HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

CESTOVATELÉ

POSLEDNÍ DISKUSE

Do Vietnamu se chci vracet – Přemysl Moc

Přemysl Moc se necítí být cestovatelem v tom pravém slova smyslu, spíš tulákem. To platí především pro naše hvozdy, které má ze všech nejraději. Kromě našich končin a okolních států cestuje pouze do jihovýchodní Asie. Navštívil Čínu, byl na skok v Laosu, a hlavně poslední čtyři roky pravidelně cestuje po Vietnamu.



Přemysl Moc se necítí být cestovatelem v tom pravém slova smyslu, spíš tulákem. To platí především pro naše hvozdy, které má ze všech nejraději. Kromě našich končin a okolních států cestuje pouze do jihovýchodní Asie. Navštívil Čínu, byl na skok v Laosu, a hlavně poslední čtyři roky pravidelně cestuje po Vietnamu. Je z Mostu, ročník 1961. Protože učí, má dlouhé prázdniny a může strávit na cestách poměrně dost času. Ale zase musí vyrážet v létě, kdy je největší vedro, a i z toho důvodu jezdí sám. Na tak dlouho a v takovém dusnu se nikomu z parťáků cestovat nechce.
(pozn. redakce: rozhovor pro ročenku Malý Průvodce proběhl na jaře roku 2012)

Jak tvůj zájem o Vietnam vznikl?
V roce 2008 jsem měl možnost učit řemeslu na jedné hanojské střední škole. Seznámil jsem se tam s několika lidmi, kteří žili v minulosti v tehdejším Československu, takže odpadla jazyková bariéra. Dnes už ovládám pár frází v Tieng Viet, takže na běžných věcech jsem schopen se domluvit. Díky známostem jsem měl možnost proniknout do rodin a míst, která jsou běžným turistům zapovězena. Nejvíc mě na Vietnamu přitahuje odlišnost našich kultur. Je to úplně jiný svět. Lidé tam nejenom jinak mluví, ale i jinak myslí. Je to jistě spojeno i se spoustou negativních zážitků, ale na ty se brzo zapomene a v mysli zůstává jen to dobré. Přitahuje mě vlhký vzduch se svým specifickým pachem, který člověk nasaje hned, jak vylézá z letadla, milé úsměvy domorodců, nudlová polévka pho, konzumovaná hůlkami, to všechno mě zasáhlo natolik, že mám někdy pocit, jako bych se tam už musel vracet celý život.

Kam se na svých cestách vydáváš?
Zásadně se vyhýbám těm největším turistickým aglomeracím, ty mě opravdu nezajímají. Vše je tam orientováno na turistický ruch, lidé se chovají úplně jinak a autenticky domácího tu nenajdete prakticky nic. Kdo chce poznat místní zvyky a kulturu, musí jinam. A i když ta nejhezčí místa jsou dnes už obsazena turistickým průmyslem, zbývá ještě dost takových, kde tomu tak není. Ty nejzaostalejší a nejmíň rozvinuté oblasti mě lákají nejvíc. Jen se obávám, že s postupujícím časem jich bude na světě čím dál tím míň.

Můžeš takové cestování víc přiblížit?
Dám jako příklad dva zážitky. První, když jsem se předloni ztratil v soutěsce Coc Xa (Severní Vietnam). V roce 1950 tam Viet Minh rozprášil francouzské legionáře a já se do těch míst vydal. Dva dny jsem bloudil v rýžových polích a až třetí den našel správnou cestu. Nemusím podotýkat, že tam žádné turistické značení neexistuje, tato oblast u čínské hranice není příliš navštěvována. Zato je tam pravá hustá džungle, ta v jiných částech Vietnamu už moc k vidění není (zčásti ji zničily defolianty, používané za války, ale hlavně zemědělská činnost spojená s vypalováním pralesa). Vyšlapaná cesta se začala postupně ztrácet, až zmizela úplně. Šel jsem jen nalehko, došla mi voda. Už jsem uvažoval, že se napiju vody z potoka, ale pak jsem si vzpomněl, jak na požití neupravené vody jeden legionář za války umřel, a tak jsem tento nápad hned zavrhl. Pokud bych neobjevil ztracenou cestu, kdo ví… Ale příroda byla nádherná. Divoká džungle plná pestrých květů, motýlů, staletých stromů a pro mne cizích zvuků.

Druhým zážitkem je návštěva vesnice v provincii Nghe An, pro změnu u samé laoské hranice. Jedna thaiská kamarádka (Thaiové jsou jedna z 52 národnostních menšin žijících na území Vietnamu s odlišným jazykem i kulturou), mě pozvala na svatbu své sestry. Sestře bylo čtrnáct let a ženichovi šestnáct. Přijel jsem tam ještě před svatbou, žil s nimi asi týden. Zatímco Vietové, nebo taky Kinh, čili etničtí Vietnamci, snídají většinou polévku (pho), tady byla jak snídaně, tak i oběd a večeře – rýže, rýže a zase rýže. Rýži mám rád, ale po návratu z Asie jsem se na ni nemohl asi měsíc podívat. Když máte žízeň, dostanete buď zelený čaj (většinou čerstvé listy čajovníku vyluhované ve vodě, pije se i studený), nebo zhusta rýžovou pálenku, vodu moc nepijí. Tekoucí voda v domě žádná nebyla, koupat se chodí do řeky, kde i perou. Nemají problém cokoliv odhodit kamkoliv, ale tělesná hygiena je na vysoké úrovni, jsou čistotní, každý den mi stáhli triko, kalhoty a přes mé protesty je v řece vyprali. Mně to přišlo zbytečné. Líbil se mi odlišný životní styl, pevné rodinné vazby, na všechno mají čas. Ale oni chtějí žít tak jako my.

Jak jsi se dostal do Číny?
Když jsem byl v Asii na vlastní pěst poprvé, sehnal jsem velice levně letenku do Šanghaje, což je kousek vedle Hanoje, asi jako z Prahy do Moskvy, a dalších 2000 km do Nanningu jsem absolvoval ve III. třídě přeplněného vlaku. Narozdíl od Vietnamu, kde se píše latinkou, v Číně si člověk moc nepočte. Číňané ve vlaku neustále něco pojídali, odpadky házeli pod sebe a jednou za čas průvodčí vymetl tu změť všeho možného na peron. Kdo si myslí, že v našich vlacích je nepořádek, ať to zkusí v Číně a možná změní názor. Protože jsem měl žízeň, koupil jsem si na jedné zastávce balenou vodu za pár juanů, ale ve skutečnosti se jednalo o jakousi neidentifikovatelnou kořalku. Protože jsem byl ve vlaku jediný bílý a všichni mne neustále sledovali, neztratil jsem duchapřítomnost a ten obsah půllitrové petky jsem na pár tahů vypil. Alkohol má v Asii maximálně 30 %, takže se to dalo. Okolí tento čin hodnotilo velice kladně, Asiaté špatně odbourávají toxiny, a tak jim to zřejmě přišlo neuvěřitelné. Častokrát si na tu cestu vlakem napříč Čínou vzpomenu, vše bylo pro mě nové, nezvyklé a vzrušující.

Měl jsi na cestách někdy problém s místními lidmi?
Jednou, když jsem cestoval městským autobusem v hanojském dopravním chaosu, si ke mně přisedla mladá dívka a dala se do řeči. Byla až nápadně vlídná a že mě odvede na místo, kde bydlí můj kamarád. Já jsem to místo znal, ale nedala jinak. Cestou jsem zjistil, že se mi ztrácejí drobné peníze z kapsy kalhot. Začal jsem se před ní šacovat. Musela vědět, že vím, že mi peníze bere ona. Přesto šla se mnou až k mému kamarádovi Tuanovi a tam začala vyprávět, že ji v autobuse okradli a nemá na cestu domů. Tuan jí dal přes mé protesty na naše peníze asi 200 Kč. Slušná drzost, tak to je taky Asie. Co se peněz týká, chce to dávat si je někam dopředu, do oblasti genitálií, což je zvláště u mužů dosti citlivé místo, tam vám nikdo bez povšimnutí nesáhne ani v tlačenici.

A ještě jednou se vrátím ke své návštěvě na svatbě (viz výše). Večer před začátkem svatby mi sestra nevěsty odebrala pas a peníze, aby mi je nikdo neukradl. Zamkla je do skříně, která byla součástí nádherně vyřezávaného oltáře předků, jenž je přítomen snad v každé vietnamské domácnosti. Děvče se zdráhalo i po svatbě mi ony věci vydat a já měl pocit, jako bych tam měl už zůstat navždy, což jsem v plánu neměl. Když večer všichni spali, vyndal jsem svůj nůž a zapáčil. Zámek odpadl, já vzal pas, peněženku, otevřel dveře chatrče a za doprovodu štěkajících psů překročil hory na pomezí Laosu a Vietnamu. Brzy ráno jsem zastavil první autobus a jel – bylo mi jedno kam. Soudě podle ohlasů mých thaiských přátel, dnes už mi můj poněkud nezdvořilý útěk odpustili a dveře tam mám i nadále otevřeny.

Hlavním tématem Světa outdooru je vybavení. Co hodnotíš jako největší pokrok ve vybavení v poslední době?
Jednoznačně GPS navigaci, jinak nijak zvlášť vybavený nejsem. Navigace se mi osvědčila hlavně při cestách autobusem, víte, kde jste. Ono totiž ve Vietnamu se platí do cíle trasy, takže když autobus jede do Hanoje a vy ../../Images/Clankyujete v půlce cesty, platíte celou cestu. Pak nikoho nezajímá, kde máte vystoupit, to si musíte hlídat sami. Vietnam je, s výjimkou hor, jedno velké město, takže nepoznáte, kde jedno město končí a začíná druhé. Jsou tam sice cedule, ale ty ve změti všudypřítomných restaurací a obchůdků, lemujících silnice, určitě přehlédnete. Moji čeští přátelé byli jednou vysazeni asi o 100 km dříve, potom čekali na jiný autobus a platili znovu až na konec. Byli dost naštvaní.

Jsou rozdíly v potřebném vybavení oproti toulání u nás?
Pro jaro, léto a podzim bohatě postačí sandály. Už s sebou vůbec neberu trekové boty s membránou, v sandálech zvládnu i trek džunglí. Domorodci také nic jiného nemají, i když sandály jsou pro ty jejich trepky lichotivý název. Ve Vietnamu je rozsáhlé vodstvo, takže neustále něco brodíte, nejste limitovaní výškou boty a brodit se ve vedrech vodou je docela příjemné. Také nenosím pláštěnku. Pokud začne pršet a vy si ji obléknete, nejste sice zmoklí, ale neuvěřitelně se začnete potit, zvlášť pokud jdete. Raději zmoknu, chodím nalehko, takže to není takový problém.

Jaké je to se spaním při cestování v těchto končinách?
Rozhodně bych s sebou do jihovýchodní Asie nebral věci na spaní (karimatku, spacák, stan), a to ani v případě těch, co nehodlají spát po hotelích. V lesích nenajdete rovinu téměř nikdy, takže jedině hamaka, ale vzhledem k hustému osídlení, i v džungli je k vám od nejbližšího obydlí hodně blízko. Kolem vás budou neustále pobíhat místní děti, které vás budou okukovat. Nejrozumnější je zajít k místním. Přespíte u nich doma, dáte jim stovku a máte to i s večeří a snídaní, ale musí to být lidé, co se tím neživí, jinak je to dražší. Nemusíte se ostýchat, oni na to čekají.

Plánuješ opět vyrazit podobným směrem?
Před nedávnem se rýsovala možnost učit rok v nejodlehlejší a nejizolovanější vietnamské provincii Ha Giang, v městečku v horách, téměř 1600 m. n. m. Tak to by mě opravdu bavilo. Když se nedostanu do Vietnamu pracovně, chtěl bych se tam vypravit zase v létě a podívat se na delší dobu do Laosu. S mými domorodými přáteli ale nemá smysl cokoliv plánovat. Představy se zhroutí hned, jak vylezu z letadla. Ale zase zažiju věci, o kterých jsem před odletem neměl ani tušení. Tím, jak je jihovýchodní Asie se svými obyvateli nepředvídatelná, tím je krásná.

Cesty si financuju sám. Domorodci očekávají jistou drobnou finanční pomoc, protože všechny bílé turisty považují za neuvěřitelně bohaté, to jim nemá cenu vymlouvat, nepochopili by to. Učitelský plat na tyto aktivity stačí jen horko těžko, a tak jsem zvědav, jestli to dám dohromady. Pokud ano a zachovám si i zdraví, nevidím důvod, proč se po roce zase nevrátit.

© Svět outdooru, seriál Zkušenosti zkušených, text vyšel v ročence Malý Průvodce světem outdooru 2012, text Zdeněk Hübst, foto archiv Přemka Moce

Článek je ze seriálu: Zkušenosti zkušených

 

Placené odkazy k tomuto článku:
Zde může být váš odkaz! Napište nám.

17.12.2012, Zdeněk Hübst


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Svět patří těm co se neposerou....... Mě teda rozhodně nepatří! Indie 2014
Sponzorováno