Arts ze Singapuru a Jakarty a poradce na Wall Street. V současné době žije v kanadském Vancouveru, kde se baví mimo jiné házením balvanů.

Přijďte na besedu s autorským čtením do pražského Klubu cestovatelů ve čtvrtek 19. 7. 2018 v 18:00!

Další možnosti pak jsou v brněnském Klubu cestovatelů v pátek 20.7. 2018 v 18:00 nebo na festivalu Colours of Ostrava v sobotu 21. července 2018 od 14:00!


Potkejte se v Praze s Alexandrem Boldizarem, autorem oceňovaného satirického románu Ošklivec + UKÁZKA Z KNIHY

Ukázka z knihy Ošklivec od Alexandera Boldizara:

Prolog: Já, Mužduk

Mužduk se postavil do cesty letícímu balvanu velikosti a tvaru menší ženy stočené do klubíčka, ale mnohem těžšímu. Řítil se na něho jako dělová koule. Mužduk se trochu předklonil a pokrčil v kolenou, připravený balvan chytit, a doufal, že náraz ztlumí nohama. Po mohutném úderu zavrávoral, ale šutr nepustil.

Diváci vybuchli radostí a vyplašili hejno žlutých motýlů. Jeho soupeřem byl Hulagu, zřejmě nejsilnější Slovák z celého kmene, a házení balvanem přihlíželi obyvatelé všech šesti vesnic. Byli tam všichni Slováci žijící v horách severovýchodní Sibiře, seřazení podél sedlovitého okraje hřebene. Dokonce i staří a nemocní, kteří věděli, že ten výlet je může zabít. Dva zemřeli cestou.

Všichni upírali oči na Mužduka. Někteří očividně čekali, jestli sám sebe diskvalifikuje. Samozřejmě neuhnul, ale ještě nikdo se nepokusil ztlumit náraz balvanu nohama. Paže a hrudník byly normální, ale pokrčení v kolenou vypadalo skoro jako uhnutí a on viděl, jak si Hulagu kouše tlusté rty a chce ho obvinit z nečestnosti, což samo o sobě by bylo nečestné.

Mužduk se rozhodl, že se nediskvalifikuje. Čest znamená vyvarovat se zbabělství, ne změn. Se svými sto pětatřiceti kily byl mnohem menší než jeho otec, který byl zase menší než jeho otec. Krev Ošklivců rozředily ženy, které si brali od Mongolů, Jakutů a Rusů. To ale neplatilo pro Hulaga, obrovského a přihlouplého. Kdyby Hulagu vyhrál, celý kmen by trpěl.

Teď byl na řadě Mužduk. Zvedl balvan nad hlavu a oběma rukama ho hodil. Balvan letěl přímo a Hulagu mu vyskočil v ústrety. Balvan ho zasáhl do ramene, roztrhl vestu z medvědí kožešiny a odskočil, jak se ho Hulagu snažil udržet. I tak spadl. Hulagu necouvl, takže zápas ještě neskončil, ale na řadě byl znovu Mužduk. Vyměnili si místa na hřebeni a Mužduk zvedl balvan. Hulagu se v očekávání předklonil, ale pravá ruka mu visela podél těla.

„Máš poraněnou ruku,“ řekl Mužduk. „Dokončíme to zítra.“ „Vidím dál než na špičku svého nosu. Házej, Mužíčku.“ Diváci souhlasně zakřičeli, ale Mužduk neměl žaludek na to, aby hodil balvan na muže s poraněnou rukou. I když tím mužem byl Hulagu. „Zítra to bude lepší.“

„Vzdáváš to?“ zeptal se Hulagu se šklebem ve tváři. Kdyby vyhrál, vyšplhal by na nejvyšší horu hned a nečekal by dlouhé roky jako Mužduk. Pak by měl obě oči a stal by se náčelníkem. Potom by nejdřív ze všeho vyhnal všechny muže z rodu Ošklivců a znásilnil jejich ženy. Co se týče Mužduka, toho by vláčel přes ostrá skaliska, dokud by ho nestáhl zaživa z kůže. Pak by ho až po hlavu zahrabal do země a polil močí. To by byl konec Mužduků, kteří zde vládli po tři generace.

Mužduk vrhl balvan. Hulagu ho jednou rukou nemohl chytit, ale dokázal mu nastavit hruď. Balvan mu zlomil hrudní kost a vtlačil žebra do plic a muž se sesul. Zápas skončil. Zazvonil zvonec oznamující konec. Všichni jásali a hrnuli se pogratulovat Muždukovi k udržení titulu. Získal další rok na to, aby vyšplhal na horu vyšší než ta, na niž vyšplhal jeho otec či kterýkoli ze slovenských náčelníků před ním. Pak by měl dvě oči – dva nároky na náčelnictví, jeden objektivní a jeden subjektivní. Titul náčelníka by pak na něho přešel bez jakýchkoli pochyb.

Mužduk vyhledal svého otce Mužduka Ošklivce Třetího. „Vyhrál jsi,“ řekl otec. „To je dobře. Trochu ale váhám nad tvým stylem.“ „Můžu vzít Hulaga k politrukovi Fredovi?“ zeptal se Mužduk namísto odpovědi. „Bude lepší, když se uzdraví. Až zase přijdou Rusáci.“

Ošklivec Třetí pokrčil rameny, otočil se a sledoval dlouhý pomalý průvod mužů a žen, kteří se svými zvířaty mířili zpátky do svých vesnic. Většina byla oděná v kožešinách, některé mladší ženy ale měly tradiční červenobílé krajkové límce. Dlouhá řada kolébajících se postav působila z dálky sebeochranným, natěsnaným dojmem.

Byl to hrozný den ke šplhání na horu. Pošmourný a vlhký; ani ne deštivý jako spíš sychravý a bezútěšný. Nicméně to byl den po házení balvanem a Mužduk chtěl vyšplhat na Plešatec, nejvyšší vrchol Verchojanského pohoří, z větší části pokrytý nízkou klečí. Šel podél řeky kolem obrovské skály s převráceným torzem ruského tanku, nahoru prvním průsmykem, kde končily vzrostlé stromy, a pak druhým průsmykem, kde nejprve zakrslé stromy přecházely do lišejníků a zanedlouho lišejníky ustoupily suťovému poli, a dál až k rozbité stěně.

Teprve tato závěrečná část, tvořená ostrými útesy a rozeklanými průrvami, byla obtížná. Mužduk sem vyšplhal už mnohokrát, pravděpodobně víckrát než kterýkoli jiný Slovák z jejich šesti vesnic. Dělal to kvůli tréninku a s nadějí, že z výhodného postavení svého děda spatří něco vyššího. Plešatec býval druhým okem Mužduka Ošklivce Druhého. Teď se tato hora zdála být velmi jednoduchou zkouškou.

Mužduk ale šplhal na Plešatec také proto, že vrcholky hor poskytovaly prostor pro introspekci. A Mužduk zde měl své oblíbené místo, i když ne na samém vrcholu hory. Byl to balvan asi dvakrát tak velký jako člověk, zaklíněný mezi dvěma srázy, pár minut od vrcholu. Strmé srázy pokračovaly pod balvanem do hloubky nějakých osmi set metrů, rovnoběžně necelé tři metry od sebe. Došel tam pomalinku po skalní římse široké sotva třicet centimetrů, která končila kousek před balvanem. K překonání průrvy musel udělat krátký skok, který ho ale vždy děsil. Občas přemýšlel nad tím, odkud ten balvan asi pochází, a napadala ho jediná možnost – že spadl z nebe.

Začal sem chodit, protože se bál výšek. V dětství si myslel, že když ten skok zopakuje dostatečně často, strach zmizí. Pokaždé se mu zatočila hlava, zvedl žaludek a sevřela hruď, až nemohl dýchat. Strach nikdy nezmizel. Naopak zesílil. Mužduk nabyl přesvědčení, že se narodil s určitou zásobou štěstí a že při každé cestě k tomu balvanu ho trochu spotřeboval. Jednoho dne mu celé dojde, on uklouzne a spadne mezi ty nekonečné rovnoběžné srázy. Strach nemizel, tak tam chodil pořád dál, až se ten balvan stal jeho oblíbeným místem.

Potřeboval brzy najít své druhé oko, aby skončil ten každoroční zápas. Jeho otec čelil ve stejném věku podobnému problému. Tehdy nikdo neznal žádnou vyšší horu než Plešatec, takže si všichni lámali hlavu, jak Třetí překoná Druhého. Třetí prošel sem a tam severní pobřeží Sibiře, pobýval u Čukčů a Jakutů nebo dlouhé měsíce v osamocení, ale neuspěl. A pak, podobně jako ten balvan, na němž Mužduk právě seděl, jako šamani Čukčů, které Rusáci občas vyhazovali z vrtulníků i s jejich třicetikilovými plášti, otcova odpověď spadla z nebe.

Během jedné zimy chladné tak, že slivovice ztuhla na sirup a dala se mazat na topinky, tak chladné, že při sekání polen od nich odlétaly modré jiskry a zdravé stromy pukaly s rámusem připomínajícím střelbu z tanku, Rudá armáda vysadila do údolí Slováků jednotku speciálního nasazení. Bolševici byli tak zmatení z vlastních map, že se odtamtud nedokázali vymotat. Umrzli. Přežil jen jeden, a když došel k řece Leně, Ošklivci ho chytili. Jmenoval se Frederik Vladimirovič Jekatin, politruk jednotky. Narodil se na pozorovací stanici na Wrangelově ostrově v Severním ledovém oceánu, kde oba jeho rodiče-lékaři sloužili, a než se z něho stal politruk, působil dlouho jako špión. Znal svět.

Ošklivci ho drželi ve sklepě, a když byl Mužduk malý, měl za úkol nosit mu jídlo a uklízet. Fred spal na zavěšeném lůžku, které šlo sklopit, když bylo potřeba více místa. Mužduk obvykle sedával na hromadě brambor, kterou si vytvaroval do křesla, nebo na hromadě obilí, kvůli které musel Fred někdy spát zešikma. Ani jeden z nich nemohl stát vzpřímeně, protože ve věčně zmrzlé půdě se obtížně kopalo.

Fred říkal, že kdysi přebýval v místnosti ještě menší než sklep Ošklivců po sklizni. Bylo to v Japonsku a tělem se dotýkal všech čtyř stěn, podlahy i stropu zároveň. Čím výš v té místnosti, tím to bylo dražší, protože tím méně lidí šplhalo po žebříku kolem vaší hlavy. Fred mluvil více jazyky než Ošklivci, kteří přečetli každou knihu, kterou dokázali ukrást, a vyprávěl Muždukovi úžasné příběhy o světě za Verchojanským pohořím: o Americe, Africe, Evropě a dalších zvláštních místech. Znal dokonce odpověď na otázku z Muždukova dětství o šamanech, kteří padali z nebe, což dokazovalo, že ví více než velká knihovna v Jakutsku, kterou jeho otec a strýcové vyrabovali s nadějí, že najdou pro Mužduka odpověď.

Fred tvrdil, že padají z nebe kvůli svým plášťům. Všichni věděli, že šamani mají na svých pláštích parohy, železné tyče a na zádech řetězy (proto pláště řinčely), kromě toho ale také přívěsky ve tvaru ptáků, které jim po namočení v sobí moči dávaly schopnost létat. Bolševici se cítili trapně kvůli svému zaostávajícímu pokroku, tak šamany vyhazovali z vrtulníků, přičemž jim říkali: „Použijte plášť.“

To říkal Fred a ten o tom něco věděl, protože několik šamanů sám vyhodil. Mužduk všechny tyto lekce nasával, když však do temného, mělkého sklepa osvětleného jen dírami po sucích a škvírami mezi prkny podlahy slezl jeho otec, ptal se Freda na jedinou věc – zda na světě existuje něco vyššího než Plešatec. Když teď Mužduk seděl na vklíněném balvanu a pátral po ještě vyšším bodu, chápal otcovu posedlost.

Fred kdysi Muždukovu otci řekl o Štítu komunismu, nejvyšší hoře na světě, ve srovnání s níž byl Plešatec jen kopečkem. Mužduk Ošklivec III. okamžitě vyrazil do Tádžické sovětské socialistické republiky zdolat 7700 metrů vysoký Štít komunismu, nejvyšší horu planety.

Když se po sedmi letech vrátil, přinesl si nádherné příběhy o komunismu a o krásné zemi na jihu jménem Afghánistán, v níž se na rok zdržel, aby si odpočinul a bojoval proti bolševikům. Jelikož vyšplhal na nejvyšší horu, mohl být nyní objektivně hrdý. Mohl slinami přilepovat bankovky na široká čela Slováků, které potkal cestou údolím. Svým údolím. Toto nalepování na čelo byla slabina celé linie Ošklivců, která rodinu přivedla na mizinu, jenže se jednalo o zvyk, jímž si vysloužili právo na objektivní hrdost. Když to původní Ošklivec, Mužduk I., viděl, byl spokojený. A zemřel. Mužduk II. zestárnul, Mužduk III. se stal náčelníkem a mladý Mužduk IV. začal plánovat své vlastní hledání. Toto byl cyklus generací ve Verchojansku na řece Leně.

Jenže Mužduk plánoval už hodně přes deset let a pochyboval, že mu odpověď spadne z nebe stejně jako jeho otci. Svět měl jenom jeden nejvyšší vrchol. Takže dokud vyhrává každoroční házení balvanem, zůstane právoplatným dědicem. Jenže vesničané o něm mohou říkat, že je jednooký muž stojící v čele slepých. Může dál vítězit, ale bez pocitu hrdosti. Každý rok ho může někdo vyzvat na souboj, až ho jednoho dne Hulagu nebo nějaký jiný svalnatý hňup porazí a zavede kmen do záhuby.

Dost bylo přemýšlení, rozhodl se. Opatrně vstal, ale kvůli závrati se nedokázal napřímit. Z oblého vrcholu balvanu přešlápl jednou nohou na třiceticentimetrovou skalní římsu. Na okamžik stál rozkročený nad kilometrovou propastí. Překonal nevolnost, pocit, jako by se na židli zhoupl příliš daleko dozadu, a odrazil se druhou nohou. Na římse se přitiskl ke skále s iracionálním strachem, že ho vlastní prdel stáhne přes okraj nebo že ve chvilkovém pomatení mysli skočí. Zvolna se sunul podél útesu, až římsa skončila a on se ocitl v bezpečí na plošině. S úlevou poděkoval balvanu i římse.

Skutečný vrchol Plešatec ležel hned za rohem. Vyrazil se na něj podívat, jen pro formalitu, když vtom zaslechl vrtulník. Ale ne vojenský; byl to zvuk nových vrtulníků, které sem tam kroužily nad vesnicí už několik měsíců. Nestřílely, neshazovaly bomby ani šamany, a přistávaly jenom tehdy, když kolem dokola nikdo nebyl. Vesničané neměli ponětí, proč nad nimi krouží. Mužduk vyběhl na špičku ohromné oblé skály, která tvořila vrchol hory, právě včas, aby viděl, jak vrtulník přistává.

Vystoupili z něho tři bezvousí muži a dvě ženy. Všichni, dokonce i muži, na sobě měli zářivé oblečení v pastelových barvách, ne kožešiny ani vlněné vojenské kabáty jako Rusáci.

Autor Alexander Boldizar se stal prvním Slovákem, který odpromoval na Právnické fakultě Harvardovy univerzity. Poté pracoval jako ředitel umělecké galerie na Bali, advokát v San Francisku a v Praze, pseudogejša v Japonsku, poustevník v Tennessee, paleontolog na Sahaře, nosič v Arktidě, aktivista proti policejnímu násilí v New York City, redaktor a umělecký kritik v časopisu C-Arts ze Singapuru a Jakarty a poradce na Wall Street. V současné době žije v kanadském Vancouveru, kde se baví mimo jiné házením balvanů (jimiž dělá tůně v řece za svým domem pro syna, aby v nich mohl plavat) a škrcením druhých chlápků (přičemž všichni jsou v pyžamu), za což vyhrál zlatou medaili na Panamerickém mistrovství a bronzovou na šampionátu World Masters v brazilském džiu-džitsu. Jeden on-line korejský slovník ho několik roků uváděl jako heslo pro slovo „škaredý“.

JotaNakladatelství JOTA vydalo za téměř třicet let své existence na českém knižním trhu více než 2 500 titulů v celkem téměř 8 milionech výtiscích. Knihu Ošklivec můžete objednávat přímo na jejich eshopu www.jota.cz.


09.07.2018, Tereza Kramplová


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Vždy vás v tom Rumusnku zabijou?!
Sponzorováno