HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

CESTOVATELÉ

POSLEDNÍ DISKUSE

Thor Heyerdahl - po stopách předků

Fascinován možností osídlení různých koutů světave starověku vyjížděl norský vědec na plavidlech vytvořených podle dávných postupů na oceány. Jeho odvážné pokusy končily velkými úspěchy a dokázáním mnoha teorií, například možností osídlení Polynésie v dávném starověku.



HEYERDAHL Thor (* 6. 10. 1914, Larvik, Norsko, † 18. 4. 2002, Colla Micheri, Itálie) – norský etnolog, archeolog a mořeplavec

Cesta byla u konce, všichni byli naživu. Ztroskotali jsme u malého neobydleného tichomořského ostrůvku. A jakého ostrůvku! Přišel Torstein, shodil ze sebe pytel, hlučně se vrhl na záda a díval se do korun palem a na bílé ptáky, lehké jako peří, kteří nám nehlučně kroužili před nosem. Brzy nás tem leželo všech šest. (...) Natáhli jsme se blaženě na pahorek a usmívali se na bílé pasátové obláčky, které se hnaly tam nahoře pod korunami palem pryč odtud k západu. Teď už jsme nepluli bezmocně s nimi, teď jsme leželi na nehybném a pevném ostrově v samé Polynésii.

Téměř přesně dva roky od chvíle, kdy v Evropě skončila válka, vyplulo z peruánského přístavu Callao primitivní plavidlo a unášeno mořskými proudy mířilo k tichomořským ostrovům. Thor Heyerdahl už poznal jejich krásu a sledoval život jejich obyvatel v roce 1938, když se i s manželkou Liv usadil na málo navštěvovaném ostrovu Fatu Hiva v souostroví Markézy. Dokázal tehdy svou schopnost žít bez prostředků, které přinášela euro­americká civilizace, v souladu s přírodou.

V roce 1947 chtěl plavbou na voru z balzového dřeva, jemuž dal jméno Kon Tiki, dokázat pravdivost legend o příchodu praotců obyvatel Polynésie z Jižní Ameriky. Rozhodl provést svůj pokus přes pochyby vědeckých autorit. Získal pro svou myšlenku inženýra Hermana Wakingera, malíře Erika Hesselberga a bývalé norské odbojáře Knuta Hauglanda Torsteina Raabyho.

 

Po stopách praotců dnešních Polynésanů

Společně odcestovali do Ekvádoru Peru, aby vyhledali balzové kmeny a od Indiánů se naučili stavět z nich vor, schopný dlouhé plavby. Získali podporu tehdejšího peruánského prezidenta i jeho kabinetu. K chystané výpravě se přidal švédský badatel Bengt Danielsson, kterého zajímala Heyerdahlova teorie osídlení tichomořských ostrovů.

V únoru 1947 se Heyerdahlova expedice sešla v Limě a v přístavu Callao začala stavět přesnou kopii plavidla, které užívali původní obyvatelé Ekvádoru a Peru. Za pomoci vlečné lodi opustil vor s plachtou, která nesla symbol vousatého náčelníka (Kon Tiki), 28. dubna 1947 jihoamerickou pevninu a za pomoci Humboldtova proudu se rychle pohyboval oceánem.

Potomci Vikingů se naučili využívat mořské rostliny a živočichy jako součást potravy – zahynout hlady bylo nemožné. Kon Tiki se pozvolna stával součástí oceánu: Čím blíže jsme se dostávali do styku s mořem a s tím, co k němu patřilo, tím méně cizí nám bylo a tím více jsme se tam cítili doma. A naučili jsme se mít úctu ke starým přírodním národům, které žily s Tichým oceánem ruku v ruce ... Po pětačtyřiceti dnech plavby byli na 108 ° západní délky a dospěli do poloviny cesty.

Mořské proudy a vítr poháněly vor k Polynésii. Oceán nebyl vždy ideálně klidný, dovedl se rozbouřit: Během neuvěřitelně krátké doby se vlny kolem nás rozbouřily až do pětimetrové výše, zatímco se ojedinělé hřebeny pěnily šest i sedm metrů nad údolími vln, takže byly ve výšce vrcholu našeho stožáru, když jsme my sami byli v údolí. Všichni muži se museli vyštrachat skrčeni na palubu, bambusová stěna praskala ve větru a v podpěrných lanech to hvízdalo a skučelo.

 

Velké vítězství Heyerdahlovy teorie

Bouře přinášely znamení o blízkosti tichomořských ostrovů, i když dlouho nebylo jasné, kam mořské proudy Heyerdahlovo plavidlo zanesou. V první červencový den spatřili Heyerdahlovi muži první ostrůvek ze souostroví Tua­motu. Záhy spatřili i první obyvatele a s jejich pomocí se dostali k ostrovu Angatau. Konečnou stanicí se stal útes Raroia, kde Kon Tiki zakončil 7. srpna 1947 svou plavbu.

Přistáním v Polynésii se podle Heyerdahla potvrdila teorie o osídlení Tichomoří z amerického kontinentu. Na její dotvrzení se norský badatel roku 1953 vypravil na Galapágy, kde spolu s archeo­logy Reedem a Skjölvoldem shledával stopy pobytu Indiánů na těchto ostrovech, dávno před španělskými dobyvateli.

V letech 1955 a 1956 se vydal na Velikonoční ostrov (Rapa nui), jehož záhadné sochy (moai) v mnohém připomínají plastiky peruánských a ekvádorských Indiánů. Provázeli jej druhá manželka Yvonne s malým synem Thorem, archeo­logové ­William Mulloy, Carlyle Smith, Edwin Ferdon, Arne Skjöldvold a Gonzalo Figueroa, zástupce Chilské republiky, ke které záhadný Velikonoční ostrov náleží.

Heyerdahlova výprava zkoumala tamější podzemní jeskyně a snažila se vyřešit záhadu moai, které kdysi popsal J. Cook. Zabývali se technologií, která se používala při vztyčování soch, a snažili se řešit problém jejich dopravy z kamenolomů a jejich vztyčování do vzpřímené polohy (v roce 1986 ověřoval svou teorii o vztyčování moai přímo na Velikonočním ostrově český badatel Pavel Pavel). Sledovali antropologické znaky obyvatel Velikonočního ostrova a jejich podobnost (či odlišnost) s jihoamerickými Indiány.

 

Odpůrci a přívrženci teorie

Na podporu Heyerdahlových teorií se vydal na plavbu Pacifikem český cestovatel Eduard Ingriš, který po druhé světové válce žil v Jižní Americe. Oponentem se stal Bengt Danielsson, někdejší člen posádky Kon Tiki, který se přiklonil k názoru, že právě Amerika byla osídlena z Asie. Ten se po Heyerdahlově vzoru vydal v roce 1956 na voru Tahiti nui z Oceánie k jihoamerickému pobřeží.

Pozornost T. Heyerdahla se přenesla k Atlantiku. Po archeologických objevech na Newfoundlandu, které přinesly důkazy o pobytu Vikingů na severu Ameriky, si položil otázku, zda obdobně dlouhé plavby nemohly podniknout starověké středomořské národy (např. Féničané). Materiálem na výrobu jejich lodí byl papyrus (stonky rostliny šáchor), rostoucí v blízkosti Nilu, ale i v Americe. Heyerdahl vyhledal místa, kde i ve 20. století papyrus rostl, i stavitele schopné vyrobit tradiční metodou lodi starověkých plavců.

V egyptském písku, ve stínu pyramid, zhotovili stavitelé od Čadského jezera z papyru dovezeného z Etiopie plavidlo, jež se mělo vydat ve stopách starověkých předchůdců napříč Atlantikem. Podle egyptského boha Slunce dostala tato loď jméno Ra a vyplula ze starověkého přístavu Safí na atlantském pobřeží Maroka.

Skutečně mezinárodní posádku tvořilo sedm mužů ze sedmi národů. Pod Heyerdahlovým vedením byli jejími členy Norman Baker z USA v roli navigátora a radisty, potápěč Georges Surijál z Egypta, lékař Jurij Senkevič z SSSR, antropolog Santiago Genovés z Mexika, lodní tesař Abdalláh Džibrání z Čadu a fotoreportér Carlo Marri z Itálie.

 

Na starověkém plavidle napříč Atlantikem

O osmé hodině ranní 25. května 1969 se Ra se vztyčenou plachtou, na níž byl symbol boha Slunce, vydala přes Atlantik. Plula podél afrického pobřeží až k mysu Juby, kde se Afrika obrací k jihu. Před posádkou Ra byl otevřený ­oceán. V dešti minula Kanárské ostrovy, ale moře se nechtělo vzdát bez boje – vřelo a bouřilo, poškodilo kormidlo lodě, která se pod tíhou nabrané vody obtížně pohybovala ke karibským ostrovům. V neustávajících bouřích se v oblasti, kde se rodí ničivé uragány, 16. července 1969 nalodila posádka Heyerdahlova člunu na jachtu Shenandoah. Měla za sebou osm týdnů plavby a pět tisíc kilometrů.

Norský badatel se nevzdával. V roce 1970 mu jihoameričtí Indiáni Aymarové pomohli postavit Ra II, konstruovaný tentokrát jako katamarán. V přísném utajení dopravili Heyerdahlovi spolupracovníci jednotlivé části nového plavidla do Maroka. V posádce nahradil marocký tesař Madání populárního Abdalláha Džibráního a do posádky přibyl japonský kameraman Kei Ohara.

V květnu 1970 vyplouval Ra II znovu podél afrického pobřeží a ještě dříve, než dosáhl mys Juby, se obrátil k západu. Heyer­dahl a jeho posádka chtěli dosáhnout antilských ostrovů, i když museli znovu překonávat problémy s potápějící se zadní částí plavidla, které museli odlehčit. Začaly ubývat zásoby vody, a tak musela v kritické chvíli zasáhnout loď Culperer, vyslaná vládou Barbadosu (8. 7.). Konečně 10. července 1970 doplula loď z papyru ke břehům tohoto ostrova – její plavba trvala 57 dní a byla dlouhá 3 720 námořních mil (tj. víc než 6 100 km). Heyerdahlův pokus dokázal, že tisíce let před Kolumbem mohli starověcí mořeplavci přeplout oceán a usadit se na pobřeží Ameriky.

 

K povodí Indu v tradičním člunu

Po stopách dávných Sumerů, Egypťanů a obyvatel povodí Indu se pustil Thor Heyerdahl s dalšími deseti muži v listopadu 1977 (11. 11.). Obyvatelé bažin jižního Iráku postavili pro Heyerdahla tradičním způsobem člun z cukrové třtiny. Vedle navigátora Normana Bakera, lékaře Jurije Senkeviče a horolezce Carla Mauriho tvořili posádku lodi s názvem Tigris německý námořní kapitán Detlef Soitzek, Heyerdahlův přítel Germán Carrasco, podnikatel z Mexika, japonský potápěč Toru Suzuki, kameraman Norrick Brock z USA a tři studenti, pocházející z Iráku, SRN a z Dánska.

Po úpravách vesel se mohla loď Tigris vydat z někdejší Mezopotámie do vod Perského zálivu. V těsné blízkosti iráckých a kuvajtských břehů zamířila k Bah­rajnským ostrovům, kde mohl kdysi přistát praotec Noe (Epos o Gilgamešovi) se svou Archou. Pokračovala do Hormúzského zálivu a podél Kataru. Na konci prosince 1977 přistála Heyerdahlova posádka v Ománu a mohla navštívit (jinak tehdy turistům nepřístupné) hlavní město Maskat.

Po krátké přestávce v Ománu se Tigris vydal napříč Arabským mořemPákistánu, do ústí Indu, jehož obyvatelé udržovali ve starověku velmi čilé obchodní styky s Mezopotámií. Koncem ledna 1978 přistál Thor Heyer­dahl se svými druhy v zátoce u Ras Ormara a vydali se do Mohendžo-dára a na pohřebiště v Harappě v údolí Indu. Stejně jako jeho starověcí předchůdci vydal se norský badatel na lodi Tigris z delty Indu přes oceán do Afriky.

 

Odvážné gesto

Rozbouřené moře a žraloci, provázející Tigris, připomínali plavby na Kon Tiki Ra. Měnící se politické poměry však nutily mezinárodní posádku k úpravám původního plánu cesty. Pokračující válka na africkém rohu nedovolovala přistání na pobřeží Somálska. Neustávající spory mezi politickými vůdci v Jižním Jemenu znemožnily Tigridu zakotvit u nejjižnější části Arabského poloostrova, a jen nakrátko se mohla jeho posádka zastavit u ostrova Sokotra, kam jej mořské proudy a vítr zanesly 13. března 1978. Sovětské válečné lodi, provázející Heyerdahlovo plavidlo, připomínaly velmocenský zájem o strategicky důležitý africký ostrov. Jedinou zemí, která byla ochotna přijmout loď, plující pod vlajkou OSN, bylo Džibutsko.

V té chvíli se Thor Heyerdahl rozhodl pro radikální řešení. Zaslal generálnímu tajemníkovi OSN telegram s popisem cesty a vylíčením jejího vědeckého významu: Dokázali jsme, že starověké národy Mezopotámie, údolí Indu a Egypta mohly vytvořit nejstarší lidskou civilizaci díky výhodám ze vzájemných styků prostřednictvím plavidel, která stavěly před pěti tisíci lety. Zároveň oznamoval Kurtu Waldheimovi, že se spolu s posádkou rozhodl zapálit naši hrdou loď i se vztyčenými plachtami, lany a ráhny, které jsou v bezchybném stavu, abychom protestovali proti nehumánním projevům světa roku 1978. Vysoké plameny ze zapáleného Tigridu vytvořily tečku za cestou, která trvala 143 dní (tj. pět měsíců) a byla dlouhá 6 800 kilometrů.

Zastavili jsme se na břehu a nikomu nebylo do řeči. „Sundejte čepice,“ řekl jsem, když ze dveří hlavní kajuty vyšlehly plameny. Plachta se rozhořela v dešti jisker, potom následoval ostrý praskot hořícího bambusu a pukání třtiny. Ačkoliv všichni mlčeli, stačil jsem sotva zaslechnout mumlání – „Byla to znamenitá loď.“

Zapálení lodi Tigris neznamenalo konec výzkumů neúnavného Thora Heyerdahla. Nadále obracel pozornost k cestám prehistorických národů světovými oceány a v posledních letech se věnoval studiu megalitických staveb, jakými jsou kamenné chrámy na Kanárských ostrovech, kde žil. Chystal expedici do jihoruských stepí a k Černému moři, aby spolu s archeology zkoumal způsob osidlování Evropy, které vycházelo z její východní části. Dříve než mohl uskutečnit své nové plány, podlehl v nerovném zápasu s rakovinou. Lodě Kon TikiRa II odpočívají ve zvláštním muzeu v Oslo.

Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.


14.01.2012, Jiří Martínek


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Batůžkářské ubytovny se dělí na dva druhy: "hromadný hrob" a "bídná budka"
Sponzorováno